Bourdon 5.

Bill dokázal popsat svou minulost za pomoci několika záchytných bodů.

Tím prvním bylo místo, kde vyrůstal. Asi padesát kilometrů severně, se nacházela malá vesnice, dost podobná, a zároveň tak odlišná od té, do které se právě přistěhoval. Místní lidé patřili mezi jednoduché, přesto laskavé bytosti, každý měl své postavení a byl pro ves jistým způsobem důležitý. Nezáleželo na tom, zdali byl člověk pekařem, ševcem nebo opravářem. Všichni si byli rovni, a to se Billovi líbilo ze všeho nejvíce. Miloval své rodné místo, ale věřil, že si dokáže zamilovat i tento kraj. Díky Tomovi si začínal uvědomovat, že to možná nebude tak složité, jak předpokládal.

Druhým, nejdůležitějším bodem, byla jeho rodina. Dalo by se říct, že vyrůstal v rodině umělců, a proto bylo přirozené, že i on sám dostal do vínku část z jejich uměleckého nadání.

Jeho maminka milovala slova. Vždy mu říkala, že byla její velikou láskou již od dětství. Milovala lehkost, se kterou se jí dařilo je spojovat do vět a vytvářet svůj vlastní svět. Několik příběhů napsala dokonce i o něm, ale chtěla mu je dát přečíst teprve tehdy, až nadejde ten správný čas.

Táta si zase oblíbil ruční práce. Za pomoci živlů vytvářel různé předměty. Ozdobné vázy na květy, různé sošky nebo žertovné hrnečky. Dva z nich dokonce přibalil Billovi na cestu. Říkal mu, že se klidně spokojí i s jedním, ale jeho otec se pouze pousmál, mrkl na něj a přibalil mu i další ze svých děl. Bill nyní moc dobře věděl, komu bude patřit druhý hrneček.

Třetím, posledním bodem, ze kterého dovedl poskládat svůj svět, byl právě bod, který jeho svět vytvářel. Zatímco jeho rodiče ve svých pokojích psali a modelovali, on maloval. Pocit, že vlévá život do jinak prázdného objektu, v něm vyvolával naplnění. Nejraději ze všeho maloval věci, které jemu samotnému přišly zvláštním způsobem jiné. Magické, něčím výjimečné.

Naneštěstí však dovedl zachytit pouze jejich hmotnou podobu. Léta, které strávil nad učením nebo za malířským plátnem se štětcem v ruce, si pomalu vybírala svou daň. Dokázal namalovat přírodu, lidi v nejrůznějších podobách, stíny, zvířata, cokoliv. Nedokázal by však zachytit důvěru v někoho, potřebu být s někým, lásku k někomu. Sám tyto pocity ještě nikdy skutečně nezažil, a právě proto odešel z domu. Chtěl se rozvíjet. Usadit se na novém, nepoznaném místě, potkávat nové lidi, zapadnout mezi ně a možná později nalézt svou budoucí inspiraci, díky které by byl konečně úplný.

Pomalu zamrkal a zaostřil pohled na Toma, který právě pomáhal Babett, uložit se na gauč. Pořád ji totiž nepouštěla touha tancovat, Tomovi se tak každou chvilku přihodil malý pohlavek, jak živě natahovala ruce a vrtěla hlavou. Do toho si ještě ke všemu pozpěvovala cokoliv, co jí zrovna napadlo, a tím rozesmávala jak Billa, tak samotného Toma.

Bill během těch okamžiků nedělal vůbec nic. Pouze zavřel oči, usmíval se a naslouchal Tomovu smíchu, který mu připomínal smích malého chlapce. Naposled cítil něco podobného, když mu bylo osm. Do jejich třídy přišla v té době nová spolužačka, která byla trošičku robustnější, ale Billovi se líbila. Jako umělec uměl nalézt krásu i v těch nejneočekávanějších objektech.

„Babett, ublížíš si,“ zaslechl Tomův pobavený hlas, ale neotvíral oči. Pouze naslouchal a nevědomky se vracel do dob, kdy mu bylo osm. Svět se s ním podivně točil a alkohol v tom hrál pouze minimální roli. Třásl se, na rukou cítil neustálou přítomnost husí kůže a v břiše ševelení celého stáda divokých motýlků. Byl to moc krásný pocit, dokonce natolik krásný, že měl strach otevřít oči, aby to všechno najednou nezmizelo.

Nevědomky zvedl dlaně a ukryl do nich tvář. Funěl přesně tak jako Dust při usínání, ale v tu chvíli se nedokázal soustředit na nic jiného kromě pocitů, které si jej během dvou dní celého podmanily. Snažil se zhluboka dýchat, aby ovládl svůj třes, ale nebylo to tak lehké, jak by doufal.

Ve chvíli, kdy na svých dlaních ucítil dotek ledových prstů, nedokázal reagovat. Nehýbal se, nepromluvil, pouze čekal. Tom mu je vzal mezi své a silně stiskl. Bylo to přesně jako ve fyzice. Dva objekty si navzájem měnily svou energii. Teplejší těleso odevzdávalo své teplo chladnějšímu. Billovy ruce zahřívaly Tomovy zkřehlé prsty, zatímco jeho zář nabízela světlo Tomově utrápené duši. Bylo pouze na něm, zdali ji přijme, nebo nikoliv.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s vážným výrazem, který ustoupil s Billovým přikývnutím a drobným úsměvem.

„Ano, jsem,“ Bill se převalil na všechny čtyři, a vzápětí si opatrně klekl. Jejich tváře si ještě nikdy nebyly tak blízko. „Jenom se mi trošičku motá hlava,“ odvětil popravdě, sledujíc nejvzdálenější bod v Tomových očích. Drobná jiskra, zcela potlačená vší tou bolestí a strachem, které se draly na povrch v jasné převaze. Ale přesto tam byla!

„Myslím, že jsme to s tím slavením malinko přehnali,“ Tom vykouzlil roztomilý, mírně opilý úsměv a ohlédl se, protože se pokojem rozhostilo až podezřelé ticho.

Babett se převalila na břicho, přičemž ze sebe setřásla Dusta, který nespokojeně zavrčel a přiběhl za Tomem. Pro něj však bylo důležité pouze to, že konečně usnula, a jak ji znal, bude spát až do rána. Svou pozornost proto opět věnoval Billovi, který zůstával na svém místě. V těsné blízkosti Tomova těla se skloněnou tváří a pořád nádherný.

„Uložím tě, ano?“

Nemusel Billovi ani nabízet dlaň. Jejich ruce zůstávaly i nadále propletené. Bill se nervózně kousl do rtu a pokusil se vstát i přesto, že věděl až příliš dobře, co mělo následovat. Nebýt Tomova postřehu, rozbil by si i druhé koleno.

„Omlouvám se,“ pípl tichým hláskem a unaveně si opřel tvář o Tomovo rameno.

„To nic, je to v pořádku.“

Tom silně tiskl víčka a bojoval ze všech sil, aby nad ním část jeho já – přesněji ta, která mu pomohla přežít tři roky ve vězení, nezískávala převahu. Bill se o něj vysíleně opíral, hledajíc ztracenou rovnováhu, Tomovi však tak blízký dotek způsoboval ukrutnou bolest. Jako by mu vypaloval díru do hrudi a probouzel k životu jak jeho prázdné srdce, tak i mysl. Zavrávoral, ale přesto se dokázal udržet na nohou. Nenáviděl Billovu vůni. Nenáviděl jeho křehkost. Nenáviděl všechno to, co s ním prováděl, a přesto by se těch pocitů již nedokázal vzdát.

I přes veškeré zmatení dokázal pohotově jednat.

„Hmm …ponesu tě,“ šeptl, aby tím neprobudil Babett, a plaše omotal paži kolem drobných Billových boků.

Ten se mu sice snažil poněkud po svém vysvětlit, že to zvládne a že je moc těžký na to, aby jej unesl, nakonec ale vůbec neprotestoval, když se ocitl v Tomově náručí. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se mu veškerá potlačená opilost nahrnula do hlavy a on se náhle cítil slabý a unavený. Chytil se Toma kolem krku, druhou ruku mu přitiskl na hrudník a vděčně jej hladil. Ukazováčkem láskyplně kreslil veliké písmeno T na jeho tričku.

Asi v polovině cesty do pokoje jej únava zmohla natolik, že mu klesla hlava na Tomovo rameno a přivřel víčka.

„Povídej mi něco.“

„Co bys chtěl slyšet?“ Tom opatrně kráčel po schodech. Cítil až šílený strach z toho, že by ztratil rovnováhu a ublížil by mu. Měl za něj zodpovědnost, a proto jeho slovům nevěnoval příliš velikou pozornost.

„Cokoliv. Chci pouze slyšet tvůj hlas.“

Tom v té chvíli málem upadl. Bill se mu na rukou uvelebil do příjemnější polohy, tvář vložil do ohybu mezi krkem a ramenem a klidně oddechoval.

„Bille,“ Tom měl chuť se neklidně ošít po každém Billově výdechu. Nebyl si jistý, jak dlouho ještě vydrží snášet horkost jeho dechu na své pokožce.

„Co kdybys mi raději povídal něco ty?“

Podařilo se mu Billa probrat natolik, že zvedl hlavu a ospale se rozhlížel kolem. Na prahu dveří jej však něco zaujalo, jelikož se napjal a zvědavě mžoural na tmavý pant dveří. Tom se tím směrem podíval také, ale nic neviděl.

„To je jmelí?“

Zaslechl tichou otázku a teprve tehdy si vzpomněl na drobnou kytičku, kterou měl nade dveřmi. Jeho prarodiče se drželi nejenom osvědčených tradic, ale rádi vytvářeli i své vlastní. Věřili, že pokud se bude v domě nacházet jmelí, bude jejich dům zaplněn pouze láskou a porozuměním. Nebylo to zcela tak, ale Tom nedokázal zničit jejich naivní představy, ve které tolik věřili. Proto jim sám pomáhal s věšením jednotlivých větví.

„Ou, ano …“ se smutným úsměvem sledoval obrysy tmavých lístků a dávno seschlých bobulí. „Dala jej jsem ještě moje babička. Je již hodně staré a popravdě-„

Popravdě byl hodně hloupý, když kdysi zpochybnil jeho kouzlo. Nebýt jmelí, zřejmě by se nikdy nestalo to, co vzápětí následovalo. Nebyl si jistý, kde Bill nabral tolik síly, aby narovnal tvář, ale přesto to dokázal. Narovnal se, zaostřil svůj pohled natolik, aby neminul svůj cíl, a přitiskl své stisknuté rty proti Tomovým. I přestože jejich polibek netrval ani dvě vteřiny, se s oběma zatočil svět.

„Co to bylo? “ Tom pomohl Billovi na vlastní nohy, přes tlukot svého srdce téměř nepostřehl, že vůbec promluvil. Vyvalenýma očima sledoval Billovu tvář, která se zdála být také značně překvapená.

„J-já…“ Bill by se v tu chvíli nejraději utíkal skrýt pod postel a už nikdy nevyšel. „Není to zvykem? Aby se lidé pod jmelím políbili?“

„To ano, ale… tohle jsme my dva,“ Tom se ještě pořád snažil ubránit gravitaci, která jej nutila klesnout na kolena, prsty si přejet po rtech a snít o tom, aby se to ještě někdy zopakovalo.

„I my dva jsme jen lidé.“

Tom sledoval jeho smutnou tvář. Lítost ve spojení s alkoholem sice nebyla nejlepší kombinací, ale alespoň jej přinutila konat. Přikývl, uznal, že měl pravdu a sám jej chytil za ruku. Vrávoravou chůzí se dostali zpět na práh dveří, kde zastavili. Bill k němu tázavě zvedl provinilý pohled a překvapeně vydechl, jakmile se jeho tvář náhle ocitla v sevření Tomových dlaní.

„Moje babička striktně dodržovala veškeré zvyky,“ palcem přejel po Billově spodním rtu, jako by byl tím nejvzácnějším pokladem. „Byly pro ni posvátné.“

Zašeptal předtím, než jej něžně políbil…

autor: B-kay