Chaos 1.

autor: Diana


Ahojte. Už je to nejaká doba, čo sa tu odo mňa objavila nejaká poviedka, ale je to zase tu. Rada by som vám pripomenula trailer, ktorý tu pred časom bol 🙂 Pevne verím, že vás poviedka aspoň trošičku zaujme. Ako to už býva, prvá časť je vždy o ničom, tomu sa nikto nevyhne a vlastne o smere celého príbehu vypovedá len veľmi málo, teda skoro nič :-).

Bude to boj?

„Sss! Au! Do prdele!“ vyděšeně se zadívám na svůj krvácející prst – nešťastně se dostal do dráhy řezu kapesního nože. Ne, nejsem žádný chuligán. Je to jen nuda zapáchající nervozitou, která nutí mé ruce vést ostrý hrot nože po hladkém povrchu starého nemocničního výtahu. Hloupý zvyk všude vyrývat pitomosti.

***

„Bille, očekávám tě ve své kanceláři. Máš přesně dvě minuty na to, aby si přišel!“ přísně se na mě zadívá můj „milovaný“ šéf. Nenávidím ho, takového hnusného parchanta… Myslí si, že snědl všechnu moudrost světa, a přitom by nedokázal ani vyměnit žárovku v té své kanceláři.

„Vždyť fajn, už jdu,“ pokorně skloním hlavu a položím pero, kterým jsem právě čmáral nějaké hloupé obrázky na nepotřebné bločky ze zastaralých hypoték.

„To bych ti radil,“ cosi si zamumlal, přiznávám, není mu moc rozumět. Dělá to hrozně často. Stále si mumlá pod nos, nikdo mu nerozumí a pak se celý červený rozčiluje, že ho tu nikdo neposlouchá. Díkybohu je „jen“ zástupce ředitele a dlouho tu už nepobude, ale i tak… Nadřízený je nadřízený a já jsem tu od toho, abych plnil jeho ješitné příkazy.

Napiju se už skoro studené kávy a s těžkýma nohama kráčím do jeho kanceláře. Připadá mi, jako by snad měly tři sta kilo – ale jedna. Ale to mi možná jen nervozita z hlavy utekla do nohou. Ráda to dělá …

Jemně zaťukám na dveře v barvě třešňového dřeva. Skutečně téměř neslyšně – „šéf přece nemá rád hlasité klepání,“ pfff…! To bude asi tím, že má uši silnější než policejní radary!

„Dále!“ Uslyším útržky tlumeného hlasu, tak potichu vejdu dovnitř.

„Pane Pascale, chtěl jste mě vidět,“ zašpitám nesměle, a to z jednoho prostého důvodu. Vedle umrmlaného Pascala sedí tlustý ředitel v extrémně obtažené bílé košili. Tipuju, že i toto má své odůvodnění – jeho velikost pravděpodobně nevyrábějí. Vypadá hrozivě už jen kvůli tomu, že je tlustý a plešatý, ale co je ještě horší, ten chudáček má jedno oko skleněné. Po firmě koluje fáma, že prý mu ho vydlabala slepice, ale nechce se mi tomu věřit, ani sám nevím proč. Je to v podstatě takové… Nereálné.

„Kaulitzi.“

„Pane řediteli.“

„Posaďte se.“

„Děkuji,“ ochotně si sednu na židli před jeho stůl, nohy mám stále těžké.

Mám takový blbý pocit, že mě bude kárat. A ještě je ten pocit blbější, když vím za co.

„Tak, abychom začali postupně. Asi před třemi týdny zde byl manželský pár,“ velmi dobře si ten pár pamatuji.

„Dali jste jim již po PÁTÉ,“ to slovo přímo až nevěřícně zvýraznil, „bankovní povolení na odklad další splátky úvěru. Nezaplatili už PĚT,“ další afektované zvýraznění, ale tentokrát mi až zadunělo v uších. Kdyby můžu, zakryju si je jako malé dítě, když se rodiče hádají, „měsíců!!!“

„Promiňte mi, já se vám za to velmi omlouvám, je mi to skutečně velmi, velmi, velmi líto, ale já to prostě musel udělat. Mají malé děti, jedno z nich je velmi těžce nemocné. Nyní potřebují peníze na jeho léčení. Nemohl jsem to bezcitně zatrhnout…“ ředitelův přísný pohled mě donutil zavřít hubu.

Jsi v pořádné kaši, Bille.

Hamington, tak se jmenuje, přede mne položil -tedy přímo hodil- dnešní noviny s obrovským obrázkem loga naší banky a hrubým titulkem.

Přiznávám, trvalo mi hodnou chvíli, než můj mozek zpracoval, co vlastně všechna ta písmena znamenají a že se tam vlastně píše o mně. Zorničky se mi rozšířily překvapením.

„Bravo, Kaulitzi!“ poctí mé jméno potleskem.

„Cože?“

„Jste tu jen pár týdnů a udělal jste nám tak úžasnou reklamu! A to zcela zdarma!“ pozvednu obočí a zaskočeně se usměju. Prosím?!

„Teď abychom přešli k tomu, co jsem vám chtěl vlastně oznámit,“ přeruší ho otevírající se třešňové dveře a v nich příchozí člověk. Alexej Kewinsky. Moje polsko-přistěhovalecká noční můra. Ten chlap nenávidí mě a já z duše nenávidím jeho. No a vůbec se se svými vzájemnými nesympatiemi netajíme. Alex je tu už osm let a říkal mi, že si našel nějakou tu svou oběť, na které si ventiloval zlost. Vždy ji vyštval. Nenáviděl totiž konkurenci.

Přešel pár kroků, ale za ten čas mě stihl asi patnáctkrát zabít pohledem.

„Volal jste mě, pane Pascale?“

„Volal jsem vás oba. Jak jistě víte, jsem už dost starý a chystám se do důchodu. Samozřejmě logika nepustí a je jasné, že moje místo musí někdo zastoupit, jinak to nejde. Co z toho vyplývá? Správně, potřebuji náhradu. A ta náhrada bude jeden z vás.“

Z nás? Jsem tu jen chvíli a už jsem kandidát na povýšení? To je Boží!!!

„Promiňte, ale dovolím si podotknout, že jsem tu už osm let, zatímco Kaulitz je tu pár týdnů.“

A také mi řekli, že ho nikdy nepovýšili… Možná proto se každého bojí a chce ho vyštvat. Určitě má strach, že se nikdy nedočká!

„Viděl jste už dnešní noviny?“ přísně se na něj Hamington podívá a podá mu tisk. Alex se s přimhouřenýma očima zadívá na titulek – skutečně čekám, kdy papír začne pod jeho prsty hořet.

„Promiňte, pane Kewinsky, ale dovolím si podotknout, že mě to nezajímá. On udělal mnohem víc než vy za těch osm let.“

Ne, nedá mi to. Ať se sebevíce snažím, síle která mi zvedá koutky rtů, se nedokážu ubránit, ani kdybych chtěl. Všiml si toho, jak jinak.

„Takže během pár následujících týdnů budeme sledovat vaši práci, vaše odhodlání a výkon. Ať mě zastoupí ten lepší,“ Pascal přejede pohledem po nás obou. Tak tohle budou velmi zajímavé dva týdny. Naznačí nám beze slov, že můžeme opustit jeho kancelář. Možná už příští mou.

„A Kaulitzi!“ prudce se otočím.

„Ano?“

„Ty pirsingy chci vidět za pět minut dole a vlasy do gumičky. Dejte se ostříhat, po celé firmě jsou blond vlasy. Už mi to leze na nervy.“

Udivuje mě, že mi to říká jen tak klidně. Když s tím za mnou přišel poprvé, byl fialový vzteky. Co má každý proti klukům s delšími vlasy?

„Nemysli si, že to místo dostaneš,“ zasáhne moje uši Alexův hlas, jen co se stihnou zavřít dveře. Čekal jsem nějakou uštěpačnou poznámku, ale že tak brzy…

„To se ještě uvidí, Alexi,“ jeho jméno řeknu tak… těžce? Jasně mu dám najevo, že se ho nebojím. Co si myslí, že když je o deset let starší, může mě atakovat? To teda ne! Nenechám se… a od něj už vůbec.

„Dávej si bacha,“ mrkne na mě a odejde ke svému stolu. Více mu už nestihnu nic říct. Ach, kašlu na něj! Blb!

Následující závěrečná půlhodina utekla až neuvěřitelně rychle. U mé přepážky naštěstí nikdo nebyl, a tak jsem si mohl přečíst celý ten článek o mně. Samozřejmě se nedalo vyhnout kecům o tom, jak je naše banka úžasná – což je totální blbost. V podstatě jsem tam byl zmíněn jen pár větami, ale ty bohatě stačily na to, abych Alexeje naštval. Musím se ze srdce usmívat, když sleduju, jak si čte ty řádky pořád dokola a pění nad tím, že to neudělal on. Samozřejmě by si něco takového nikdy nedovolil, protože risk není v jeho povaze – tedy přesněji co se šéfovy náklonnosti týká. Byl jednoznačně přesvědčen, že za to dostanu vyhazov.

Hodiny odbily pět na vteřinu přesně a volný víkend jsem cítil už v konečcích prstů. Nemohl jsem se dočkat, kdy konečně překročím práh této budovy a s čistou hlavou půjdu spát. Miluju ten pocit, když v noci prostě nemusím přemýšlet, co bude zítra, kolik problémových zákazníků budu muset se svojí chabou praxí ukecat, že naše hrozná nabídka není zas až tak špatná a kolik vraždících pohledů Alexových očí se mi podaří nechtěně vstřebat. On je něco jako upír. Vysává z lidí energii, pak už člověk nemá chuť na nic, ani jít domů. Natož druhý den přijít znovu. Kdyby tak víkend mohl trvat věčně…

Pobalím si pár věcí do kabely a už tu nejsem. Zmizím. Díky bohu, že cesta domů je tak krátká a nemusím jako někteří kolegové jezdit domů tramvajemi, trolejbusy a podobně. Jen udělám pár kroků a hop – už jsem doma. Bydlet v centru města má své výhody.

„Ahoj mami, jsem doma!“ zakřičím na mámu, která by tu měla někde být. Přes otevřené balkónové dveře slyším, jak křičí něco jako „jsem v zahradě!“ nebo tak. „Dobře!“

Pověsím klíče na místo, kde běžně bývají – věšák ve tvaru houslí. Uff, měl bych něco sníst, už umírám hlady. Nejhorší na mé práci je, že mám jen dvacetiminutovou přestávku na oběd a to je všechno. Celý zbytek dne prosedím hladový v hromadě papírů a smluv, a kdejakých blbostí. Občas mám pocit, že bych chtěl dělat něco jiného, ​​jen ne tohle. I když… Ten plat… No fakt si stěžovat nemůžu. Ale co je horší? Dělat práci, která mě nebaví, ale být dobře placený, nebo nemít peníze a dělat to, co miluju? Těžká otázka.

„Mmm, špagety.“

Jediné jídlo, které bych dokázal jíst pořád, od rána do večera. Samozřejmě pokaždé s jinou omáčkou.

autor: Diana