autor: Kiro
Tak tu máte další díl Help me forget :)). Jsem moc ráda, že to čtete a že se povídka líbí. Soudě podle komentářů u minulého dílu, kterými jste vyjadřovali soustrast Tomovi, mám obavy, že Vás tento díl moc nepotěší. 😀
Bill spěšně zaplatil taxikáři, který ho dovezl před nemocnici. Vběhl dovnitř a na vrátnou vychrlil:
„Tom Kaulitz, kde leží?“
„Jste rodinný příslušník?“ zeptala se vrátná a podívala se na Billa skrze své dioptrické brýle.
„Jsem bratr,“ odpověděl Bill. Vrátná začala něco hledat v počítači, a potom Billovi oznámila:
„Druhé patro, pokoj 483.“
„Děkuju,“ řekl Bill už na půli cesty ke schodišti.
Schody bral po dvou a až když byl ve druhém patře, přinutil se zpomalit. Zastavil se před pokojem, na jehož dveřích bylo velkými černými písmeny číslo 483, zhluboka se nadechl, zaklepal a s divoce bušícím srdcem vešel dovnitř.
Na křesílku tam seděl doktor a povídal si s osobou ležící na posteli pod přikrývkou. Se zatajeným dechem udělal pár kroků k posteli, až konečně mohl spatřit bratrovu tvář. Na čele měl velkou náplast, ale jinak nevypadal, že by mu něco bylo.
„Tome…“ vydechl úlevně Bill a sklonil se k bratrovi.
„Ahoj Billy,“ usmál se na něj Tom. Natáhl k Billovi ruce a mladší bráška ho hned objal.
„Promiňte, ale kdo jste?“ obrátil se na Billa doktor, na kterého oba v tu chvíli ani nevzpomněli.
„Jsem Tomův bratr,“ řekl Bill, dnes už podruhé.
„Ach jistě, prosím, mohli bychom spolu mluvit na chvíli o samotě na chodbě?“ zeptal se a vstal ze židle.
„Jistě,“ řekl poněkud zmateně Bill a následoval doktora z místnosti.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, pokynul doktor Billovi, aby si sedl na lavici stojící u stěny.
„Vašeho bratra srazilo auto, když přecházel po křižovatce. Nic se mu naštěstí nestalo, jen malé povrchové zranění na hlavě a celkový šok, ze kterého se ale rychle dostává…“
„No to je skvělé!“ vyhrkl nadšeně Bill a zvedl se z lavice.
„Není to všechno,“ řekl doktor zachmuřeně a Billův úsměv povadl. ,,Během vyšetření jsme něco zjistili…“
„Co? Co jste zjistili?!“ ptal se Bill a jeho hlas už v sobě měl náznak zoufalství. Doktor se na Billa zadíval neutrálním pohledem a Bill měl poct, že každou chvíli asi vybouchne.
„Váš bratr má neoperovatelný nádor na srdci,“ v tu chvíli, jako by Billovi vybuchla v hlavě bomba. Obraz před očima se mu začal pomalu rozmazávat a on se zhroutil na tvrdou nemocniční podlahu.
* * *
Tom seděl na své nemocniční posteli, tentokrát už oblečený v civilním oblečení a pozoroval Billa, který se pomalu začínal probouzet. Billovi třeštila hlava a vůbec si nepamatoval, kde je.
Když se trochu vzpamatoval, viděl Toma sedícího na posteli.
„Musela to být pořádná pecka do hlavy, když jsi byl mimo víc jak hodinu,“ poškádlil ho Tom. Bill na něj chvíli zmateně koukal, musel si srovnat myšlenky, které mu vířily v hlavě jako tornádo. Pomalu, jako puzzle, si dával vše dohromady. Tom mu nebral telefon… nakonec se dovolal do nemocnice… Toma srazilo auto… a potom… doktor Billovi řekl, že má Tom neoperovatelný nádor na srdci… pak už si nic nepamatuje, až do této chvíle.
„Tome, co… co se to tady děje? Jsem z toho zmatený,“ řekl Bill a vstal z křesílka, ve kterém doteď seděl.
„Asi bude lepší, když to probereme jinde, tady už nemusíme být,“ řekl Tom a také vstal. Bill – stále ještě trochu otupělý – ho následoval ke dveřím.
Když procházeli chodbou k vrátnici, narazili na doktora, který byl předtím u Toma v pokoji.
„Á koukám, že mladý pán už se nám probral,“ pohlédl na Billa a usmál se od ucha k uchu. Bill slabounce přikývl. Doktor se obrátil na Toma. „Léky jste dostal?“
„Ano, mám je,“ kývl Tom.
„Dobře, doufám s vámi, že se věci přeci jen v dobré obrátí, kdyby něco, zavolejte mi,“ řekl ještě doktor a podal Tomovi do ruky vizitku, potom už odešel a nechal chlapce samotné.
Dvojčata pokračovala ve své cestě, na vrátnici kývli slečně, co tam měla službu, a vyšli velkými dvoukřídlými dveřmi ven. Tom vedl Billa k parkovišti pro pacienty, kde stálo jejich auto, naštěstí úplně v pořádku. Nasedli a vyrazili pryč směrem na chatu.
Za celou cestu ani jeden z nich nepromluvil. Bill sám pro sebe přemítal, jestli doktoři Tomovi o tom nádoru řekli, choval se totiž až podezřele klidně. Když dorazili na chatu, byla už úplná tma, pro oba to byl náročný den, ale věděli, že než půjdou spát, čeká je důležitý rozhovor. Tom očekával, že ho Bill hned začne zasypávat otázkami, tak se v obýváku usadil na pohovku a čekal.
Bill se posadil vedle něj a chvíli si zamyšleně okusoval dolní ret. Zkrátka nevěděl, kde začít. Rozhodl se, vzít to postupně.
„Pamatuješ si, co se stalo?“ zněla jeho první otázka.
„Ne, ale z toho, co mi řekli doktoři, mě prý srazilo auto na přechodu, evidentně, když jsem odcházel ze schůzky a tím majitelem,“ řekl Tom.
„A ten, kdo tě srazil… kde je?“ zeptal se znovu Bill, ještě stále hledíc před sebe.
„Ujel,“ pokrčil Tom rameny. ,,Naštěstí se mi prakticky nic nestalo, jen ta boule na hlavě,“ řekl a ukázal na velkou náplast zdobící jeho čelo.
„Nic?!“ vykulil oči Bill. ,,Doktoři to neřekli, na co během vyšetření přišli?!“ vybuchl Bill s vstal z pohovky.
„Řekli,“ odpověděl klidně Tom.
„Ale… jak můžeš být tak v klidu? Víš, co to znamená?“ začínal Bill hysterčit. Tom chytil bratra za paži a stáhl ho zpět na pohovku.
„Moc dobře to vím, ale jakou by mělo cenu, kdybych se tu nervoval? Nesmím tomu propadnout, prostě si budu užívat, dokud ještě můžu,“ pokusil se Tom o povzbudivý úsměv, i když vevnitř byl naprosto zraněný. Billovi se zaleskly oči.
„A co máma? Musíme jí to říct!“ vyhrkl najednou Bill, ale Tom ho zadržel.
„Ne…“ zavrtěl hlavou.
„Děláš si legraci?!“ zeptal se ho Bill popuzeně.
„Tedy… alespoň ně teď. Jel jsem sem, abych trávil čas s tebou. Když teď mámě zavoláme, přijede sem anebo nás pošle domů. Počkáme alespoň do půlky prázdnin, ano?“ hodil Tom na Billa prosebný pohled.
„Tak fajn,“ povzdychl si Bill. „Řekli ti, kolik času máš?“ zeptal se Toma a po tváři mu už stékala slza.
„Nanejvýš tři měsíce,“ řekl Tom. „Ale tím se teď netrap, nechci, abys byl smutný,“ usmál se na Billa. „Jen neplač… nebo budu taky,“ řekl s hraným úsměvem. Bill si setřel slzy.
„Promiň, já se tu celou dobu chovám jako nějaká hysterka, a přitom tu o mě vůbec nejde,“ řekl a omluvně se na Toma zadíval.
„Jde tu o tebe, víc než si myslíš,“ ujistil ho Tom a Bill mu padl kolem krku.
„Nechci o tebe přijít,“ zamumlal bratrovi do ramene a do trička se mu začaly vsakovat Tomovy slzy, které už teď nechal vyplout na povrch.
autor: Kiro
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Po tomto diely sa mi chce plakať, je to veľmi smutné, a Toma a Billa mi je veľmi ľúto. Ani jeden si to nezaslúži.
Budem dúfať, v zázrak aj keď je málo pravdepodobný.
[1]: Absolútne súhlasím. 🙁 Tiež dúfam v zázrak. A ak by sa náhodou nemal stať, tak nech sú aspoň tie tri mesiace šťastní… ale ja proste verím, že sa zázrak stane a hotovo!!! 🙂
No tohle snad ne? 🙁
Já nezvládnu číst to, že Tom maličku umírá. A už vůbec nezvládnu číst díly, kde by měl Tom umřít…fuj, běhá mi mráz po zádech už teď, když na to jenom pomyslím. S něčím takovým jsem vážně nepočítala 🙁 Tom nemůže umřít, nemůže mít neoperovatelný nádor na srdci. Prostě nee! Stejně jako holky i já doufám v zázrak! Tohle prostě nemůže skončit špatně. Bill to nezvádne sám 🙁 Mě je teď z toho strašně smutno 🙁
Prosím, ať se doktoři jenom spletli 😀 či s někým prohodili výsledky 😀 nebo prostě cokoli 😀 I kdyby se mělo stát naprosto nemožné, Tom nesmí umřít a tečka!!!
Coooooo??? No to jako ne, tohleto :/ Nemám slov 🙁 Chudák Tom :/ Ach jo, budu se modlit, aby to byl jenom nějakej omyl nebo aby se to nakonec dalo léčit. Protože se odmítám smířit s myšlenkou, že by Tom umřel! To prostě nejde!
Mne se chce taky brecet, je to mnohem horsi, nez jsem cekala. Tak aspon uz vime, ze povidka s velkou pravdepodobnosti skonci spatne (mala cast ve mne stale veri na zazraky). Ani nevim, koho bych mela litovat vic. Moc se tesim na dalsi dil 🙂
Mohla by som doslova okopírovať komentár od Mischulky. Ak mi niekto nepotvrdí, že to bude nakoniec happy end, tak neviem či budem mať odvahu čítať ďalej. Skôr budem čakať na koniec ako to dopadne a potom dočítam podľa toho…
Tak tohle jsem nečekala doufám že se z toho Tom dostane.