Novel of Dreams – Our Life 34.

TOM

Ačkoli mi to připadalo nekonečné, konečně uběhly tři dny a nadešel den, kdy jsme měli jít s Yvonne na ultrazvuk. Výjimečně šel i Bill. Ani za ty tři dny se toho moc nezměnilo. Stále ji neměl příliš v lásce kvůli tomu, že jsem s ní trávil poměrně dost času, ale on to zase přeháněl. Prej každý den, to tak.

„Strejdo, strejdo,“ věšel se mi Max neustále na kalhoty, když jsme šli nemocnicí ke gynekologovi.

„Proč nejsou ve škole?“ zeptám se nechápavě Yvonne, avšak ho schválně překročím a zasměju se.

„Mají podzimní prázdniny. Říkala jsem ti to,“ odpoví. Vedla za ruku malou Emily, která si neustále koukala pod nohy. Nejstarší dcerce je 7 a jmenuje se Linda, pět let je malému Maxovi a nejmladší je Emily, které jsou pouhé čtyři roky.

„Vždyť do školy chodí jenom Linda. Tenhle špunt má být ve školce,“ rozcuchám se smíchem Maxovi vlasy, který do mě hned začne bouchat ručičkou a uhlazovat si je. Konečně přijdeme do čekárny. Yvonne se usadí a děti si posedají kolem. Podívám se na Billa. Postával vedle mě a na děti se uculoval.

„Ten tě ale zlobí, viď?“ usmál se na Maxe. Ten na něj však jen vypláznul jazyk a založil si ruce na prsou. Tomu jsem se začal smát a usadil jsem se vedle malé Emily.

„Chtěly jít se mnou, že prej chtějí vidět miminko,“ zasměje se Yvonne a pohladí Lindu po vlasech. Jo, Linda je z toho mimča nejvíc udělaná.

„Jo, budu se o něj starat,“ usměje se na nás.

„Až po mně, mladá,“ zasměju se a ona se na mě ušklíbne.

„A také po mně,“ usměje se Bill a přešlápne trošku nervózně.

„Sedni si,“ vezmu ho za ruku a přitáhnu ho k sobě.

„To je dobrý,“ zdráhá se s úsměvem, tak ho nechám být a podívám se na Emily, jak neustále sleduje své botky. Zadívám se na ně a usměju se.

„Máš krásný nový boty,“ řeknu jí s úsměvem. Ona ke mně vzhlédne a s úsměvem kývne. „A máš taky nádherný dlouhý vlásky. Vždycky jsem chtěl takový,“ pohladím jí po nich.

„To je vtip?“ ozve se se smíchem Linda a Yvonne se začne smát s ní. I Bill se uchechtne, ale nijak to nekomentuje. Po chvíli se nakonec posadil. Emily si jich ovšem nevšímala a vyšplhala se mi na klín, tak jsem kolem ní omotal jemně ruce, aby mi nespadla.

„Upleteš mi culíček?“ zakloní na mě hlavičku.

„Copánek,“ opravím ji s úsměvem.

„Copánek,“ zasměje se, načež se na mně zavrtí.

„Nemáš gumičku?“ zeptám se Yvonne, přičemž už začnu Emily vlasy dělit na tři prameny. Chvíli hrabala v kabelce, až mi ji dala, a tak jsem mohl udělat té malé princezně copánek. Někdy mi připomíná Molly, když byla malá. Také stále chtěla dělat copánky a culíčky, přičemž se ke mně tak tulila. Ach jo, strašně mi chybí.

„Strejdo? Mně ho taky uděláš?“ pověsí se mi náhle Max na nohu.

„Tobě nemám z čeho. Máš moc krátký vlasy,“ zasměju se a Emily se začne smát se mnou, aniž by snad věděla, o čem je řeč. To malé děti často dělají.

„To není fér,“ zamračí se na mě a potom na Billa.

Bill se k němu však nahne a vlídně se na něj usměje. „Až ti trošku dorostou vlásky, určitě ti ho strejda uplete, uvidíš.“ Haha, to tak. Max si na vlasy nenechá sáhnout, i když by copánek možná chtěl.

„To vůbec. Už bych nebyl hustej,“ projede si hned Max ručičkou vlasy jako pravý tvrďák.

„Ve školce je totiž jedna holčička, co mu pokaždé říká, že má krásný vlasy a hladí ho po nich,“ prozradím Billovi s úsměvem. Dětské lásky jsou sladké. Těším se, až naše dítě bude mít taky nějakou.

„Neříkej mu tooo,“ bouchne mě hned prcek do kolene.

„Maxi, no tak…“ napomene ho Yvonne.

„Neboj, já to nikomu nepovím. Tak vidíš, nos ty vlásky takhle, když se to té holčičce líbí,“ usměje se na něj Bill a prohrábne mu ty vlásky trošku. On se na něj však zle podívá a uhladí si je podle sebe. No není k sežrání?

„Máš se mnou dost společného, co se vlásků týká,“ zasměje se Bill.

„To jo. Když se dotknu jeho vlasů i v posteli, tak mě mlátí hned polštářem,“ přitakám naprosto vážně.

„To jako fakt?“ vykulí na nás Linda oči.

„Ale né,“ začervená se Bill. „Ale taky jsem nikdy neměl rád, když se mi někdo přehraboval ve vlasech a snažil se mě přečesat. Měl jsem dřív taky dlouhý vlasy.“

„Vypadal jak hipík,“ přitakám a dám Emily gumičku na vlásky, aby jí cop držel.

„Co je hipík, strejdo?“ zamračí se na mě Linda.

„To nechtěj, holčičko, vědět,“ rozesměje se Yvonne a já s ní.

„Tak vám teda děkuju,“ zasměje se Bill a založí si ruce na hrudi.

„Ale no tak,“ dám mu s úsměvem pusu a pohladím Emily po vlasech, jak už si zkoumá svůj copánek. „Přece by ses hned nečertil.“

„Nejde se na tebe zlobit,“ pusu mi oplatí a usměje se.

„To si jenom myslíš,“ zasměje se Yvonne.

„No dovol,“ podívám se na ní se smíchem. „Bill nic neví, tak to tak taky zůstane,“ usměju se na něj zas. Hlavně nenápadně, lásko. Trošku jsem mu odřel nárazník na autě, no. Ještě si toho nevšiml.

„Copak nevím, Yvonne?“ podívá se na ni Bill a zaculí se. Yvonne se nadechla, ale já ji včas zastavil.

„Nic!“ vyhrknu hned a raději ho políbím. Bože, že vůbec začínala. Teď mě Bill sežere a zbudou ze mě jen kosti. On mi polibek láskyplně oplatil, ale poté se otočil zase na Yvonne.

„Poslouchám,“ zasmál se na ni. Když jsem se na ni ovšem varovně podíval, naznačila, že si zamyká pusu a oplatila Billovi úsměv.

„Naboural ti auto,“ řekne Max naprosto klidně, jako by se nechumelilo, přičemž si zavazuje tkaničku u boty. No to se mi snad zdá! Já ho přerazím! Jen naprázdno otevřu pusu. Doufal jsem, že to nějak ututlám a pak to svedu na něj, ale bohužel… Co děti neví, to nepoví. Vážně jo.

„Auto… moje auto?“ podívá se na mě Bill a podzvedne obočí. Pusu má trošku dokořán, jak je zaskočený. Do háje.

„To-to není pravda!“ bráním se hned, čemuž se děti i s Yvonne začnou smát.

„Napral to přímo do značky,“ zapíská Linda mezi smíchem. Tak teď si jdu vykopat hrob. Tohle ti nedaruju, ty malá čarodějnice.

„Nene!“ vykřiknu na obranu.

„Tome, okamžitě mi řekni pravdu,“ řekne Bill a narovná se v zádech. Bože můj, a je to tady. Vezme mě na kobereček.

„Já jen…“ vydechnu bezmocně, ale přeruší mě otevření dveří, z nichž vyjde mladá, hezká, příjemná sestřička. Děkuju ti, bože!

„Ah, paní Lutz i s celou svojí rodinou. Tak pojďte dál,“ řekne nám se smíchem. Ihned vyskočím na nohy, v duchu děkujíc bohu za tento dar a záchranu v podobě této úžasné sestřičky. Jsem tvým dlužníkem. Yvonne se zvedla a zašla i s dětmi dovnitř. Hnal jsem se za nimi, ale Bill mě zachytil. Teď mě sežere.

„No to počkej, počkej,“ přitáhne si mě k sobě. „To mi teda vysvětlíš. Moje auto, tys naboural moje auto?“ řekne nevěřícně.

„Ne, jen… jsem ho tak jakože… štrejchnul,“ pokusím se nevinně usmát. „Všiml sis něčeho? Nevšiml, takže to nemůže být tak hrozné, no ne?“ kousnu se do rtu. Když půjde do tuhého, svedu to na děcka. Ony taky nemlčely.

„No to teda může. Je odřené? Kde?“ podzvedne výhružně obočí a nakloní hlavu na znamení, že mi naslouchá. „Já ti dám štrejchnul.“

„Přední nárazník. Jen jsem ho trochu… naťuknul. Vážně,“ odkloním se od něj s obavami.

„Naťuknul,“ zaúpí a přivře oči. „Bože, proč jsi mi to neřekl? Já…“ nadechne se, ale poté dlouze vydechne a obejme mě kolem krku. „Hlavně, že se nikomu nic nestalo,“ pohladí mě po zádech. „Strašně jsem se vylekal, když jsem zaslechl o nabouraném autě, ale ne proto, že je na šrot auto… Nechci si představit, co se mohlo stát. Ale stejně, nemusel jsi mi ho… štrejchnout,“ usměje se trošku nakonec. No to jsem blázen. To vzal nějak s klidem. To určitě dělají ty prášky, co do sebe cpe.

„Takže v cajku?“ povytáhnu překvapeně obočí.

„No není to v cajku, ale jsem šťastnej, že jsi hlavně ty celej, i když to moje zlato ne.“

„Není to skoro vidět. Víš, jak děti přehánějí,“ šeptnu a zakřením se. Ten, až to uvidí, tak mě něčím přetáhne.

„Já se přesvědčím, neboj se,“ poplácá mě něžně po ramenu. To mi úsměv poklesne. Bezva. „A teď se pojď podívat na našeho prcka,“ usměje se a chytne mě za ruku. Nakonec povzdechnu a rozejdu se za ním do ordinace. Yvonne už ležela připravená na lehátku a doktor jí roztíral gel po břiše. Sestřička zatím zabavila děti omalovánkami a Maxe nějakými postavičkami z komiksů.

„Dobrý den,“ pozdravím pro mě už známého doktora. Vezmu si židli a přisednu si k Yvonne.

„Dobrý den. Už jsem se bál, že tatínek nedorazil,“ usměje se na mě.

„Dnes dorazil i druhý,“ zasměju se a přivinu si Billa za sebe a omotám si kolem krku jeho ruce.

„Dobrý den,“ usměje se na doktora a přivine se ke mně. Cítím, jak se mu chvějí ruce. Jemně ho po nich pohladím, a nakonec si o ně opřu bradu. Doktor začne s ultrazvukem. Chvíli hledal a sledoval obrazovku.

„Co si myslíte, že to bude?“ zeptá se nás se zájmem.

„Podle mě to bude kluk,“ řekne Yvonne s úsměvem. Je mamka už počtvrté. Možná to vážně nějak dokáže vycítit.

„Já si netroufám hádat,“ usměju se. Ať to bude holka nebo kluk, já ho budu milovat nade vše.

„Já taky ne,“ přitaká Bill s úsměvem a víc se nahne, aby lépe viděl. Doktor přikývnul a pozorně sledoval monitor, přičemž přejížděl Yvonne po břiše. Pomalu jsem na obrazovce rozeznával rysy dětského tělíčka.

„A tady máte vaše miminko,“ natočí nám doktor víc monitor. Bože můj, to je krásný.

„Bože…“ pošeptám užasle. „Naposledy to byla jen kulička,“ začnou se mi do očí sbíhat slzy. Zaslechnu, jak Bill vydechne a víc se ke mně přitiskne.

„To je… naše miminko,“ pošeptá. Jeho hlas se zdá být trošku pod tónem.

„Hlavní je, aby bylo zdravé,“ pošeptá Yvonne s úsměvem při pohledu na monitor. Samotné se jí leskly oči slzami.

„To zatím nemohu s přesností říct, protože se ještě vyvíjí. Co vám ale mohu téměř s jistotou povědět, je to, že to bude…“ ukáže prstem na drobounký výběžek mezi nožičkama. „Je krásně natočené. Je to dobře poznat,“ usměje se doktor. Ježiši, to snad… Oh můj bože, nemůžu dýchat.

„Proboha, to je chlapeček,“ vypísknu nadšeně a na tvářích ucítím slzy. Bill mi náhle chytne ruku a stiskne ji ve své dlani. Tiše popotáhne a skloní se více ke mně.

„…je tak droboučký, náš malý,“ šeptne.

„To tedy je,“ otřu si tvář.

„Takže komu mohu poblahopřát?“ podívá se na nás doktor.

„My nevíme, dávali jsme sperma oba,“ odpovím a pohladím Yvonne po ruce. Ano, Bill je můj manžel, ale Yvonne je matka. Má to dítě v sobě, také ji musím konejšit. Prožívá to s námi. Není to jen nádoba, v níž dítě vyroste.

„Aha, v tom případě vám blahopřeji všem třem,“ zasměje se doktor.

„Podle mě bude Billovo,“ řekne Yvonne a otře si kapesníčkem oči. „Víš, že ti tipuju holčičku, Tomi,“ usměje se na mě. Nejspíš má pravdu. Také si myslím, že bude Billovo. Zdá se mi v tomhle směru silnější, než jsem já. Ale mně to nevadí. Budu ho milovat stejně, jako by bylo ze mě.

„Já vím,“ oplatím jí úsměv.

„Yvonne,“ řekne tiše Bill.

„Ano?“ podívá se na něj. Zadíval jsem se na doktora, jak tam něco šteluje a zatím nám nechává vytisknout snímky. Hned, jak přijdeme domů, dám si to do rámečku vedle Molly.

„…děkuju, moc děkuju,“ pošeptá a nahne se k ní. Pohladí ji po ruce a trošku se usměje. Až teď vidím, jak uplakané oči má. Oba dva je s úsměvem pohladím a poté si vezmu snímek, abych si ho důkladně prohlédl. Ukážu ho mamce. Jsem zvědavý, co mi na to řekne. Určitě bude brečet jako želva.

„A teď ta nejlepší část,“ pronese doktor a dá hlasitost na maximum. Náhle se místností ozve tiché ťukání srdíčka. Já-já… Proboha… Absolutně nemám slov. Jak-jak mám tohle vůbec vyjádřit slovy? Jsem tak strašně moc šťastný. Tohle je moje miminko… Tlukot jeho srdíčka.

„Oh můj bože,“ přikryji si rukou pusu. Svět se mi celý zamlžil pod návalem dalších slz. „Zní to jako… jako malý ptáček,“ rozpláču se. Bill mě chytne za ruku a líbne mě na tvář.

„Neplač, i když pláču taky,“ šeptne a setře mi pár slz. Yvonne se jen usmála, jako by ji dělalo šťastnou, když nás takhle vidí. Byla úžasná.

„To je tak nádherný. To si dám jako budík, i na zprávy a volání,“ vytáhnu ihned iPhone, otřu si uspěchaně oči a začnu si ten dokonalý zvuk nahrávat.

„Ty jsi vážně blázínek,“ řekne mi se smíchem Yvonne.

„Hrozně jsem si tohle přál, a teď… najednou to tak doopravdy je,“ vydechne nevěřícně Bill. Na to jsem mu jen přikývnul. Nebyl jsem schopen ničeho jiného. Ještě chvíli jsem si nahrával tlukot srdíčka mého drobečka, až jsem to vypnul a pořádně se otřel od slz. Tohle musí být jenom sen. Miluju děti odjakživa, ale tohle je… dokonalost.

„Tak už skončíme, aby se nám maminka nenastydla,“ řekne doktor s úsměvem a začne jí utírat bříško. To jsme s Billem odsouhlasili. Zamrkáním jsem vyhnal poslední slzy z očí a poté jsem si konečně prohlédl snímek z ultrazvuku. Chvíli jsem si ho jen tak prohlížel a jemně po něm přejížděl prstem, jako bych mohl hladit mého miláčka. Poté mě ovšem zaujal podivný výběžek za jeho tělíčkem. Stáhnu obočí, přiblížím se k tomu a více zaostřím zrak.

„Pane doktore, prosím vás, a co je tohle…?“ zeptám se. Zvednu se a dojdu k němu.

„Co přesně máte na mysli?“ zadívá se na snímek.

„Tohle… Vidíte to?“ ukážu mu téměř nepatrný výběžek za malou hlavičkou.

„Ukažte mi to…“ vzal si ode mě snímek, načež si nasadil brýle a začal fotku zkoumat. Beze slov se podívám na Billa a poté na Yvonne, která ani nedutala. Bože, jen ať není nějak nemocný. Prosím, ať je v pořádku. Bill mi pohled okamžitě opětuje, vypadá maličko vystrašeně.

„Není něco v pořádku?“ zeptá se.

„To nejspíš bude jen nějaká…“

„Vždyť to vypadá jako ručička,“ přeruším doktora a více se k němu skloním. „Vidíte to? Jsou to jakoby malé prstíčky,“ řeknu mu svůj názor. Nejspíš jsem paranoidní, ale opravdu mi to tak připadá.

„Ale on má ruce tady, vidíte? Jednu tady a druhou tady…“ ukáže mi prstem obě.

„Tak co to…“ vydechnu bezmocně a podívám se na Yvonne bříško. Už od samého začátku jsme říkali, že je nějaké velké… Mohou to být dvojčata. „Co když tam jsou dvojčata?“ šeptnu.

„Dvojčata?“ podívá se na mě Bill jako opařený. Yvonne se tvářila stejně jako on. Vypadala vyděšeně.

„No… úplně nemožné to není,“ usoudí doktor. „Pokud to jsou dvojčata, srdce jim může tlouct stejně, takže jsme to nemohli slyšet. A pokud jsou v zákrytu, ani jsme to nemohli vidět. Uznávám však, že máte o něco větší bříško, než je obvyklé. Spíš jsem myslel, že ho dobře krmíte,“ usměje se na Yvonne.

„Ne, ne, já… jím pravidelně a zdravě. Zbytečně se necpu, ale… mám větší hlad než při předešlých těhotenstvích,“ vydechne omráčeně.

„V tom případě…“ zvedne se doktor, „se na to ještě podíváme,“ usměje se a znovu začne připravovat stroj k chodu. Nevědomky si sednu i se snímkem na židli a nadále si ho prohlížím. Snažím si představit ještě jedno miminko v zákrytu toho prvního. No to je snad…

„Když má tady ručičku, tak by někde tady… měl mít nožičku,“ zabroukám si zamyšleně pro sebe a přimhouřím oči proti světlu. Bože můj, to musí být sen. Ono tam opravdu… je. „Je tam stín, ale… asi tam je vážně nožička,“ vydechnu zaskočeně.

„Smím?“ šeptne Bill a nahne se ke mně. Zadívá se na snímek společně se mnou. Jakmile však doktor zapne ultrazvuk, odvrátí pohled k němu. Tiše jsem si promnul oči a také se zadíval na obrazovku.

„Opravdu myslíte, že čekám dvojčata?“ pošeptá rozechvěle Yvonne. Doktor ovšem mlčel a dál jí přejížděl po břiše, jako by se snažil něco zachytit. Začal jsem nervózně poklepávat nohou a okusovat si nehet na ukazováčku. Nevím, zda se modlit, aby tam byly dvě nebo jenom jedno. I kdyby byly dvě, chtěl bych je. A já je… vlastně chci. Chci dvojčátka. Nebudeme mít jedno dítě, ale dvě najednou. Bože můj, prosím, ať tam jsou.

„Měl u vás v rodině někdo dvojčata?“ položil mi Bill dlaň na rameno.

„Nevím o tom,“ zavrtím hlavou. „U vás ano?“

„Taky si toho nejsem vědom,“ šeptne.

„Na to tolik nehleďte. Pokud jste, paní Lutz, brala dříve antikoncepci a náhle jste ji vysadila, je možné, že to je tím,“ řekne doktor, přičemž se i nadále soustředí pohledem na monitor. Bože můj, dělá se mi z toho napětí špatně. Prosím, ať tam jsou. Nemůžu ani dýchat, ani pořádně mluvit. Dokonce ani nedokážu souvisle myslet. Prosím… Schovám si obličej do dlaní a začnu zhluboka dýchat.

„Ohm,“ vydechne Bill nervózně a přešlápne. Poslední minuty mi připadaly dlouhé jako hodiny. Prosím, už jsem obětoval dost. Přišel jsem o tolik lidí a věcí. Prošli jsme si s Billem hotovým peklem. Dopřej nám, prosím, alespoň tohle. Přeji si mít dvojčata. Žádám tě, Bože…

Náhle doktor konečně promluvil: „Blahopřeji. Opravdu čekáte dvojčata…“

autor: Mischy & Turmawenne