Change of lifestyle 38.

autor: Muckátko :o*

Tom vystoupil z auta, došel pro doklad o zaplacení parkovného, hodil ho na palubní desku za volant a auto zamknul. Dneska parkoval přímo u vchodu do knihovny, kde se jako zázrakem uvolnilo místo. Jenže tuhle kliku musel zaplatit. Ještě byla možnost parkovat zdarma, ale to bylo o pět ulici dál od knihovny a Tom byl příliš líný, aby chodil pěšky. Popotáhl si kalhoty a chtěl sáhnout po klice, když se dveře najednou otevřely a z budovy se vyhrnuli tři typičtí studentíci, kteří neměli nic lepšího na práci, než celý den ležet v posteli a učit se, a když je to náhodou na chvíli omrzelo, zbytek času strávili v knihovně. Zašklebil se, když na něj kluk vyvalil oči přes silné dioptrie a něco zamumlal. Tlusté knihy, které měl v náruči, mu skoro popadaly. Tom se uchechtl a vešel dovnitř. Byl vážně rád, že nikdy neskončil tak jako oni.

Těžký vydýchaný vzduch a pach ze starých knih okamžitě ovanul Tomovu tvář. Vešel do místnosti a posadil se ke stolu, který byl nejblíže výpůjčnímu pultu. Usmál se, když se zezadu přiřítil Bill a s milým úsměvem dál vyřizoval požadavek jedné starší paní. Zasmál se, když Billova hlasitá odpověď prořízla tiché šumění. Paní byla zřejmě nedoslýchavá a vše potřebovala opakovat hlasitě. Bill ale nevypadal otráveně. Naopak. Žena se třesoucí se rukou podepsala a pozdravila Billa, jako by to byl její vnuk. O dřevěné holi pomalu sešla k automatům na kávu a odcházela ven. Tom rychle vstal a postavil se k pultíku, než mu tam někdo stoupne.

„Ahoj,“ usmál se Tom, když se Bill narovnal s profesionálním úsměvem a vykulil oči.

„A-ahoj!“ vydechl překvapeně a usmál se.

„Máš se?“

„No fajn, ale ty sis asi nepřišel pro knížky, co?“ zasmál se Bill a dělal, že vyřizuje Tomův požadavek, aby jej někdo nenařknul, že se fláká.

„Pro knížky ne, ale pro tebe jo,“ ušklíbl se Tom.

„Končím až za hodinu a…“ odmlčel se, než spočítal přesný čas, „a sedmnáct minut,“ odtrhl pohled od hodinek na svém zápěstí a srovnal poházené vizitky na pultíku.

„Já si počkám.“ Bill se rozhlédl a malinko se naklonil k Tomovi. Vyštrachal z kapsy svoji zaměstnaneckou kartu a nenápadně ji přisunul k Tomovi.

„Vezmi si tohle. Mám tam nějaké body. V kantýně ti daj výborný kafe a zákusek k tomu zadarmo,“ mrkl na Toma a počkal, až kartičku překryje svojí dlaní, aby to nikdo neviděl.

„Hned budu zpátky,“ přislíbil Tom a odešel, aby mohl k pultu pustit dalšího člověka. Bill se usmál a sledoval Tomova záda, dokud se neztratila úplně. V břiše cítil příjemné mravenčení.

„Nepotřebuješ pomoct? Všechno v pořádku?“ přišla k pultu vedoucí a stiskla Billovo rameno. Ten sebou cukl, jako by byl přistižen při nějaké nekalosti. Děkoval bohu, že vedoucí přišla o minutu později a neviděla tak Billovy manévry s jeho kartou.

„Ne, všechno v pohodě. Moc lidí tu není, a kdyby něco, tak zavolám paní Helen ze skladu,“ usmál se Bill a předal dívce knihy.

„Dobře,“ přikývla vedoucí a odešla do kanceláře.

Billův úsměv se rozšířil, když viděl Toma, jak se blíží ke stolu s šálkem horké kávy a sedá si tak, aby na Billa dobře viděl a byl mu co nejblíže. Opatrně položil šálek na desku stolu, aby nepřišla ani jedna kapka kávy nazmar. Tom dopadl na dřevěnou židli s polstrováním a poslal Billovi jeden ze svých zničujících sexy pohledů. Upil z horkého voňavého nápoje a sledoval Billa při práci. Vzal si s sebou notebook, aby nevypadal příliš nápadně, ale moc se mu nevěnoval. Pokukoval po svém mladičkém knihovníkovi.

„Dobrý den!“ přistoupil k pultíku Billův osobní stalker a široce se usmál. Billův úsměv pohasl.

„Dobrý den. Co to bude?“ zeptal se a malinko se ošil.

„Nooo, rád bych si vypůjčil tyto tři knihy,“ podal Billovi lísteček a snažil se zdržet se na pultu tak dlouho, aby se jejich prsty mohly rádoby náhodou setkat, ale Bill byl rychlejší a mazanější. Hmátl po papírku a skoro jej klukovi vytrhl z ruky. Už dlouho se tady neobjevil a Bill se začínal radovat, že má konečně pokoj, ale zřejmě se mýlil. Kluk sem pravděpodobně chodil pořád – jen se tu s ním nepotkal. Byla pravda, že si poslední dobou nebral tolik směn a volná odpoledne trávil s Tomem daleko příjemnějšími věcmi, než bylo obsluhování nevrlých milovníků knih.

„Je mi líto, ale tyhle knihy vám můžu půjčit pouze prezenčně tady ke stolkům,“ ukázal do části místnosti, kde seděl i Tom a se zaujetím sledoval Billa při práci.

„S tím jsem počítal,“ zazubil se kluk. Bill došel pro kolegyni do skladu, aby mu pult na chvíli pohlídala, že potřebuje dojít pro knihy do archivu. Jakmile Helen došla na jeho místo, zadním východem se dostal před pulty.

„Tak chvíli vydržte. Dojdu vám pro ty knihy,“ ukázal na lísteček a podíval se na Toma. Hodil hlavou směrem ke klukovi a protočil očima, aby dal Tomovi jasně najevo, co si o klukovi myslí. Tom se uchechtl a upil ze své kávy. Bill po cestě do archivu mumlal. Nesnášel, když si někdo přišel vypůjčit knihy prezenčně před koncem Billovy směny. Ten tu pak před odchodem lítal a oznamoval všem kompetentním osobám, co půjčil za knihy, kdy, kolik a komu.

Knihy naštěstí našel okamžitě a vracel se zpět. Došel až ke stolkům.

„Tady jsou vaše knihy. Smíte je mít půjčené do půl sedmé a vynášet je z této místnosti, je zakázáno,“ poučil jej a knihy mu předal do rukou.

„A kdybych je chtěl vrátit dříve než v půl sedmé, mám přijít za vámi?“ zeptal se úlisně a pohodil obočím.

„Budu tu ještě hodinu, takže do té doby ano. Pak se vám bude věnovat některý z kolegů,“ obeznámil jej a už jej nenechal znovu promluvit. Zmizel ve dveřích určených pro zaměstnance a po chvíli se objevil za pultíkem, děkujíc Helen, že jej na chvíli zastoupila. Tom se zavrtěl a díval se, jak se kluk usazuje k jeho stolu ob jedno sedadlo vedle něj. Chvíli zapřemýšlel, jestli nemá na Billa lepší výhled, že by se s ním ještě vyměnil, než se začte do těch bichlí, ale nakonec to nechal plavat.

*

Čtvrt hodina uplynula a Tom zuřil. Po pár minutách, co kluk dosedl ke stolu, si Tom všiml, že se do knížek ještě ani nepodíval. Otevřel jednu náhodně na dvou stranách, a tak byla kniha otevřená a nedotčená. Jediné, co bylo středem klukova zájmu, byl Bill. Poposedl na židli a podíval se na Billa, který se v tom momentě střetl pohledem s Tomovým. Věnoval mu vřelý úsměv. Když se však pohledem posunul o metr doprava, uviděl, že daleko vřelejší úsměv mu věnuje ten kluk, který sedí zařezaně za stolem a nepokrytě na Billa civí. Bill se ošil a stáhl rty do úzké linky. Sklopil pohled.

„Hey!“ houkl Tom na kluka, aby ho vysvobodil z jeho ztuhlosti.

„Co je?“ zavrčel kluk, nervózní, že musel od Billa odtrhnout pohled.

„Nevím, jestli to víš, ale ty písmenka jsou v té knížce ne na obličeji toho kluka,“ upozornil jej přes sevřené zuby.

„A vy jste jako kdo? Čtenářský dozor?“ odsekl kluk drze. Tom se bojovně napřímil.

„To teda nejsem,“ procedil.

„Tak co se staráte, kam já koukám?!“

„Ten kluk patří ke mně, takže jestli si neodpustíš to nadržený civění, tak tě donutím ty knížky sníst, aby sis pro příště pamatoval, že do knihovny se chodí číst a ne očumovat zadané zaměstnance.“ Kluk vykulil oči, sbalil knihy a odsedl si k jinému stolu zády k Tomovi i Billovi. Tom se spokojeně usmál a podíval se na Billa. Ten se mračil a rozhodil rukama, naznačujíc, že by ho zajímalo, co se stalo. Tom jen mávl rukou a otočil se, aby se ujistil, že je ten kluk skloněný ke knížkám a nenakukuje tajně přes rameno.

*

„Co jsi řekl tomu klukovi? Vypadal, že omdlí, když odcházel,“ ptal se Bill a za chodu se dooblékal.

„Vočumoval tě, tak jsem mu řekl svoje,“ přiznal Tom a přidržel Billovi bundu, aby ji mohl snáze obléknout.

„Díky. Vynadals mu jen proto, že na mě koukal?“ podivil se Bill a prohrábl si vlasy.

„Koukal nadrženě,“ doplnil.

„Já už si zvykl,“ pokrčil Bill ramenem. „I když po dnešku se tam asi už neukáže,“ zasmál se Bill.

„Nebylo to poprvé?!“

„Vlastně ne. Chodil tam pokaždé, co jsem měl směnu,“ pokýval Bill hlavou.

„Úchylák!“ otituloval jej Tom.

„No předtím jsi pro mě byl úchylák i ty.“

„Co to zase meleš?“

„No promiň, ale co by sis myslel ty, kdyby tě někdo několik dní sledoval na každém kroku a ty ho potkával až nezdravě často?“ provrtal Toma pohledem.

„To byly náhody. Nedělal jsem to úplně schválně!“ hájil se Tom.

„No dobře. Vážně nemám náladu se hádat, takže dneska jsi vyhrál,“ zvedl Bill ruce v poraženeckém gestu a nechal si otevřít dveře od auta. Oba nasedli a Tom vyjel z parkoviště. Musel opatrně, protože nějaký kretén zaparkoval tak blízko u jeho auta, že bylo skoro nemožné vycouvat.

„Takže co je na tvém programu teď?“ zeptal se Tom a vyjel na hlavní silnici.

„Nejdřív chci sprchu, a pak masáž,“ zavrtěl se Bill na sedadle.

„Zůstaneš přes noc?“ zeptal se Tom s nadějí v hlase.

„Nemůžu,“ posmutněl Bill.

„Budu tě mít vůbec někdy u sebe, když budu chtít, aniž bych musel čekat, co si vymyslíš pro rodiče?“ zeptal se Tom. Nechtěl na něj tlačit, ale tahleta situace mu přestávala vyhovovat.

„Slibuju, že to nějak zařídím. Potřebuju jen čas.“ Tom si povzdychl.

„Dobře. Dostaneš koupel, masáž, a pak tě odvezu k mamince,“ zamručel Tom.

„Nebuď ironickej. Ne všichni si můžou dělat, co chtějí.“

„Mám ti znovu opakovat, kolik je ti už let?“

„Víš co, Tome? Odvez mě domů,“ povzdychl si Bill.

„Cože?“

„Odvez mě domů. Nemá to dneska cenu,“ sklopil hlavu do klína.

„Ne, to ne. Omlouvám se, dobře? Už to nebudu vytahovat,“ přislíbil.

„Ne, Tome, odvez mě domů,“ trval si Bill na svém a byl rád, že Tom na křižovatce neodbočil, ale jel rovně.

Zastavil nedaleko domu a chytil Billa za zápěstí, ještě než stihl vystoupit. Zadíval se mu do očí.

„Nezlobím se. Dobrou noc,“ líbl Toma na zavřené rty a vystoupil. Zmizel v domě dřív, než se stihl Tom probudit z transu. Uvědomil si, že možná právě proto s Billem vydržel tak dlouho. S ním to není jednoduché. Pokaždé je všechno jinak. Všechny jeho přítelkyně byly nonstop na telefonu, kdyby Tom náhodou zatoužil po některé z nich, nebo na něj poslušně čekaly přímo u něj v bytě. Bill ne. Když řekl, že ne, tak to bylo opravdové ne, a zřejmě proto to Toma ještě stále bavilo.

autor: Muckátko :o*