Novel of Dreams – Our Life 33.

BILL

Na hodinkách jsem měl 19:15, když jsem odemknul dveře a vešel do domu. Trošku jsem klopýtnul, ale včas jsem zastavil, takže ke srážce s botníkem nedošlo.

„A jsem domáá,“ řeknu, aniž bych očekával odezvu. Stejně tu budu asi sám, tak co. Půjdu si dát asi sprchu a lehnu si, protože jsem na to doopravdy zralý. Zul jsem se a rozešel se chodbou dál do domu. Došel jsem do obýváku a opřel se o futra dveří. Jen jsem nahlas oddechl. Do prdele, proč se mi musí točit hlava. Když jsem se pracně odpíchnul od futer, rozešel jsem se do kuchyně. Sklenka vody pro mě byla teď nutností.

„To-Tome?“ zasměju se tiše. Co tu dělá? Seděl tam na židli u stolu a před sebou měl položený iPhone. Na sobě měl tmavé kalhoty s bílým trikem a černým sakem. Pouze se na mě podíval. Došel jsem až k němu a zapřel se rukou o stůl. „Já jsem… myslel, že nebudeš doma,“ řeknu a prohrábnu si vlasy. Ač jsou ostříhané, stále mi ty neposedné pramínky padají do očí. „Tobě to sluší.“

„Teď už zbytečně,“ postaví se. Sundá ze sebe sako, podívá se na mě a beze slov i s iPhonem odejde nahoru.

„Hm,“ přikývnu a pak se otočím za ním.

Čekal na mě? A proč? Vždyť měl být s Yvonne a nevolal mi. „Počkej,“ zavolám na něj a rozejdu se za ním, ač trošku nemotornými kroky. Jenomže on už tou dobou byl nahoře. Nahlas jsem povzdechl a promnul si unaveně spánky. Rozešel jsem se tedy pomalu po schodech nahoru. Po chvíli jsem úspěšně došel do ložnice. Tom akorát dával sako na ramínko a sklízel ho do skříně.

„Co se stalo?“ řeknu trošku nechápavě a dosednu na postel. „Myslel jsem, že budeš u Yvonne.“ Jestli jsem něco zkazil, tak je mi to líto, ale já nic nevěděl. Vždyť mi nevolal, nepsal, nic.

„Nic se nestalo,“ pokrčí klidně rameny, načež ze sebe sundá triko a uklidí ho.

„Kdy jsi přišel?“ sundám si sáčko a odložím ho vedle sebe na postel.

„Asi v půl pátý,“ stáhne ze sebe i kalhoty a kopne je stranou. Už? Za celou tu dobu se na mě ani neotočil. Pořád ke mně stál zády.

„Proč? Ty jsi nebyl s Yvonne?“ řeknu překvapeně a těžce vydechnu. Takovou náladu jsem měl. Nejradši bych si dal další whisky.

„To je jedno,“ hodí kalhoty do skříně. Vezme si triko a skříň s ránou zavře. Potom odešel do koupelny.

„Fajn,“ praštím rukou trošku do matrace a neohrabaně se zvednu. Když je to jedno, tak je to asi jedno. Vysoukal jsem se z džínů a následně i z trička. Složil jsem si to, i když mi to v téhle podnapilé náladě moc nešlo. Zase jsem usedl na postel, nohy si zapřel a hlavu si opřel o dlaň. Po chvíli Tom přišel zpátky. Prohlédl si mě a oblékl si tepláky.

„Chceš něco k jídlu?“ zeptá se.

„Ne,“ zakroutím hlavou. „Ale děkuju,“ usměju se na něj trošku. Pomalu jsem vstal a jen v boxerkách k němu docupital. „Ty jsi na mě čekal?“ Nechci, aby na mě byl naštvaný. Ale on je.

„Ne, to jsem čekal na zázrak,“ usměje se přeslazeně a rozejde se z ložnice dolů do kuchyně. Hm, to jsi na tom jako já. Taky čekám, kdy se stane zázrak a ty budeš se mnou a ne s ní.

„Jenže já jsem to nemohl tušit,“ řeknu nahlas, aby mě slyšel.

„Já ti taky nic nevyčítám,“ zavolá na mě nazpátek. Ale chováš se ke mně tak, můj drahý manželi. Nic jsem na to už neřekl, jen jsem sebou plácnul do postele a trošku se přikryl. Cítil jsem se jako… opilý. Bylo mi horko, zároveň zima a ještě se mi všechno kolem motalo. Ani jsem nevěděl, co mám dělat. Měl jsem chuť tu zůstat ležet a spát, a že bych usnul snad během minuty. Stále jsem čekal, že přijde, ale po nějaké té minutě jsem to vzdal.

Docela dlouho jsem se přemlouval, ale nakonec jsem se zvedl a šel do koupelny. Neměl jsem rád, když jsem ze sebe cítil ten smrad z baru. Proto jsem si vyčistil zuby a zalezl do sprchy. Nechával jsem ze sebe smývat všechny ty špatné pocity, které se ve mně probouzely díky odeznívání alkoholu. Nepočítal jsem minuty, jednoduše jsem tam stál a nechával po sobě stékat kapky vody. Asi po dvaceti minutách jsem se tedy umyl, osprchoval a vylezl ven. Otřásl jsem se zimou. Nesnáším tyhle stavy. V rychlosti jsem se osušil. Ta sprcha mě celkem probrala. Nahý jsem zaběhl do pokoje, vzal jsem si čisté boxerky a zabalil se do županu. Nervózně jsem se porozhlédl po pokoji. Ach jo, to jsem zase dopadl. Chtěl jsem si jeden den užít nějak jinak, než že na něj budu doma jen čekat. Místo toho však na mě čekal on a já nebyl doma. A teď je to všechno v prdeli. Rozešel jsem se pomalu dolů. Sešel jsem tiše schody, ačkoli jsem se ještě maličko motal. Když jsem jej uviděl v obýváku, došel jsem až tam.

„Tomi, já…“ kleknu si k němu a zadívám se na něj, „promiň, ale kdybys mi dal vědět, já bych šel s radostí domů a nikde bych se ani nezdržel.“

„Mně to nevadí,“ řekne. „A pozor, nevidim,“ pošeptá. Do háje, copak si tohle zasloužím? Já mu odpustím všechno, a to, že on se jeden večer zasnažil a já to holt pokazil, tak se asi zblázním. Kdyby mi řekl, že ho to mrzí, nebo že jsem ho nasral, udělal by lépe. Ale takhle se mnou mluvit nemusí.

„Fajn, aspoň mi řekni co prcek?“ zeptám se a odsunu se stranou.

„Nic,“ pokrčí rameny. Cože?

„Jak nic? Měli jste jít na… na ultrazvuk.“

„Jo, vypadla jim elektrika. Půjdeme až za tři dny,“ podívá se na mě krátce.

„Aha,“ přikývnu lehce hlavou. „Mohl bych jít s vámi?“

„Když nebudeš v práci jako obvykle…“ řekne klidně. Jo, rejpni si…

„Když o tom budu takhle vědět, tak si vezmu rád volno,“ řeknu trošku rozechvěle. Všechno mi to je líto. Připadám si teď jako ten, kdo zradil, ten kdo je ten špatný a všechno kazí. Nejsem to ani já, ani Tom. Je to jen ta špatná domluva mezi námi, která se mi vtírá pod kůži.

„Fajn,“ zavrtí se a znovu se zahledí na televizi. Vzhlédl jsem k němu a chvilku se na něj s nadějí díval. On však svůj zrak i nadále soustředil na obrazovku. To jsem tak špatný? Nic jsem netušil. Kdyby mi býval dal vědět, neubylo by ho. Jestli mě chtěl překvapit, je to od něj moc hezké, ale já nejsem žádný robot, který přijde pravidelně domů z práce a bude ho tu čekat. I když v téhle situaci bych jím raději byl. Smutně jsem se na něj zadíval, ale poté jsem se zvedl. Vlastně jsem ani nevěděl, kam jít, co dělat.

„Promiň, omlouvám se,“ pípnul jsem a s tichým popotáhnutím jsem se rozešel ke schodišti. Nic mi na to neřekl, prostě mě nechal jít. Proč jsem tam chodil…? Proč jsem prostě nepřišel domů. Anebo… proč jsem tam vlastně nezůstal? Nevypadá, že by mě teď potřeboval a chtěl mít u sebe. Šoural jsem se nahoru po schodech, až v polovině jsem se zastavil a zase se otočil a šel dolů. Tiše jsem zašel do kuchyně. Natáhl jsem se do skřínky pro lahvičku s prášky. Nemůžu si je vzít hned, ale aspoň si je vezmu nahoru. Vypadla mi ale z ruky, takže se ozvala celkem rána. Výborně.

„Sakra,“ zanadávám pro sebe. Seberu všechny prášky, co se rozsypaly a vrátím je do lahvičky. Dva si vezmu a zase lahvičku zavřu. Vrátil jsem ji do skříňky a zase se pomalu rozešel z kuchyně. Zamířil jsem si to rovnou nahoru. Tom se mnou stejně asi mluvit nechtěl, takže jsem ho nechtěl u televize rušit, jak mi už naznačil. Jen co jsem došel nahoru, položil jsem si prášky na noční stolek, došel do tašky a vzal si cigarety. Zhasl jsem světlo, bylo to takové klidnější. Jen v tom županu jsem vyšel na balkon a zapálil si.

Že je to mezi námi špatný, to jsem věděl, ale že to dopadne ještě hůř… Tak jsem přišel opilý, no. Jako by to bylo něco tak hrozného. Kdyby mi býval dal vědět, letěl bych z práce rovnou za ním. Možná kdyby mi všechno neříkal jako samozřejmost, kterou buď přijmu či ne, bylo by lépe. Buď je po jeho, nebo to nejde, a tak by to být nemělo. Já se také snažím o kompromisy. Měl bych si s ním trošku promluvit. Opilý už skoro nejsem a nechci to nechat být. Tohle ne. Jen co jsem dokouřil první cigaretu, zapálil jsem si další. Ten pohled na to tmavé nebe mě nějak uklidňoval. Dobře se mi tu přemýšlelo, ten vzduch mi pomáhal. Cítil jsem se tu dobře. Jen mě tu znovu tížil ten pocit samoty. Tahle samota byla mnohem horší než ta, kdy okolo sebe nemáte nikoho. Tahle samota, kdy víte, že člověk, kterého milujete, je kousek od vás, ale přitom s vámi není, je mnohem horší.

Náhle se uvnitř rozsvítilo tlumené světlo z lampičky na nočním stolku. Hned jsem se otočil a nahlédl dovnitř. „Tomi?“

„Jo, jsem to já. Žádnej duch,“ ujistí mě. Nejsem debil. Bát se může každý. V boxerkách a triku si vlezl pod peřinu, za záda si dal polštář a na klín si položil notebook. V mžiku jsem típnul cigaretu a zašel dovnitř. Snad se mnou bude ochotný mluvit. Zavřel jsem za sebou a posadil se na svou půlku postele.

„O to nejde, jen… chtěl jsem s tebou mluvit,“ podívám se na něj.

„O čem?“ podívá se na mě krátce, když otevře notebook.

„Netýká se to jen jedné věci,“ stáhnu paže k sobě.

„A čeho?“ zadívá se na notebook a něco naťuká do klávesnice. Poté se na mě znovu podívá.

„Toho se děje,“ šeptnu a přitáhnu si kolena k sobě. „Moc mě mrzí ten dnešek, ale proč ses mi neozval?“ Nechci chodit kolem horké kaše. Už toho bylo dost.

„Nejspíš jsem nečekal, že tě místo toho napadne jít někam chlastat,“ semkne rty k sobě, načež skloní pohled k notebooku. Podíval jsem se na něj a pootevřel rty. Spodní jsem si potom skousl.

„Tome, kdyby ses mi ozval, tak jsem nikam nešel. Já na tebe každý den doma čekám. Čekám, až se vrátíš od Yvonne, u které trávíš celé dny a večery. Nemůžu za to, že zrovna jeden den byl jiný a já zrovna zašel k holiči a pak za známým do baru. Nešel jsem chlastat, šel jsem si dát jednu sklenku. Uznávám, že to dopadlo jinak, ale to se snad stane někdy každému, nebo ne? Promiň mi to. Tohle jsem vážně nechtěl. Kdybych tušil, že jsi doma, letěl bych s radostí domů, protože mi chybíš. Chybí mi naše společné večeře, ležení u televize, povídání si… Nejsi se mnou skoro vůbec,“ vydechnu potichu. Nedokázal jsem to v sobě udržet. I ten alkohol mi trošku rozvázal pusu.

„Já ti ale nic nevyčítám. Neřekl jsem ti ani slovo…“ řekne tiše.

„Já vím, ale já ti tohle potřeboval říct,“ pootočím hlavu ke straně, aby neviděl, že se mi sbíhají slzy v očích. „Cítím se… sám a k ničemu.“ Holt jsem mu to dítě já neodnosil. Nemůžu za to, že jsem kluk. Měl si najít nějakou skvělou holku, mohl být s ní a spokojený. Nemuselo by to být takhle. Bože, kdybych mohl, to dítě bych mu dal…

„…až tak často u Yvonne nejsem, Bille. Taky mám práci, taky jsem doma,“ povzdechne. Ne často. Bože, je tam doopravdy denně a do večera.

„Ano, to máš,“ přikývnu a otřu si oči. „Také tam rád zajedu, zavolám jí, jak se daří, pošlu peníze, aby měla vše, co potřebuje, když nosí naše dítě, ale pořád se snažím být tu pro tebe, tak jako jsem ti to slíbil.“

„Ale vždyť já tady pro tebe jsem, Bille,“ řekne nechápavě. Zvláštní, že o tom téměř nevím. Mě to neštve, mě to jen hrozně všechno mrzí. „Ale když jsi v práci a já mám volno, tak proč bych tu seděl, když můžu být s naším dítětem?“

„Já ti to nevyčítám, buď s naším dítětem, ale všechno má svoje meze. I já tam někdy zajdu, jak jsem řekl, ale ty volný chvíle se snažím být s tebou, jak jsi ty sám chtěl. To ty jsi říkal, že se o mě nechceš s nikým dělit. Teď ještě není ten drobeček ani na světě a ty se o mě nedělíš, ty jsi jenom u Yvonne,“ pošeptám tiše a semknu rty k sobě. „Pokud ti to tak vyhovuje, dobře,“ přikývnu zlehka hlavou. „Potom když se ale stane něco jako dneska… tak je to špatně. Mrzí mě, že jsem dnes někam šel, odpusť mi to.“ Ani nevím, jak jsem to ze sebe dostal.

„Já ale neřekl, že se na tebe zlobím…“ pošeptá.

„…vypadá to tak, víš,“ podívám se na něj a opřu si bradu o kolena. Nevím, jestli je to tím návalem emocí, tím, jak zvýšený mám tlak nebo zda je to alkoholem, ale chce se mi strašně brečet.

„V tom případě… se omlouvám,“ sklopí pohled a jen prsty přejede po klávesnici.

„Ne, neomlouvej se,“ zakroutím trošku hlavou. Natáhnu se pro oba dva prášky a potom se pomalu zvednu. „Omluv mě, jdu si to jen rychle zapít.“ Tom mlčel a jen koukal do notebooku. Proto jsem odešel v rychlosti do koupelny a spolkl oba dva prášky. Ten tlak musí dolů, aspoň o trošku. Opláchnul jsem si trošku obličej, osušil se pak a vrátil se do ložnice. Došel jsem do postele a posadil se jako předtím.

„Rád bych ten dnešek napravil,“ pohladím ho něžně po paži.

„Já… musím ještě něco udělat…“ řekne tiše. Mrzí mě, že to pochopil tak, jak tuším, ale bohužel. Nebudu ho teď rušit, má asi nějakou práci.

„Dobře, promiň,“ přikývnu a pomalu se položím na bok, schoulím se do drobného klubíčka a začnu mnout mezi prsty kousek přikrývky. Zaslechl jsem ho ještě povzdechnout, ale poté už začal něco psát. Mlčky jsem se na něj potom díval. Ač jsem ho znal celého, každičký milimetr jeho těla, měl jsem na něm stále co zkoumat a obdivovat.

Kéž by ten drobeček byl po něm. Byl by tak krásný. Ty jeho přesladké rty, čokoládové oči, jemné rysy a roztomilý nosík. On byl dokonalé stvoření. Jeho ruce… To, jak se mě dotýkal, vždy byl tak jemný a jeho doteky byly také takové. Celý on byl tak voňavý, sametový a nádherný. Nechápal jsem, jak někdo tak krásný může být. I to, když se neoholil, mi přišlo tak moc sexy. Na něm bylo pěkné i to nejobyčejnější bílé tričko či tílko. Nemusel nosit drahé a pěkné věci, on byl ta zrozená krása. Ačkoli něco psal, zdálo se, že se na to stejně nesoustředí. Sám pro sebe jsem se maličko usmál a olíznul si rty. Sklopil jsem trošku pohled. Tom povzdechl a unaveně si protřel oko. Vždy když byl unavený, se mu ty jeho čokoládky stáhly. Byl tak rozkošný. A jsme zase u toho. Já se na něj neumím zlobit, nejde to. I když mě mrzí, co dělá, jak jedná, ale nedokážu to. Stejně ho pořád miluju.

„Odpočiň si už,“ pošeptám.

„Měl bych to dodělat. Zítra mi v 11 přijde pacient,“ vydechne a trochu zakroutí krkem. „Ale nemám na to ani nejmenší chuť. Bolí mě krk a záda z toho dlouhýho sezení na nepohodlný židli v kuchyni,“ poznamená. To je taky moje vina.

„Tak to ještě ráno stihneš dodělat, uvidíš. A nemohl bych tě namasírovat? Třeba by se ti trošku ulevilo,“ opřu si tělo o loket.

„Ne, to je dobrý, díky,“ odmítne a nepohodlně se zavrtí.

„Udělal bych to rád, jen aby se ti lépe spalo,“ šeptnu. Nemám myšlenky na nic víc. To by asi dobré nebylo, nevím.

„Ještě nejdu spát,“ pronese.

„Dobře, dobře,“ přikývnu a položím se trošku na záda, ale stále čelem k němu. Ještě si promnul krční obratle a opět začal něco psát. Tiše jsem vydechl a pomalu se přetočil zády k němu. Trvalo poměrně dlouho, co tam stále něco dělal. Slyšel jsem neustálé ťukání a cvakání. Postupně jsem to přestával vnímat.

Zase jsem se jen díval ven a sledoval tu tmavou oblohu. Proto jsem téměř nepostřehl, když se ozvalo zaklapnutí notebooku. Po chvíli zhaslo i světlo. Následně se začala hýbat postel i peřina, jak se Tom ukládal ke spánku.

„Jdeš už spát?“ pootočím se k němu.

„A co bych měl dělat? Vlézt pod postel a zvedat ti peřinu, abych tě vystrašil?“ zasměje se tiše. Trošku se usměju a překulím se na bok čelem k němu.

„Můžeš tu zkusit, ale já vím, že je tu můj Tomi a ne žádný strašilo,“ pohladím ho jemně po tváři.

„Tak tos ještě nezažil, jaký i Tomi umí bejt strašidlo,“ řekne pobaveně.

„Nevěřím tomu,“ usměju se. „Ty a strašidlo? To nejde.“

„Že ne?“ povytáhne obočí, a najednou mě pod peřinou chytne se smíchem za stehno a začne mě lochtat. Pane bože, já ho snad roztrhnu, tohle mi dělat nesmí. Vždyť mu tady umřu.

„Nééé,“ zasměju se a zakroutím se. „To nedělej, bože, Tomééé,“ zavřískal jsem.

„Fajn, fajn, jak myslíš,“ plácne mě s úsměvem přes nohu a otočí se ke mně zády. „Tak dobrou.“ No nechci, aby mě lochtal, ale zůstat u mě mohl.

„Ale počkej,“ zaškemrám a přitisknu se zezadu k němu. Pohladím ho prsty po ramenu a dám mu pusinku. „Ty nejsi strašidlo. Ty jsi moje roztomilý strašidýlko,“ zaculím se.

„…který tě opět štve,“ vydechne smutně.

„Ne, neštve,“ pošeptám a přitáhnu si ho k sobě, abych mu viděl do obličeje. „Radši mi dej pusu.“

„Nezasloužím si jí,“ šeptne s pohledem upnutým k mým rtům.

„Ale ano, zasloužíš, to já bych neměl dostat žádnou,“ pošeptám a olíznu si trošku rty.

„Asi neměl,“ nafoukne tváře jako malé dítě, ale pak se usměje. Tohle vše mě stále utvrzuje v tom, že je to stále můj Tom, kterého tolik miluju.

„Ale já bych si ji hrozně moc od svého Tomiho přál,“ přejedu mu prstem po bradě.

„Tak si ji vezmi,“ přiblíží se ke mně nesměle.

„Vážně smím?“ nahnu se k jeho rtům. Dělí nás pouhé milimetry, ale už nás spojuje dech. Ač jsem tyhle okamžiky s ním zažil už nespočetněkrát, stále to bylo dokonalé.

„Nikdo ti to nezakázal,“ vydechne tiše.

„Dobře,“ přikývnu a co nejjemněji ho políbím. Přivřel oči a bezbranně oddechl nosem. Něžně se mi otřel nosem o můj. „…miluju tě, ty moje strašidýlko milovaný,“ zašeptám a políbím jej znovu, přičemž ho chytnu jemně za tvář.

„Tak mi to ukaž…“ šeptne tím svým nesmělým tónem. Miluju tohle jeho chování, ale zároveň se mi líbí, když je nedočkavý a divoký. Ovšem tohle mě u něj vždy okouzlí. Je stále sladký, rozkošný a zdá se být i nevinný – ovšem jen zdá.

„Mmm, ukážu,“ přivinul jsem se víc k němu a začal ho líbat. Znovu to bylo procítěné, jemné, a zároveň naléhavé. Zapojil jsem po chvilce i jazyk. Stáhl si mě na sebe, přijal mě mezi nohy a začal mi polibky rozechvěle oplácet. Cítil jsem, jak mi po dlouhé době zase doslova tál v náručí, což pro mě bylo něco nadpozemsky překrásného. Miloval jsem tyto okamžiky, kdy jsem věděl, že patří jen mně a já zase jen jemu. Ne, že by to jindy bylo jinak. Nikdy to ani jinak doufám nebude. Přivinul jsem se k němu, rukou jsem zajel pod jeho tělo a víc si ho k sobě přitiskl, jen abych jej více cítil. Každým polibkem jsem se mu snažil vyjádřit, jak moc ho miluju.

autor: Mischy & Turmawenne