You hold my destiny in your arms 19.

„Nemůžeš jet přeci sám, jak tě mohlo něco takového napadnout? Nemusíme mít zbraně, ale sám před toho hajzla jít nemůžeš. Víš, kolik on kolem sebe bude mít lidí? Využijí toho, že jsi tak bezbranný, a tobě proletí přinejmenším dvacet kulek tělem. Slyšíš? Tak posloucháš mě?!“

Anis na sebe natáhl tričko a stejně jako posledních dvacet minut jen zíral z okna, ignorujíce oba chlapce, kteří se u něj střídali v pokoji. Podařilo se jim alespoň stručně z něj vytáhnout vše, co se posledního hovoru od Johnnyho týče. Od té doby bylo opravdu zoufalé snažit se navázat nějakou rozumnou řeč s Bushidem. Neodpovídal, nereagoval…vlastně pro ně bylo kolikrát i otázkou, jestli vůbec dýchá. V životě ho nikdo neviděl takhle mimo realitu, vypadal opravdu bídně a duchem mimo.

Teď to byl Marcus, který stál v jeho ložnici, když přinesl tác s čajem a alespoň něčím malým k jídlu. Přestože věděl, jak moc marné bude nutit Anise do jídla, snažil se jej přesvědčit. A také se mu snažil domluvit, aby je vzal s sebou. Marné, marné a znova marné.

„Za chvíli budeš vyrážet a já ti přísahám, že budu čekat u tvého auta a i kdybych měl rozbít ta drahá kouřová okýnka tvého zasraně drahého auta, to ti garantuji.“ Přešel k němu a zkusmo natáhl ruce s hrníčkem teplého čaje a chvíli trpělivě vyčkával. „Emmet chce jet taky, má stejný názor jako já, pokud si ho poslouchal. Máme o Billa taky strach, máme právo mít přehled, chápeš? Byl pro nás členem rodiny a tahle situace je… stresující pro nás všechny. Musíš trochu brát ohled na to, jak se cítíme i my, Anisi, prosím tě. Přikývni alespoň na to, že mě vnímáš a přemýšlíš nad tím, co ti říkám. Dobře? Jen stačí lehce přikývnout.“ Domlouval mu Marc potichu a trpělivě, jako kdyby mluvil s malým dítětem.

Čekal pár vteřin… několik vteřin… minutu, tři minuty a možná i pět, než mu došla trpělivost a jeho spontánní reakce se projevila. Vztekle třísknul hrnkem, který ho už pálil v dlaních, o zem a rukou se zapřel o rameno svého pána. Pevně ho sevřel, čímž donutil Anise, aby se na něj podíval.

„Tak teď mě poslouchej, myslím to vážně,“ zavrčel rozrušeně a slyšel rychlé kroky, které se ozývaly z chodby, „tohle není jen o tobě. Tohle je o nás všech, všichni jsme s Billem trávili náš čas a stejně jako tobě se nám usadil v srdcích. Stejně jako ty o něj máme strach a není nám zrovna do smíchu. Nejsme zasraní šašci, abychom tu tupě chodili, dělali, že se nic neděje a snažili se ti domlouvat, když nás stejně neposloucháš. Přestaň si hrát na chudinku, je mi momentálně jedno, jestli ti patřím nebo ne, jestli mě můžeš prohodit oknem, protože sis mě zaplatil, nebo ne. Chci, abys věděl, že jsi taky jen člověk, stejně jako my, tudíž máme všichni stejné pocity a my s tebou soucítíme. Ve své podstatě jsme Billa milovali stejně jako ty, takže prosím, prober se a mluv s námi, nejsi fér!!“ vydechnul rozčileně Marcus, a to už měl za zády Emmeta, který se jej snažil opatrně, aby nešlápl do střepů, od Anise odtáhnout. Mohlo by hrozit, že padne pěst a neměl zrovna blahé představy o tom, co by se mohlo stát.

„Marcusi…“ protrhl Emmet po chvíli ticho, které bylo narušováno jen Marcusovým ztěžklým dýcháním. Svíral svého přítele pevně za lokty, než jej přitiskl k sobě a nechával ho tak uklidnit ve svém náručí. Věděl, že to alespoň z části pomůže. Blonďák vyčkával, jestli se mu dostane odpovědi. Oplácel Anisovi pohled, ale několik dlouhých minut plynulo dál v tichosti. Povzdychl a svěsil ramena, vzdával to. Pobídl Emmeta k odchodu, a tak se za Anisem opět zavřely dveře. Celkově veškerá nouzová východiska se pro něj každou hodinou uzavírala a on přemýšlel, jestli ještě vůbec nějaké pro něj je. Těžko.

*

V tichosti na sebe natáhl svetr a popadl veškeré potřebné věci, včetně svého oblíbeného revolveru. Ujistil se, že jeho zásobník je plný a opustil svou ložnici, rozhodujíce se, že bude lepší se neotáčet. Prošel téměř po špičkách kolem pokoje, jehož dveře byly otevřené. Nakoukl dovnitř a chvíli jen stál, užívajíc si pohled, který se mu naskýtal. Téměř neviditelně, ale přeci se pousmál, když viděl své dva chlapce, jak se k sobě ze spánku tisknou, a cítil z toho zvláštní naplnění, cítil jejich souznění a lásku. Přesně to samé jako on cítil, když se párkrát tiskl k Billovi, chápal je a nebylo nic, co by si přál více, než být ve stejné situaci s jeho malou ‚princeznou‘. Zamrkal a několikrát se zhluboka nadechl, než se konečně přemluvil k pokračování své cesty do auta.

„Nechci nic víc, než alespoň vás dva udržet v bezpečí. Už tak jsem zklamal, víc si dovolit nemůžu.“ Pronesl při cestě dolů ze schodů a na chvíli se ještě zastavil, snažíc se uklidnit uvnitř sebe, protože se v něm odehrávala jakási bouře, stahoval se mu žaludek nad nepříjemným pocitem a tušením. Zavrtěl hlavou a poslední schody rychle seběhl. Nasedl do svého auta, klíčky hned rvouc do zapalování, a na chvíli se opřel o svou sedačku. „Odpusťte mi.“ Pohlédl ještě ke své vile, kde za oknem stál Emmet a sledoval, jak se Anis chystá k odjezdu.

„Jsme s tebou.“ Zamumlal chlapec potichu a nechal záclonu, ať zase zakryje okno pokoje.

***

„Jen ochutnej, taková dobrá a vynikající klobása, takovou jsi nejedl!“ rozesmál se Johnny, lehce podnapilý díky kvalitnímu vínu a podstrčil pod Billa talíř plný páchnoucích a mastných klobás. Bill odvrátil hlavu, ale vzápětí dostal facku takovou, že se jeho obličej stočil zpátky k talíři s uzeninami. Přivřel oči a už poněkolikáté za tu hodinu, co se tu hodovalo a on byl nucen sedět u stolu s ostatními, se snažil zamrkat slzy, které neměly konce.

„Ještě jednou mu flákneš a přísahám, že ti vymáchám ksicht ve vlastní krvi, Taylere!“ okřikl ho nevrle Johnny, ale přeci jen se stále držel v dobré náladě a ostatní jeho společníci se jen škodolibě zasmáli. Hluboce se napil ze své sklenky vína a pohlédl na hodinky. „Pánové, čas pomalu sklízet naší hostinu, za chvíli mám velice důležité jednání, náš drahý Anis Ferchichi mi oficiálně přijde podepsat papír, jenž mi umožní nechat si ten největší skvost, kterého se mi za život poštěstilo!“ vstal a natáhl ruku, aby mohl Billa pohladit po tváři.

Bill zavrčel a opět odvrátil hlavu, tentokrát ale bez rány.

„Jen potřebuje ještě malinko zkrotit.“ Zasmál se Johnny společně s několika lidmi a postupně se začal prostor kolem stolu vyprazdňovat. Bill bez hnutí seděl na své židli, nakonec zůstal v místnosti jen on, Tayler a Johnny. Tay přešel k oknu, kde se ležérně opřel a sledoval příjezdovou cestu. Johnny líně zapálil jeden ze svých doutníků a domlouval něco po telefonu.

„Asi bych měl…“ zamručel Bushido a dlaní sjel po Billově linii těla. Byl ale zastaven. Chlapec zavrtěl odmítavě hlavou a stisknul mu pevně zápěstí, které vzápětí zvedl a políbil jej doprostřed dlaně s úsměvem.

„Máš pravdu.“ Zamručel Anis, kousajíc zlehka jeho rty hravě a Bill se smál ve snaze ho od sebe konečně odstrčit. Samozřejmě si uvědomoval svoji minimální šanci. Nakonec byl propuštěn ze zajetí a Bill se natáhl pro ručník, který visel kousek od sprchy. Akorát se chystal vykročit ze sprchy a opatrně se vyhnout škále střepů, když jej Bushido oslovil. Po vyřknutí svého jména se s úsměvem otočil a pozvedl obočí. „Miluju tě.“

Bill pevně zavřel oči a kousl se silně do rtu, aby nezaštkal hlasitě. Poslední vzpomínka na okamžik s Anisem se mu neustále promítala v hlavě a jeho srdce nešťastně tlouklo, jako kdyby se chtělo protlačit ven a samo za Anisem běžet. Díky provazům, kterými byl přivázán k židli, sebou akorát párkrát marně škubnul, než vyčerpaně uvolnil své napjaté tělo.

„Je tady.“ Oznámil stroze Tayler, když uviděl známé auto přijíždět před budovu. Rychle se od okna odtáhl, věnoval krátký pohled Billovi, Johnnymu, než se někam vytratil. Bill netušil kam, ale bylo mu jasné, že se tu už neukáže, aby Anis nevěděl, že v tom má prsty především on. Pohlédl k oknu a zatoužil z něj prostě jen vyskočit, aby mu mohl být nejblíž.

„Výborně, přesně na čas.“ Usmál se Johnny, zastrkávajíc svůj mobilní telefon do jedné z kapes. Houknul kamsi za dveře, ve kterých se hned objevili dva jeho poskoci. „Buďte tedy, přivedu jej sem. Bude beze zbraně a sám, takže máme konečně šanci se ho zbavit.“ Usmál se spokojeně, když viděl muže sahat si na opasky, kde se leskly jejich naleštěné zbraně. Bill šokovaně zamrkal.

„Ale říkal jsi, že jen podepíše papír a nic se nestane!“ vyhrkl Bill splašeně a pokusil se dostat z provazů už nejméně po sté za večer. „Zrůdo!“ vyhrkl, a tentokrát už nechal slzy, ať smáčí jeho obličej. Vztekle se vrtěl a vypadal jak v nějakém záchvatu, jak se snažil za každou cenu se vymanit z pevných pout.

„Ještě si to rozmyslím. Uvidíme, jak bude vstřícný,“ zasmál se Johnny, odložil svůj doutník a pohlédl ještě na Billa. „Uvidíme se za chvíli, mé malé, nevinné.“ Pousmál se a zamířil chvatně dolů, aby mohl přivést poraženého. Bill zoufale zasténal, když se popálil v zápěstí o provaz a kouknul zoufale na muže kolem.

„Prosím, pusťte mě, slibuji, že vám Anis zaplatí, že vás odmění, jen mě pusťte, prosím, než se vrátí, prosím!“ opakoval naléhavě a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Slovo prosím použil několikrát během chvíle a stále měl pocit, že ho není dost. Sklopil hlavu a trhnul sebou. „Zkuste se vcítit do mé situace, prosím, udělejte něco dobrého a utečte od téhle špinavé práce, vy nejste tak bezcitní jako on, prosím. Pomozte mi, nám.“ Vydechl vyčerpaně a skousnul ret. Veškeré prosby byly marné, dostalo se mu jen výsměchu a Bill začínal chápat, jak vypadá absolutní dno a beznaděj.

*

Anis vystoupil ze svého auta a lhal by, kdyby řekl, že nepocítil záchvěv strachu. Automaticky sáhnul pod svůj svetr, kde se nacházela jeho oddaná zbraň, která rozhodne o tom, jestli se odsud bude domů vracet nebo ne. Obešel auto a zamířil pomalu k velkým dvoukřídlým dveřím, neustále se rozhlížejíc kolem sebe.

„Anisi!“ ozvalo se z chodby, když vešel dovnitř a pohlédl na Johnnyho, jehož obličej mu zahýbal žlučí. Dřív by se usmál a objal ho, ale momentálně se mu chtělo zvracet z falešnosti, která ovládala toho člověka. „Tak se opět shledáváme, jsem rád, že jsi nás poctil svou návštěvou.“ Ušklíbl se lehce a zastavil se kousek před ním, za zády se dvěma dalšími chlápky.

„Nezdržuj to, chci ho vidět.“ Zavrčel Bushido a odtáhnul se pohotově, když se jej Johnny pokusil stisknout za rameno. Muž se zamračil, ale nakonec jen přikývl.

„Samozřejmě, pojď.“ Pobídl jej už ne tolik přátelsky, jak jej vítal, a zamířil zpátky do vyšších pater, kde nechal Billa. Vražedně sledoval záda tří chlápků, kteří nad ním drželi moc a měli něco, po čem toužil. To byl taky jediný důvod, proč se nepokusil vytáhnout svou zbraň, nechtěl riskovat, že tu jsou po domě další lidé, kteří by se pomstili. „Žádné hlouposti, Anisi, mám tu vše perfektně zajištěné, takže se klidně může stát, že už neodejdeš ani ty.“ Podotkl Johnny, když se ocitli nad schody a přeměřil si osloveného nadřazeným pohledem.

Anis neodpověděl. Zastavil se pár schodů pod nimi a stočil pohled ke dveřím, kde tušil Billa. „Ano, tam ho máš,“ zasmál se jízlivě Johnny a zamířil tedy do místnosti, s Bushidem v patách. Ten se naposledy zhluboka nadechl a snažil se krotit své rozklepané ruce, které měly sto chutí všechny odprásknout ho hned na místě. Nebyl si zrovna jistý, že vydrží zůstat v klidu, jakmile Billa uvidí…

autor: PeTiŠka