Kráska a Zvíře 4.

Když se trochu vzpamatuji, vyhrabu se z postele a jdu do koupelny. Vydechnu. Já tomu vůbec nerozumím. Nechápu to. V srdci mám jen bolest, ale na moment… na takový malý moment se rozhořelo, když jsem viděl tu osobu, ale… nemůže to být on. Přeci jsem viděl jeho sešrotované auto, je prostě pryč. Musím se s tím smířit, ale odmítám to.

„Sakra!“ praštím pěstí do zrcadla, a to se samozřejmě rozsype. Kouknu na svou krvácející dlaň a nějakým záhadným způsobem se cítím dobře. Jen sleduju, jak rudá tekutina opouští mé tělo a nemám potřebu ji v tom jakkoliv bránit.

„Bille!“ prudce se otevřou dveře. Flegmaticky na Máriu kouknu. „Co to, sakra, děláš? Zbláznil ses?!“ hned mi ji strčí pod ledovou vodu a vytáhle lékárničku. Nebráním se, ale ani nespolupracuju. Upadl jsem do takového stavu letargie, kdy člověk prostě rezignuje a dělej si se mnou co chceš.

„Tohle nesmíš dělat. Mohl sis vážně ublížit. Zranit se.“ Hubuje, ale její tón je… zvláštní. Nejsou v něm výčitky, zloba nebo tak něco. Spíše bych si dovolil tvrdit, že je tam spíše lítost. „Chápu, že tě bolí srdce a duše, ale tímhle si jen škodíš,“ zní jako hodná matka. Mluví s takovým citem. Pochopením, a to mě snad mate ještě více.

„Já… jak můžete být tak zatraceně klidní? Tom umřel… n… není tu…“ snažím se zadržovat slzy.

„Bille… znovu ti opakuji. Věci někdy nejsou tak, jak vypadají na první pohled,“ usměje se. Zvedne se a ovázanou ruku mi složí do klína. „Už nedělej tyhle kraviny,“ s tím prostě jde pryč. Jenže mně to docvakne.

„HEJ!“ vystartuju jako střela.

„Teď mi vysvětli, o čem jsi to mluvila! Jak jsi myslela, že nejsou tak, jak se zdají????“ stojím jí v cestě.

„Není správný čas, a teď mi ustup.“ Jenže já stojím jako tvrdý Y. Nehodlám se hnout, dokud mi to prostě nevysvětlí! „Bille…“

„Ne! Musím to vědět! Víš, jak trpím?! Jak mě bolí jeho smrt??? Dodneška si pamatuju, jakou měla máma radost, když jí řekli, že se zabil!“ třese se mi brada. Vidím, jak vydechne.

„Bille… to co ti teď povím, musí zůstat mezi námi, ano? Přísahej mi na to!“ urputně kývnu. Upřeně ji sleduju. „Když měl Tom tu nehodu, podařilo se ho vytáhnout a nastrčit tam jiné tělo,“ koukne na mě. Zamrkám. Chvíli mi to dost dobře nedochází. Pak ale vykulím oči, následně se mi spustí slzy a dokonale se sesunu podél zdi na zem.

„Tom…“

„Ano… Tom žije…“ potvrdí mi. Snažím se zklidnit dech. To pulzování ve spaních, šíleně bijící srdce. A pak mi dojde další věc.

„On… mě nechal si myslet…“ zamrkám. Nechtěl, abych věděl, že žije. Nemiluje mě. Lhal mi. Schovává se přede mnou. HAJZL! Zrádce! Bastard!

„Bille?“ broukne opatrně. Můj výraz ztvrdne.

„Jdu domů!“ syknu a zvednu se. Cítím se tak ublížený, zrazený! Celou dobu žije! Celý rok mě nechal trpět!

„Bille, uklidni se… nedělej ukvapené…“ nestačí ani doříct, protože ji prostě chytnu za paži a vyhodím za dveře.

Jsem vytočený. Přemýšlím, jak se odsud dostat, protože je mi jasné, že je to tu hlídané. Já prostě nevím, co mám teď dělat. Cítím v srdci takovou bolest, že mám chuť křičet, ale i brečet zároveň.

Nakonec se stejně svalím na postel a rozbrečím se. Cítím se tak zrazený. Tak hrozně moc to bolí.

„Billy?“ postel se trochu prohne.

„Hmm?“ zabručím.

„Donesla jsem ti čaj. Trochu tě to uklidní…“ pohladí mě po tváři. Jsem tak vyčerpaný pláčem a celkovou situací, že se jen prostě natáhnu pro hrneček a napiju se. Teplo do žaludku je tak příjemné. Zívnu si a cítím, jak se mi uklidňuje srdce, dech. Přijdu si trochu malátný, ale neřeším to. Poddám se klížícím se víčkům a usnu.

(Tom)

Když si jsem jistý, že spí, dostanu odvahu a tiše vejdu k němu do ložnice. Dost mě píchne u srdce vidět ho v takovém stavu. Jenže jinak to nejde. Nepochopil by to. Když ho teď Mária čímsi uspala, můžu u něj sedět v klidu. A taky to udělám. Dosednu na matraci a pohladím ho po vlasech. Ani nevíš, jak moc mi chybíš, Bille. Vydechnu. Můžeme spolu být jen takhle. Nechci, aby mě viděl v tomhle stavu. Znetvořeného.

„Miláčku, můj,“ brouknu krotce. Ano, opravdu mě dokázal zkrotit. On jediný. Naučil mě milovat. Nasadil mi obojek a mně to nevadí. Naučil mě, že mu můžu věřit, že se nemusím bát zrady z jeho strany, že se nemusím bát otevřít se mu. Skloním se a vtisknu mu jemný polibek na rty. Má je chudáček popraskané, ale já už se o něj postarám. Nic mu nebude chybět. Bude se mít jako v bavlnce. Ono když jsem ho viděl, v čem že to bydlí, upřímně jsem se zhrozil. A pak jak mi Saki řekl, že ho prakticky našli polomrtvého… už jsem ho tam nemohl nechat déle. Sundám si mikinu a lehnu si k němu. Přitulím se k jeho zádům a zhluboka se nadechnu vůně vlasů. Bože, tolik mi chybíš! Obejmu ho kolem bříška a se zabořeným obličejem do jeho krku usnu.

***

„Tome… Tome vstávejte…“ někdo se mnou třese. Nechci se budit. Chci být tady… chci spát po boku mého Billa.

„Tome… opravdu…“ zatřese se mnou silněji. Velmi nelibě otevřu oči a dost výhružně kouknu na toho opovážlivce.

„Je mi líto, ale za chvíli se vzbudí…“ já to vím, ale nechci, abych musel pryč. Vydechnu. Ještě trochu si ho přitulím, pak se ale odtáhnu. Zvednu se s nechutí z postele.

„Nedívej se na mě!“ zavrčím a pak si nasadím masku a obléknu mikinu. Skloním se k Billyho spícímu obličeji a něžně zajmu jeho rty. Dost se leknu, když mi trochu vyjde vstříc, a odskočím, jako by mě kousla kobra. S divoce bijícím srdcem sleduju, jestli se probírá, ale nic se neděje. Saki mě chytne drze za paži a vede pryč. Za dveřmi se mu ale vyškubnu.

„Co si to, sakra…“ chci ho seřvat.

„Uklidněte se. Plním jen vaše rozkazy!!… to chce klid.“ Vykulím oko. Nevěřícně na něj hledím. Očividně ztrácím půdu pod nohama. Nemají ze mě žádný respekt! Nevím proč, ale prostě couvnou. Sám se necítím ve své kůži. Moje ego a hrdost utržily silnou ránu. Zavrčím si pod nos a odeberu se do svého pokoje. Zamknu a přejdu k oknu. Slunce svítí plnou silou. Proč musím být doma?! Kurva… nemůžu ani ven, protože by mi paprsky ublížily. Zatáhnu těžký závěs. Zničený a unavený si lehnu do postele a snažím se to celé zaspat.

(Bill)

„Mmmm… Tommy,“ zamumlám. Otevřu oči a uvědomím si, že ležím v měkké posteli, na stolečku je už snídaně, která fakt moc vábivě voní, a venku zpívají ptáci. Trochu zmateně se posadím a rozhlédnu se. Protřu si oči a zívnu. Cítím v hrudi klid. Ale takový klid, jaký jsem necítil už víc jak rok. Když trochu začenichám, mám v nose zase JEHO vůni. Ale pokud tady byl, jak to, že jsem spal? Že jsem se neprobudil?? Sakra! Moc otázek a žádná racionální odpověď. Mám v hlavě tolik ‚brouků‘, že se mi to opravdu příčí. Přitáhnu si snídani do klína a napiju se kávy. Mňam. S mlíkem a cukrem, přesně jak to mám rád, ale jak to můžou vědět? Jistě… jediný, kdo jim to mohl vykecat, je přeci Tom, a ten JE přeci naživu. Nahrnou se mi slzy do očí. Přijdu si zase jako jeho hračka. Téměř okamžitě mě přejde chuť. Žaludek se mi stáhne.

Odložím tác a vstanu. Musím ho vidět. Musím s ním mluvit. Chci, aby mi to vysvětlil! Já na to mám přeci zasrané právo po tom všem!! Jen v boxerkách vyjdu na chodbu a rozhlédnu se. Neznám to tu, vůbec. Ale jak bych taky mohl, když jsem na druhé straně Německa. Zvědavě koukám po všech pokojích, co tu jsou. A že je jich tu požehnaně. Ok… takže to vezmeme od začátku. Postupně prostě budu chodit a otvírat je, a třeba se mi ho podaří najít. Fajn. Takže první… nic… odemčeno, pokoj uklizený. Ok, zkusím druhý. Prázdný, uklizený. Sakra. Už zbývají jen tři, takže je vyzkouším a u posledních narazím. Jsou zamčené. Polknu knedlík. Že by??

„Tome?“ zaklepu jemně. Nic. Ticho. „Tome, prosím, jestli tam jsi, tak se mi ozvi.“ Škrábu na dveře. Musí tam být. „Víš, jak hrozně mi chybíš, broučku?“ zkouším to dál. Přece… přece nemůže být tak chladný, aby na mě absolutně nereagoval. „Tome… tak proč jsem tady, když mě nechceš vidět???“ zaklepu zase. Někdo tam je… slyším, jak tam prostě někdo chodí. „Hele… promluvíme si. Já vím, že tam jsi. Slyším tě tam chodit. A jestli mi neotevřeš, prostě uteču.“ Vyhrožuju. Sice vím, že zbytečně, ale zkusit to musím.

autor: Mykerina