Kousl se do rtu a přemýšlel nad vším, co se stalo během posledních dvou hodin. Ještě pořád nevěděl, co si měl o tom všem myslet. Jak měl reagovat, nebo jak se měl chovat. Nejhorší na tom všem však byla šílená rychlost jeho bijícího srdce, které se z nějakého podivného důvodu, odmítalo zklidnit.
…
Dveře otevřel téměř bez dechu, s typicky skloněnou tváří a s obrovským knedlíkem v krku. Očekával proud nadávek, pokřiků, nebo i fyzické ublížení, které by jej sebou strhlo jako ničivá lavina a celého jej pohltilo. Možná že by si pár výchovných pohlavků i zasloužil. Kdyby nebyl tak hloupý a naivní, nic z toho by se nemuselo stát. Jediné, za co byl rád, bylo to, že se tolika ponížení a bolesti nedožila jeho babička. Nedokázal by se jí podívat do očí. Stejně tak jako to nedokáže ani u nikoho jiného.
„Ahoj,“ překvapeně zvedl tvář. Na pozadí zvuků bouře se vyjímal tichý, roztřesený hlas, který nemohl patřit žádnému z místních mužů.
Porušil své pravidlo a dřív, než si to stačil uvědomit, se vpíjel do očí zmoklého chlapce stojícího u dveří. Společnost mu dělalo pouze několik menších kufrů, jinak byl sám a nevyvolával v Tomovi žádný pocit zděšení. V bílé košili a bledých kalhotách mu na tmavém pozadí letní bouřky, skutečně připomínal zářivé slunce. Mokré prameny tmavých vlasů mu spadaly do překvapivě nevinné tváře s měkkými až dívčími rysy. Na řasách, lemujících jeho hluboké oči, se usazovaly drobné kapky deště, a díky tomu Tomovi připomínal jakýsi zvláštní přírodní úkaz.
Když si uvědomil, že byl jeho pohled až příliš důvěrný, rychle se odvrátil a rozpačitě přešlápl na místě. Nechtěl mluvit. Nebyl schopen otevřít ústa. Knedlík v krku se nečekaně vrátil a s ním i podivné bušení srdce.
„Mrzí mě, že jsem přišel tak pozdě, ale měl jsem menší problém s autem,“ věnoval Tomovi milý úsměv a zabolelo jej, když si uvědomil, že ten z jeho příchodu zřejmě kdovíjakou radost neměl.
Z kapsy vytáhl drobný, promočený papírek. Název ulice byl roztečený po celém papíře, číslo domu však bylo jasné. Ze zvláštního důvodu pocítil úlevu. Cítil by se jako největší hlupák pod sluncem, když uprostřed bouře vzbudil cizího člověka jenom proto, že si spletl čísla.
„Nespletl jsem se, adresa sedí,“ nevědomky zadrkotal zubama a přešlápl na místě.
Zatímco se Tom snažil tuto skutečnost pochopit, on sledoval jeho zmatenou tvář. Drobnou vrásku na čele, hluboké, smutné oči a rty, které by byly stokrát krásnější, kdyby se alespoň na malou chvíli usmívaly. I když na první pohled působil ztrhaně, bylo na něm něco, co Billa přitahovalo. Možná to byla pokora, která z něj vyzařovala. Nebo tajemství jeho smutných očí.
„Tak se zřejmě spletla Babett. Já žádného podnájemníka nehledám,“ zavrtěl hlavou, čímž chtěl zdůraznit svou pravdu. „Možná bys měl počkat do rána a pak zajít za Babett. Jistě se to nějak vysvětlí,“ věnoval mu krátký úsměv a otočil se k odchodu.
Jakmile na rameni ucítil nerozhodnou dlaň, bylo to, jako by mu prsty do těla vypálil žhavou díru i přesto, že se jej sotva dotýkal. Otočil se s otazníkem v očích, pohled soustředil pouze na pár malinových rtů, kterým trvalo hodnou chvíli, než konečně promluvily.
„Nemám kam jít,“ přiznal svou situaci a tentokrát on sklonil tvář. „Prosím, nemohl bych zůstat do rána tady?“
Tom chtěl, aby byl jeho odpovědí okamžitý nesouhlas. Opravdu jej chtěl poslat pryč a měl k tomu více než sto důvodů, kterými by své rozhodnutí podepřel, jakmile se však jejich pohledy opět setkaly, zaváhal. Opravdu jej dokáže vyhnat do noci, zmoklého a třesoucího se jako zmoklé štěně?
Dřív, než si to stihl rozmyslet, ustoupil ode dveří a pozval jej tím dovnitř.
Jakmile ucítil další dotek, myslel si, že konečně usnul a i v snech se mu zdá o Babettině novém spolubydlícím. Slyšel jeho tichý, nesmělý hlas. Vnímal dokonce i vůni jeho vypraného pyžama. Teprve Dustovo nespokojené zavrčení jej přesvědčilo, že se mu nepodařilo usnout a že se neustále nacházel zmítán mezi snem a realitou, aniž by měl jeden ze stavů převahu.
S velikým sebezapřením se přinutil otevřít oči a snažil se přivyknout matnému světlu stolní lampy. Bill právě spouštěl dlaně podél svého těla a sledoval jej nesmělým pohledem.
Byl z něj nervózní. Opravdu nervózní a nechtěl si jej připustit k tělu. Nechtěl o něm nic vědět, nechtěl jej poznat, ani jej mít rád, protože si byl až příliš jistý tím, že je jenom otázkou času, kdy se dozví pravdu, a přidá se na stranu ostatních. Bude jej nenávidět, bude o něm společně s ostatníma, rozšiřovat ty hloupé lži o tom, že někomu ublížil.
Zvedl tvář a zadíval se na něj. Opětoval jeho pohled, v jeho očích neviděl nic kromě touhy po vzájemném sblížení.
„Tak mi prozraď alespoň své jméno.“
Tom překvapeně pootevřel ústa. Nečekal takovou reakci. Bill se mu zřejmě líbil. A tento fakt se nelíbil jemu.
„Jmenuje se Dust,“ jeho odpověď byla strohá, oči mu však zářily nepoznanou něhou. Sledoval, jak se Bill Dustovi má, mazlí se s ním a vesele se směje jeho krkolomným pokusům o pořádné oblíznutí.
Se vzniklou situací vůbec nepočítal. Billova přítomnost jej naprosto vykolejila. Všechno bylo náhle jiné, zvláštní. Po třech letech bolesti, neštěstí a útrap, se prostor kolem něj plnil veselým smíchem a radostí. Bill byl symbolem slunce. Plnil každý tmavý prázdný koutek jeho duše, zářivým světlem a Tom se s tím tak náhle nedokázal vyrovnat. Všechno chtělo čas. Byl si jistý, že by si jej časem zamiloval. Že by z nich možná byli i dobří přátelé, ale on čas neměl. Bylo jenom otázkou času, kdy se Bill setká s místními lidmi a dozví se o jeho minulosti. Možná se jednalo o dny, týdny nebo pouhé hodiny.
„Ou, jasně,“ Bill se snažil být smířený s jeho chováním, ale trápil se. „Mrzí mě, že jsem tě vyrušil.“
Povzdechl si a pohlédl do Dustových očí. Zdálo se mu to, nebo v jeho očích skutečně spatřil výčitku?
„Bille?“ rty zvolaly chlapcovo jméno dřív, než si to stihl zakázat. Bill zastavil s jednou nohou na schodu, zatímco tu druhou držel ve vzduchu. Nepromluvil, pouze na něj hleděl a čekal.
Tom ještě naposled přehodnotil veškeré možnosti. A rozhodl se. Po třech letech bolesti potřebuje cítit jeho radost ze života. Jeho blízkost, hravost, pocit, že již není déle sám. I kdyby to mělo být jenom na několik hodin.
„Nedal by sis kousek čokoládového dortu?“
Bill zůstal zaraženě stát, vzápětí se však vesele kousl do rtu.
Tom ještě chvíli sledoval jeho vzdalující se záda, než se dlaní pohladil po hrudníku a přiložil si ji k místu, v němž v hloubce splašeně tlouklo jeho srdce. Možná by mu měl říct pravdu sám. Možná by to pochopil. Uvěřil mu. A možná ne.
„Já také,“ zašeptal a pomalu vstal, následován Dustem.
autor: B-kay
Začíná se mi to moc moc líbit 🙂 Strašně se těším na pokračování 🙂
Pre Toma musela byť celá situácia veľmi zvláštna, a aj keď neviem prečo bol vo väzený nedívim sa jeho strachu a odstupu od Billa a aj ostatných .
Myslím si, že Babet nehladala podnajomníka len tak, ale že mala nejaky skrytí zámer.
Som zvedavá, ako sa Tom rozhodne, či Billovy povie sám prečo je taký alebo sa to Bill dozvie inak.
Ale verím tomu, že Bill to tak či tak pochopí.
Teším sa na ďalší diel.
Ta povídka mě skutečně začíná bavit :))..myslím že Bill s tou svou vytrvalostí brzy zjistí pravdu o Tomovi..i když nevím proč byl ve vězení..tak jsem si jistá že to pochopí :))
Na Tvojich poviedkach zbožňujem to, ako si vzájomne neubližujú a sú k sebe strašne dobrí. Dokonca aj keď je teraz Tom taký akoby chladný, cítiť z neho to dobro a láskavosť…
Milujem túto poviedku♥♥♥
Pani, tohle je uzasne. Pochybuju, ze ta adresa, kterou Bill dostal, je spatna. Babett nejspis chtela Toma s nekym seznamit. Doufam, ze casem se z nich stanou pratele a pozdeji i neco vic. Rekla bych, ze Bill nebude jako ostatni a vyslechne Toma a bude pri nem stat. Tesim se na dalsi dil 🙂
taky si mislím že ta adresa co dostal Bill nebyla spatna a taky si mislím ze se od nej Bill neodvrátí az zistí co udelal Tom no zatím nevím co udelal ale vím ze je nevinny
Nádhera! ♥
Opravdu jsem neskutečně šťastná, že si můžu číst další povídku od Tebe 🙂 Mám takový pocit, že Tvůj styl psaní bych poznala mezi milionem, protože tolik něhy, co je v každé větě, jsem ještě nikde neviděla 🙂
Strašně moc jsem byla zvědavá, kdo tam bude za těmi dveřmi stát. Ano, napadlo mě, že to bude Bill, ale i tak jsem měla trošku strach, že to bude spíš někdo, kdo bude chtít Tomovi jen víc ublížit. A když jsem přemýšlela nad tím, proč by tam Bill stál, tak mě napadlo teda plno verzí, ale to, že by mohl být nový obyvatel bytu, to mě nenapadlo 🙂 Strašně skvěle jsi tohle vymyslela, vážně 🙂 To, jak jsi popisovala, jak tam Bill stál, bylo strašně krásné 🙂 Já si prostě díky Tvému barvitému popisování dokážu všechno nádherně představit a nic si nemusím domýšlet 🙂
Maličko mě mrzelo, jak odtažitě se Tom k Billovi po celou dobu choval, ale tím nechci říct, že bych ho nechápala. Je mi naprosto jasné, proč tohle dělá a proč z toho má strach. Sama bych na jeho místě asi nebyla jiná. Tom není na takové milé zacházení zvyklý a je jasné, že nevím, co od Billa čekat. Ale to, jak ho nakonec pozval na dort, bylo opravdu nádherné ♥ a byla jsem ráda, že se Billa zeptal 🙂 A Bill je tady strašně roztomilý! Hrozně moc se už těším na další díl! :))
Opravdu jsem zvědavá, jak tahle povídka bude dál pokračovat a co řekne Bill na Tomovu minulost 🙂
Děkuji za další skvělý díl! ♥♥♥
teda na to, jak byl ten první díl strašně pesimistický a smutný, že jsem měla celou dobu čtení na krajíčku, druhý díl už byl jasně prozářený sluníčkem Billem. 🙂 myslím, že by Billova bezprostřednost musela zaskočit každého, co teprve Toma, který nebyl několik let v normální společnosti. líbí se mi, jak o něm Tom přemýšlí, jak v sobě bojuje, ví, že by bylo příjemné se opět moci někomu otevřít, ale není na to dostatečně silný. ono to příjde, vždyť se mu do domu právě nakvartýroval naprosto cizí (i když velice okouzlující) člověk. 🙂
Je fajn že se tam objevil Bill doufám že Tomovi pomůže.
Strašně se mi líbilo, jak jsi popsala Tomovy pocity. Jeho nejistotu, váhavost, strach připustit si někoho jenom trošku víc k tělu.
" Nechtěl o něm nic vědět, nechtěl jej poznat, ani jej mít rád, protože si byl až příliš jistý tím, že je jenom otázkou času, kdy se dozví pravdu, a přidá se na stranu ostatních." Je jasné, jak moc se Tom bojí, protože životní zkušenosti ho už dostatečně poučily, že nikomu nemůže věřit. Ale Tom ještě neví, že ne všichni lidé okolo něj jsou stejní, že se někdy najde i člověk, který mu bude ochotný naslouchat a udělá si o jeho osobě svůj vlastní úsudek.
Billa jsi napsala naprosto úžasně, přesně takhle si ho vždycky představuju. Navenek krásnou, křehkou bytost, uvnitř plnou síly a statečnosti a nezdolné odvahy. Už se nemůžu dočkat, až jí Tomovi trošku předá, vždyť Bill je tím toužebně vyhlíženým sluncem, které se objevilo právě včas.
Trošku mi vrtá hlavou, jestli měla Babett s tím podnájemníkem nějaký plán, nebo jestli se jedná o čirou náhodu, že Bill u Tomových dveří zaklepal právě v tento večer.
Krásný díl ♥
A Dusta miluju =)