autor: BrokenMirror
Setřes mě
„Chceš, abych co?“ Tom se na Billa díval s nakrčeným obočím, nebyl si jistý, jak to myslel.
„Abys do toho šel dobrovolně,“ zopakoval Bill, trochu mrkal, jako by se snažil být vzhůru. „Chci, abys věděl, do čeho jdeš.“
„Proč? Jak to myslíš, do čeho jdu?“
Narážel snad na to, že se Tom stejně jako Andreas nakonec ustoupí a zaplete se s ním? Byl si skoro jistý, že to tak Bill myslel. Také si byl jistý tím, že si je Bill jistý, že mu podlehne.
Tom se bál, že má Bill pravdu.
Ne, věděl jistě, že má Bill pravdu, protože tak nějak, Tom mu už podlehl.
Bill se lehce usmál. „Chtěl bys mě i venku v opravdovém světě, Tome?“
Tom zaváhal, ale proč by měl lhát? Byl si jistý, že Bill už stejně odpověď ví. Podíval se Billovi do očí. „Ano.“
Bill vydechl a otočil hlavu tak, že se znovu díval do stropu. „Je jedině fér, abys věděl, co jsem schopný udělat, i když to neudělám.“
„Dobře. Stále si ale myslím, že si se mnou hraješ. Jsem, jaks to říkal, ‚zábavný‘?“
„Jo,“ řekl Bill a tiše se zasmál. „To taky.“
Bill utichl a Tom si byl skoro jistý, že usnul, ale o pár minut později znovu otevřel ústa, tentokrát měl hlas slabý, zvláštní. „Byla tam její matka.“
„Matka?“ Tom se snažil s Billem navázat oční kontakt, ale jeho oči mu těkaly tam a zpátky, jako by byl uprostřed umělého spánku s očima otevřenýma.
„Ano, její matka.“
To musely mluvit ty drogy, protože to, co říkal, nedávalo žádný smysl. „Čí matka, Bille?“
„
Její,“ řekl Bill, jako by mu to mělo tímhle dojít, jako by Tom měl vědět, o kom to tady mluví.
Dívala se, jak ho dva statní strážníci přivedli dovnitř. Vypadal chladně jako vždy a jí projela vlna zlosti, když se na něj dívala.
Dívala se na něj, když kolem ní prošel, a bylo to až teď, kdy ji poprvé uviděl. Jeho oči se zabořily do jejích, jak ho vedli kolem ní, ani jednou nemrkl. V jeho očích nebyla lítost, nebylo v nich vůbec nic. Kdyby jen tenkrát věděla, že se z něj stane tohle monstrum, pak by ho nikdy nepustila do svého domu.
Nenáviděla ho celým svým bytím a už jen to že se na něj dívala, ji nutilo k tomu, aby po něm skočila a něco mu udělala.
Byl to ten nejchladnější člověk, kterého kdy potkala. Nevypadalo to, že litoval toho, co udělal, ani na vteřinu. A ta myšlenka jí do očí hnala slzy zlosti, sevřela pěsti.
Posadili ho na druhou stranu místnosti, jeho spoutané ruce v klíně.
Posadila se, ruce se jí třásly.
Konečně ta noční můra skončí.
„Kdo je ‚
ona‚?“
„Huh?“ Bill se podíval na Toma a zamrkal. „Kdo?“
Tom zavrtěl hlavou, vzdával to. Nic z něho nedostane. „Nikdo, to nic.“
Bill se zamračil, oční víčka se mu chvěla, ale nic neřekl.
Na pár minut nastalo ticho, a když se Tom podíval na Billa, tak už opravdu spal. Možná je to tak lepší, pomyslel si. Raději spát, než být vzhůru a spoutaný.
Jemně se usmál, obdivoval Billův obličej v měsíčním světle. Ještě nikdy ho spát neviděl, a teď měl čas si ho opravdu prohlédnout. Byl tak mladý, bylo mu čerstvých dvacet. A už ve vězení strávil tolik času, a stráví tu zbytek života.
Byl mladý, ale jeho obličej nebyl obličej mladíka. Jeho tváře byly propadlé, měl pod očima temné kruhy a na čele byla skoro vždy přítomná vráska, dokonce i ve spánku. Byl vážný a nikdy se doopravdy neusmál.
Stejně na něm byla skoro zvláštní, nadpřirozená krása.
Tom nemohl říct, proč takový byl, ale něco tu bylo, něco, co nikdo jiný krom něj neviděl.
„Dobrou noc,“ zašeptal, jemně ho pohladil po tváři. „Je mi líto, že máš takový život.“
***
Když se Bill probudil, už nebyl připoutaný. Zaúpěl a posadil se, záda a hlava ho bolela. Už v těle necítil drogy a cítil, jak jím projela vlna úlevy. Nenáviděl, když neměl kontrolu a věděl, že k Tomovi byl víc otevřený, než by chtěl, ale nemohl to zastavit. Přemýšlel, jestli ve svém stavu něco řekl, něco, co by Tom neměl vědět.
Promnul si čelo a až teď si všiml, že na zápěstích a kotnících cítí chlad a nebolí ho tak moc jako obvykle. Dotkl se jich a všiml si, že modřiny a škrábance byly potřené chladicím aloe gelem. Zamračil se, tohle se stávalo, jen když byla Anna jeho psycholožka. Měla tenhle zlozvyk dělat mu
matku, nebo ať dělala, co chtěla, aby s ní mluvil.
„Dobré ráno.“
Bill rychle zvedl hlavu, oči vytřeštěné, pak našel zdroj hlasu. Předtím si Josta nevšiml. Kurva. Srdce mu divoce tlouklo a snažil se nevypadat překvapeně. Věděl, že potřebuje své prášky a trochu se zorientoval, všiml si bílého kelímku na nočním stolku. Vzal si ho a spolkl prášky, snažil se nevšimnout si spokojeného výrazu v Jostově tváři.
„Konečně vzhůru, co?“
„Jo,“ řekl Bill nevrle a odložil prázdný kelímek. Bylo mu špatně už jen z toho, že na něj jeho nový psycholog tohle namazal. Neměl na sobě rád ruce cizích lidí, pokud je na sebe nedostal sám.
„Chceš to zapít?“
„Ne.“
Jost jen přikývl.
„Takže jsi nebral prášky. Znovu.“
Bill nic neříkal. Nemohl Josta vystát. Nemohl vystát žádného psychologa. Nepotřeboval je. Nepotřeboval někoho na povídání. Neměl jim co říct, nic, co by je uspokojilo. Jediná, kterou dokázal alespoň tolerovat, byla Anna, a ta skončila.
Josta neměl obzvlášť rád. Byl to snad jeden z nejotravnějších psychologů, co měl.
Jost dál mluvil, jako by Bill odpověděl. „Proč?“
„Nechtělo se mi.“ Řekl Bill chladně, díval se mu do očí, chtěl ho vytočit tím, že nebude mrkat.
„Huh.“ Jost přikývl a něco si zapsal do sešitu. Bill ten sešit probodával pohledem. Bylo v něm vše, co si Jost myslel, že o Billovi ví. Jost nevěděl ani hovno. Alespoň že Anna ho nepoužívala, věděla, že nebyl rád studovaný. „Proč se ti nechtělo? Moc dobře víš, co se stane, když si je nevezmeš.“
Jost byl zvyklý na to, že mu Bill neodpovídal, a tak jen pokračoval. „Jsi pak paranoidní,“ řekl. „Šílíš. Ztrácíš kontrolu.“
Drž hubu.
„Chceš mi říct o věcech, co slyšíš?“
Drž hubu!
„Slyšíš je?“
„Drž hubu,“ řekl Bill tiše, mračil se. Věděl, že se třese zlostí a sevřel pěsti. Věděl, že kdyby si nevzal prášky, tak by teď nejspíš byl na cestě vyrvat Jostovi hrdlo.
Ten ho ignoroval. „Chceš si promluvit o tom, co se stalo u soudu? Jaké máš z toho pocity?“
Bill chtěl křičet a do něčeho praštit. Tohle byla nejhorší otázka ze všech. Nenáviděl ji. Všichni jeho psychologové ji používali. Všichni kromě Anny. Anna ráda mluvila o všem, co nebyl Bill, ptala se ho na názory na obyčejné věci. Bill nevěděl, co si o tom myslet, ale věděl, že se mu chtěla dostat do hlavy, pomalu se ho snažila otevřít. Připadal si, jako by znásilňovala jeho mysl.
„Bylo mi tam skvěle,“ odpověděl Bill a doširoka se usmíval; falešně a posměšně. „Fantasticky.“
„Myslím, že jsi sarkastický.“
Bill se chtěl, uchechtnout nad tím, že to Jost myslel vážně, a říct, ne asi, ty vole.
Ale on nebyl až tak sarkastický, ne zas tak moc.
***
Tom dnes pracoval až od tří odpoledne, a tak vyjel až po druhé hodině.
Přemýšlel, jestli je dnes Billovi líp a jestli ho už pustili z pout.
Představa Billa, vyděšeného a šíleného, jak bojuje s lidmi, co ho chtěli položit, ho pronásledovala ve snech po celou noc. Vzbudil se celý zpocený a lapající po dechu, pořád slyšel Billův křik, jako by byl opravdu u něj.
Co se mu opravdu dělo, když si nevzal prášky? Měl halucinace? Slyšel něco? Mohl být opravdu takhle nemocný?
Měl tolik otázek a na většinu z nich nikdy nebude znát odpověď.
Přijel do práce a oblékl si uniformu. Georg přijel stejně jako on a pozdravili se. Georg okamžitě začal o něčem žvanit, o nějaké holce, co včera přišla, aby nahlásila ztraceného psa (nejspíš byla sexy) a jak ji Georg zachránil, když našel toho psa, jak čůrá na lampu za budovou.
Tom ho poslouchal jen na půl ucha, smál se a přikyvoval v tu správnou chvíli, ale už chtěl jít za Billem a vidět, jestli je v pořádku.
Když Georga zavolala náčelnice k sobě, Tom toho okamžitě využil a běžel nahoru.
Čtvrté patro bylo relativně tiché. Bylo zapnutých několik televizí a někde někdo splachoval záchod. Tom se podíval do několika cel, když kolem nich procházel. Většina vězňů ležela na posteli a dívala se na televizi. Nějaká ženská seděla u stolu a četla si noviny, zatímco si tlusťoch četl knihu a škrábal se na břiše.
Všechno vypadalo normálně, jako by byli doma a ne ve vězení. Jejich cely byly teplé, útulné, s rohožemi na zemi, barevným povlečením na posteli, a dokonce i obrázky na zdi. Billova cela taková ale nebyla. Byla chladná a neosobní. Neměl žádné rohože ani obrázky a oblečení měl obyčejně bílé. Dokonce ani nepoužíval své vlastní oblečení.
Když došel k Billově cele, byl překvapený, ne; šokovaný, když slyšel, jak zevnitř vycházejí hlasy. Bill televizi používal jen jednou týdně, takže to nemohlo být ono. Tom přešel blíž a slyšel, jak někdo říká „měj se hezky“, než se otevřely dveře a vyšel ven tmavovlasý muž. Nevšiml si Toma, když zamykal, ale když se otočil k odchodu, zarazil se.
„Dobrý den, strážníku,“ řekl překvapeně. Neměl na sobě uniformu, takže nebyl od policie, ale neměl ani nemocniční oblečení, takže nebyl doktor. Ale měl na hrudníku cedulku se jménem David Jost. Tom už to jméno slyšel, ale nemohl si vzpomenout kde. „Co tady děláte v tuhle hodinu?“
„Oh, jen-“ Tom se podrbal na uchu. „Jen se procházím, víte. Není co dělat.“
David přikývl a dal si klíče do kapsy. „Malé město, není toho moc co dělat,“ souhlasil.
„Jo. Tak co jste dělal u B-, chci říct, ve vězňově cele?“
David si nevšiml Tomova škobrtnutí. „Oh, jsem jeden ze zdejších psychiatrů, jen jsme si povídali.“
Jasně, teď to Tomovi došlo. Anna o něm mluvila. Tom si ho skepticky prohlédl. Snažil by se ho Bill svést stejně jako ostatní?
„No, tak se mějte, strážníku,“ řekl David a přikývl, prošel kolem Toma. Tom čekal, dokud se za Davidem nezavřely dveře, pak otevřel dveře do Billovy cely a vešel.
„Ránko,“ řekl Bill ze svého místa na posteli a narovnal nohy, které měl pod sebou. „Slyšel jsem, žes potkal Josta. Milý chlapík, co?“
Tom pokrčil rameny a sedl si na své obvyklé místo ke stolu. „Neviděl jsem na něm nic špatného.“
„Ha!“ odfrkl si Bill a založil ruce. Vypadal, že má špatnou náladu. „Na žádném terapeutovi není nic špatného. Měls někdy nějakého?“
Tom zavrtěl hlavou. „To neměl.“
„Nesnášel bys to.“
Tom se usmál. „Jak se dneska cítíš? Vzal sis prášky?“
Bill protočil oči. „Nestávej se jedním z nich.“
„Tak vzal?“
Bill znovu protočil oči, Tom byl rád, že to nebere až moc zle. „Ano.“
„Vzpomínáš si na něco z toho, co jsi včera říkal?“ Chtěl vědět Tom, díval se na Billa kvůli reakci.
Bill vypadal pobaveně a trochu se rozzářil. „Částečně.“
Tom si byl jistý, že to, co si Bill pamatuje, není to, co povídal o něčí matce u soudu. To znělo jako něco opravdu osobního, co by Billovi vtipné nepřipadalo.
„Byl jsem stejně vysoce zábavný, jako jsem vždy?“ zeptal se Bill a oči mu zářily. Tomovi se takhle líbil. Tohle byla jeho oblíbená Billova nálada, když byl schopný žertovat a mluvil s ním, aniž by byl děsivý.
„Jestli ne víc.“
„Au.“
Tom se usmál a byl si jistý, že kdyby přimhouřil oči, byl by schopný na Billových rtech vidět malý skoro upřímný úsměv.
„Jak jsou na tom tvoje zápěstí?“ zeptal se, aniž by si to uvědomil.
„Ten zasranej psycho-“ Bill se zastavil uprostřed věty, když mu to došlo. „Tos byl ty.“
Tom se usmál a snažil se nečervenat. Pokrčil rameny.
„Jsem vinen.“
Bill sklopil pohled a zamračil se. Tom zadržel dech. Nevybuchne, že ne? Tom mu jen dal aloe gel na odřená zápěstí a kotníky, aby ho zchladil. Vypadalo to bolestivě; odřeně a zarudle, takže si myslel, že zchlazení pomůže.
Tom se na Billa opatrně díval, ale po chvíli zamračení zmizelo. Zvedl pohled a vypadalo to, že se rozhodl, že to není až tak špatné. Oči mu zářily pobavením, Tom si nikdy nebyl jistý, jestli se mu vysmívá nebo ne. „Pojď.“ Poklepal na postel vedle sebe.
Tom se trochu nejistě zvedl a sedl si vedle Billa. Vzduch kolem nich byl nabitý elektřinou, když Bill zašeptal děkuju do Tomova ucha a nosem se mu k němu přitulil. Tom si byl naprosto vědom toho, že má Bill ruku na jeho stehně a jak ta ruka jede pomalu výš.
Chci, abys věděl, do čeho jdeš.
Bill ho testoval, uvědomil si Tom. Testoval, jak daleko může zajít.
Billův nos se otřel o jeho čelist, bradu. Měl horký dech a jeho neučesané vlasy voněly po levném šampónu, ale nebylo to nepříjemné.
„Jsi velmi dobrý člověk,“ řekl mu Bill do krku, lehce se mu otřel rty o krk. „Skoro až moc, frustruje mě to. Necháváš mě tohle dělat, necháváš mě se k tobě dostat blízko a ani se mě nesnažíš setřást. Jsem tady ten nejnebezpečnější člověk. Jsi nejspíš ten nejhorší polda, jakého znám.“
Tomuhle se Tom musel zasmát. „Máš pravdu, to nejspíš jsem.“
„Setřes mě,“ vydechl Bill, ruku pomalu položil přímo Tomovi do klína. Skoro mu seděl na klíně, obličej stále v jeho krku.
Tom otočil hlavu k Billovi, který zvedl hlavu a otřel se mu nosem o nos. Tom nikdy necítil takovou potřebu někoho políbit.
Tome Trümpere, opravdu si o to říkáš. Pitomče.
„Setřes mě,“ zopakoval Bill, letmo se podíval na Tomovy rty.
„Nechceš to,“ řekl Tom a díval se Billovi do očí po něčem opravdovém, hledal něco upřímného. „Jen si myslíš, že to chceš.“
„Přestaň se mě snažit pochopit,“ řekl Bill už asi posté, ale neznělo to podrážděně.
„Jednou mi to řekneš-“ usmál se Tom a viděl, jak se Bill snažil zamaskovat překvapení, když ho Tom chytil za krk, prsty přejel po jeho tetování.
„Oh, řeknu, hm?“ Bill chytil Toma kolem zápěstí a dal mu ruku na své rameno, pryč z toho tetování.
Tom přikývl. „Doufám.“
„Nedělej si naděje.“
Když ho Bill políbil, Tom na to byl připravený a okamžitě s ním spolupracoval. Nemohl už popírat vášeň, kterou cítil, a dokud nepůjdou dál než k líbání, je to v pořádku. No, legálně ne, ale pro Toma ano. Bill potřeboval útěchu, i když si to sám neuvědomoval, a Tom tu byl proto, aby mu ji dal. Každý někoho potřeboval, ať už se snažili dokázat opak, jak chtěli.
Když Bill přehodil jednu nohu přes něj, aby ho zasedl, Tom mu dal ruce na boky. „Vydrž,“ zamumlal mu do rtů. „Hej, hej, uklidni se.“ Odtrhl se od Billových úst.
Bill se na něj díval s temným pohledem, pak sklopil hlavu a zaútočil na Tomův krk svými rty, sál a jemně kousal. Tom zaúpěl, naklonil hlavu na stranu. Jeho tělo reagovalo na Billovo vrtění v jeho klíně, rozkrok mu tvrdnul. Od doby, co se mu naposledy někdo takhle vrtěl v klíně, uběhly dva roky a byla to holka na jednu noc, kterou potkal v klubu.
Když Bill znovu vyhledal jeho rty, Tom se rozloučil se svými morálními zásadami a vším, co si před třemi minutami myslel o tom, že to nezajde dál. Jeho myšlenky se vypařily kvůli jeho vzrušení.
Bill se otíral o jeho tvrdnoucí přirození a on mu zasténal do úst. Pevně svíral Billovy boky; neměl tušení, kam jinam ruce dát. Jako by mu četl myšlenky, Bill vzal jednu jeho ruku svými dlaněmi a zavedl si ji pod triko.
„Víš co je dnes za den, Tome?“ zeptal se Bill proti jeho rtům a Tom zavrtěl hlavou. Nemohl si právě teď vzpomenout, co je za den. Jediná věc, na kterou se soustředil, byl Bill, který na něm jezdil, a jeho rty. „Na mé posteli je tisíc značek,“ pokračoval. „Říkals, že se mnou budeš slavit.“
Tom vnitřně zanadával. Položil ruce na Billova ramena a odstrčil ho tak, aby mu viděl do obličeje. „Jsi v pořádku?“
„Samozřejmě.“
„Bille, tohle nemusíš dělat,“ řekl Tom tiše, hladil ho po pažích. Byl tak studený. Jeho myšlenky, co měl před chvílí, zmizely tak rychle, jak přišly. „Jestli se chceš rozptýlit-„
„Nechci se rozptýlit,“ odsekl Bill a nevěřícně se na Toma podíval.
Tom jen nakrčil obočí a opatrně sundal Billa z klína. Bill možná potřeboval útěchu, ale Tom nechtěl být jen rozptýlení. Bill nepotřeboval rozptýlení, potřeboval se postavit svým problémům a ne je ignorovat. „
Proč jsi svedl všechny své psychiatry? Proč jsi vloni svedl strážníka?“
Bill ho probodával pohledem. „Protože jsem chtěl.“
„Víš, ty psychiatry celkem chápu,“ pokračoval Tom, díval se Billovi zpříma do očí, jako by chtěl, aby se na něj nedíval. Nikdy to nezabralo, ale stejně se snažil. „Chceš, aby šli pryč, že ano? A oni se jen tak nevyděsí, tak proč je nedonutit porušit zákon, aby odešli?“
Bill neodvrátil pohled, ale zamračil se, semknul čelist. Tom hádal správně a byl na to hrdý.
„Ale k čemu ten strážník?“ Proč já?
„K
ničemu,“ zasyčel Bill. „
Není důvod.“
Tom přikývl, přijal odpověď, ale nevěřil mu. Ještě chvíli se díval vězni do očí a pak se zvedl. Podařilo se mu zabít Billovu dobrou náladu a bylo mu to trochu líto, ale alespoň dnes něco uhodl. „Poznám, když jsem někde nechtěný, tak půjdu.“
Bill neodpověděl, ale Tom cítil tu negativní energii, která sálala Billovi z těla. Opravdu neměl rád, když mu Tom dával otázky, ale jestli Tom chtěl, aby mu to Bill někdy řekl, nebylo jiné cesty.
„Víš,“ řekl, když došel ke dveřím. „Opravdu chci být tvůj kamarád. Jestli chceš. Jestli mi někdy budeš chtít něco říct, nikomu to nikdy neřeknu. Bude to jen mezi mnou a tebou, přísahám.“
Bill se na něj jen temně podíval a Tom pochopil.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Takze je do toho zapletena dalsi osoba .. neco matka .. a vazne by me zajimalo, co a jak z toho bude .. Prootze sme v tom cim dal tim vic ztracenejsi ..
ale Bill snad aspon trochu Tomovi pravdu odhali ..
Tesim se na dalsi dil 🙂
umřu
Toméééé ty pakoo, proč jsi to udělal!!! Achjo já se nedočkám dalšího dílu…Tome vykašli se na tu práci strážníka a je to!
Po tak dlhej dobe jedna malilinkatá črepinka:D takže zabil jej dcéru? Umriem od zvedavosti. Strašne moc ďakujem za preklad a netrpezlivo čakám na pokračovanie.
Nemôžem sa dočkať okamihu, kedy sa konečne dozviem, čo Bill vlastne urobil. A tiež som zvedavá, čo Tom na konci pochopil (mám nejaký nápad, čo by to mohlo byť a tak chcem vedieť, či hádam správne :D). Vďaka za preklad.
[1]: nenapadlo te, ze to byla matka obeti? 😀
No výborně, pomalu se snad začneme dozvídat střípky Billovy minulosti. Když byla řeč o NÍ, jako první myšlenka mě napadla, že ONA je matka někoho, koho Bill zabil. I když myslím, že tak moc jednoduché to nebude. Co se týče Billa, tak čím víc dílů přibývá, tím větší ve mně vyvolává zmatky. 😀 U několika dílů bych byla ochotná přísahat, že Bill zas tak nebezpečný není, že mi nepřipomíná klasického vyšinutého psychopata, že když je s Tomem, chová se i, dalo by se říct, hezky.. ale po minulém díle, ve kterém jsem četla o jeho reakci na to, když si nevzal prášky.. bych byla ochotná zase přísahat, že je to magor prvního kalibru. 😀 V povídce je tolik hádanek, tolik slepých míst, tak doufám, že se všechny dozvíme. Strašně ráda bych, asi jako Tom, Billa pochopila a něco z jeho minulosti se dozvěděla. Moc se těším na další díl. 🙂 To zas bude nekonečný čekání do neděle. 😀
Hrrr…asi prasknu nedočkavostí jak mučivě pomalu se dozvídáme informace o Billovi 😀 opravdu..muselo to být něco dost hrozného když má Bill takový blok že o tom nemluví ://…už s těším na další díl :))
Ách, štve ma, že Billova ako-tak dobrá nálada je preč, ale zase na druhej strane chápem, že Tom nechce aby sa ním Bill len zabával. Tom by sa nemal nechať Billom tak unášať, aj keď sa mi to strašne páči, keď mu tak podlieha :D… Ohľadom tej matky, čo Bill spomínal to tipujem tak, že to bola matka nejakej baby čo Bill zabil a s ktorou pravdepodobne aj niečo mal. Páči sa mi, že aj Billa občas niečo prekvapí, čo dokazuje, že nemá úplne všetko premyslené dopredu, ako napríklad Jost v jeho cele alebo to ako ho Tom chytil za krk a on to nečakal… Som zvedavá či sa Tomovi niekedy s niečim zverí, bolo by to fajn… Som strašne zvedavá na pokračovanie, toto je úplne neskutočne dokonalý príbeh 🙂 stokrát ďakujem za úžasný preklad 🙂
Oooooo miluju ty jejich intimní scény:333… jen škoda, že billovi zkazil náladu.. mohl si to nechat na jindy ._.! Nemůžu se dočkat pokračování??!!! Miluju tu povídku:) Snad muBill konečně už něco poví:D
napadla mně zajímavá teorie že ta něčí matka u soudu byla matka holky která spáchala sebevraždu kdyby měla nějaký složitý vztah s billem a ona by ho požádala že lidi se nesmí dozvědět že byla tak slabá a zabila se at to naaranžuje tak že jí zabil ale asi tak to nebude:)
Každým dielom som čakala,kedy prídu útržky z minulosti 🙂 pýtali sa mi sem. Nikdy by som nebola povedala, že príbeh odohrávajúci sa vo väzení bude tak …rajcovní :))