Unverwüstl​ich 5.

Když skončilo „sezení“, byl jsem mimo. Po množství prožitých elektrošoků se mi klepalo kompletně celé tělo a chvílemi se mi zadrhával dech, nemluvě o bolesti, kterou jsem neustále pociťoval. Z toho důvodu se o mě Temperance opravdu laskavě starala a taxík mi zavolala až ve chvíli, kdy jsem se dokázal postavit na vlastní nohy.

Přiznávám, že když se mě řidič zeptal na adresu, kam má jet, zaváhal jsem. Netoužil jsem po ničem jiném, než vidět Kaye, ale bylo mi tak špatně, že jsem nechtěl, aby on viděl mě. Nicméně představa, že bych ho třeba několik dalších dnů nemusel vidět, mě přeci jen přiměla vydat se na cestu za ním. Jen jsem doufal, že na mně nepozná, jak moc špatně mi je. Potřeboval jsem se najíst, abych získal alespoň trochu energie.

Po strohém přivítání s recepčním jsem se rovnou vydal ke schodišti. Normálně mi netrvalo vyjít ho ani dvě minuty, ale tentokrát jsem postupoval opravdu pomalu. Bolel mě každý krok a v půlce cesty jsem to musel vzdát. Zhroutil jsem se na schody a utíral si slzy vzteku a ponížení. Bylo mi opravdu mizerně a jen silou vůle jsem se držel, abych se nepozvracel.

„Tome?“ ozval se nade mnou překvapený hlas a hned na to už jsem slyšel spěšné sbíhání schodů. „Tome, proboha, jsi v pořádku?“ objevil se přede mnou vystrašený Kay. Roztřeseně jsem přikývl, ale vzápětí se mi ze rtů vydral tichý vzlyk. Schoval jsem obličej do dlaní, aby na mě Kay nemusel koukat. „Pojď,“ zašeptal. Chtěl jsem se postavit a jít s ním, ale to už mě Kay chytl do náruče a do pokoje mě odnesl.

„Promiň,“ zašeptal jsem sotva znatelně, když mě položil do postele.

„Za co?“ překvapeně zamrkal, zatímco si lehal vedle mě. Okamžitě jsem se k němu naléhavě přitiskl, objímajíc ho kolem pasu.

„Za to, že brečím. Nechtěl jsem, aby dnešek probíhal takhle. Slibuju, že se dám za chvíli dohromady, já jen…“ zhluboka jsem se nadechl. „Matka dnes začala s léčbou mé orientace. Doteď jsem byl u doktora.“

„No tak to snad ne!“ nevěřícně se na mě podíval a nevědomky mě pevněji objal kolem pasu. „Do prdele,“ vydechl, když jsem nereagoval. „Chceš mluvit o tom, co se tam dělo?“

Rázně jsem zavrtěl hlavou. Kdyby věděl, co se mnou John prováděl, rozešel by se se mnou jen kvůli tomu, aby mě ochránil, a to bylo opravdu to poslední, co bych chtěl a potřeboval. Namísto toho jsem se natáhl a přitiskl rty na Kayovy. Ačkoliv mě bolelo opravdu úplně všechno, potřeboval jsem ho cítit, co nejvíc to bylo možné.

Kay nesouhlasně zabručel, ale nakonec mě s povzdechem lehce chytil za obličej a polibek opatrně prohloubil. Úlevně jsem vydechl a přitiskl se na něj. Ačkoliv vědci stále něco namítali, já věděl, že právě Kayova láska a něha bylo to, co mě dokázalo uzdravit.

„Jak jsi věděl, že jsem na těch schodech?“ zamumlal jsem tiše, když jsme se po chvíli od sebe museli kvůli nedostatku vzduchu odtáhnout.

„Volal mi recepční. Říkal, že jsi dorazil, ale že nevypadáš moc dobře. Bál se, že bys mohl někde na schodech omdlít,“ jemně mi promnul bedra pod tričkem. „Tobě se tam zamotala hlava, nebo co se stalo, Tome?“

„Ne, já jen… Prostě se mi udělalo slabo, víš? Navíc se mi trochu zvedl žaludek, od rána jsem pořádně nejedl,“ se zavrtěním hlavy jsem zavřel oči, vyčerpaně povzdechujíc. Chtělo se mi spát, ale to bylo to poslední, co jsem mohl. Neustále jsem totiž musel hlídat čas, abych nepropásnul správnou chvíli k odjezdu. Nechci ani vidět, co by se stalo, kdybych přijel pozdě. Matka by mě nejspíš zabila.

„Chceš něco k jídlu donést? Můžu zajít do zdejší jídelny, určitě tam budou mít něco lehčího, když ti není dobře,“ začal mě zlehka hladit po zádech, zatímco se na mě starostlivě díval.

Mlčky jsem zavrtěl hlavou, kterou jsem mu vzápětí zabořil ke krku, už trochu klidnější. „Budu v pohodě… Navíc nesmím přijít domů sytý, matka mě očekává na večeři, takže…“ povzdechl jsem si. „Přemýšlel jsem, že bych se domluvil s Anisem na přespání u nich doma někdy v týdnu, pokud by se nám podařilo sehnat dobré krytí. Myslíš, že by ses tam mohl objevit taky?“

„Copak bych mohl odmítnout jakoukoliv možnost být s tebou?“ usmál se pobaveně, načež mě zlehka políbil na rty. „I kdybych měl zrušit všechny akce, byl bych připravený strávit s tebou každou minutu.“

S drobným úsměvem jsem se mu přitiskl na rty a pevně ho objal rukou kolem pasu. „Tak hrozně moc tě miluju, Kayi,“ zamumlal jsem tiše přímo do těch dvou měkkých polštářků.

„Stejně jako já tebe, miláčku,“ políbil mě na čelo láskyplně. Prsty mi přejel po copáncích a našpulil lehce pusu v hlubokém zamyšlení. Zatímco jsem ho konečky prstů po rtech hladil, mlčky jsem vyčkával na to, co vzejde z jeho myšlenek. „Těším se, až ti ty vlasy zase rozpletu,“ usmál se nakonec jen.

„Klidně mi je můžeš rozplést i teď,“ pokrčil jsem rameny. „Alespoň bych toho mohl využít k tomu, abych strávil nějaký čas s Billem, až by mi je zaplétal.“

Ani jsem nestihl mrknout a Kay už se mi s nadšeným úsměvem prohrabával vlasy, které postupně rozplétal. Ačkoliv byly jednotlivé pramínky téměř kudrnaté, on prostě zbožňoval, když jsem je měl rozpuštěné, tudíž se jimi mohl bez problémů prohrabovat. To přinášelo slast zase mně, protože vískání ve vlasech jsem miloval už odjakživa.

„Měl bys to rozpuštěné nosit pořád,“ vydechl spokojeně, když vlasy byly již kompletně uvolněny ze spárů copánků.

„Vlastně jsem znovu přemýšlel o dredech, abych byl upřímný,“ tiše jsem se zasmál, přestože mým tělem projela ostrá bolest. Nesměl jsem Kayovi zavdat důvod k jakýmkoliv obavám.

„To nedělej,“ zavrtěl hlavou, dávaje se do vískání. „Neříkám, že by ti to neslušelo, to ano, ale když už nic jiného, tak cornrows vypadají lépe.“

Samým uspokojením jsem přivřel oči a tiše zavrněl, tohle bych mohl dělat celý život. „Dobře,“ nakonec jsem jen přitakal. Pokud mu to připadá jako nejlepší možnost, já se rozhodně bránit nebudu.

*

Čas utíkal příliš rychle. Ani jsme se nestačili ohlédnout, když mi telefon nemilosrdně oznamoval, že je čas jít domů. Ačkoliv jsem se cítil o něco lépe než při příchodu, Kay trval na tom, že mě doprovodí alespoň dolů a já za to byl nakonec rád. Na schodech se mi totiž zamotala hlava takovým způsobem, že jsem se téměř bezvládný zhroutil Kayovi do náruče.

Jen neochotně mě u hlavních dveří pouštěl ze svého objetí, přičemž mě sledoval celou cestu k taxíku, až dokud jsem si nesedl. Řidič mě sledoval nejistě celou cestu, nejspíš se bál, abych mu nepozvracel auto. Ale trochu lidskosti přeci jen prokázal, když se mě před domem zeptal, jestli nechci doprovodit ke dveřím.

S díky jsem odmítnul a zamířil domů, doufajíc, že se přeci jen nebudu muset zúčastnit té rodinné večeře a budu si moct jít lehnout. Moje naděje byly zmařeny hned, jak se v předsíni objevil Bill. „Matka už se po tobě začínala shánět,“ opřel se o futra a pozorně mě sledoval, když jsem si sedl na botník a promnul si obličej. „Jsi v pořádku?“

„Ne, Bille, nejsem v pořádku, a to už několik fakt dlouhých a mizerných dnů, kdy jsi na mě absolutně kašlal!“ vyčítavě jsem se na něj zamračil.

„Tome, já…“ přešlápnul nejistě.

„Jestli chceš mluvit, víš, kde mám pokoj. Pokud jsi ale zapomněl, tak je to ten, který tak perfektně celou dobu ignoruješ,“ naštvaně jsem vstal a prošel kolem něj, modlíc se, aby tohle dramatické gesto nezničilo to, že bych omdlel.

autor: Saline A.