Poté

autor: Evil

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem tohle dosmolila. Má návaznost na povídku Pain, tak aby někdo věděl, co se předtím vlastně stalo 🙂 Evil

TOM

Pořád nemůžu pochopit, že jsem mu to dokázal provést. Takhle mu ublížit. Byl to můj bráška. Mladší bráška, kterého jsem odjakživa chránil před zlým světem. Viděl ve mně svojí silnou polovinu, o kterou se mohl vždycky opřít. A já mu tu oporu pokaždé rád dopřál. Ale tehdy jsem to jednoduše všechno posral. Úplně všechno. Ublížil jsem mu. Způsobil mu bolest, ponížil jej. Srazil jeho sebevědomí a zlomil jeho srdce. A on mi tolik věřil. Spoléhal se na mně. Nenávidím se za to.

V posledních dnech nemůžu jíst, ani spát. Pořád myslím jen na něj. Na naše rozhovory, které se táhly až do rána. Na naše doplňování vět, na myšlenky. Na všechno společné. Vykašlal jsem se na muziku, na slávu. Zavřel jsem se v domě, který býval náš společný. Teď mi ten dům připadá tak velký a temný. Bojím se tady. Nedokážu být sám. Nikdy jsem to nedokázal. Ale jsem sám. Už přes rok jsem tu úplně sám. Je tu všude bordel, zvláštní smrad a ticho. Není nikde slyšet jeho smích. Ani jeho nadávání, že si mám ztlumit ten svůj kravál, nebo zbořím dům. Ne. Za celou tu dobu jsem neslyšel žádnou hudbu. Neviděl jsem jediné zprávy. Nic.

Za tu dobu jsem hrozně zhubl. Tak šíleně se sám sobě hnusím. Vyhýbám se zrcadlům. Holím se taky jen občas. Cítím, že to na mě jde zase. Děje se to téměř každý den. Nejde to zastavit, nejde tomu předejít. Jen cítím, že mne to pohlcuje a pak už nejde couvnout zpět. Další můj záchvat. Ne už ne, prosím. Zrovna jsem držel naši starou, společnou fotku, kterou mám na nočním stolku. V poslední době ji ale nosím pořád s sebou, při své každodenní pouti po domě. Ne… Roztřásl jsem se, až mi fotografie vypadla z ruky. Slyšel jsem tlumené tříštění skla, mezi nesnesitelným hučením v uších.

Ne… Padl jsem na kolena, v slzách zíral na střepy. Ne… moje nejvzácnější památka. Hrábl jsem mezi sklo, pořezal jsem se o něj, ale bylo mi to jedno. Vzal jsem fotografii do rukou, otřel z ní mou krev a slzy. Položil ji na postel. Klečel jsem před ní, díval se do jeho nádherných očí. Hystericky jsem se rozplakal. Zatraceně. Pořezal jsem se vážně hodně. Po rukou mi stékaly pramínky krve, zašpinil jsem povlečení. Necítil jsem bolest. Vůbec. Jen tu, která mě svírala uprostřed hrudi. Tu jsem cítil. Celou tu dobu.

Pořád jsem plakal. Dlouho. Hlavu jsem držel v zakrvácených dlaních a nekonečně dlouhou dobu plakal. Krev se smíchávala se slzami. Kapky padaly na mé oblečení. Už mi docházel dech. Neměl jsem snad už ani slzy. Neměl jsem nic. Otřásal jsem se pod vzlyky. Už dost, zatraceně. Už dost… Za tu dobu jsem si dokázal vytvořit spoustu jizev. Od všeho, co mi zrovna přišlo pod ruku. Žiletka, obyčejná jehla, nůž na dopisy, cigareta… Bylo mi to jedno. Jen jsem chtěl odčinit, co jsem mu způsobil. Chtěl jsem cítit tu bolest, kterou cítil on. To bylo to jediné, co jsem ještě chtěl.

Vlastně to nebylo jediné. Ale to, co jsem si přál ze všeho nejvíc… To jsem si nemohl připouštět. Tak moc jsem si přál, abych jej tu měl zpátky. Aby v tomhle domě zase bylo štěstí. Co bych dal za to, abych se s ním mohl prát o mísu brambůrků při sledování profláklý americký ptákoviny. Zatraceně… A nic z toho už nebude. On už se nevrátí. Je pryč. Už celý rok…

BILL

Už je to takovou dobu. Jak je to vůbec dlouho, co jsem utekl z našeho společného domu, nasedl na první autobus a jel, co nejdál jsem mohl? Spoustu dní. Mezitím jsme měli narozeniny. Ano. Už nám bylo dvacet čtyři let. Už je zase podzim, počasí je asi jako moje nálada. Zataženo, místy přeháňky. Zase se mi o něm zdálo. Je to pořád častěji. Můj bratr. Moje zkáza. Znamenal pro mě vše. Byl bych tak šťastný, kdyby to všechno byl jenom sen a já se s ním mohl zase tulit pod jednou velikou dekou a jenom si prostě povídat. Nikdy jsem si nedovedl představit, že by to mohlo někdy skončit.

Skončilo to. Ta událost se mi vpálila do paměti jako jeden velkej černej hnusnej flek. Nešlo to smýt. Nešlo se toho zbavit. Za tu dobu jsem se s tím naučil žít. S tímhle pocitem ano. Ale s tím nejhorším. S tím ne. Ta skutečnost, že mi i přes tohle tak nesnesitelně chybí, mě děsila dnem i nocí. Chybí mi tak hrozně moc. Už víc jak rok. Je to jako ten první den, co jsem odešel. Nechápal jsem. Ale je to tak. Napořád bude mojí součástí.

Zrovna jsem se vracel z práce. No… Práce. Jestli se tomu tak dá vůbec říct. Je to dřina a za nic. Vystřídal jsem za tu dobu spoustu míst, kde jsem dělal. Bylo to ale vždy jen na výpomoc, pořádné místo se bez vejšky těžko shání. Chvíli jsem dělal pingla v zakouřeném pajzlu někde na nádraží, kde se každou chvíli někdo serval a při té příležitosti stačili rozflákat půlku vybavení, za které jsem byl samozřejmě zodpovědný já. Jak jinak také, že?

Teď dělám v jednom penzionu. A tady nemám žádnou pevně danou pozici. Prostě dělám, co mi řeknou, co je zrovna třeba udělat. Tuhle chvíli zaskakuju na recepci, zvedám telefony, tuhle zase vytírám jak blbeček celej tenhle domicil, nebo převlíkám povlečení, jezdím s vozíkem špinavého prádla a tak dále. Prostě poskok pro všechno. Písknou a já přiskáču. Co mi zbývá, pokud chci mít co do huby. Nabízeli mi tady dokonce i bydlení za úplný pakatel, ale když jsem tu strávil pár nocí, musel jsem se poohlédnout po něčem jiném. To nešlo. Ten „hotel“ má zdi z papíru a příliš hlučné návštěvníky.

Dost často se mi z toho dělá špatně, ale co se dá dělat. Pořád se poohlížím po lepším místě, ale zatím bezvýsledně. Jsem tu vlastně celý den. Musím tu být už dřív, abych si přivydělal něco navíc, tak už vstávám ve čtyři, dám si sprchu, letím sem a v deset večer mám padla. Šestnáctky, no neberte to. Jsem ale na druhou stranu rád, že jsem téměř pořád v práci a neustále mě ženou do další a další činnosti. Nemám tolik času na svoje vlastní problémy. Na ty myšlenky, kterých bych se vážně rád zbavil. Nadobro. Ale nejde to. Nejde.

Čím dál častěji přemýšlím, co asi dělá můj bratr. Ano. Utekl jsem od něj. Po té osudné noci, která mi změnila život. Bylo to těžké. Jít pryč z domova, jen tak, ze dne na den. Nasednout na první autobus a jet, kam mě prostě doveze. V tu chvíli mi bylo jedno úplně všechno. Jen jsem potřeboval být od něj pryč. Má spřízněná duše a nejlepší přítel. Byl mi víc, než bratrem. Byl moje druhé já. To silnější já. Odmalička mě chránil před těmi, kteří mi chtěli nějakým způsobem ublížit, a podle toho jsem také k němu vzhlížel.

Konečně jsem se dobelhal domů. Ne… To nebyl domov. Ale jenom střecha nad hlavou. Honem do sprchy a spát. Stejně se určitě co nevidět vzbudím z nějakého snu o něm. Zase…

TOM

Tohle byl nekonečnej záchvat. Teď už jsem konečně ležel v posteli, pod dekou jsem se drápal po čerstvě vytvořené jizvě a vzlykal. Pořád. Byl jsem zachumlaný v přikrývce a přitom jsem se neskutečně třásl zimou. V domě netopím. Nemám na to sílu. Přemýšlel jsem, co jsem všechno za tu dobu vlastně snědl. Moc toho nebylo. Nemůžu jíst, prostě nemůžu. Když už do sebe něco nacpu, tak to buď letí ven, nebo to jednoduše nesním. Nebo jen trošku.

Vypadám jako živoucí mrtvola. Propadlé tváře, odrostlé dready, skoro černé kruhy pod očima. Nemám vůbec žádnou sílu. Na nic. Co je vůbec za den? Nevím. A je mi to jedno. Jenom vím, že je podzim. Zatracenej podzim. Rok od něj. Proč zrovna ten den, co odešel, jsem si uvědomil, jak ho miluju? Nejdříve jsem si myslel, že jen toužím po jeho těle. A já toužil. Tak hrozně moc. Tak moc, až to bolelo. A nakonec to dopadlo takhle. Nejhůř, jak jenom mohlo.

Pořád se mi ten den opakuje jako na přeskakující desce. Zešílel jsem. Už dočista. Ležel jsem na boku. Z očí mi pořád tekly slzy. Cožpak to nikdy neskončí? Slzy nedojdou? Proč ne? Nadechl jsem se. Stěží. Otřásl jsem se po celém těle chladem. A odporem k sobě samému. Chci jej vidět. Ne… Musím jej vidět. Musím vědět, co s ním je. Kde je, co dělá, jak se má. Ale stejně tak, jak po tom toužím, tak se toho bojím. Určitě mě vymazal ze svého života a konečně je šťastný. Nechtěl bych mu jeho štěstí kazit. Když už jsem to jednou udělal. Ne. To vážně nechci.

Je mi zvláštně. Z ničeho nic. Cítím, jako by se tu na chvíli objevil. Byl tu se mnou. Téměř jsem ve tmě mezi clonou ze slz viděl jeho siluetu. Jen černou. Jenom stín. Šílím. Opravdu. „Billi…“ špitl jsem do naprostého ticha. Natáhl jsem ruku do tmy. Do prázdna. Snažil jsem se jej zachytit. Dotknout se. Ale nešlo to. Bylo to tak skličující, nemohl jsem téměř ani dýchat. Ochromila mě bolest. Vystřelovala mi z hrudi do celého těla. „Bráško, prosím…“ vzlykl jsem, než jsem propadl dalšímu hysterickému pláči…

Až mi konečně došla denní dávka slz, silueta se rozmazala do ztracena. Jen jsem vzlykal a dusil se slzami, které mi klouzaly do krku. Tohle ne… Otočil jsem se na druhý bok a zavrtal se do peřiny, abych se alespoň trochu zahřál. Zima mne až bodala. Zasloužím si to. Přesně tohle si zasloužím. Jsem takový slaboch. Nemám odvahu se někde zeptat, jestli někdo neví, co s ním je. Co když někomu řekl, co jsem za zrůdu, co když někomu řekl, co jsem mu provedl? Ale to by snad neudělal. Na to byl až moc hrdý.

Co naše intuice dvojčat? Ta se přeci nemůže jen tak ztratit. Soustředil jsem se. Ale to jsem ani nemusel, nic jiného, než jen jeho, jsem před očima neviděl. Hluboce jsem se zamyslel. Vyhrabal jsem odněkud z mojí paměti událost, která se nás týkala obou a spojovala nás. Naše narozeniny. To, jak jsem dal přes hubu idiotovi ze školy, co ho bezdůvodně mlátil, a on mi za to byl tak vděčný. Vím, jak mi plakal v náručí a já mu pořád dokola opakoval, že to bude v pořádku. Jo škola. Tam to bylo drsný. Udělalo se mi špatně z toho, jak jsem znovu viděl jeho výraz. Ne… Špatná vzpomínka, moc špatná. Začal jsem bezradně přemýšlet, proč jsem mu nikdy jen tak neřekl, jak ho mám rád. Co všechno pro mě znamená a že bez něj nedokážu žít? Proč mě to nikdy nenapadlo? Neměl jsem jej brát jako samozřejmost. To byla chyba.

BILL

A je to tady. Co jsem říkal. Podíval jsem se otráveně na mobil a zjistil, že se mi podařilo spát hodinu v kuse. Oh, jaký to úspěch. Zase Tom. Zase sen o něm. O našem dětství. O všem, co pro mě tolik znamenalo. A i když si to nechci přiznat, pořád to pro mě znamená moc. Hrozně moc. Tak moc bych si přál, kdyby ten den šel vrátit. Kdyby šlo vrátit spoustu dní a my byli opět děti. Bez starostí. Všude byla jenom naše společná mysl a štěstí. Teď nezbylo nic. Jenom hromada zaprášených vzpomínek, které mi tak maximálně vyvolávaly depresivní stavy.

Znovu jsem čapl mobil do ruky a prolistoval svůj stručný seznam čísel. Já naivka. Jeho číslo jsem si vymazal. A je to tak dlouho. Pořád jsem si na to nezvykl. Dá se na tohle vůbec zvyknout? Začal jsem nový život hlavně proto, abych na něj zapomněl. Už je to rok a pořád nic. Pořád ty sny. Vždycky se najde něco, co mi jej připomene. Nevzal jsem si ani jeho fotku. To mě vlastně ani tu noc nenapadlo. Teď bych byl za ni vděčný. Ale vlastně k čemu by mi byla. Před očima vidím jeho tvář. Ten jeho frajerský křivý úsměv. Dokázal mě vždycky podržet. Zastat se mě…

Ne! Málem jsem vykřikl nahlas. Nesmím na něj pořád myslet. Snažil jsem se zapomenout. Chtěl jsem zapomenout. Ale nejde to. Je jako velká jizva, která začne znova a znova pálit, i když je tolik měsíců stará a zdánlivě zhojená. Ale proč ty sny? Ukazují mi vše krásné. To nejkrásnější, co mezi námi kdy bylo. Je mi z toho ještě hůř, a to jsem myslel, že to už snad víc nejde. Kvůli těm krásným snům toužím zase být s ním. Co mám ale dělat, to mi už nikdo neporadí.

Co asi dělá, jak žije. Jestli na mě už zapomněl a žije tak, jako by nikdy neměl bratra. Lidé z okolí vědí, že jsme spolu bydleli. Od malinka jsme si to také plánovali. Nebyli jsme od sebe nikdy déle než den. Jeden den. Teď to je celý rok. Zatraceně. A je to pořád stejně hrozný. Tome… Proč zatraceně. Proč proč proč… Převalil jsem se na druhý bok, hrábl na noční stolek a sebral malou krabičku, ze které jsem vysunul platíčko. Vymáčkl jsem jeden prášek na spaní a zapil ho lokem vody. Zblázním se. Vážně se zblázním…

*****

Naštěstí mi prášek pomohl překonat zbytek noci bez zbytečných snů a pocitů. Po probuzení jsem se ale cítil stejně mizerně. Zase ten pitomej budík. Takhle to asi dál nepůjde. Naštěstí mám pátky volný. Protože to někdo nařídil. Ach bože. Sice pořád padám na hubu únavou, ale lepší být v práci a makat, než být doma a utápět se v depkách. Je to hnus. Vážně. Tak a klasický scénář. Vylezu z postele, postavím vodu na kafe, skočím na chviličku do sprchy, zaleju kafe, obleču se, učešu, vypiju kafe, vyčistím zuby a honem do práce. A zase na poslední chvíli…

„No už jsem myslela, že nepřijdeš…“ usmála se na mě Linda, moje šéfová.

„Ahoj Lindo…“ stačil jsem ze sebe vymáčknout a už jsem se opřel do vozíku s čistým povlečením, když mě chytla za paži a otočila si mě k sobě.

„A sakra… Vypadáš příšerně…“ houkla, když jsem se na ni zašklebil ve snaze usmát se.

„Děkuju“ zahučel jsem a kysele se usmál.

„Nee… Takhle jsem to nemyslela, jsi vyčerpaný, měl by sis dát volno.“ A je to tady zase. Jo. Je mi na chcípnutí a vážně mi přijde, že mi je osmdesát. Dělám pořád téměř v jednom kuse. Doma jsem ani ne osm hodin, jsem k smrti unavený a pořád se probouzím.

„Já nemůžu…“

„Ale můžeš. Musíš si dát volno. Zase zlé sny?“ Kývl jsem. Nikdo tady neví o mé minulosti, která mě neustále pronásleduje. „Měl bys jít k nějakýmu odborníkovi…“

„Ke cvokaři? To ani náhodou…“ protočil jsem oči a zase jsem se chystal k odjezdu se svým vozíkem. Nepustila mě.

„Ne přímo ke cvokaři. K někomu, kdo ti s těmi sny pomůže…“

„Cvokař – prášky – hypnóza, informoval jsem se.“ A už jsem vážně odjel.

Slyšel jsem, jak si Linda povzdychla. Vím, že si o mě dělá starosti, ale tohle ne. Vzpomínky mi nikdo nevezme. Ty hezký vzpomínky. Ty špatný… Ty špatný by mohly jít do háje, to jo. Zastavil jsem se před prvními dveřmi. Teď jsem si povzdychl já. Otevřel jsem dveře svou univerzální kartou a mohl se pustit do práce…

TOM

Dneska jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Musím se pokusit jej najít. Ne, abych jej pronásledoval, ale musím vědět, co s ním je, jak se má, co dělá, prostě co nejvíc věcí. Ale hlavně mi bude stačit, když jej budu vidět. A budu vidět, že je šťastný. Beze mě a šťastný. Zase další den. Netoužil jsem po tom, abych byl ve styku s lidmi, lezli mi na nervy. Nemohl jsem dělat žádnou normální práci. Nechtěl jsem být všem moc na očích. Každé ráno, co jsem se vyhrabal z postele po své probrečené noci, na mě před domem čekala neskutečná hromada kartonů. V těch kartonech byly letáky, které jsem měl tady všude po okolí cpát lidem do schránek, aby je následně vyhodili a pak s nimi zapálili pod kotlem.

Měl jsem velkej, otevřenej bágl narvanej těma volovinama. Tak jsem ho hodil na záda, skočil na skate a mohl jsem roznášet. Ubíhalo to rychle. Ulice mi připadala pořád tak prázdná. Všude jenom tlumenej městskej hluk. Nic víc. Byla už zima. Pořádná. Ale co se dalo v listopadu čekat. Vzal jsem do ruky další časopis, nebo co to vůbec bylo. Letmo jsem se na něj podíval, než jsem ho vrazil do roury, co visela na jedněch rezavých vratech. „Hledáte někoho? Máte potíže? Zeptejte se na našich informacích“ stál žlutě řvavej titulek a pod ním číslo. Hmmm… Informace. To určitě…

Flákl jsem do další roury další tenhle škvár akorát tak na vytření zadku, ale nepřestal jsem přemýšlet nad tím, jak zjistit, kde můj Bill může být. Musel odjet už brzo ráno. Určitě tu noc nespal. Tak počkal na první autobus nebo vlak, co ho odvezl pryč. Myslím, že mu v tu chvíli záleželo jen na tom, aby byl pryč ode mě. Ne, kde bude. Na to jej znám až moc dobře. Volat nikam nebudu. Vypadalo by to divně. Zjistím si jen, jestli za ten rok měnili jízdní řády a obhlídnu, kam by mohl jet.

Ne… Špatnej nápad. Moc špatnej. Už mě tohle napadlo přeci několikrát, ale vždycky jsem od toho raději ustoupil. Ale teď… Už nemůžu dál. Doufal jsem pořád, že tohle překonám. Doufal jsem vždycky, když mě přepadla podobná palčivá touha jej hledat. Vím, že to přijde zase. Musím jej najít. Musím vidět, že se má dobře. Že je šťastný. To mi bude stačit. Nechci ani, aby mě viděl. To nesmím dopustit. I když by mu možná udělalo radost, kdyby viděl, že je ze mě troska. Ale to asi ne. Takový on není. A pochybuju, že i po tom všem, co jsem mu provedl, by se mohl takhle změnit. Ale kdo ví. Mě ta událost změnila k nepoznání. Zemřel jsem. Uvnitř myslím. Ale je to to jediné, co si zasloužím. A jsem rád, že trpím. Chci to.

BILL

Tak jsem dostal nucené volno. Na celé dva týdny. Co budu dělat, zatraceně? Přesně to, co jsem nechtěl. Čemu se vyhýbám. To proto tak moc pracuju. Nechci mít čas na svoje myšlenky. Na vzpomínky. Sny. Raději bych probděl zbytek života, než znova a znova prožívat ty sny. Tak skličující… A dost. Ublížil mi. Ano. Ale jsem moc velký slaboch na to, abych dál vydržel být bez něj. K tomu cítím nepochopitelné pocity. Náhlé záchvaty svírání, závratí, je mi na zvracení, na omdlení. Občas cítím tak nesnesitelnou bolest, že nejsem schopen se ani pohnout. A nevím proč. Nevím, ale tuším… Už to musí přestat.

Měl jsem být doma až večer. Pozdě večer. Ale ne. Ještě není ani poledne a už jsem doma. Zírám do zdi. Nemám na nic chuť. Hlad, ten asi mám. Ale je mi to jedno. „Bille, cvokatíš z toho,“ zahučel jsem si pro sebe a zatřásl hlavou, aby ten Tomův přelud před mou tváří zmizel. Ty oči. Viděl jsem jej jen na okamžik, ale i tak jsem si všiml, že ta žhavá jiskra v nich už vyhasla. Vzlykl jsem. Najednou jsem na své dlani ucítil kapku. Pláču? Já pláču. Ani ty slzy necítím. Jen jsem seděl se skloněnou hlavou a nechal na svůj klín padat hromadu slz. Bylo to uvolňující.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to vlastně jedno. Třásl jsem se, jak poslední vzlyky opouštěly mé hrdlo. Nemohl jsem popadnout dech. Pořád jsem se zajíkal. Vyčerpalo mě to ještě víc. Položil jsem se na postel a zíral do prázdna. Ještě jsem cítil pár slz, ale pak byl zase klid. No… Na jak dlouho. Otřásl jsem se. Dala se do mě zima. Další záblesk. Vzpomněl jsem si, jak mi Tom od malinka vždycky nosil deku, jen co zjistil, že mi trochu prochladly ruce. Hned mi ji přehodil přes ramena a zahříval mě. Bože… Tohle… málem se mi rozletělo srdce na milion střepů. Nechci tyhle vzpomínky…

Nechci vzpomínky.

Chci bratra.

Cítil jsem tak neodbytnou touhu jet zpátky. Zpátky domů. Za ním. Ale bojím se, co bych tam uviděl. Co by se mohlo dít. Jak by všechno dopadlo. Byl můj nejlepší přítel. Tady jsem si nikdy žádné přátele nenašel. K čemu by mi byli. Nikdo mi nenahradí tu neskutečnou blízkost a jistotu. Povzdychl jsem si. Zmoženě si lehl do postele a zíral. Zase. Konečně jsem se ale mohl zachumlat do přikrývky. Za chvíli, co jsem už téměř nemohl udržet víčka, jsem vzal mobil do ruky, nalistoval v playlistu písničky, které mi jej svým textem připomínaly, a se sluchátkama v uších jsem konečně propadl spánku.

TOM

Už jsem se téměř blížil ke konci své práce, když jsem se volnou jízdou vracel domů. Ještě tady tenhle velký dům. Kdysi jsme si s bráškou říkali, že si zrovna tenhle dům koupíme, nebo pronajmeme a budeme v něm mít svůj malý svět, do kterého nikoho nepustíme. Ale okolnosti se změnily, plánování ztroskotalo a my si koupili ten dům vedle. Je taky zatraceně velký, ale nakonec nám přišlo, že bude i útulnější a míň cizí než obrovský čtyřgenerační palác s obrovskou zahradou.

Pohladil jsem zlatá písmena na černé schránce, která říkala, kdo tady zrovna přebývá. Jméno znám z doslechu, ale netuším, kdo v něm žije. Vytáhl jsem z báglu jeden barevný leták a už jsem se chystal jej hodit do schránky.

„Nestojím o žádné reklamy ani o poštu, chlapče.“ Hrozně jsem se lekl, až mi leták vypadl z ruky a byl unášen větrem do dáli.

„Pro-promiňte, nemáte tady cedulku s upozorněním…“ zakoktal jsem se a snažil se zpomalit svůj tep. Zatraceně, ten mě polekal. Podíval jsem se, odkud ten hlas vycházel. Ve dveřích stál stařičký pán, opřený o bohatě zdobenou hůlku a příjemně se na mě usmíval.

„V pořádku. Víš, v tomhle věku mi už takové věci nic neříkají.“

„Rozumím…“ pípl jsem a chystal se s jemným odrazem sjet kopec, za kterým mě už konečně čeká klid.

„Počkej ještě…“ uslyšel jsem znovu jeho hlas a já se na skatu málem přerazil. Počkal jsem, až ke mně pomalým krokem dojde. Otevřel bránu a začal si mě prohlížet. „Já tě znám. Vídám tě denně oknem pořád ve stejnou dobu, jak tu roznášíš poštu a tyhle věci. Pozoruji tě už pár let, jak jste tu bratrem pořád dokola nenápadně chodili kolem mého domu a občas se u něj zastavili. Bydlel jsi s ním kousek odtud, že ano?“ Kývl jsem a spolkl vzlyk, který mi málem unikl. „Vidím, jak tu celou dobu chřadneš, měl bys svého bratra najít, už je nejvyšší čas…“

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou, nemohl jsem ze sebe vymáčknout jediné slovo. On se na mě ještě jednou usmál a poté zase pomalu bránu zavřel a já ho jen pozoroval, jak mizí za vchodovými dveřmi. „Je nejvyšší čas…“ ještě zopakoval a pak zabouchl. Trhaně jsem se nadechl. Má pravdu. Já už to dlouho nevydržím. Stojí mě velké úsilí i vstát z té postele a jít ven. Rychle tady projedu město a už abych se zase honem zahrabal a dělal, že neexistuju. To ne. Bráška musí vědět, jak ho mám rád a jak mi chybí. Musí vědět, že bych to nikdy neudělal, kdybych byl při smyslech. Nikdy bych mu nedokázal ublížit. Nikdy.

Hned jsem se odrazil a rovně jel domů. Až jsem se zastavil, odemkl jsem, dvakrát se zhluboka nadechl a vkročil dovnitř. Bordel. Sakra. Dal jsem se okamžitě do zuřivého uklízení všeho toho svince. Trvalo to sice dlouho, ale do večera jsem měl před domem pár pytlů na vyhození. Otevřel jsem všechna okna, i když byla zima. Musel jsem konečně pořádně vyvětrat. Sebral jsem všechno své oblečení, i to, které bylo čisté ve skříni, a naházel jsem jej postupně do pračky, pral jsem asi na pětkrát, ale zahrada byla velká, všechno jsem pověsil, všechno povlečení taky.

Všude jsem utřel tu hromadu prachu, vyluxoval jsem a vytřel. Podíval jsem se na hodiny a bylo už půl šesté ráno. Ale usmál jsem se. Zase to tady vypadalo jako dřív. Byl jsem k smrti unavený. Nechal jsem si napouštět plnou vanu horké vody s pěnou a postavil vodu na čaj. Hrozně dlouhou dobu jsem jen tak ležel ve vaně, prohlížel si své odrostlé dready a chvíli přemýšlel. Pak jsem vzal do dlaně nůžky a znovu se zamyslel. Pak jsem se rozhodl a všechny zacuchané vlasy ostříhal. Měl jsem vlasy nyní dlouhé někam pod ramena. Byly světlé a hrozně jemné. Jako chmýří. Vzal jsem z kraje vany hřeben a začal je opatrně rozčesávat. Pak jsem na ně nanesl voňavý heřmánkový šampon a vtíral jsem si jej do vlasů dlouhých pár minut. Pak jsem pěnu opláchl a pak se pořádně vykoupal.

Uvolňující. Heřmánek je jako balzám na duši. Celá koupelna jím byla provoněná a mě to příjemně uspávalo. Musel jsem ale rychle vstát z vody a usušit se. Pak jsem vlezl do županu, pořádně se do něj zachumlal, vlasy zamotal do ručníku a pak jsem se uvelebil s hrnkem čaje v posteli. Bylo mi trochu lépe. Vzal jsem si s sebou i malý sendvič, ale zatím zůstal netknutý na nočním stolku. Nakonec jsem tvrdě usnul a probudil se až k večeru…

BILL

Stálo mě to hodně úsilí. Hodně přemáhání. Ale nakonec jsem to přeci jenom udělal. Nejde to už vydržet. Vůbec. Ani o vteřinu déle. Sice už je tma, něco kolem šesté večer, ale musím. Musím zatraceně. Tady odtud jede autobus domů kolem osmé. Cesta bude trvat asi dvě a půl hodiny. Sakra ne. Nemůžu tam jet. Ale musím. Musím alespoň vidět, že je v pořádku a zase pojedu zpátky. Jo… Takhle to udělám. Dal jsem si zase sprchu, hodil do sebe kýbl kafe a mohl jsem jet. Bylo mi špatně, nervozitou se mi svíral žaludek. Začínal jsem se bát, co tam spatřím.

No… Jestli tam vůbec něco ještě spatřím. V hlavě mi vířilo pořád víc a víc otázek a nedaly mi pokoj. Nemohl jsem dál. Musí to skončit. Sny mi řekly už dost. Začínám mít strach. Šílený strach, co uvidím, co se bude dít. Pobíhal jsem po bytě a chvílemi zašátral v oblečení. Chytil jsem do rukou nějaký kus, ale zase jej následně zahodil. Jednou jsem z jeho života už odešel, neměl bych se do něj vracet. Praly se ve mně dvě osobnosti. Jedna, která tak hrozně toužila zase být s ním a okamžitě jet domů a ta druhá, hrdá, co se tomu tak dlouho bránila a odmítala se řídit srdcem.

Vždy jsem se řídil srdcem. Udělám to. Moje poslední rozhodnutí. Sebral jsem nyní to první, co jsem viděl a naházel věci na sebe. Stáhl dlouhé vlasy do culíku a rychle vypálil z bytu. Autobus jel za chvíli. Podíval jsem se na hodiny. Za hodně malou chvíli. Sakra. Rozběhl jsem se směrem k zastávce a málem zmeškal. Řidič v prázdném autobuse jen tak tak přibrzdil, když mě uviděl, jak se k němu řítím a s podiveným pohledem si mě prohlížel.

„A dobrý večer, mladý pane, kam tak pozdě? Vždy tudy v tuhle dobu jen projíždím, nikdo tímhle spojem nejezdí.“

„Dobrý večer,“ zafuněl jsem, řekl mu své přání, vrazil mu částku do dlaně a vyčkal na lístek. Zase dvě hodiny cesty. Osmdesát kilometrů.

Svalil jsem se na sedadlo naproti zadnímu vchodu a snažil se své myšlenky trochu zkrotit. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Byl jsem čím dál tím víc nervózní. Také ta cesta utekla neuvěřitelně rychle.

„Tak jsme tady…“ oznámil řidič, který jel celou cestu nepřetržitě, bez jediného zastavení. Také to byl spoj, který projížděl všechny zapadákovy a kdo by jezdil v tuhle dobu. „Nechápu, že tenhle spoj ještě nezrušili.“ Usmál se a já mu úsměv oplatil.

„Dneska se mi zrovna hodil. Nashledanou,“ rychle jsem z autobusu vypadl. Měl jsem špatný pocit.

TOM

Jak mi bylo chvíli dobře, už mi zase začínalo být zle. Napadlo mě, že to je z hladu. Podíval jsem se na noční stolek a viděl už okoralý sendvič. Neřešil jsem to a rychle jej do sebe naházel. Ale jak jsem jej rychle snědl, tak ze mě stejně rychle vyletěl. To ne. Třásl jsem se. Zrovna jsem si vyplachoval ústa a klopil do sebe ledovou vodu. Podíval jsem se na sebe. Vypadal jsem vážně hrozně mladě. A zničeně. V mém zorném poli se zaleskla břitva, která byla na kraji umyvadla. Podíval jsem se na svou tvář. Byla čerstvě oholená. Ubralo mi to také několik let. Ne. Šílencům by měli sebrat ostré předměty.

Zase. Zase mě popadla neskutečná touha zajet ostřím do své skoro průhledné kůže a způsobit si tu slastnou bolest, která mě alespoň na okamžik osvobodí od těch pout, co mě rdousila. Nedělej to… zazněla mi ozvěna v mysli. Je to můj strážný anděl? Sakra. Zase slyšiny. Halucinace. Šílenství. Nemohl jsem to vydržet. Pukalo mi srdce žalem. A já moc dobře věděl, že tohle je to jediné, co tu bolest zmírní. A měl jsem pravdu. Prohlédl jsem si ten dokonalý nástroj a poté jej přiložil k zápěstí. Je na něm již spousta ran. Téměř splývají v jednu velikou. Obtáhl jsem jemně jednu z tenkých linek a úlevně vydechl. Opakoval jsem monotónní pohyb stále dokola. Občas jsem se slastně usmál. Ani jsem si nevšiml, že už nestojím před zrcadlem, ale že ležím na dlažbě. Byla studená, ale bylo mi to jedno. Potápěl jsem se hloub a hloub do svého světa. Na místo, kde nikdo nesměl.

Málem jsem měl infarkt, když někdo zazvonil. Kdo to jen může být v tuhle dobu? Někdo si ze mě dělá srandu? Ne… Už jsem neměl sílu se zvedat. Pořád jsem vnímal, ale všechno se už stávalo jenom jakousi ozvěnou toho, co se kolem dělo. To zvonění a následné bušení do dveří se pomalu vzdalovalo. Pak utichlo. Úplně utichlo. Pomalu jsem otočil hlavu na stranu. Zatraceně. Na vlhké dlažbě se začala rozpíjet moje krev. Chtěl jsem se podívat na svou ruku, ale už jsem na to neměl sílu. Nemohl jsem nic dělat. Nemohl. Nakonec kolem mě všechno zčernalo…

*****

…probral jsem se a kolem mě se rozlévalo příjemné přítmí. Zvláštní smrad mě ihned vrátil do reality. Co se to… Nemohl jsem se zvednout. Byl jsem slabý jako moucha. Bylo mi špatně a všechno mě hrozně bolelo. Mezi smradem, který mi byl tak povědomý, jsem ucítil vůni. Byla mi bližší než můj vlastní život, který se mi nepovedlo dočista zničit. Bál jsem se zvednout pohled. Někdo seděl na mé posteli. Svíral mou dlaň. Tak něžně. Pomalu jsem oči otevřel úplně. A po chvíli váhání se podíval vzhůru. Píchlo mne u srdce. „Bráško…“ chtěl jsem zašeptat, ale asi z mých úst nic nevyšlo. „Bráško…“ šeptl ten blonďatý anděl, který mne kropil svými slzami a nádherně se na mě usmíval.

„Nejsi sen?“ opět jsem jen sotva hlesl, ale věděl jsem, že mé otázce porozumí.

„Ne. Žádný sen. Jsem tu s tebou…“

„Nechci, abys mi odpouštěl… Stačí mi, když tě budu občas vidět…“ vyslovil jsem své naléhavé přání, aby mi hned neutekl a nezmizel nadobro.

„Nechci tě ztratit úplně. Prosím. Nemůžu bez tebe žít…“ špitl a já netušil, co říct. Rozplakal jsem se. Nyní ale štěstím. Nevěřím tomu. Nevěřím.

„Miluji tě, Billi… vždycky jsem tě miloval. Ten den… Ten den jsem byl opilý. Netušil jsem, co dělám… Nechci, abys mi to odpustil, jen chci, abys to věděl. Prosím…“ vydechl jsem a poté cítil, jak mi jemně stírá slzy z tváře a stíral je i sobě. Vzlykl.

„Miluji tě, Tome… řekl tím jeho nádherným hlasem a mě se zatočila hlava štěstím. Pak se nade mě naklonil a jemně mne políbil na rty.

„Nikdy tě neopustím.“

autor: Evil