autor: Emilia
Ahoj milánkové 🙂 nemám v kapse schované žádné dlouhé proslovy. Jak už sami vidíte, Ďábel vstal skoro po roce z mrtvých. Snad vám chyběl stejně jako mně 🙂
Na oprýskané dveře bytu číslo 7 v druhém patře se ozývaly zvučné rány.
„No tak, otevři ty zatracený dveře, vím, že si uvnitř!“ Rozčiloval se nižší muž s podsaditou postavou. Mohl mít tak okolo čtyřicítky. Na vršku hlavy mu vyčnívala pleš a zbytek tmavých vlasů se mu lesklo přebytkem gelu, co na nich měl nanesený. Proto působily až přehnaně mastně. Byl to domácí tohohle panelového domu a neměl příliš v lásce podnájemníky, kteří se mu s placením nájmu snažili vyhýbat obloukem. Uvnitř bytu v rozházené posteli se zdevastovaný Ďábel ze včerejší bujaré noci plné oslav převalil na záda a protřel si potetovanou rukou oči.
„Do hajzlu!“ S hlasitými nadávkami se snažil vyhrabat z postele, ale zamotal se do povlečení peřiny, které bylo možná kdysi dávno sněhově bílé. „Kurva práce!“ Billovi se z povlečení nedařilo vymotat, a tak ho roztrhnul. Cucky poté odhodil na podlahu. Vrávoravě zamířil ke dveřím, jež prudce otevřel. Podíval se před sebe a nic neviděl, sjel pohledem dolů a uviděl svého domácího, jak na něj rozhořčeně gestikuloval při obrovské salvě nadávek.
„Gregory, kamaráde, co tě sem přivádí?“ Poplácal ho Ďábel klidně po rameni.
„My dva nejsme žádní kamarádi, tohle na mě nezkoušej, dlužíš mi nájem za celé dva měsíce!“ Vystrčil na Billa domácí výhružně prst.
„Wohoou, proč tak zvostra hned po ránu? Tohle není moc slušný vytahovat lidi z postele v tuhle hodinu.“ Rozmáchl kytarista rukama.
„Po ránu? Je skoro poledne! Mám dost těch tvých her, chci okamžitě svý peníze!“
„Fajn, no dobře. Sakra, uklidni se, chlape, máš dneska kulohryz, nebo co tě žere?“ Zakroutil Ďábel hlavou a neochotně se rozešel zpátky do bytu. Ze svých kalhot pohozených na zemi vytáhnul pár stovek a vrátil se zpátky ke dveřím.
„Hele, tady máš, jasný? Spokojenej?“ Kytarista vrazil Gregorymu do ruky pomuchlané bankovky. „Drobný si nech.“ S těmihle slovy zabouchnul dveře.
„Já ti dám drobný, dlužíš mi ještě 50 euro, slyšíš, otevři, ty jeden delikvente!“ Domácí bušil na dveře, a když se ukázalo, že tady už nic nepořídí, naštvaně do nich kopnul a s tichým mrmláním pod vousy odkráčel.
Kytarista byl celkem unavený, ale usnout se mu již nedařilo. V rychlosti na sebe naházel oblečení, popadl svou koženou bundu, a aniž by si zavázal boty, vyletěl z bytu jako blesk. Věděl, koho navštívit pro zpestření dne.
…
Tom se snažil věnovat pozornost výkladu učitelky dějepisu, ale jeho pohled pořád dokola ujížděl k oknu, jímž prosvítaly sluneční paprsky a prozařovaly celou místnost. Venku bylo tak nádherné teplé počasí. Měl chuť běhat a nechat si hřejivým sluncem hladit kůži. Z představ ho vyrušilo krátké zavibrování mobilu v kapse upnutých světle fialových džínsů. Většinou se snažil mobil během vyučování nevytahovat. Nechtěl učitele dráždit jako někteří studenti. Jenže v tuto chvíli v něm hlodala zvědavost. Kdo mu mohl psát? Napadal ho jedině Eric, ale ten měl teď přeci taky hodinu, tak co by po něm v tuto chvíli mohl chtít? Když učitelka zasedla za stůl a začala listovat v knize, aby zadala látku, ze které si studenti měli udělat zápis, vysunul Tom mobil nenápadně z kapsy a rozevřel zprávu. Tohle číslo neměl v seznamu. Ve zprávě stálo:
Hey panenko, máš chuť na rychlou a tvrdou jízdu? Nebo dlouhou a mučivě pomalou? Zvládnu oboje, stačí jen říct 😛
Podle oslovení okamžitě poznal, o koho se jedná. Celý se zachvěl a v žaludku pocítil rozlévající se hřejivý pocit. Když z něj Bill tenkrát vytáhl číslo, nevěřil, že se mu někdy ozve. Navíc ho teď hodnou chvíli neviděl. Musel sám sobě přiznat, že mu přítomnost bláznivého kytaristy chyběla. Roztřesenými prsty vyťukával odpověď.
Myslím, že si nevyberu ani jednu z možností, ale přesto díky za nabídku 😛 Navíc mám právě hodinu, ale to ti viditelně nepřekáží.
Tom si po dopsání zprávy ještě překontroloval pravopis a odeslal ji. Na odpověď nemusel dlouho čekat.
Sakra, doufal jsem aspoň v jednu možnost 😀 😛 Nepřekáží, tobě snad ano? Potom můžu tenhle malý problém rychle odstranit 😛
‚Odstranit? Jak to myslel?‘ Proběhlo Tomovi hlavou. Napsal Billovi sms s touhle otázkou, avšak odpovědi se mu na ni nedostalo. Tom začal ťukat nervózně prsty o lavici a přemýšlel, co má kytarista za lubem. Náhle se celou školou rozezněl požární alarm. Učitelka všechny instruovala, aby nepanikařili, v klidu si sbalili věci a zamířili před školní budovu. Jednotliví studenti vytvořili na chodbách velký chumel a strkali do sebe, jak se každý snažil zamířit co nejrychleji ven. Tatam byla z jejich hlav cvičení, při nichž šli všichni postupně v řadě za sebou. Jakmile se Tom dostal na čerstvý vzduch, oddechnul si, protože s jeho hubenou drobnější postavou pro něj dostat se ven nebyla žádná procházka růžovým sadem. Prodral se až k živému plotu, u nějž moc lidí nestálo. Něčí ruce ho chytily za ramena a protáhly skrz uličku mezi keři. Tom se strašlivě leknul a vyjekl.
„Wow, takový povyk, a to jsem ještě s ničím nezačal.“
„Málem jsem z tebe dostal amok, co tady děláš?“ Tom se snažil, ať to zní naštvaně, ale ve skutečnosti se snažil zakrýt nervozitu z přítomnosti staršího muže.
„Osvobozuju tě. Jakej jsem?“ Pozvednul kytarista domýšlivě obočí.
„Cože? Osvobozuješ? Tohle není žádné vězení. A co jestli na to někdo přijde?“ Rozhodil Tom rozrušeně rukama a chytil se za hlavu.
„Klídek, panenko, nikdo na nic nepřijde. Čekal jsem víc vděku a míň vzteku.“ Ušklíbnul se kytarista a rozpálil si cigaretu. Tom se na něj teprve teď pořádně zadíval a všiml si hrubé jizvy, modřin a podlitin.
„Co se ti stalo?“ Vyhrkl. Znělo to starostlivěji, než zamýšlel. Kytarista svraštil obočí a rukou poukázal na jizvu.
„Myslíš tohle? Nový vzhled, působí to drsněji ne?“ Bill zahýbal obočím a vyfoukl nosem cigaretový dým. Tom se musel pousmát. Hned na to však nadhodil zpátky vážný výraz.
„Bolí to?“ Opatrně natáhnul ruku a jemně přejel prstem po sešité kůži. Bill se ošil.
„Ani jsem to necítil. Ale jestli mi to chceš vynahradit, o něčem bych věděl.“ Ďábel Toma škádlivě zatahal za dred.
„Myslím, že nebude třeba.“ Vyhrkl spěšně Tom a stydlivě sklopil oči.
„Vyrazíme?“ Řekl zničehonic Bill. Tom svůj pohled opět překvapeně zvedl.
„Kam?“ Zeptal se.
„Myslíš, že jsem si s tímhle vším dal práci jenom proto, abych ti řekl adié a potom práskl do bot?“ Bill rozhodil rukama a nakrabatil čelo.
„Ty nikdy neděláš nic, z čeho nemáš užitek, že?“ Tom si založil ruce na prsou. Bill se k němu přiblížil a ukazovákem objel lehce linii jeho tváře.
„Správně, není čas ztrácet čas.“
„Co z toho budu mít já?“ Pozvedl Tom obočí. Bill se ušklíbnul, sehnul se k jeho uchu a hlubokým hlasem zašeptal.
„Všechno, co si z toho vezmeš.“ Tom sebou cuknul a svěsil ruce podél těla.
„Fajn jdeme.“ Vyhrkl a urychleně kráčel pryč od kytaristy směrem k motorce. Potřeboval se dostat z jeho blízkosti. Bill pokýval hlavou, odhodil nedopalek a vykročil za Tomem.
…
Dojeli do parku. Byl obrovský a rozkouskovaný na více částí. V téhle konkrétní Tom nikdy nebyl, protože se sem mladí lidé chodili opíjet nebo kouřit marihuanu, což nebyl zrovna jeho šálek kávy. Slezl z motorky, sundal si helmu a zvědavě se rozhlížel kolem. Po zemi byly poházené umělé kelímky, nedopalky cigaret a použité kondomy. Lavičky postříkané sprejem v dezolátním stavu. Opodál se na jedné z nich muchlovala dvojice a očividně jim vůbec nepřekáželo, že jsou na veřejnosti. Tom nakrčil znechuceně nos a stydlivě sklopil pohled. Nebylo to tu takové, jako si vždycky představoval z vyprávění. Všichni o tom básnili jako o úžasném místě, zatímco Tom tímhle prostředím nebyl vůbec ohromen. Bill se posadil na opěrátko jedné ze zachovalejších laviček a poklepal na místo vedle sebe. Tom se k němu rozešel a cestou zakopl o prázdnou flašku. Zavrávoral, ale neupadl. Posledních pár kroků udělal se zamračeným výrazem ve tváři.
„Trochu radosti do toho umírání.“ Poškádlil ho kytarista.
„Je to tu jiné, než jsem si představoval.“ Podotkl Tom.
„A co si čekal? Čerstvě posekaný anglický trávník, vydlážděné chodníky a obtloustlé paničky procházející se se svýma chlupatýma potvorama?“ Zanotoval zpěvně Bill a v jeho hlase bylo slyšet pobavení.
„To né. Koneckonců, dalo se čekat, že mě zatáhneš do nějakého dalšího neřestného doupěte plného hříšníků.“ Oplatil mu štiplavým tónem Tom. Neměl rád, když z něj někdo dělal snoba. Protože to on nebyl. Bill se ušklíbnul a přiblížil se k Tomově tváři. Tom na ní mohl cítit jeho cigaretový dech.
„Jestli si se mnou chtěl strávit nějaký čas o samotě, stačilo říct, můžu nás odvézt někam, kde budeme mít mnohem víc soukromí.“ Tom Billa šťouchnul do ramene a urychleně odvrátil pohled. Cítil, jak se mu do tváří vlévá teplo. Ďábel se musel zasmát jeho stydlivosti a nevinnosti. Stále ho to nepřestávalo fascinovat.
„Proč si ze mě pořád musíš utahovat?! Já myslím naprosto vážně, co říkám.“ Durdil se Tom, snažil se zakrýt svůj stud.
„To já přece taky.“ Pozvedl Bill jen jedno obočí, jak měl ve zvyku. Tom si rezignovaně povzdechl.
„Proč jsme vlastně zrovna tady?“ Obrátil raději řeč jinam. Kytaristovi hravě zajiskřily oči. Sáhl do vnitřní kapsy své ošoupané kožené bundy a vytáhl pomačkaný pytlík s trávou. Zatřepal jím Tomovi před očima.
„Potřebuješ nakopnout, panenko, hmm?“ Tom vykulil oči a dal si ruku před pusu.
„N-není to to, co si myslím, že ne?“
„Je to ten nejlepší matroš, co může existovat, s tímhle myslet nepotřebuješ, věř mi.“ Bill vytáhnul poněkud zašlé sklíčko a nastrkal do něj sušenou zelenou rostlinu.
„Ty ses zbláznil? Kouřit tohle? Na veřejnosti? To není správné!“ Začal vyšilovat Tom. Nemohl uvěřit tomu, jak je kytarista ledově klidný. Tohle místo bylo docela známé a samozřejmě o něm policie věděla. Mohli je tu kdykoli nachytat při téhle nelegální činnosti.
„Kdo ti tyhle sračky vtloukl do hlavy, panenko? Musel to být pěknej idiot. Nikdo se zdravým rozumem nemůže říct, že tohle,“ pozvedl významně trávu napěchovanou ve skle, „je špatné.“ Zakončil s výchovným tónem učitele. Chytil Toma kolem ramen a přitáhl jej k sobě.
„Hej, to je v pohodě. Seš tu se mnou, nic se ti nemůže stát.“ Mluvil konejšivě Ďábel. „Nikdy si to nechtěl vyzkoušet?“ Ztlumil hlas až do dráždivého šepotu. Na Toma silně působila jeho blízkost, vůně, šarm. Bill měl neskutečné přesvědčovací schopnosti, zvlášť pokud se jednalo o to udělat něco špatného.
„Nevím, jak na to. Nikdy jsem to nedělal.“ Breptnul Tom nejistě. Viděl hulit ostatní, avšak sám to nikdy nezkusil. Neodvažoval by se na to ani pomyslet.
„Sleduj mě.“ Mrknul Bill na Toma.
Vložil si sklo mezi rty, zapálil a potahoval. Zadržel dech a nechal kouř stoupat do hlavy. Po nějaké době vydechnul. Pozvedl sklíčko směrem k Tomovi s výrazem vybízení a očekávání. Tom ho uchopil nejistě mezi prsty. Cítil se oproti Billovi jako totální zelenáč úplně ve všem. Kdyby to odmítnul, ztrapnil by se, a to nechtěl. Koneckonců, dělalo to spoustu lidí. Vložil si sklo mezi rty. Kytarista se k němu nahnul a připálil mu. Tom začal popotahovat. Chtěl zadržet dech na co nejdéle, ale nešlo to a kouř okamžitě vykašlal. Chutnalo to odporně, a navíc ho to štípalo v očích. Billovi cukaly koutky, navzdory tomu si však zachoval vážný výraz.
„E-hm eghhhrm, to je strašné…“ Bědoval Tom a stále pokašlával, měl v krku sucho.
„Musíš s tím jemně, víš, jako se ženskou.“ Kytarista si sednul za Toma, nalepil se mu na záda.
„Ještě jednou…“ Řekl blízko jeho ucha chraplavým hlasem. Tomovi za krkem naskočila husí kůže. Nebyl si jistý, jestli by měli sedět tak těsně u sebe. Nehodilo se to pro dva kluky. A už vůbec ne pro kluka a defakto dospělého muže. Bill si s tím očividně hlavu nelámal, jednal, jako by to bylo naprosto normální. Tom takhle nesedával s nikým, ani s Ericem ne. Nervózně se ošil. S Billem dělal vždycky věci, které s nikým jiným ne. Špatné věci… zakázané věci… věci, co nebyly v jeho světě obvyklé.
Ďábel vzal Tomovi sklíčko z ruky, přiložil mu ho ke rtům a podržel před ním zapalovač.
„Tahej dovnitř. Jestli si nejsi jistý, že to udržíš, nedávej si toho tolik.“ Tom poslouchal Billův hlas a udělal přesně to, co mu říkal. „Nevdechuj to do plic, tlač to do hlavy.“ Instruoval dál Bill. Tom zavřel oči a nechal kouř stoupat do hlavy. „Dobře, a teď to prostě nech všechno vyjít ven.“ Tom pomalu vyfouknul kouř a otevřel oči. Nebyl na nic takového zvyklý, takže se cítil tak trochu jako želé. Měl odlehčenou hlavu, motala se mu. Pohlédl do kytaristových hlubokých černých očí. Pohlcovaly ho. Bill se vždycky díval s takovou jiskrou v oku. Drze… vášnivě… vtahoval do sebe. Měl ty nejtemnější oči ze všech lidí, které Tom znal. Za normálních okolností by po pár sekundách stydlivě odvrátil hlavu, protože by ten žár, co z nich vyzařoval, nevydržel. Teď byl ovšem tak trochu zhulený, takže mu to bylo úplně jedno. Jen fascinovaně hleděl s pootevřenými rty.
„Dobrý?“ Pozvednul Bill koutek v lehkém náznaku úsměvu. Tom se nezmohl na nic jiného než pouhé přikývnutí. Náhle Ďábel vyskočil z lavičky a chytil Tomovy ruce, aby ho taky vytáhnul.
„Pojď!“
„Kam?“ Zeptal se udiveně Tom a trochu nejistě se zamotal na svých zželatělých nohou.
„Zkusíme dohonit vítr, panenko.“
„Vždyť žádný nefouká.“ Podivil se Tom. Neměl nejmenší tušení, o čem to tady Bill mluvil.
„Tak si ho budeme muset obstarat sami, hm?“ Pozvedl kytarista obočí.
„Ty si blázen.“ Zasmál se Tom.
„Kdybych nebyl, neměl bych tak dobré nápady.“ Bill Toma popadl za ruku a táhnul ho k motorce. Tom ani nevznášel žádné protesty ohledně řízení pod vlivem návykových látek. Na to neměl dostatečně jasnou mysl. Když se Bill rozjel, Tomovi se slily všechny barvy v jednu… byla to cesta barevným vírem. Měl tak lehkou hlavu, cítil se volný, svobodný a bez zábran. Nehonili vítr, protože oni byli větrem…
…
„Takže, když tohle převedeš na druhou, dostaneš číslo, kterým to celé vydělíš a pak získáš výsledek.“ Vysvětloval Eric Serině trpělivě. Škola dneska skončila díky tomu falešnému požárnímu poplachu dříve. Ředitel školy byl pěkně naštvaný a vyhrožoval, že až zjistí, kdo je za tenhle nemístný vtípek zodpovědný, pěkně si to odskáče. Toma po škole nikde neviděl. Byl to takový zmatek. Na běžných místních školách byl falešný požární poplach téměř denním chlebem, avšak na tak prestižní a soukromé škole se něco takového jen tak nevídalo.
„Hmmm nechápu to.“ Řekla znuděně Serina, dlaní podloženou bradu. Nevnímala ani slovo z toho, co Eric říkal. Pořád musela přemýšlet nad Benem a nad tím, co s nimi dále bude. Chtěla z tohohle pekla co nejdříve vypadnout. Tolik nesnášela svoji matku za to, že musela podstupovat tenhle očistec. Jak ji k tomuhle mohla přinutit?! Kdyby na tom nezávisely všechny zdroje jejího přežití, s klidem by se zvedla a odkráčela z místnosti s tím největším stylem.
„Možná by pomohlo, kdybys dávala pozor na to, co říkám. Právě jsem ti řekl veškerý postup toho, co máš udělat, a ty všechno, cos měla za úkol, bylo udělat to. Stupidnější už to být nemůže, není na tom nic k nepochopení. A jestli nezvládneš ani tohle, měla bys přemýšlet o tom, co na téhle škole vůbec pohledáváš.“ Rozhořčil se Eric. Tahle holka neměla absolutně zájem o žádnou pomoc. Ztrácel tady svůj drahocenný čas, který mohl využít k mnohem přínosnějším účelům.
„Co si to dovoluješ, ty jedna nicko? Říkáš, že jsem hloupá?“ Tohle Serině zvedlo tlak tak, že zapomněla v tuhle chvíli na všechny svoje starosti. Jak si ji mohl dovolit urážet takový šprťácký hňup?
„Konstatuji pouhý fakt. I dub je jasnozřivější než ty.“ Eric se snažil zachovat chladnou hlavu. V případě téhle krasotinky to byla ovšem opravdová výzva.
„Co si o sobě myslíš, ty velký mozku? Jenom protože ti jde matika, neznamená, že jsi chytřejší než ostatní. Nedělá to z tebe génia. Nechystám se být účetní, matika mi je totálně u prdele!“ Prskala Serina vzteky na Erica.
„No a v tom bude asi ten problém, nemyslíš?! Ty ani nevíš, jestli ti matika jde nebo ne, nikdy neposloucháš a dokážu si představit, že v hodinách je to úplně to samé. Ani se nesnažíš ji pochopit, a proto tě nebaví. Máš příležitost s tím něco udělat, ale nemůžu pomoct někomu, kdo ji odmítá. Musíš si uvědomit, že tohle pro nikoho neděláš. Je to všechno pro tebe. Když tuhle šanci zahazuješ, ochuzuješ tím jedině sebe. Na chvíli si představ, že bys patřila do střední vrstvy občanů, kteří dřou, aby vydělali každou korunu, a potom si jó dobře rozmyslí, do čeho je investují. Takoví nemají tisíc příležitostí. Udělají přestupek a letí, rodiče jim nezařídí penězma další postup!“ Eric si nevzpomínal, kdy naposledy takhle vyletěl. Většinou se ovládal, nebyl ten typ, kterého rozhodí každá prkotina.
„Tak teď už jsem i zbohatlická rozmazlená fiflena. Nic o mně nevíš, Sommere, jsi jenom obyčejná závistivá nula!“ S těmihle slovy se Serina zvedla z lavice, odkráčela a rázně za sebou třískla dveřmi. Tohle ponižování nehodlala snášet. Skončila s celým tímhle divadlem a bylo jí v tuto chvíli úplně jedno, jestli jí matka vezme kreditku.
Eric si sedl a svěsil hlavu do dlaní. Tohle neměl zapotřebí. Ani náhodou…
…
Tom nenápadně otevřel dveře od domu. Snažil se být tichý jako myška. Byl pořád lehce neohrabaný. Nepřišel pozdě, bylo stále světlo, pozdní odpoledne. Jenže věděl, že to vyvolá kupu otázek, protože ze školy jistě volali domů o tom, co se stalo s tím požárním poplachem, a přijel ho vyzvednout Tim. Měl od něj tucet zmeškaných hovorů, na které zareagoval pouhou sms, ve které mu sděloval, aby si nedělal starosti. Našlápnul na první schod a odnikud se vynořila Adelaide.
„Zastav mladý muži.“ V jejím tónu byla slyšet radost z toho, že Toma takhle přistihla. Tom věděl, co teď příjde. Výslech 3. stupně.
„Ehm- ahoj.“ Zazubil se na ni nevinně.
„Netvař se jako andílek a radši mi pověz, kdepak ses toulal? Dělala jsem si trochu starosti, když jsem se doslechla o tom dnešním incidentu ve škole. Navíc s tím, jak ses vypařil a pořádně nesdělil, kde jsi.“
„Promiň, nechtěl jsem ti dělat starosti.“ Zatvářil se Tom provinile. „Byl jsem venku.“
„Sám?“ Zeptala se šibalsky Aduška.
„Ehm… já.“ Tom nechtěl lhát, ale nemohl jí tady vyklopit, že se poflakoval s Billem v té nejhorší části parku a hulil trávu. „Byl jsem s kamarádkou. S tou, se kterou jsem dělal ten projekt do angličtiny.“ Řekl nakonec. Na Erica se vymluvit nemohl, určitě to bylo první místo, kam Aduška volala. Navíc věděla, že teď mívá doučování.
„Ach tak. To je jiná.“
„Tenhle výraz znám. Ne, není to, jak si myslíš. Je to jenom kamarádka, nic víc. Opravdu.“ Tom si dokázal představit, co se Adušce honí hlavou.
„Vždyť jsem nic neřekla.“ Pokrčila Adelaide rezignovaně rameny. „Půjdu ti připravit něco k snědku. Jak to zní?“
„Skvěle.“ Usmál se Tom a pokračoval v cestě do svého pokoje. Zaváněla z něj ještě tráva, takže všechno vysvlekl a hodil urychleně do prádla. Ve vlažné sprše si potom pořád dokola vybavoval momenty, které dnes zažil. A že bylo na co vzpomínat…
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Téda, nevěřila jsem vlastním očím, když jsem tu viděla další díl po tak dlouhé době. 🙂 Tuhle povídku jsem měla vždycky moc ráda, pořád ji mám ráda, ten kontrast drsného Billa a nevinného Toma mě v této povídce vždycky fascinoval, takže jsem ráda za pokračování, zhltla jsem ho na jeden nádech. Tom se pod Bilovým vlivem začíná pomalu ale jistě měnit, jsem moc zvědavá co bude dál. 🙂 Díl byl hezkej, doufám, že další tady bude co nejdřív, protože hořím nedočkavostí, jak bude vztah Toma a Billa pokračovat a jestli už mezi nimi začne být něco víc. 🙂
A já si zrovna včera vzopmněla a přemýšlela jsem, jestli se to tu ještě někdy objeví =) tak doufám, že to teď bude častěji 😉
No do háje, já asi špatně vidím, ono je zpátky!! Po tak dlouhé době jéééé 😀 😀 …. užasný díl 😀 a ten alarm a to Billovo chovaní tady 😀 ne Billa v té povídce prostě miluju 😀 😀
KONECNE! Na tuhle povidku cekam jak na smilovani, moc si mi udelala radost Em! Doufam, ze s dalsim dilem neprijdes jak za rok, doufam, ze se tvoje duvody te velke pauzy uz vyresili! Ta povidka mi dava jakousi tajemnou inspiraci a vzdycky se tlemim jak blbecek, kdyz si ji ctu, libi se mi jak je jina nez ostatni, co kdy psal a zverejnil (nebo mozna ne, jen jsem na ne nenarazila :D)
Kazdopadne k tomuto dilu dodam jen par veci: Serina to podle me da dohromady s Ericem…. samozdrejme po velkych problemech, vzajemnemu dohaneni se k silenstvi…. Ben pojede hodne po Tomovi a vznikne tam velky problem mezi nim a Billem… a pak uz nevim 😀 jsou to jen takove moje dve domenky 😀 jo a podle me se Tomovy rodice rozejdou a Tom to bude nest velmi spatne a da se na spatnou drahu spolecne s Billem 😀
Jedna z mých nejoblíbenějších povídek ožila! Jak já miluju ďábla Billa a panenku Toma! Moc jsi mi udělala radost Em! :))
Když jsem tuhle povídku začala číst, dělalo mi trochu problémy představit si Billa 'takového' – ale pak to všechno krásně zapadlo a já si ho v téhle roli úplně zamilovala. Stejně tak toho maličkého nevinného Toma s rozpuštěnými dredy.
Nestává se moc často, že by bylo naše zlatíčko Bill za takového sígra a že Tom by byl ten hodný, a navíc o tolik mladší, obvykle je to když už, tak obráceně. Má to proto takové zvláštní kouzlo 🙂
Mrzí mě, že je tenhle příběh nedopsaný, opravdu bych ráda věděla, co bude dál. Jak dopadne rozvod Franze a Konstantine, co bude s Benem a jeho očividnou orientací, jestli se Serine přestane chovat jako blbka (napadlo mě dokonce, že by se do Erika mohla zamilovat, ale to už je asi až moc velký sci-fi :D), jak se zachová Maddeleine, až zjistí, že o ni Tom nemá zájem jinak než o kamarádku… a především, kdy konečně naše "panenka" podlehne kouzlu Ďábla 🙂
Proto nepřestávám věřit, že se autorka nakonec k tomuhle příběhu vrátí a dokončí ho. Jednou. To by mě udělalo opravdu šťastnou 🙂