Novel of Dreams – Our Life 30.

BILL

Zůstal jsem téměř nehybně ležet v posteli a zíral do stropu. Ani jsem nevnímal to, že bych ležel, dýchal či koukal. Ono se to vážně povedlo. Bude ze mě i z Toma táta. Jednoduše, budeme mít dítě. Já budu mít doma dítě, moje dítě. Pane bože, vlastně nedokážu uvěřit tomu, že se to povedlo, že to tak bude. Je to pro mě neuvěřitelné. Jak jsem o tom vždy jen přemýšlel a uvažoval, jak jednou až budu o dost starší, budu mít děti, možná ani nebudu… a teď to tu je jako jasná věc, která nejde změnit. Samozřejmě, že jde, ale to by mi už svědomí ani ten cit, který ve mně během těch pár minut vzplanul, nedovolil. Jen mě mrzí to, jak se s tím Tom nemůže srovnat. Miminko je přece důkaz toho, že to s ním myslím vážně, nevzdám se ho a chci s ním navždy být, protože teď už nás nebude spojovat jen láska mezi námi, ale i ten drobeček, který doufám spatří za pár měsíců svět. Mám strach, jak se s tím smíří, když už teď takhle reagoval. On byl ten, kdo po tomhle okamžiku tolik toužil, tak kam se teď poděl ten cit, ta chuť a přání, které měl? Mrzí mě, že se bojí a je z toho teď tak zmatený. Vždyť já mu ale nikdy neupřu lásku, kterou k němu cítím. Ta láska, která přijde zároveň s tím miminkem, je o něco jiná. Navíc, mám opravdu lásky mnoho a věřím tomu, že ji zvládnu dát Tomovi i tomu miminku.

Nahlas jsem povzdechl a převalil se na posteli směrem k oknu. Díval jsem se kamsi do prázdna a tiskl mezi prsty peřinu. Semkl jsem rty k sobě a zadržel pracně pár slz.

Vlastně mě to od něj mrzí, i když chápu jeho obavy. Jenže co teď… Nechci o něj přijít, ale to miminko chci. Kdyby šlo o někoho, kdo by byl dalším smyslem mého života, neřekl bych ani slovo, ale tenhle brouček je součást nás obou, je to kus ze mě a také z Toma. Nevím, jak mu dokázat, že jeho obavy jsou zbytečné. Miluju ho, a to nezmění nic a nikdo.

Ani nevím, jak dlouho jsem ležel, ale nakonec jsem se zvedl, vytáhl žaluzie a hodil na sebe alespoň župan. I přesto, jakou jsem měl radost, moje nálada trošku více klesla. Došoural jsem se do kuchyně a protáhl se. Díkybohu, že je víkend a nemusím do práce. Došel jsem k lince a udělal si kávu. Připravil jsem i Tomovi jeho oblíbený hrneček, ale nic jsem mu nedělal. Nebyl jsem si zcela jistý tím, že si něco vezme. Jen, co jsem si udělal svůj oblíbený nápoj, posadil jsem se na židli a nohy si pokrčil a zapřel si je o židli. Dívajíc se do stolu jsem dál přemýšlel. Honilo se mi hlavou tolik myšlenek, že bych je nespočítal ani za rok. Přál bych si, aby bylo všechno v pořádku, však přáli jsme si to.

Trvalo poměrně dlouho, než se ozvaly kroky na schodech. Až po chvíli se Tom objevil ve dveřích. Měl na sobě triko a kalhoty, jako by se chystal k odchodu. To mě vyrušilo z veškerého přemýšlení, odlepil jsem pohled od stolu a vzhlédl k němu.

„Chystáš se někam?“ řeknu vlídně s lehkým úsměvem.

„Jo, nejspíš… jo,“ přejde k lince. Vezme si hrneček a také si nalije kafe. Káva a Tom? Zvláštní. Zůstanu na něj překvapeně koukat, ale nijak to neokomentuji.

„Aha, dobře,“ přikývnu spíš sám pro sebe. Protřel si oko a poté se napil. Znechuceně nakrčil nos, vylil to do dřezu a dal tam i hrnek. No, jak jsem čekal. Ani si to neosladil.

„Chceš udělat čokoládu?“ optám se něžně.

„Ne, díky. Já už půjdu,“ zavrtí hlavou. Na okamžik se zahledí na skříňku, až se zhluboka nadechne a rozejde se pryč. Aha. To bude hezká sobota. Chtěli jsme být spolu a teď… Co když jsem ho tím naštval.

„Tomi, počkej,“ řeknu rychle, odložím hrnek na stůl a doběhnu za ním.

„Hm?“ otočí se na mě.

Chytil jsem ho jemně za ruku a upřel oči k těm jeho. „Ty se na mě zlobíš, viď?“

„Proč bych měl?“ povzdechne unaveně. Nadechnu se k odpovědi, ale raději vzduch polknu. Je to tak lepší. Asi potřebuje být sám, nebo půjde za Brianem, kdo ví… Hlavně aby se mu nějak ulevilo. Sjedu mu po paži a následně jej pohladím po tváři.

„Vrať se mi brzo… Je víkend a já… bych ho rád strávil s tebou,“ usměju se trošku. On však sklonil pohled, odvrátil ode mě hlavu a vyvlékl mi ruku.

„Zatím se měj…“ pošeptá a rozejde se chodbou ke garáži.

„…i ty,“ odpovím tiše a zůstanu tam stát. Během chvilky za ním bouchly dveře. Následně na to jsem uslyšel motor jeho Audi, jak odtud rychle vyjel. Přivřel jsem bolestně oči a povzdechl. Měl jsem pocit, že náš sen se zase rozpadal. Mlčky jsem tam pár minut postával. Ne, prostě… je to jeho věc, pocit a rozhodnutí. Pomůžu mu rád, ale to musí chtít hlavně on sám. Nebudu se tím tolik užírat. Chtěli jsme to oba a teď… to tak je.

Umyl jsem nádobí a šel se poté převléknout. Neměl jsem chuť se nějak moc upravovat, prohrábl jsem si vlasy hřebenem, oblékl se do starších džínů a trička. I přes velkou nechuť jsem usedl k notebooku a raději dělal něco do práce. Vztekal jsem se tam s jednou věcí dobrou hodinu, nešlo mi to, neměl jsem na to myšlenky. Raději jsem všechno jen uložil a nechal to být. Najel jsem si na internet a bloudil po různých stránkách. Natrefil jsem na nějaké oblečení pro miminka, vybavení a tak… Neodolal jsem a všechno si to prohlížel. Kdybych mohl, snad jsem to i objednal. Na to teď ovšem nebyl ten správný čas. Oh, všechno mě to tak sere. Jak je vůbec možné, že z tak skvělé nálady vzniklo najednou tohle? Nejradši bych se neviděl, zalezl si někam hluboko, kde by mě nikdo neviděl a měl bych klid. Cítím se podrážděný a nepříjemný. I notebook jsem zaklapnul. Neměl jsem náladu na nic. Byl jsem sám v tomhle velkém domě, naprosto sám. Nesnášel jsem tyhle okamžiky samoty. On odešel a já se cítil, jako by odešlo kus mě. Asi jsem už vážně šílený, ale jsem bez něj tak ztracený. Každý jsme nějaký, někdo chce řešit problémy se svým nejbližším, někdo sám. Mě bohužel mrzí, že Tomi je jeden z těch, kdo ty problémy řeší raději sám. Chtěl jsem si o tomhle promluvit. Kdyby šlo o cokoli jiného, pochopím to, ale tady jde o další život.

Celý den jsem proseděl doma. Stále jsem jen čekal, až se Tom vrátí. Nakonec jsem se vrátil zase k práci na notebooku, uvařil jsem něco k jídlu. Trošku jsem si vzal, ale i chuť mě dneska přešla. Seděl jsem nahoře v ložnici na posteli a poslouchal nějakou hudbu, i když tiše. Snažil jsem se jakkoli odreagovat, protože bych se tu jinak asi opravdu zbláznil. Chtěl jsem mu napsat, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nebudu ho otravovat. Neodešel proto, abych se ho dožadoval. Bylo kolem pěti hodin podvečer, když jsem zespoda z baráku zaslechl nějaké zvuky. Přímo to se mnou cuklo, jak moc jsem se chtěl zvednout a jít hned za ním, ale zůstal jsem sedět. Zaslechl jsem však nějakou ránu. To jsem však už notebook odložil a zvedl se. Rozešel jsem se pomalu z pokoje ven, sešel schody.

„Tome?“ Nic se však neozvalo. Všude byla tma, jelikož venku bylo zataženo. Sešel jsem poslední dva schody a zašel se podívat do kuchyně. Byla tam tma a ticho. „Tome?“ řeknu znovu trošku víc nahlas a rozhlédnu se kolem. Domem se však ozval jen můj hlas, nýbrž žádná odezva. „Ohm,“ vydechnu jen a zakroutím nad sebou hlavou. Jsem už vážně asi paranoidní. Zase jsem se pomalu rozešel do obýváku. Náhle jsem však zaslechl podivné zavrzání. Přivřel jsem oči a rozešel se dál, jako bych neslyšel. Snad se tady nebudu bát. Nikdo a nic tu není. V tom se kdesi za mnou ozvaly tiché kroky. Stáhl jsem paže k sobě a sklopil hlavu. Zastavil jsem se a potom se prudce otočil. Zahlédl jsem ovšem jen temný stín, který se mihnul u dveří. Ihned jsem se tam rozešel. Co to do háje je? Jestli tu někdo je, tak ať se mi teda ukáže a není srab. Jenomže když jsem tam došel, všude bylo ticho a prázdno. Nahlas jsem vydechl.

„Fajn… fajn,“ šeptnu sám pro sebe a opřu se hlavou a paží o futra dveří. Náhle se ale ozvala hlasitá rána z druhé strany baráku. Lekl jsem se, trošku se mi zatajil dech. To je už docela hloupý vtip. Nebudu tvrdit, že se nebojím. Bojím a hodně. Vyndal jsem si pro jistotu mobil z kapsy a udělal ještě pár kroků směrem do druhé části domu. Tentokrát bylo ticho.

„Bille, ty jsi… idiot,“ vydechnu sám pro sebe a rozejdu se zpět ke schodišti. Jako naschvál se v ten okamžik ale ozvalo nerozeznatelné cvaknutí. To jsem se jen pousmál a šel dál. Hráblo mi, proč ne. To se prostě někdy stane. Jen asi vážně nesnáším tu samotu a nahání mi strach. Sice mi to už moc normální nepřijde, ale nevadí. Tom by mi tohle neudělal si myslím. Neměl na to náladu. Došel jsem až nahoru do druhého patra. Nedalo mi to a ještě jsem se podíval dolů. Jen jsem zahlédl ve stínu od dveří na zahradu, jak prošla vysoká postava ven. Kdo to ksakru je… Jestli nás někdo vykradl. Ježiši.

„Do prdele,“ vydechnu a rozeběhnu se po těch schodech dolů. Rychle jsem proběhl domem a prošel zadním vchodem na zahradu. Tam seděla postava v křesle a kouřila. Tiskl jsem v ruce mobil a šel pomaličku blíž a blíž. Tom? Tohle… Proč by to dělal? Náhle jsem ve všem tom tichu zaslechl tichou hudbu. To jsem však už nahlas oddechl a došel pomalu ke křeslu. Když jsem uviděl, že přede mnou sedí Tom, ze srdce mi snad spadl kámen. Mám chuť ho za tohle snad i profackovat. Málem jsem umřel strachy. Vzhlédl ke mně, vyfouknul kouř a vytáhl si sluchátka z uší.

„Ahoj,“ pozdraví mě. Sice mě vystrašil, snad i naštval, ale… jsem rád, že je doma a v pořádku.

„No… ahoj,“ šeptnu a vydechnu.

„Tváříš se, jako bys viděl ducha,“ pousměje se, načež odklepne do popelníku a znovu si potáhne.

„Já… strašně jsi mě vyděsil. Bál jsem se, že nás chtěl někdo vykrást a… já… bál jsem se tu,“ šeptnu trošku rozechvěle a obejmu si hrudník. Zasměj se tomu a nevím, co ti provedu. Povytáhne obočí a prohlédne si mě.

„Tak to promiň. Kdybys křičel, možná bych tě přes ty sluchátka slyšel,“ podá mi ruku. Chytil jsem ho za ni a přikývl. Po našem štěstí by mě nepřekvapilo, kdyby mě tu někdo snad i zabil.

„Myslel jsem si, že jsi přijel, ale potom jsem tě nikde neviděl. Slyšel jsem nějaké rány a tak. Říkal jsem si, že jsem se asi zbláznil a pak… nějak to na mě dolehlo. Cítil jsem se divně.“

„No… tak teď už víš, že to je jen tvůj šílený manžel,“ pousměje se a pomalu si mě k sobě přitáhne. Můj šílený manžel, kterého tak miluju. Náhle si mě k sobě stáhne na klín a následně mě obejme kolem pasu. Schoulím se mu do náruče a zavrtám se mu nosem do mikiny.

„…tohle už mi nedělej,“ šeptnu a pohladím ho prsty po krku.

„Promiň,“ políbí mě na temeno hlavy a pevněji kolem mě stáhne paže.

„To nic. Hlavně, že ses v pořádku vrátil,“ pošeptám mu a líbnu ho potom na čelist.

„Hm,“ oplatí mi polibkem na čelo.

„Kde jsi byl?“ šeptnu. Nechci nijak vyzvídat, ale chtěl bych to vědět.

„Tak… různě,“ odpoví polohlasem.

„Aha,“ lehce kývnu hlavou a zavrtím se trošku. „Udělal jsem něco k jídlu, vezmeš si?“

„Ne, díky. Nemám chuť…“ Co nadělám. Nechce – nechce.

„Dobře,“ vydechnu a pohladím ho po tváři. Cítil jsem se u něj bezpečně a dobře. Nic neříkal a jen mě hladil po zádech.

„Není ti zima?“ optal jsem se po chvíli ticha a zvedl k němu mírně hlavu.

„Ne, ale ty se třeseš jako ratlík,“ broukne. Rozepne si mikinu a přijme mě k sobě. „Lepší?“ pošeptá a víc mě do ní zabalí. Je to můj brouček. Vždycky byl pozorný.

„Mnohem. Děkuju,“ pošeptám a obejmu ho. Políbím ho na krk a tiše oddechnu. Začal mi dávat drobné pusinky na spánek. Nad tím jsem se musel usmát. „Miluju tě…“ zašeptám mu a víc se k němu přitisknu.

„Já vím,“ vydechne tiše. A ty mě…?

„To je moc dobře, že to víš.“ Na to ovšem nic neřekl. Otřel se tváří o mou a poté si o mě opřel hlavičku. Pohladil jsem ho po tváři a prstem mu pak nějakou dobu lemoval tvář. Tiše povzdechl, zavřel oči a nechával se mnou hladit.

„Chceš už jít dovnitř?“ stáhnu ruku po chvíli.

„Jak chceš,“ otevře oči.

„Mně je to nějak jedno,“ pokrčím rameny.

„Fajn…“

„Mrzí mě, že tě to… trápí,“ pošeptám náhle. Nedokážu o tom nepromluvit.

„…nic mě nemrzí. Všechno je fajn,“ odpoví pohotově.

„Ráno to tak rozhodně nevypadalo,“ přiznám.

„Všechno bude dobré. Sám jsi to řekl. Přejde to,“ vydechne.

„Ano, já v to doufám a věřím tomu,“ přikývnu. Na to jen nepatrně kývnul. Vyhledal jsem si jeho dlaň a poté ji stiskl. Viditelně o tom moc mluvit nechce, tak to nechám raději spát.

„Pojď, nebo nastydneme,“ šeptnu a začnu se z něj zvedat.

„Není zima,“ řekl, ale i přesto se zvedl se mnou.

„No, teplo taky ne,“ usměju se trošku a vedu ho pomalu dovnitř. Beze slov se za mnou loudal.

„Vážně nechceš nic k jídlu?“ ujistím se, když za námi zavřu vchodové dveře do zahrady.

„Něco… si asi dám,“ řekne nakonec. No sláva. Určitě celý den nic nejedl, akorát by mu bylo špatně z hladu.

„A co ti můžu připravit?“ usměju se na něj.

„Cokoliv…“ pošeptá. „Půjdu se převlíknout,“ rozejde se nahoru a už po cestě ze sebe začne sundávat oblečení.

„Dobře,“ stihl jsem mu ještě říci a poté jsem už zašel do kuchyně. V rychlosti jsem mu ohřál jídlo, co jsem uvařil. Udělal jsem jeho oblíbené jídlo, vždycky říkal, že mu to ode mě chutná. Tohle jsem jedl i já, i když jsem k tomu dělal kuřecí maso. Nikdy mě nebavilo vařit. Když jsem byl sám, hodně jsem se odbýval, ale s ním mě to bavit začalo. Věděl jsem, že to dělám pro někoho… pro někoho, koho miluju. Dělal jsem to s láskou. O to větší radost jsem měl, když řekl, jak mu to chutnalo nebo si ještě přidal. Vše jsem mu to připravil na stůl i s pitím a jen čekal, až přijde.

Po chvíli už Tom přišel v teplákách a tmavém triku.

Usmál jsem se na něj. „Tak dobrou chuť, snad ti to bude chutnat…“

„…díky,“ pousměje se lehce a přisedne si ke stolu. Vzal do rukou příbor, jako by se ho snad bál, a poté chvíli sledoval talíř, až začal pomalu jíst. Neustále byl poněkud roztěkaný. Ač jsem ho nechtěl při jídle rušit, přisedl jsem si naproti němu a začal si pohrávat s prstýnkem.

„Co se děje, Tomi…?“ zeptám se narovinu.

„Nic, všechno je fajn,“ řekne, aniž by ke mně vzhlédl.

„Myslím, že tě znám docela dlouho a jako tvůj manžel bych tě měl znát dost dobře. Proto bych teď řekl, že to, co říkáš, tak není,“ šeptnu.

Tom notnou chvilku mlčel a jenom sledoval stůl, až vydechl: „Na tom nesejde,“ a jedl dál. Nesejde na tom? Tak to je síla.

„To jsi teda na omylu…“ zvednu se pomalu. Odložil nůž a jenom se vidličkou hrabal v jídle.

„Chápu, že to nechceš asi řešit, promiň,“ šeptnu a naliju si trošku vody. Natáhl jsem se pro lahvičku s prášky a jeden si vzal. Byl tiše. Asi mi k tomu všemu nemá co říct. Nevím, kde celý den byl, neřeší se mnou to, že budeme mít dítě, neřeší se mnou nic.

Zapil jsem ten prášek a chvilku nechal přivřené oči. Fuj, nesnáším ty prášky. Ještě jsem se potom napil, sklenku opláchl, otřel a vrátil ji do skříňky. Tom zatím dál tiše jedl, ačkoli to do sebe spíš soukal. Díval jsem se na něj, ale jen chvilku. Potom jsem ho pohladil po zádech. Tiše vydechl a odložil příbor. Snědl sotva půlku talíře.

„Už nebudeš?“ šeptnu.

„Ne…“ zavrtí hlavou. Nemá chuť, nechutná mu to… Nevím, ale celé tohle mě hodně sere.

„Dobře,“ kývnu zlehka a uklidím ten zbytek, co nechal. Zůstal tam jen tak tiše sedět, přičemž poklepával prsty do stolu.

„Nechceš si… trošku promluvit?“ kleknu si k němu na bobek, když to poklidím. Jenom přejel bříšky prstů po stole a semknul k sobě rty. Pohladím ho po té ruce. Hleděl jsem mu přímo do obličeje. Nechci na něj být zlý ani protivný. Nezaslouží si to.

„Nebudu se zlobit, ať řekneš ano či ne, jen mi to pověz,“ pošeptám.

„…ne,“ šeptne.

„Dobře,“ natáhnu se k němu a dám mu drobnou pusinku na tvář. „Chci, abys věděl, že ať tohle dopadne jakkoli, protože možností je pár… tak budu stát při tobě,“ šeptnu. Zrodila se ve mně obava, že tohle celé zamítne, i když si to přál. Zavřel oči a vydechl nosem. Pohladil jsem ho po hřbetu ruky a semkl rty k sobě. Jemně mě pohladil prstem po dlani a poté se zvedl. Zvedl jsem se také a odstoupil, abych mu nebránil. Zachytil jsem však jeho pohled. Byl smutný a ztrápený. Láskyplně mě pohladil po boku a poté se pomalu rozešel pryč.

„Broučku,“ zašeptal jsem za Tomem a smutně se za ním díval. Zastavil a pootočil se na mě. Došel jsem ho, chytil jsem jej co nejněžněji za tvář a procítěně jej políbil. Pohladil jsem ho při tom po ruce, až jsem ji jemně stiskl. Překvapeně vydechl nosem, avšak nebránil se. Naopak se mi zdálo, že přesně tohle chtěl. Chtěl jsem, aby z těch polibků cítil všechnu tu lásku, snažil jsem se. Byl jsem k němu něžný, ale zároveň jsem ho líbal naléhavě. Rozechvěle vydechl, přivinul se ke mně a polibky mi konečně začal oplácet. Tohle jsem chtěl. Maličko ho odreagovat a dokázat mu, jak moc ho miluju. Chyběl mi. Objal jsem ho hezky kolem pasu a sjel mu něžně po bocích. Tiše jsem oddechl a začal jej zvolna líbat i s jazykem. On mi naopak vzal tvář do dlaní a s naprostou něhou a láskou mě začal líbat. I jeho polibky byly naléhavé. Bylo to, jako by mě spíš potřeboval. Snažil jsem mu to stejně tak oplácet. Došel jsem s ním k pohovce a posadil se na její opěradlo. Stáhl jsem si ho na klín a líbal ho dál. Vážně něžně jsem ho všude hladil, ale poté ve mně přerostl ten cit, který jsem v sobě měl. Majetnicky jsem ho k sobě natiskl. Zajel mi prsty do vlasů, přičemž hlasitěji oddechl a odtrhl se ode mě.

„Potřebuju tě… u sebe,“ zašeptá mi zoufale do rtů. „Pořád…“ Chudáček. Nechci, aby takhle trpěl. Však já tu pro něj budu vždy.

„Já tebe taky, Tomi,“ podívám se na něj, i když jsme od sebe jen pár milimetrů. „Nedokážu bez tebe být.“

„Chci být pořád jenom tvůj a tebe… chci zas jen pro sebe. Už několikrát jsem o tebe málem přišel. Ten strach už ve mně zůstane asi navždycky,“ vydechne sklíčeně. Chytil jsem mu tvářičky.

„Vždycky budu s tebou, vždycky,“ pošeptám, ale on sklopil pohled a nepatrně zakroutil hlavou. „Ale ano, věř mi, že ano,“ chytnu ho za bradičku a víc si ho k sobě přivinu. „Tu lásku, kterou vůči sobě chováme, nikdo nezmění. Bude stále stejná a já tu pro tebe budu pořád tak jako teď.“

„Všechno se změní,“ hlesne.

„Medvídku,“ pošeptám mu do ouška a přivinu ho k sobě. Znovu ho pevně obejmu, aby mě co nejvíce cítil u sebe. Schoval se mi do náruče a tiše povzdechl. „Ještě si to všechno promyslíme. Všechno jde vyřešit.“

„Nechci tě o to připravit. Vím, jak se na něj těšíš,“ pošeptá. Asi by vážně chtěl, abychom to dítě neměli. To… Proč…

„…ale mě nikdo nepřipraví o tebe, to nedopustím,“ povzdechnu.

„Promiň mi to. Neměl jsem nic říkat,“ odtáhne se.

„Ne, naopak. Je dobře, že jsi to řekl,“ znovu ho k sobě přivinu, aby mi neutekl.

„Jenomže… já to dítě chtěl… vážně ano.“

„Já vím,“ šeptnu a podívám se někam do prázdna. Nesmím se rozbrečet. Hned by si dával vinu a to nechci. Ale já to dítě… tolik chtěl. „Ale… je to už jinak.“

„Není,“ vydechne ztrápeně. „Jenomže… se všechno změní a já… já nechci přijít o nic, co teď máme. Bojím se toho. To, co máme teď, miluju,“ vysvětlí mi bezmocně. „A já to nechci ztratit. Nechci ztratit tebe. Už… už se spolu nebudeme moct sprchovat, milovat se, kde budeme chtít… Už se nebudeme skoro vůbec milovat. Nebudeme na sebe mít čas a…“ přikryl si obličej dlaněmi. Nemůžu mu říct, že nemá pravdu, když ji částečně má. S miminkem přichází i určité ochuzení o věci, na které jsme zvyklí, ale… vždyť ten drobeček je štěstí a radost sama.

„Ale to jsme oba věděli po celou dobu. Tomi, ale věř tomu, že i s tím miminkem tohle všechno jde. Teď si to jen neumíme dost dobře představit. Začátky jsou těžké, ale potom se vše srovná a je to lepší. I to miminko má svůj denní režim, to sám víš,“ pošeptám a snažím se ho u sebe držet, aby mu byl co nejvíce na blízku. „Tím tě ale k ničemu nepřesvědčuju, to ne.“ On se ze mě ale snažil slézt, jako by před tím chtěl utéct.

„Ne, neutíkej mi,“ přichytím jej a dám mu ruce z obličeje pryč. „Podívej se na mě.“ Ach jo, proč se tohle děje. Tolik se pro to nadchnul a teď? Je to všechno v háji. Strašně jsem si to dítě přál. I on byl rád, že jsem ho chtěl, že jsem souhlasil. Když nám to ráno volali, myslel jsem, že se zblázním radostí. Byl jsem tak nadšený, ale jak mám být nadšený teď? Sice si to dítě strašně přeju, ale nechci přijít o něj. Nechci, aby se trápil. Sice je to můj sen, ale on je můj život, moje všechno.

„Tome,“ řeknu vážně a tu hlavičku mu zvednu. Znovu se ode mě pokusil odtáhnout. „Potřebuješ mě? Já teď potřebuju tebe, lásko,“ šeptnu.

„K čemu mě potřebuješ? Abych ti dál všechno kazil?“ zakroutí hlavou. Ah a je to tady. To nebude dobré. Čekal jsem, že někdy zase přijdou ty jeho výpadky. Teď jsou tady a mám z nich obavy. Amnézie ho poznamenala a v jistých ohledech je ještě přecitlivělejší než dřív.

„Sakra, Tome,“ pošeptám a chytnu ho pevněji za paže. „Potřebuju tě, protože tě miluju. Nic mi nekazíš. Není to tak nejlepší, ale to co říkáš, je důkaz toho, jak mě miluješ, nechceš mě ztratit a já si toho vážím. Nezlobím se na tebe. Neříkám, že mě to nemrzí, ale rozumím ti.“

„Jsem hroznej,“ zakroutí hlavou. „Kdybych nebyl, nikdy tohle nepocítím, a už vůbec ti to nikdy neřeknu. Jsem jen moc sobeckej, abych se o tebe s někým dělil, i když by to bylo naše dítě.“

„Tohle neříkej, není to tak. Nejsi hroznej,“ zakroutím hlavou. „Zřejmě si jen neuvědomuješ, že tady ani o dělení nejde. Kdyby ses o mě s někým dělil, bylo by to něco jiného.“

„Asi si neuvědomuju víc věcí,“ šeptne a vymotá se mi ze sevření, načež se zvedne.

„Tome,“ šeptnu a alespoň ho chytím za ruku. „Uklidni se a promysli si to.“

„Myslíš si, že si to nepromýšlím? Že na to nemyslím celý den?“ zvýší na mě rozrušeně hlas.

„Já vím, že jo…“ pošeptám a sklopím hlavu. Že jsem nebyl zticha. Někdy bych si nacpal do pusy nejradši hadr.

„Na přemýšlení mám pořád dost času…“ protře si oči a zhluboka se nadechne. „Ale… aspoň teď víš, co se se mnou děje.“

„Jo, a… jsem za to rád, že to vím,“ přikývnu a semknu rty k sobě.

„Já věřím, že se to změní… obzvlášť až se narodí, ale…“ zavře na okamžik oči, jako by mu dělalo potíže mi tohle říct, „takhle to teď cítím. Promiň…“ Nemůžu mu to vyčítat. Ani bych to neudělal.

„…hlavně se k ničemu nenuť a neomlouvej se. Nemůžeš za to,“ otřu si trošku oči, než zvednu hlavu. Možná se taky nezmění nic, ten brouček se narodí a půjde do nějakého kojeneckého ústavu. Kdo ví, zda by si ho Yvonne nechala. Kdo ví, zda by šla na potrat, sakra…

„Promiň mi to…“ pošeptá bolestně.

„Ne, neomlouvej se,“ vydechnu a dám si vlasy z čela.

„Přál bych si, abych uměl být dost dobrý na to, co si zasloužíš,“ sklopí hlavu, ztěžka vydechne a odejde odtud pryč. Co to zase říká… On je pro mě ten nejlepší. Tohle se může stát přece každému. Zřejmě se jen unáhlil, nedokázal si představit, co všechno to děťátko bude obnášet. Strašně si to dítě přeju, a když teď vím, že to vyšlo a ten drobeček už existuje, nechce se mi ho vzdát. Jenže on… pro mě bude vždycky znamenat vše, jeho se nevzdám nikdy.

autor: Mischy & Turmawenne