Novel of Dreams – Our Life 42.

TOM

– 9. MĚSÍC TĚHOTENSTVÍ –

Ano, konečně jsme se dočkali devátého měsíce Yvonnina těhotenství. Již od osmého měsíce jsme za ní dojížděli s Billem mnohem více než dosud. Snažili jsme se se svými drobečky trávit co nejvíce času a mluvit na ně, aby už po porodu znali naše hlasy. S Yvonne jsem měl neustále skvělý vztah, byl snad ještě mnohem lepší než dřív. Bill k ní sice také poměrně často jezdil, ale neoblíbila si ho tak jako mě. Kolikrát mi říkala, že se před ním nedokáže plně uvolnit a ani nechce mluvit o věcech, se kterými se mnou běžně mluví. Neměl jsem jí to za zlé, ale mrzelo mě to. Bill to napětí nejspíš také cítil, zřejmě proto tam netrávil tolik času jako já. Jinak jsem si to vysvětlit neuměl, jelikož na miminka se těšil strašně moc.

Byl den, kdy jsme opět trávili odpoledne u Yvonne. Byla už polovina března, termín vycházel na 24. března, takže by kluci měli být ve znamení berana.

„Moji dva beránci,“ dám s úsměvem Yvonne na bříško pusu a dál ji kolem něj objímám. Seděli jsme na gauči a já se mazlil s jejím bříškem, se svými dvěma drobečky.

„Rozhodně to budou berani. Pořád do mě trkají rohy,“ zasměje se.

„Zlatíčka,“ pohladím ji po bříšku v místě, kde by měl mít jeden hlavičku. „Tak strašně se na vás těším, vy moji drobečci,“ brouknu láskyplně.

„Ah, teď kope. Sáhni tady,“ vezme mě Yvonne za ruku a přiloží mi dlaň k onomu místu. Cítil jsem krásné slabé kopání. Oh můj bože, to je jeden z mých drobečků. Dává nám o sobě vědět, chce už k nám. Po tváři se mi rozlil úsměv a hned nato mě v očích začaly štípat slzy. Byl jsem poslední dny strašně přecitlivělý stejně jako Yvonne. Prožíval jsem to s ní. Každé kopnutí nebo jiné jejich projevy mi hnaly slzy do očí.

„Miláčku, pojď si šáhnout,“ pošeptám směrem ke dveřím, do nichž Bill vejde při cestě ze záchodu. S úsměvem se k nám rozešel. Posadil se vedle Yvonne z druhé strany. Chytil jsem ho za ruku a přiložil mu ji na ono místo. Yvonne mu ji posunula trochu níž. Pootevřel rty a sklopil oči, viditelně jen vnímal.

„Kope, kope,“ pošeptá nadšeně a usměje se.

„Budou hodně energičtí. To poznám už teď,“ poví nám Yvonne se smíchem.

To bych řekl. Konečně si budu mít s kým hrát, s kým se honit a dělat kraviny. Já jsem prakticky pořád dítě. Bill mi v tomhle směru zkrátka nestačí. Nemá hravou povahu jako já. Musí mít hodně dobrou náladu, aby za mnou přišel a začal mě provokovat nebo lochtat. Je usedlejší tip.

„Já vím, že budou. Jsou přece naši,“ pronesu pobaveně, načež si znovu položím hlavu na horké bříško. Přiložil jsem k němu ucho a se zavřenýma očima poslouchal. Často mi připadalo, jako by si ti dva drobečkové o něčem povídali, ale nejspíš jsem si to jen představoval. Bill pohladil Yvonne několikrát po břiše a poté i mě po hlavě.

„Nechtěla bys s něčím pomoct? Balila sis už věci?“ zeptal se.

„Jo, jo, už jsme to včera s Tomem balili, díky,“ řekla mu, ale já je příliš nevnímal. Věnoval jsem se svým broučkům, jako bych snad doufal, že jim porozumím.

„Ty víš, že kdybys cokoli potřebovala, jsme tady pro tebe, oba dva,“ řekne s úsměvem.

„Já vím,“ skloní ke mně pohled a pohladí mě po vlasech. „Rozumíš jim?“ Kéž bych rozuměl.

„Moc ne, ale podle mě nás pomlouvají. Říkají, že jim máme dát pokoj,“ zasměju se, přičemž jí vlípnu na bříško další pusu a opět kolem něj stáhnu ruce. Zaslechl jsem, jak se Bill jen zhluboka nadechl. Odvrátil pohled někam jinam. Mrzelo mě to, ale už jsem to neřešil. Dělal to téměř vždycky.

„Už víte, kdo bude kdo?“ zeptá se nás Yvonne.

Jo, kvůli tomu v posledních dnech vedeme v posteli celkem spory. Vždycky se přes sebe převalujeme a lochtáme se, a ten kdo vyhraje, má bod. Ten, kdo bude mít na konci víc bodů, dá první jméno. Bill si stojí za Aaronem a já za Nathanielem. Jo, je to jen pitomá hra. Stejně ho většinou nechávám vyhrát, protože je mi to vcelku jedno. Snad by se mi Nathaniel i hodil spíš jako ten mladší. Nezáleží na tom. Navíc Bill ani nehraje fér. Pokaždé mě začne líbat, vrtět se na mně a to je jasný, že pak už se mi zápasit nechce. Leda tak v tom, kdo bude mít boxerky dřív na zemi.

„No, ještě nevíme. Ale spíš se přikláníme k tomu, že Aaron bude první, Nathaniel druhý,“ odpovím jí neurčitě.

Nad tím se Bill usmál a podíval se na nás. „Hlavně, aby byli zdraví a měli se k světu.“

„To říkáš ty, který jsi vymyslel tu hru, kterou hrajete?“ zasměje se Yvonne. „Tom mi o ní vyprávěl.“ No jo, taky neumím držet hubu.

„No, já…“ zakoktá se Bill se smíchem. „Jen taková malá hra,“ zaculí se nevinně.

„Je mi to jasný. Tom tě stejně nechává vyhrát,“ zavrtí Yvonne hlavou.

„Pšt. To mělo být tajemství,“ cvrnknu jí s úsměvem do bříška. Mně se však na oplátku vrátí kopnutí do tváře. No jo, drobeček se zlobí a kope nožičkou, ale přitom je to jako pohlazení. „Zmetku,“ šeptnu zamračeně, dám mu na uklidnění pusinku a zase si pohodlně lehnu.

„Já ti dám zmetka, žádný podvody,“ pohladí mě Bill po paži.

„Vždyť mě kopnul do pusy,“ zvednu nechápavě hlavu, přičemž se po něm zle podívám. Už zase upřednostňuje prcky přede mnou. Já jsem vždycky ten špatný.

„Protože slyšel, že tatínek podvádí ve hře,“ zaculí se Bill. No počkej, ty lotře.

„To jen proto, abys nebyl smutnej, ale jak myslíš. Dneska přespávám tady,“ odfrknu si a schválně si otočím hlavu na druhou stranu, abych na něj neviděl a on na mě taky ne.

„Postel máš připravenou,“ zasměje se Yvonne. Háh, a co budeš dělat teď, Billouši. Díky bohu za tu Yvonne. Jinak bych byl naprostý chudák.

„Oh,“ vydechne překvapeně. „Vy jste se na mě snad domluvili?“ Hihí, to si piš, že jo.

„Hm,“ zabručím jen bez zájmu a jemně dloubnu Yvonne do boku na znamení, aby také mlčela. Hned pochopila. Tím pádem bylo ticho. Jo, Yvonne je typ člověka, který je pro každou špatnost vykonanou vůči Billovi. Je dobrý spojenec.

„Aha,“ broukne jen. Poté už je zticha.

Nechal jsem ho být a začal jsem se tváří otírat o bříško. Dělalo mi to dobře a doufal jsem, že stejně i tak prckům. Byla to nejsnazší možnost, jak s nimi být, jak se s nimi sblížit. Moc jsem si vážil toho, že nás Yvonne nechávala tak často u sebe a mazlila se se mnou za cenu toho, že jsem se tak mohl pomazlit se svými dvěma miláčky.

„Tomi, přestaň, začíná se mi potit břicho,“ zasměje se náhle Yvonne tiše. Ihned jsem se vyhrabal ze svých myšlenek na povrch a přestal jsem.

„Promiň,“ šeptnu omluvně. „Zamyslel jsem se.“

„No já to vidím, jak se ti kouří z hlavy,“ šťouchne do mě pobaveně.

„To není z toho. To je z toho, jak ti dřu tu pneumatiku na břiše,“ začnu se smát.

„Ty hajzle, ještě jednou nazvi moje břicho pneumatikou a kopnu tě,“ začne se smát se mnou. Jo, provokuju ji s tím často.

„Pneumatika, pneumatika,“ začnu se jí dětinsky posmívat, až schytám malou facku, čemuž se začneme smát ještě víc.

„Fajn, je čas jídla,“ rozhodne Yvonne, pokývá hlavou a začne se hrabat do stoje. Ihned jsem vyskočil na nohy a pomohl jí.

„Nechceš i nakrmit, mamino?“ rýpnu si pobaveně.

„Trümpere, už padej, nebo mně i prckům zkazíš chuť k jídlu,“ pleskne mě se smíchem přes zadek. Tobě nezkazí chuť k jídlu ani nahá prdel Obamy.

„Měli bychom už pomalu jít,“ broukne Bill a také se zvedne. Klasika…

„Ok,“ odsouhlasím s kývnutím.

„No dobře, takže tu nepřespíš?“ povytáhne Yvonne obočí. Co by si beze mě Bill doma sám počal. Ten by se tam užral nudou… anebo zmrzlinou u telky.

„Nemůžu Billa nechat doma samotnýho. Vždyť on by tam nepřežil. Umí sotva zapnout mikrovlnku, viď, miláčku?“ přivinu si ho s úsměvem k sobě za pas. Mohl by se konečně trochu zasmát, ne? On se však mírně poodtáhl a podíval se na mě, poté na Yvonne a poté znovu na mě.

„Poradím si,“ šeptne. Jáj, musí to hned brát tak vážně?

„Takže tady mam jako zůstat?“ povytáhnu obočí.

„Budu rád, když se mnou pojedeš domů,“ řekne celkem důrazně slovo domů.

„Fajn,“ pokrčím rameny.

Zakroutím nad ním nepatrně hlavou, obejmu Yvonne, dám jí pusu a poté dám dvě pusinky na její bříško, každému zlatíčku jednu. Ještě jsem ji pohladil po břiše, řádně se s ní i s broučky rozloučil a po mně se rozloučil i Bill pohlazením po jejím břiše a slovním pozdravem. Beze slov jsme si vzali věci a za stálého mlčení došli i k autu. Neustále jsem po něm pokukoval, abych zjistil, co to s ním je, ale po většinu času se mračil a rty tisknul k sobě. Tak to bylo i po celou cestu domů. Nepromluvil jediné slovo, tak jsem raději mlčel a nechal ho v klidu řídit. Nechtěl jsem nikam nabourat.

BILL

Jen co jsme dorazili s Tomem domů, rozešel jsem se s hlubokým nadechnutím do kuchyně. Vzal jsem si prášek a na chvilku se usadil na barové židličce u pultu. On mě nenaštval, on mě nasral. Mě to zatraceně mrzí, jak se ke mně chová. Vždyť on… si mě skoro nevšímá. Já bych se pro něj rozkrájel a on… ah. Snad by u Yvonne i spal. A ona místo toho, aby třeba jeho kopla víc ke mně, tak drží při něm. No, znají se snad lépe, než je zdrávo, že jsme si spolu my dva nesedli, je víc než jasné, ale tohle je podkopnutí. Bože, ať už máme ty prcky, prosím! Opřel jsem si hlavu o paži a prohrábnul si vlasy. Nemohl jsem s ním mluvit, potřeboval jsem se uklidnit a vypěnit. Nechtěl bych říct něco, co by mě potom mrzelo, ale tuším, že to přijde. Nakonec jsem se sebral a šel nahoru. Potřeboval jsem se trošku zabavit, i když jsem absolutně nevěděl jak.

Došel jsem loudavým krokem až do ložnice. Položil jsem se do postele i s notebookem a otevřel si nějaké věci, co jsem měl do práce. Po nějaké době jsem zaslechl, jak Tom vedle v koupelně zhasnul a netrvalo dlouho, než se objevil v ložnici s ručníkem kolem pasu. Vzhlédl jsem k němu a pomalu zavřel práci na notebooku, přičemž jsem ho odložil. Nechci se hádat, nemám na to nervy. Nechci ho nijak odtahovat od Yvonne a dětí. Vždyť já tam také jezdím, ale nikdo si už neuvědomuje, jak se tam cítím. Kdyby někde takhle posedával on, určitě by mu to také nebylo zcela příjemné. Připadám si tak přebytečný.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptám se.

„Ne, já si něco vezmu sám, díky,“ pousměje se. Dojde ke skříni, již otevře, a začne si vybírat něco na sebe, jelikož dopoledne pral.

„Dobře,“ pokrčím mírně rameny a přikývnu.

Chvíli tam tiše hleděl, až si něco vyndal a začal se oblékat. „Ty jíst nebudeš?“

„Nemám zatím nějak hlad,“ brouknu klidně a trošku se na něj usměju.

„Je mi to jasný. To ta tvoje dieta,“ pokývá hlavou. Přetáhne si přes hlavu tílko a poté se podívá na iPhone, zda mu někdo nevolal. „Tak si dej aspoň mrkev, ať máš co chroupat místo chipsů.“

„To není kvůli žádné dietě, prosím tě,“ protáhnu se. „Nemám na nic chuť.“

„Jsem si říkal, že stejně nějak nefunguje,“ ušklíbne se pobaveně. Položí iPhone zpátky na stolek, vezme ručník a odejde. Podívám se na něj a nadechnu se. Radši jsem veškerá slova spolknul a natáhnul se po notebooku.

Dneska ne, dneska ať do mě nerejpe, nebo to nevydržím. Vydržel u mě pár vteřin, jen co jsem ho odložil znovu, a položil se. Sakra, je mi… na nic. Cítím takový nepříjemný tlak na hrudi. To je jen z toho vynervování. Otočil jsem se zády do místnosti a zavřel oči. Je to ve mně, v něm nebo v nás? Co se to jen děje. Štve mě to, co se děje. Když mě on potřeboval, byl jsem tu pro něj a stále jsem, ale teď ho potřebuju já a on je s Yvonne. Ahm, jsem za to rád, jsem rád, že je takový, ale všechno má přece své meze. Těším se na ty drobečky, chci je mít už u sebe, ale tím, že budu u Yvonne pečený vařený a budu se s ní přehnaně mazlit, tím to asi neuspíším. Ale budiž, ať se mazlí, ale ať si mě maličko víc všímá a nerýpe do mě pořád. Náhle se z chodby ozvaly kroky a poté Tom vešel do místnosti. Během chvíle se prohnula postel, jak na ní skočil a dolezl ke mně.

„Ty už budeš spát?“ nakloní se nade mě v tichosti.

„Ne, ne,“ zamrkám, abych si přivykl zase světlu, a pootočím se na něj.

„Tak proč tu ležíš? Je ti špatně?“ otře se mi obličejem o rameno jako štěně.

„Jen je mi divně,“ olíznu si rty a tiše vydechnu. Nemám v plánu si tu na něco hrát. Je mi divně, špatně mi není. Nechci, aby si o mě dělal starost. Ne touto cestou.

„A chceš přinést vodu?“ pošeptá starostlivě, přičemž mě pohladí po vlasech.

„Ne, není mi nijak špatně,“ zakroutím hlavou a trošku se pousměju. „Nedělej si starost.“

„No dobře,“ kývne. „Nechceš se dívat na televizi?“

„Jo, proč ne,“ oddechnu a pomalu se posadím. Pořád lepší, než koukat do zdi.

„Mám udělat popcorn nebo nandat zmrzku?“ vyleze z postele.

„Pro mě nemusíš, ale děkuju,“ stáhnu rty do užší přímky a lehce se usměju. Nebudu nic jíst. Vážně nemám chuť, a navíc, něco jsem si řekl.

„No jak myslíš,“ pokrčí rameny a rozejde se pryč. „Možná má už vysokej cholesterol,“ zaslechl jsem ho z chodby, jak si mluvil pro sebe. Dělá si ze mě prdel? Brzo budu mít po nervech, ne problémy s cholesterolem.

„To jsou nervy,“ řeknu schválně nahlas, aby mě slyšel.

„Tak si dej čokoládu. Stal ses na ní závislý,“ zavolá na mě na oplátku.

„Dřív jsi býval ty, holt je všechno jinak,“ oplatím mu. Jestli já jsem závislý na čokoládě, tak on na Yvonne.

„Očividně,“ křikne zespoda. Jen jsem se zhluboka nadechl, stiskl v dlani prostěradlo a zase vydechl. Proč se mnou jedná takhle… uhm, nechci se hádat, nechci křičet, budu v klidu. Pustil jsem si televizi, ač jsem na ni skoro nekoukal. Jen jsem čekal, až se vrátí a po chvilce jsem se přece jen dočkal. Přinesl si plnou mísu smíchanou s popcornem i brambůrky, v druhé ruce si nesl čokoládovou zmrzlinu. Trošku jsem dal stranou peřinu, aby si mohl pohodlně lehnout či sednout.

„Co tam mám dát?“ přehazoval jsem programy.

„To je fuk,“ mávne rukou. Usadí se do tureckého sedu doprostřed postele a začne si brambůrky máčet ve zmrzlině. Poměrně překvapeně jsem se na něj podíval, ale nijak jsem jeho stravovací zvyky nekomentoval. Zažil jsem leccos, ale tuhle lahůdku bych nechtěl zrovna ani ochutnat. Přepínal jsem programy poměrně dlouho, až jsem narazil na začínající film. „Hm, to tam tčeba nech,“ zamumlá s plnou pusou a natáhne se pro iPhone, který opět zkontroluje. Poté ho zase odloží.

„Dobře,“ brouknu a uložím se do takového zvláštního polo sedu. Tom se dál cpal jako bezedný, přičemž sledoval televizi. Slyšel jsem jen otravné mlaskání a chroupání. Záchod zřejmě bude mít dneska nebo zítra pohotovost. No co, dobrou chuť, miláčku. Pousmál jsem se a skousl si pobaveně spodní ret. Ani si mě nevšiml, dál spokojeně jedl.

„Můžu se zeptat, kde jsi na tohle přišel?“ brouknu a nahnu se trošku k němu.

„K čemu?“ podívá se na mě nechápavě. Jako by brambůrky a zmrzlina byla naprosto běžná věc.

„K téhle kombinaci,“ usměju se.

„Jo, tohle. No… to jedl Max jednou u Yvonne. Tak jsem si to dal a zachutnalo mi to,“ zasměje se a nabere si na brambůrek další vrstvu zmrzliny, jíž si blaženě strčí do pusy. „Mmm… chceš taky?“ Bože, chraň mě!

„Ne, díky,“ dám před sebe mírně ruce na znamení obrany a zase se usadím. No, ono kdyby se u Yvonne chodilo po stropu, tak by se to Tomi možná taky začal učit. Ohhm, nemám nic proti Yvonne, ale to je přesně to. Veškerý podtext, který se jí týká, pro mě začíná být špatný, ale to není její vina, ale jeho a moje. Kdyby tam netrávil tolik času a kdybych já nebyl takový idiot, bylo by po problému. Jen pokrčil bez zájmu rameny a opět se zaměřil pohledem na televizi.

Mlčel jsem, nechtěl jsem ho rušit, když se díval. Jen jsem si každou chvilku lehl jinak, nemohl jsem se uvelebit. Ten film mě nebavil, ani jsem nevěděl, o čem je. Byl jsem myšlenkami někde jinde. Pořád jsem bohužel cítil, jak se mi tělem rozlévá zlost, mrzutost a žal. Po chvilce jsem se ale vyhrabal na nohy a rozešel se ke skříni. Vzal jsem si ze šuplíku čisté boxerky a zašel do koupelny. Vyčistil jsem si zuby, svlékl se a zalezl si do sprchového koutu. Snažil jsem se vyhnat si tou horkou sprchou z hlavy všechny špatné myšlenky, ale nepomáhalo to. Po chvíli přišel Tom a začal si čistit zuby. To jsem zrovna vypínal sprchu a pomalu vycházel ven ze sprcháče. Natáhl jsem se po osušce a otřel se.

„Budeš chtít už spát?“ zeptá se mě, sledujíc mě skrz zrcadlo.

„Ani nevím,“ pokrčím trošku rameny a otřu si hruď a břicho.

„Ok,“ vyplivne pastu, vypláchne si pusu a poté se otře ručníkem. Otřel jsem si záda a nohy a potom si obléknul boxerky. Urovnal jsem si je a pročesal si trošku hřebenem vlasy. Tom mě jen pohladil po boku, když procházel a zavřel za sebou zvenku dveře. Přivřel jsem na okamžik oči. Nechci, aby to tak bylo, ale bohužel jsem naštvaný. Tohle si u mě nezažil často, ale já to v sobě stále držet neumím, ani to nejde. Zvolna jsem oči otevřel, odložil hřeben, zhasl světlo a došel pomalu do ložnice. Posadil jsem se na postel a natáhl se pro krém na ruce. Měl jsem je hrozně vysušené a trošku odřené. Tom něco dělal na iPhonu. Namazal jsem si ruce a poté krém zase odložil. Vmasíroval jsem si krém do dlaní, abych nebyl mastný.

„Mám tě pozdravovat od Yvonne a prcků. Prej nám oběma posílají kopnutí na pěkné spaní,“ zasměje se náhle.

„Jo, děkuju,“ kývnu a s lehkým úsměvem si lehnu. On už ležel. Televize běžela jen tiše, ale nezdálo se, že by ji vnímal. Pomalu jsem se přetočil na bok zády k němu a přikryl se.

„Budeš už spát?“ pohladí mě náhle přes peřinu po stehně, přičemž se natáhne pro ovladač.

„Asi jo, jsem unavený,“ brouknu.

„Dobře,“ pošeptá. Vypnul televizi, tlesknutím zhasnul a po chvíli si také lehnul. Vlezl si ke mně pod peřinu, přilehl si ke mně a zezadu mě objal rukou kolem pasu, načež mě pohladil po břiše. Zavřel jsem bolestně oči a chytnul ho za tu ruku. Opatrně a pomalu jsem mu ji dal stranou a těžce vydechl. Ani pro mě to není snadný, ale teď se na to prostě necítím. Tom chvíli mlčel, až se opřel o loket.

„…co jsem ti udělal?“ šeptne. Mrzí mě, že to neví, že to nechápe. Občas bych si přál, aby viděl, co se uvnitř mě odehrává a já zase viděl do něj. Trhaně jsem se nadechl a semknul rty k sobě.

„Mrzí mě, jak se ke mně chováš,“ vydechnu skoro neslyšně.

„Jak se chovám?“ Vždyť to říkám… Pootočil jsem se na něj.

„Ty to vážně nevidíš?“

„Co mám vidět? To, jak jsi vůči mně odtažitý?“ povytáhne obočí.

„Nikdy nejsem odtažitý jen tak a ty moc dobře víš, že ani takový nejsem často. Musím k tomu mít asi nějaký důvod, nemyslíš?“

„To bych teda mile rád věděl jaký,“ odšoupne se ode mě.

„Je škoda, že to nevíš, že si to neuvědomuješ,“ řeknu potichu. Chvíli se na mě díval, až nepatrně kývnul hlavou a odlehl si až na druhou stranu postele. Otočil se ke mně zády, vytáhl si ze šuplíku od nočního stolku sluchátka a zapojil je do iPhonu, načež si je strčil do uší.

„Ach jo,“ pošeptám sám pro sebe velice tiše a ulehnu. Přikryl jsem se a zavrtal hlavu do polštáře. Po tvářích se mi rozlily slzy, které po chvilce už tekly přímo proudem.

Nechápe to, nechápe mě a nevidí, co se děje. Asi jsem příliš egoistický, ale to chci tolik? Jen si přeju, aby si mě všímal, aby se z našich dětiček, které jsou na cestě, radoval více se mnou než s Yvonne. Nečekal jsem, že ti dva k sobě budou mít tolik blízko. Je to dobře, pořád lepší, než kdybychom spolu nevycházeli, ale všeho moc škodí. Nedokážu dělat, že se nic neděje, nemrzí mě to, nejsem naštvaný. Můj hrneček asi právě přetekl. Držel jsem to v sobě dlouho. Doufal jsem, že ty světlé chvilky, kdy byl vážně se mnou, společně jsme tam jezdili, vždy na chvíli, a potom jsme byli spolu, budou trvat už napořád, ale změnilo se to. Chápu, že Yvonne bude za chvíli rodit, budeme mít naše děti na světě a u sebe. Teď je potřeba, aby měla veškerou péči, ale sakra, tu přece má. Nedopustil bych, aby jí něco chybělo, když nám nosí děti pod srdcem, ale mám určité meze, které nepřekročím, ani to nejde. Nevyčítám mu přece, že tam chodí, je tam dlouho… ale on mě trošku přehlíží, a to je to, co mě tolik bolí. S přicházejícími slzami jsem po dlouhé době usnul.

autor: Mischy & Turmawenne