And the winner is… 32.

autor: Iveth Biersack

Čaute, ahojte! Zabíjejte mě, jen do mě 😀 Já vím, že mám asi tak dvouměsíční zpoždění s povídkou, ano, vím to ^^“ Jenom mě prostě opustila psací nálada a ty vedra mi k tomu moc nepomáhaly. Taky u počítače jsem dlouho nebyla, protože jsme se váleli celé dny u bazénu 🙂 ale jak se blíží škola, bude to zase lepší 😀 A přijdou další jednodílky a nová povídka, nic jiného ale neprozradím 😛 Zatím si užijte nový díl ^^

Dojel na místo. Po cestě se mu honilo hlavou tolik věcí, že měl skoro náběh na migrénu. Promnul si spánky a pak si uvědomil, že je na místě. Zaplatil a s třesoucíma se nohama vystoupil z taxíku a spočinul pohledem na baráku před sebou. Nadechl se a vydechl několikrát. Pak teprve mohl dojít ke zvonkům, najít jeho jméno a zazvonit. Nebylo pozdě ani brzy, prostě kolem třetí odpoledne, tak doufal, že bude doma. Ale asi prostě jenom měli stejné myšlení, protože několik málo vteřin na to, co zvonil, se z druhé strany ozval hlas.

„Co chcete?! Nikam nejdu, nic jsem si neobjednal a nic nechci!“ křikl Tom do sluchátka a chtěl zavěsit, když se pak zarazil. Slyšel tiché vzlyky.

„Tome to-to jsem já Bill,“ špitl černovlásek a stiskl pevněji kabelku v ruce.

„Ježiši Billi, omlouvám se, já… jenom, že mě pořád někdo s něčím otravuje, pojď dál!“ zabzučel mu, aby se dole otevřely dveře, a v rychlosti naházel nepořádek na jedno místo a šikovně zakryl. Natáhl si tepláky a trochu poupravil. Pak otevřel dveře.

„Ahoj, pojď dál,“ pousmál se sladce a pustil Billa do bytu. Ještě ale netušil, co ho čeká za pohled.

„Pořád nechápu, co tady vůbec dělám,“ sedl si na gauč Bill a složil hlavu do dlaní. Podíval se skrze brýle na Toma. Ten na něj nechápavě, ale zároveň soucitně koukal a přemýšlel co teď.

„Dáš si něco?“ zeptal se nakonec a přešel do kuchyně. Bill však jenom zavrtěl hlavou a dál seděl a koukal před sebe. Tom si tedy sedl vedle něj a vybídl ho, aby mu řekl, co ho trápí.

„No, víš… měl jsi pravdu,“ začal tiše černovlásek a sundal si brýle. Pod očima tmavé kruhy, nenalíčený, prostě na něm bylo vidět, že něco není v pořádku. Tom se ho skoro lekl.

„Já vím, já vím, vypadám hrozně,“ povzdechl si Bill a prohrábl si vlasy.

„No… hrozně ne, ale… je vidět, že tě něco trápí,“ pohladil ho Tom něžně po tváři. Černovlásek k jeho překvapení ani necukl. Spíš se do jeho dlaně opřel a spokojeně vydechl.

„Já nevím, co mám dělat, Tome,“ povzdechl si se slzami na krajíčku a zahleděl se mu do očí.

„To já ti asi nepovím. Ale jenom snad… já ti to říkal, že není to, za co se vydává,“ skousl si ret. Bál se, že ho teď Bill pošle za ta slova někam do zadních partií těla, ale ono se to nestalo.

„Já vím. Už co tě znám, jsi měl vždycky pravdu. Ať už u zpěvu nebo u čehokoliv jiného,“ sklopil hlavu a zkoumal strukturu Tomova koberce. Byl naštvaný a zklamaný. Nevěděl, co má dělat. Vrátit se k Nickovi? Nebo snad k Tomovi? Nebo prostě zůstane sám a bude mít klid. Na Nicka byl naštvaný, ale pořád cítil, že ho miluje. Navíc měl v paměti zapsaný jeho pohled, kterým ho obdaroval dneska, než zmizel právě sem. Bylo mu špatně.

„Ty Tome… mohl-mohl bych tu dneska přespat? Možná… do konce týdne,“ zeptal se opatrně Bill. Toma to mile překvapilo a ihned pohotově kývl.

„To víš, že ano, nenechám tě v tom,“ usmál se a chtěl ho krátce obejmout, jenom na povzbuzení, ale Bill sám se k němu natiskl a zavřel oči. A nechtěl za žádnou cenu pustit. Tomovi to samozřejmě nevadilo ani v nejmenším, proto ho stiskl pevněji a hladil ho po vlasech.

„Zůstaň, jak dlouho budeš chtít,“ šeptl mu do ucha a cítil jenom, jak Bill kývl a ještě víc se k němu natiskl.

„Děkuju jsi-si moje záchrana,“ vzlykl tiše a znovu se roztřásl pod návalem přicházejících slz.

„Ššššt neplakej, zlatíčko moje, bude dobře,“ šeptl Tom a objímal ho pořád. Cítil, jak mu buší srdce. Jako by mu chtělo z hrudi vyskočit. Znovu ten pocit jako na začátku. Cítil, že se mu vrací.

***

Zůstal u něj opravdu do konce týdne. Nick mu sice pořád psal a volal, jelikož zanedbával zkoušky a schůzky kapely, ale Bill na to nereagoval. Nechtěl ho vidět a oni to bez něj těch pár dní zvládnou. A navíc, proč by chodil někam, kde o něj není zájem? To radši zůstane tady, kde se o něj Tom stará skoro jako o malé dítě. Má všechno, na co si vzpomene, a to ve dne v noci. Cítil se o něco lépe a snad začínal Tomovi i věřit. Pomalu, ale začínal. Povídali si pořád spolu, smáli se, chodili na procházky a večer usínali vedle sebe. Někomu by to mohlo přijít divné, ale jim vůbec. Jenom netušili, že Nick je dnes viděl.

Když zrovna šli do nákupního centra trochu vyvětrat kreditky, Nick zrovna procházel obchody a všiml si jich u stánku s čokoládou. Billovi to nehorázně slušelo. Měl na sobě bílé džíny, volnější černé tílko a přes to koženkovou vestičku a vysoké boty. Upravené vlasy, jak to u něj bylo zvykem, a černé brýle na očích. Povzdechl si a opřel se o sloup. Chtěl jít za ním, ale bál se. Bál se, že to všechno podělá. A to nechtěl. Nechtěl se vtírat. Chtěl počkat, až Bill přijde sám. Až bude chtít a vyřeší to na místě. Když si všiml, že se Bill zadíval jeho směrem, radši se ztratil do metra.

Odjel domů, objednal si pizzu a zasedl k televizi. Bylo mu mizerně. Tolik si přál, aby tu s ním Bill seděl schoulený pod dekou a hladil ho po břiše. Povzdechl si, a když zaslechl zvonek a naštvané bušení do dveří, šel otevřít. Byl to chlápek s pizzou. Už naštvaný, protože Nick se asi zabral do svých myšlenek natolik, že nevnímal zvuky kolem. Dal mu tedy i vyšší dýško a mladíkovi sklaplo. Usmál se a s přáním hezkého zbytku dne odešel. Nick se usmál. Aspoň někdo se má dobře. Vrátil se k televizi a pustil si film.

***

Mezitím se Bill s Tomem vraceli domů oba s vrchovatýma taškama jak oblečení, tak doplňků a všeho možného. Bill se cítil teď vážně šťastně. Někde ve skrytu srdce Toma pořád vroucně miloval. Jenom to potřeboval nějak dostat na povrch. Jenom nevěděl jak. Teď ale vybalovali tašky a navzájem si zkoušeli oblečení toho druhého. Nakonec dostal Bill nápad, že se Tom navlékne do jeho nového oblečení a nalíčí ho.

„To ne!“ smál se Tom, ale při pohledu na Billova očka roztál a oblékl, co mu podal. Pak se nechal i nalíčit, aby měl černovlásek radost, a on si to náležitě užíval. Když byl se svým výtvorem hotový, Tom se podíval do zrcadla a vyprskl smíchy. S ním i Bill. Vypadal s těmi všemi šminkami hrozně vtipně.

„Hele můžu takhle jít žádat o práci do cirkusu!“ vyprskl smíchy Toma a začal předvádět různé grimasy. Bill z něj umíral smíchy. Jenom seděl na posteli a sledoval ho. Svíjel se v křečích smíchu. Později pomohl Tomovi smýt všechno z obličeje.

Později, když už zase jako každý večer leželi v posteli a sledovali televizi, se Tom rozhodl udělat další krůček kupředu. Chtěl Billa zpátky. Věděl, že to podělal, ale chtěl to napravit a docílit toho, aby se k němu Bill vrátil. Patřili k sobě! Prostě ano.

„Víš, Billi… věříš mi ještě?“ zkusil to opatrně, když viděl, že Bill je v dobrém rozpoložení a rozněžněný z filmu, který měli puštěný.

Černovlásek se na něj zadíval a přejížděl mu pořád nehty po paži.

„Věřím, neměl bych?“ zeptal se překvapeně Bill a pořád se usmíval.

„To jsem rád,“ oplatil Tom úsměv a nejradši by ho políbil. Ale nechtěl to zkazit. Třeba Bill udělá další krok sám. A nemusel na to ani dlouho čekat.

autor: Iveth Biersack