Odkašlal si, aby tím zahnal nepříjemný knedlík v krku. Marně. Pořád tam byl, tlačil, pálil, bodal. Jako by se mu i vlastní tělo snažilo promluvit do duše. Rozmluvit mu to, co se chystal udělat. Pomalu došel ke stolu a zadíval se na spoušť, kterou společně vytvořili. Něžným pohledem sledoval zbytky čokoládového dortu, obaly od různých pochoutek a kartičky pexesa, rozházené snad po celém pokoji. Pořád měl před očima Billův roztomilý, nadšený výraz, když našel pár.
Pohotově zavrtěl hlavou, poškrábal si drobné strniště a vzal mezi prsty obal od gumových medvídků. Rozdělili si je podle oblíbených barev. Bill si vzal všechny oranžové a červené a Tomovi zase zůstaly zelené a žluté.
Postupně nahlédl do všech pokojů. Nenašel však nic kromě Babett servírující své kulinářské dílo na talíře a Dusta, který jí ochotně asistoval. Staré auto stojící před domem jej ujistilo v tom, že ještě neodešel, a proto se rozhodl navštívit jediné místo, které ještě neprohledal a na které nevstoupil od chvíle, co si pro něj přišli a na tři roky jej zbavili svobody.
Spatřil jej už zdálky, Bill si jej však všimnout nemohl. Seděl pod mladým platanem, který nasadil ještě jeho děda, aby tím splnil nejtajnější přání jeho babičky. Pamatoval si, že snili o tom, že když vyroste, postaví si tam houpačku a budou tam trávit letní večery. Platan rostl až příliš pomalu, nebo oni odešli příliš rychle na to, aby stihli svůj sen uskutečnit. Na místě, kde se měla nacházet jejich houpačka, nyní seděl shrbený černovlasý kluk a sledoval květinový záhon. Listy pokryté větve stromu vytvářely na jeho bledé tváři zajímavé obrazce a Tomovi již opět přišel kouzelný. Nevnímal svět kolem sebe, veškerou svou pozornost soustředil na drobný hmyz poletující z květu na květ.
Billa vrátila zpět do přítomnosti nečekaná ztráta soukromí a horký dech, který na několik vteřin ovanul jeho tvář, když se Tom s povzdechem posadil vedle něj. Po celém těle mu vystoupila husí kůže, ozvěnu svého srdce cítil až někde v krku, přesto se snažil nedat na sobě nic znát. Třesoucí se dlaně ukryl do kapes veliké mikiny, která jej chránila před případným deštěm. Obloha byla již opět pokryta desítkami menších i větších mraků, a tak by vůbec nebylo překvapením, kdyby se z ničeho nic rozpršelo. Chybělo mu slunce. Na to, že bylo léto, nezasvítilo od jeho příchodu ani jednou.
Tom i nadále zůstával potichu a jemu samotnému se snad poprvé v životě také mluvit nechtělo. Chtěl pouze sedět a užít si poslední minuty na místě, díky kterému poznal člověka, jenž zamával jeho světem, aniž by se jakkoliv snažil. Vdechoval jeho vůni a snažil se ze všech sil nepodlehnout bolesti, která měla následovat.
„Bille?“
Tom si náhle nebyl jistý, zdali se směr jejich rozhovoru nestočil někam jinam. V jeho slovech se našel ještě dřív, než mu to potvrdil.
Reagoval úplně stejně jako to ubohé zvíře. Rozdělovalo je pouze jediné. On nebyl členem společenství. Nebyl členem ničeho. Byl jedním slovem čmelák samotář. Osamělost jej dlouhou dobu skutečně trápila. Jako by získala hmotnou podobu a dennodenně jej tloukla do tváře. Po všech těch letech si však na ni zvykl. Byla součástí jeho samotného příliš dlouho na to, aby se dokázal smířit s tím, že už tomu tak být nemuselo. Nežil, pouze přežíval. A odmítal si uvědomit fakt, že v Billově blízkosti bylo náhle všechno úplně jinak.
„Chybí tady houpačka.“
Tom na něj dlouze pohlédl. Pozoroval jeho drobný úsměv, vrásku v koutku plných rtů a přemýšlel nad tím, zdali by mu houpačka nebo jakákoliv jiná věc dokázala dát tolik, kolik mu nabízela Billova blízkost. Vzápětí byl však tok jeho myšlenek narušen zcela jiným. Bill zmizel. Na jeho místo nastoupily čtyři tmavé zdi, neutichající bolest a strach. Viděl pouze nevlídné pohledy, nespravedlivá obvinění a nenávist všech, kteří uvěřili té obrovské lži.
„Nic takového není, Bille,“ promluvil tichým, strhaným hlasem a rychle vstal, doprovázen Billovým překvapeným pohledem. „Čím dřív odjedeš, tím lépe. Tady na tebe nic hezkého nečeká. Věř mi, pokud bych měl možnost volby, také bych odešel.“
Bill sesbíral veškeré zbytky své odvahy a ve chvíli, kdy se Tom obrátil k odchodu, automaticky vystřelil a neobratně jej chytil za zápěstí. Nepřestával tisknout jeho hubenou ruku ani tehdy, když se na něj otočil a prázdným pohledem se jej snažil ujistit, že je to zbytečné. Že všechno důležité bylo již řečeno a nastal čas se rozloučit. Nepřestával ji tisknout ani tehdy, když pomalu otevíral ústa a snažil se zformulovat to, co měl na srdci. Dlaní pomalu klouzal níž, mezi prsty nervózně tiskl Tomovy horké popraskané články prstů.
Tom soustředil svou pozornost na jejich spojené dlaně. Sledoval Billovy bledé, skoro až bílé prsty, neobratně si pohrávající s těmi jeho. Ve vzduchu bylo cítit napětí a bylo na něm, zdali konečně to trápení ukončí.
…
O několik hodin později, stál u kuchyňského okna se skleničkou v ruce a sledoval, jak slunce přenechalo vládu nad oblohou svému bratrovi, a ten si povolal na pomoc krásné, třpytivé pomocnice. Před pobytem ve vězení hvězdám nikdy nevěnoval tolik pozornosti jako teď. Obdivoval jejich volnost, svobodu, nekonečný prostor, který je obklopoval, a toužil po tom být jednou z nich. Prostě zmizet. Zapomenout na všechno, co bylo, a proměnit se ve svítící polárku.
Sklonil hlavu a zadíval se na obsah skleničky, které se ještě ani nedotkl. Nikdy neholdoval alkoholu. Jediné, co dokázal snést a měl i celkem rád, bylo červené víno, ve kterém se nyní odrážela noční obloha. Mohl se zapojit do oslavy, kterou pro něj Babett připravila, ale on nechtěl. Nepotřeboval oslavovat. Chtěl pouze dýchat, vnímat a žít. Na ničem jiném mu nezáleželo.
Hravě se kousl do rtu a zavrtěl skleničkou. Věděl, že bude později svého rozhodnutí litovat, ale věděl také to, že se rozhodl správně. Dnes v noci však ještě ničeho litovat nemusí. Možná by mu neuškodilo, kdyby se trochu uvolnil. Bojoval sám se sebou, ale dřív, než se stačil rozhodnout, jeho rty se již přitiskaly ke skleněnému povrchu a hltavě přijímaly krvavě zbarvený nápoj.
Jakmile byla jeho sklenička prázdná, vrátil se do obývacího pokoje, kde díky Babett probíhala oslava, jak se patří. Opřel se o dveře a pobaveným pohledem sledoval její roztomilé taneční kreace, ke kterým se snažila přemluvit i Billa, ale ten s veselým úsměvem pokaždé odmítl. Seděl na podlaze nedaleko od ní, v jedné ruce držel svou skleničku a tou druhou škrábal Dusta za ušima. Pomalu se pohupoval do rytmu svižné písně, ale odmítal vstát a Tom moc dobře věděl proč. Nebyl na tom tak špatně jako Babett, ale zřejmě to s vínem také přehnal a bál se, že by se mu podlomila kolena a upadl by.
Vyšel ze stínu a kráčel rovnou ke stolu, aby si mohl doplnit svou sklenku. Spokojený, se posadil vedle Billa, který na něj plaše pohlédl.
To se na něm Tomovi líbilo ze všeho nejvíce. Neptal se. Neměl zbytečné otázky. Nevěděl, co oslavují, zdali narozeniny, nějaký svátek nebo pouze to, že Tom změnil svůj názor a dovolil mu zůstat. Nezajímalo jej to. Užíval si chvíli, která nastala, plnými doušky, a vypadal přitom nadpozemsky.
„Babett miluje oslavy. Nejraději by oslavovala každý den,“ napil se, a když pocítil příjemně hřejivý pocit jako pozůstatek hltu vína, zavřel oči a uvolnil se.
„Jsem rád, žes mi dovolil zůstat.“
Bill mu úsměv opětoval a opět pohlédl na tančící Babett. Srdce mu bušilo ještě dlouho poté, co ji společně sledovali…
autor: B-kay
Som, rada, že Tom sa rozhodol Billovy ostať uňho. Som, zvedavá, či to Tom povie Billovy sám, alebo sa to Bill dozvie inak.
Bill mi príde veľmi zlatý.
Teším sa na ďalší diel.
Hurááá, já jsem tak šťastná, že si to Tom rozmyslel a nechal Billa u sebe 🙂 A pustil k sobě trochu slunce. Těším se na pokračování 🙂
Aww ten Bill je úplně kouzelný :))…ale jen doufám že mu to Tom řekne sám než se to Bill dozví od někoho jiného a svede ho to na špatnou cestu :/
Začátek dílu byl pro mě opravdu utrpení! Mě bylo tak strašně moc líto, že chce Tom poslat Billa pryč. Ano, já jej pořád chápu, že má obavy a nechce Billa zatěžovat. Ale na druhou stranu mě strašně trápí to, jak se trápí Tom. To, jak je smutný, jak je smířený se svým životem, jak pokorně všechno snáší, bojí se si udělat kamarády a očekává jen to nejhorší. Ale hlavně to, že k sobě nechce připustit nic pěkného a myslí si, že nic hezkého jej už ani nečeká. Až se mi z toho všeho chtělo brečet. Myslím, že tahle povídka bude v tomhle ohledu pro mě určitě ještě pár dílů hodně těžká, protože lítost a smutek k Tomovi mě jen tak nepřejde. Dokonce se mi při některých částech i svíralo srdce. Tak skvěle to všechno popisuješ, že se do toho až moc vžívám!
A pak..to s tím čmelákem bylo strašně krásné ♥ Tom je skutečně jako čmelák 🙂 Hrozně se mi tohle přirovnání k Tomovi líbilo 🙂 I když když si pak on sám uvědomil, že on je takový čmelák samotář, to už tak moc hezké nebylo 🙁 Nechci, aby se Tom pořád trápil minulostí, i když vím, že minulost bohužel jen tak nesmaže 🙁 Jsem strašně moc šťastná za to, že Bill u něj nakonec mohl zůstat, i když jsem až do poslední chvilky myslela, že mu to Tom nedovolil. Věřím tomu, že Bill Tomovi opět vžene sílu do života a že postupem času se z Toma zase stane usměvaný kluk 🙂 Teda alespoň v to pevně doufám 🙂 Bill je tady takové zlatíčko ♥ Opravdu jsem si jej zamilovala, má naprosto skvělou povahu a přesně takovéhoto člověka Tom k sobě potřebuje 🙂 Jsem ráda, že si k sobě kluci našli cestičku a já doufám, že teď už bude všechno jenom lepší a lepší 🙂
Taky jsem zvědavá na to, jestli se Tom nakonec rozhodne říct Billovi pravdu a nebo se ji Bill dozví od někoho jiného. Myslím, že Tom by mu to měl říct sám, jenomže když si zase představím sebe samu na jeho místě…tak, asi bych se tomu dlouho vyhýbala. Nikdo nechce řešit ošklivé věci. Proto jsem zvědavá, jak tohle nakonec skončí 🙂
Moc Ti děkuji za další díl ♥♥♥
Uz jsem mela strach, ze Tom necha Billa vazne odejit. Snad mu ale o sobe rekne pravdu co nejdriv, jak uz jsem psala, verim, ze Bill mu uveri a bude stat po jeho boku. Nadherne <3
V Tvojom podaní sú Bill a Tom asi najnežnejšia dvojica. Strašne sa mi páči ako ich píšeš. A samozrejme sa mi uľavilo, že Tom Billa neposlal preč:)
copak se dá Billovi nějak odolat? 🙂 strašně se těším na jejich soužití. 🙂
a pořád doufám, že se o "tom" dozví dřív od Toma než někoho jiného. to by pak mohlo mít hodně špatné následky. měl by mu Tom vrátit alespoň tu špetku důvěry zpět a nechat rozhodnutí, zda chce zůstat, zcela na něm.
Jsem ráda že Tom nechal Billa u sebe.
Bill je úžasný! Strašně se mi líbilo, jak byl statečný a odhodlaný, když ho Tom chtěl poslat pryč. Jak nepřijal Tomovu volbu a jemně, jemňoučce si prosadil tu svou. Přirovnání s čmelákem bylo perfektní, čmelák samotář, který už předem kolem sebe kouše, dříve než někdo ublíží jemu…
Je mi z toho všeho dost smutno. Bill je sice takové sluníčko, co dokáže Tomovi rozzářit jeho chmury, ale zatím je to vždy jenom na chviličku a v momentě, kdy s nimi Tom zůstane sám, znovu ho spoutají úzkostí, strachem a nedůvěrou. Toma je mi neskutečně líto, protože opravdu hodně trpí. Vystavěl si kolem sebe obrannou zeď a nepustí nic dovnitř ani ven, nedopřeje si ani maličký kousíček radosti a štěstí, protože se tak hrozně moc bojí, že o ně přijde. A že by potom tu ztrátu už neunesl.
O to víc jsem šťastná, že se Billovi pomaličku daří k němu za tu zeď pronikat, i když jsou to zatím jenom nepatrné trhliny. Vím, že jednoho dne se ta zeď zřítí a Tom ji už nikdy nebude potřebovat, protože jeho zdí, pevnou jako skála bude Bill ♥