Novel of Dreams – Our Life 43.

BILL

Ráno mě probudilo nepříjemné světlo, které mi zřejmě chtělo vypálit oči. Unaveně jsem si oči protřel a zamručel. Když jsem se podíval vedle sebe, bylo mi teskno víc než kdy jindy. Postel vedle mě byla prázdná. Hodiny ukazovaly 11 hodin a pár minut. Hmm, to už tu má asi pacienta. Vyškrábal jsem se tedy z postele, hned zaplul do koupelny, kde jsem vykonal ranní hygienu, a poté se převlékl. Tiše jsem sešel dolů, abych zjistil, kde Tom je, ale nenašel jsem ho nikde. Byl jsem se podívat i na zahradě, ale ani tam nebyl. To jsem tomu zase dal, do prdele. Udělal jsem si kávu a rovnou se vrhl po notebooku, který jsem si vzal do obýváku, abych dělal věci do práce. Věřím tomu, že bych se tu zbláznil, kdybych tu jen seděl a čekal na něj. Musel jsem se odreagovat, i když mi práce od ruky zrovna moc nešla.

Udělal jsem i oběd, ze kterého jsem si trošku zobnul a zbytek dal do trouby, aby to pro něj zůstalo alespoň trošku teplé. Zavolal jsem šéfovi, jak daleko jsem s prací. Říkal, že bude potřebovat, abych mu dovezl během příštího týdne další dva návrhy, jelikož bude dávat podklady dohromady. Moc mě tím nepotěšil, ale co jsem mohl dělat. Dneska bych byl snad i rád, kdybych býval do té práce musel. Alespoň bych tu neseděl jako idiot a nepřemýšlel o tom, kde asi je. I když i to mi bylo trošku jasné, ale křivdit mu nechci a nebudu.

Dal jsem se tedy znovu do práce na notebooku. S hudbou, kterou jsem přitom poslouchal, jsem přestával vnímat i čas. Ovšem i přesto jsem měl pocit, že jedna minuta má kolem tisíce hodin, které se táhnou neuvěřitelně pomalým způsobem. Nakonec jsem hudbu i vypnul. Bolela mě hlava z toho rámusu a přitom z toho ticha, které nesla samota.

Až kolem páté hodiny večer jsem odlepil oči od notebooku, protřel si je a unaveně zamrkal. Narovnal jsem se a zaposlouchal se do zvuku dveří.

„Do prdele,“ zaslechl jsem Tomovo nadávání a nějaký kravál, jako by něco táhnul. Zvedl jsem se z pohovky a rozešel se do haly.

„Ahoj,“ řeknu, když ho vidím. Táhl za sebou z garáže velký kočárek. Ještě byl nově zabalený.

„Čau,“ oplatí mi pozdrav a dál se tam s tím rozčiluje, jelikož ho nemůže protáhnout mezi dveřmi. „Seru na to. Zůstane v garáži,“ procpe ho zpátky do dveří a odnese ho tam. Vyběhl jsem za ním. O ničem mi neřekl. Chtěli jsme ho vybrat spolu jako všechno a…

„Počkej, ukaž mi ho,“ řeknu a doběhnu ho. „Ty jsi byl koupit kočárek?“

„Ne, raketu,“ odsekne ironicky. Aha, hmm…

„Můžu ho aspoň vidět, když ses o tom ani nezmínil?“

„Nezmínil? To si ze mě děláš srandu?“ otočí se ke mně s povytáhnutým obočím. „Říkám ti to nejmíň už týden a tys doteď nebyl schopný zvednout ten svůj línej zadek a nějakej se mnou jít vybrat.“ Výborně, takže je to taky moje vina, protože já mám línou, zapomněl dodat tlustou prdel, a nejel jsem s ním. Kdyby mi řekl, který den, jel bych. Ale domluva zrovna stála za velké nic. Zhluboka jsem se nadechl a zůstal se na něj dívat.

„Mohl jsi mi říct, že tam dnes pojedeš, jel bych s tebou,“ řeknu smutně. „Nebyl problém se zvednout a jet.“

„V pohodě. Yvonne mi ho pomohla vybrat místo tebe. Vrať se ke svýmu notebooku,“ nechá zavřít garáž a projde kolem mě dovnitř do domu. Dělá si ze mě prdel?! Tohle už nevydržím. Rozešel jsem se za ním.

„Jsem jednoduše oproti Yvonne absolutně neschopnej, Yvonne je ta nejlepší, která ti pomůže se vším a já jsem ten hajzl,“ řekl jsem, když jsem ho došel a nadechl se, „hajzl, kterej by pro tebe i dejchal, kterej se akorát snaží a úplně k hovnu, protože tebe to asi nezajímá.“

„Jasně. Mě nic nezajímá, ještě sis nezvykl?“ štěkne na mě sarkasticky. Nedokáže si se mnou promluvit, on se se mnou musí za každou cenu hádat. Už jen to, jakým tónem se mnou mluví, mě rozčiluje. Já s ním taky nejednám takhle.

„Ne, tebe zajímá hodně věcí, právě že dost, ale v poslední době se mezi ně nepočítám.“

„Aha…“ dá si ruce v bok, semkne rty k sobě a na chvíli sklopí hlavu, přičemž se zhluboka nadechne. „Tak si potom řekni, kdo koho odstrčil v posteli, když já za tebou přišel,“ vzhlédne. Ah, jako by mi to on nikdy neudělal. Nikdy bych ho neodstrčil, kdybych k tomu neměl důvod.

„Neodstrčil jsem tě, dal jsem ti ruku stranou. Nikdy, nikdy bych to neudělal, kdyby se ve mně neodehrávalo to, co se odehrává. Bolelo mě to jako tebe… a bolí mě to pořád. Promiň mi to, ale ty si mě skoro nevšímáš. I kdybych udělal cokoli, stejně to pro tebe nebude tolik důležité. Já… já chápu, že se nám za pár dnů narodí děti, že nás Yvonne potřebuje, ale ty jsi jí přede mnou dal mnohem větší přednost. Víš, jak jsem si tam včera připadal? Jako přebytečný, jako odkopnutý pes, kterýho tam nikdo nepotřebuje,“ pošeptám už klidněji, avšak chvějícím se hlasem. „Mrzí mě, co jsem večer udělal, ale tohle jsi mi udělal už taky. Já vím, jaký to je.“

„Já nemůžu za to, jaký máte s Yvonne vztah. Já nemůžu za to, že tě nemá ráda tak jako mě. Já s tím nic neudělám, chápeš to?“ zvýší na mě hlas. „To je váš problém. Zřejmě má důvod, proč tě nemá ráda. Nikdy ses k ní nechoval jako já, vždycky jsi byl odtažitý. Nosí naše děti, je prakticky jako naše rodina. Nedokážu jen tak nečinně sedět a koukat na to, jak jí roste břicho, ve kterém jsou naše děti. Tak mi to promiň!“ rozkřikne se.

„Nekřič na mě,“ začnu gestikulovat rukama a zhluboka dýchat. „Já ti nevyčítám, že za to můžeš ty, jaký spolu s Yvonne máme vztah. Nejsem k ní odtažitý, ale nemám k ní pevný vztah jako ty. Mám ji rád, je to hrozně hodná ženská, nosí naše děti, ale mám jednoduše svoje hranice. Mě mrzí to, jak si mě poslední dny ty všímáš, jak se mnou jednáš. Teď, když máme být nejvíce spolu a společně se těšit na naše děti, je to všechno jinak.“ Nedokážu to v sobě udržet, musím mu to říct, ale chci to řešit v klidu, sakra.

„Tím chceš říct, že si tě vůbec nevšímám?“ zasměje se ironicky. A tohle je ono. To, jak je ironický, rýpavý a sarkastický. Kde se to v něm jen bere?

„Ne, to tím říct nechci,“ zakroutím hlavou. Už je asi čas, abych mlčel. Nemá cenu něco víc asi říkat, nechápe mě. „Jen jsem si něco přál, a teď je všechno jinak.“

„Tak jsem holt špatnej, no,“ pokrčí rameny a podívá se někam jinam. Chvíli se jen kousal do rtu, jako by se bránil něčemu, co mi chtěl říct. Zhluboka se nadechl a rozešel se po schodech nahoru. Proč to ale neřekne? Pořád v sobě něco dusí, to je to nejhorší.

„Ne, to nejsi a nikdy jsi nebyl,“ zadívám se na něj a rozejdu se směrem ke schodům. Zaslechl jsem už jen prásknutí dveří. Přivřel jsem oči a sklopil hlavu. Uběhlo pár vteřin a po tvářích se mi kutálely slzy, které nešly zastavit, ač jsem se o to snažil sebevíc. Co nejtišeji jsem se rozešel do garáže. Prošel jsem halou a otevřel si garáž. Zase jsem ji za sebou zavřel, když jsem vešel. Podíval jsem se na ten kočárek, přičemž se mi bolestně stáhnul hrudník a z mých úst se vydral hlasitý vzlyk. Nedokázal jsem se utišit. Prohlížel jsem si ten kočárek, prstem přejížděl po folii, ve které byl zabalený, a s každým dotykem jsem ze sebe dostal další potok slz.

Ani ho se mnou nevybral. Vím, že mi říkal pár dnů, že bychom se měli rozjet a podívat se po kočárku, ale nikdy jsme se nedomluvili. Pokaždé do toho něco vlezlo, zdrželi jsme se, nebo jsem měl docela dost práce. A teď ho jednoduše vybral s ní. Někdy si připadám, jako bych vůbec neměl být rodičem. Tom je ten hlavní rodič a Yvonne hned ten druhý, jenže kde jsem já? Snažím se ho ve všem pochopit, v každém jeho kroku a rozhodnutí. Dokonce, i když se mi něco nelíbí, odkývám to, jen aby byl spokojený, protože to je pro mě hlavní. Když měl nějaký problém, nevykašlal jsem se na něj, snažil jsem se mu pomoci, i kdybych pro to měl udělat cokoli. Nedbal jsem na svou práci, byl jsem s ním, když mě potřeboval. Jezdím s ním za Yvonne, mám zájem o naše prcky, mám zájem o to, jak se Yvonne má, chodím s ním nakupovat věci pro ni, snažím se… ale kde jsem já? Nechci, aby za mnou šel, jen když vidí, že něco není v pořádku. Přál bych si, aby si mě všímal, i kdybych se sebevíc smál a byl spokojený, jako to dělám já. Jenže tohle všechno je zřejmě špatně. Asi bych měl tohle vše, co dělá, jednoduše tolerovat, mlčet a být po jeho boku bez jakéhokoli opomenutí. Asi jsem špatný, když proti tomuhle něco mám, i přesto, že nechci, aby s tímhle přestal. Jen si přeju, aby si mě o maličko víc všímal, aby si uvědomoval to, jak se mnou někdy mluví. Mám rád srandu, taky si do něj občas rýpnu, ale všechno má své meze.

Klekl jsem si a dosedl si na lýtka, trošku jsem se zkroutil a prohlížel si kočárek, v němž už brzo budeme vozit naše děti. Proč mám najednou ten hrozný strach, že se mi tohle nepoštěstí? Přál bych si, abychom chodili odpoledne do parku na procházky, vozili je, hráli si s nimi, ale všechno společně, pokud by nám to čas dovolil. Celých těch devět měsíců se snažím o všem přemýšlet, jak být dobrým rodičem, dopřát těm dvěma andílkům všechno, ale zároveň si je nerozmazlit. Uvažoval jsem i o tom, co udělám s prací, abych se jim mohl věnovat, co nejvíce by to šlo, mohl jsem být s Tomem, který přeci říkal, že má strach, že na něj nebudu mít tolik času a budu se pořád jen věnovat dvojčatům. A jak je to teď? Máme čas, nemáme zatím prcky, ale Tom se mi už tolik nevěnuje.

Proseděl jsem tam snad dvě hodiny, aniž bych se nějak výrazně pohnul. Nevěděl jsem, co mám dělat, abych z téhle situace vyšel. Po delším přemlouvání jsem se ze země zvedl a oprášil se.

„Kéž bych vás už měl,“ zašeptám sám pro sebe a přejedu ještě prsty po kočárku. Poté jsem už garáž otevřel a vešel zpátky do domu. Zavřel jsem za sebou a zhluboka se nadechl. Nechci to takhle nechat. Nebudu řešit, kdo je na vině. Podle mě je vina v nás obou, ale dost už… Rozešel jsem se po schodech nahoru. Došel jsem až k nám do ložnice, ale kdy jsem vešel, zjistil jsem, že tam není. Snad je v pracovně. Otočil jsem se a šel tedy zpátky dolů. Došel jsem ke dveřím jeho pracovny a zaklepal.

„Nemam čas,“ ozve se zevnitř jen. Každý jsme jiný, ale i kdyby mě nasral sebevíc, ublížil mi, tohle bych mu neřekl.

„Prosím,“ řeknu hlasitěji, aby mě slyšel.

„Nemam čas,“ zopakuje. Na to jsem mu už nic neřekl a s pláčem jsem odešel.

Neměl jsem absolutní chuť něco dělat, říkat, snad i dýchat. Kdybych mohl, zahrabal bych se někam, kde by mě nikdo nenašel. Vlastně ale proč… on by mě nikdo asi ani nehledal. Vyšel jsem schody a rovnou zašel do ložnice. Když jsem si vyndal ze skříně džíny a bundu, položil jsem je na postel. Všiml jsem si, že je postel převlečená. Každý jsme měli svou peřinu. Takže i tohle stihl… Povzdechl jsem, mrknutím rozehnal slzy a některé z očí vypudil úplně. V rychlosti jsem se převlékl, vzal si mobil a šel dolů. Obul jsem se a vyšel jsem z domu. Rozešel jsem se směrem, kde bývala dříve továrna. Byla poměrně zima, foukal vítr, ale to mi nějak nevadilo. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, být zase o nějakou další chvíli sám.

Nemohl jsem sedět doma a čekat, kdy k němu budu smět jít. Nechtěl jsem ho rušit, otravovat ani ho rozčilovat víc, než byl. Chtěl jsem dojít až k továrně, ač to bylo daleko. Vzpomínám si, že jsem tam dřív chodil poměrně často. To místo bylo odpudivé, nikdo tam nechodil, jako by se snad bál. Jenže nikde nebylo většího klidu než tam. Vždy jsem chodíval do třetího patra, kde jsem sedíval na schodech a kouřil. Ah, ani ty cigarety jsem si nevzal. Odbočil jsem ještě tedy doprava. Nedaleko byla malá trafika, spíš stánek. Koupil jsem si tam cigarety i zapalovač a vydal se zase směrem k továrně. Asi po hodině cesty jsem tam došel. Vyběhl jsem tři poschodí a usedl přesně tam, kde bylo moje místo. Nevím proč, ale mám to tu rád. I přesto, jak ponuré, tmavé a osamocené to tu je, cítím se tu dobře. Možná jako bych se tu mohl ukrýt.

Proseděl jsem tam dlouhou dobu, ale Tom se mi vůbec neozval. Nebudu tajit, že jsem se po mobilu každou chvilku podíval, ale marně. Plíce mě snad i pálily, kolik jsem toho prokouřil. Už ani ty cigarety mi nedaly to, co dřív. Sbíhal se ve mně pocit prázdnoty, samoty a úzkosti. Připadal jsem si snad hůř než před pár lety, kdy jsem tu sedíval celé hodiny a brečel. Dnes tomu nebylo jinak, ale změnilo se od té doby tolik.

Před těmi lety jsem tu seděl a plakal, protože jsem byl sám. Nedokázal jsem si najít přítele, kterému by šlo o něco víc než o moje peníze nebo o sex. Stále jsem byl přivázaný k rodičům, kteří mě nutili dělat něco, co bylo proti mé vůli. Kamarádi mě využívali, byl jsem taková hračka, která se nechala vždy někým ochotně stáhnout. Až potom nastal zlom, kdy se ze mě stal Bill, který byl egoistický, zlý a pro své okolí navždy nedosažitelný. Potřeboval jsem se ukrýt, schovat své já, aby mi okolí přestalo ubližovat. Špatným způsobem jsem si vybíral to, co mi celé roky někdo dělal a mně bral. Až potom jsem poznal Toma, který mé já dostal napovrch, a vše se začalo měnit. S ním jsem si začal připadat opravdový, na nic jsem si nehrál, byl jsem to já. Kluk, který měl perfektní kariéru, dost peněz, vlastní byt, auto, ale kterému pořád něco scházelo. To ‚něco‘ mi dal Tom. V ten okamžik mi přestalo záležet na všem kolem, vypustil jsem z hlavy, co mám a nemám, jaký jsem, jakou mám práci, ale vážil jsem si a jen jsem pečoval o tu lásku, kterou mi dával a já mu ji oplácel. Nic nebylo na světě důležitější než on a je tomu tak stále. Jen naše děti, které brzo přijdou na svět, budou stejně tak důležité. Ale lásku, kterou mi dal on, mi nenahradí nic a nikdo. Jen s ním jsem poznal, kdo doopravdy jsem a kolik lásky v sobě mám. Miloval jsem ho, miluju a milovat budu. To nic na světě nezmění, jsem si tím jistý. Sice máme teď problémy, ale zřejmě k tomu všemu patří. Je to bohužel součást života a pro nás je to zkouška, kterou musíme překonat.

Bylo celkem pozdě večer, když jsem se zvedl a rozešel se po schodech dolů. Začalo pršet a foukat vítr. Přímo nad námi byla docela pěkná bouřka, což mě vyhnalo. Věděl jsem, že se tady nikde asi neschovám, nebylo to tu příliš bezpečné za tohohle počasí. Když jsem sbíhal schody, uklouzlo mi to a seknul jsem sebou. Jen jsem tiše zaskučel a chvilku zůstal ležet. Když jsem se pracně zvedl, zjistil jsem, že jsem celý pěkně špinavý, mokrý a mám sedřenou ruku. Tvář mě pálila, proto jsem si ji prsty trošku setřel. Tekla mi krev. Výborně, vypadám jako strašák do zelí a ještě tohle. Rozešel jsem se už pomaleji dolů. Když jsem schody sešel, vyšel jsem z továrny ven a mířil rovnou k domovu. Možná ani neví, že jsem pryč. Možná ho to nezajímá. Jinak by se asi už ozval. Popravdě řečeno, nechce se mi domů. Bude těžké tam být, když se věci mají takhle. Jenže já to chci napravit, chci se mu omluvit a požádat ho o odpuštění. Radši jsem měl mlčet, než mu říkat, co cítím. Nechci, aby měl pocit, že jsem zlý a protivný a mám stále málo. Jednoduše ho potřebuju a to moc. Vždyť on je ten, kdo mě změnil, kdo mi pomohl a dal mi to, co jsem celý život neměl. Dřív jsem neměl ani možnost někomu dát tu lásku, co jsem uvnitř sebe měl. Nepatřila nikomu. Jen jemu. A já ji také chci už do konce života dávat jen jemu a našim dětem. Musím se mu omluvit a poprosit ho, aby mi odpustil. Nechci přijít o to jediné, co na světě mám.

autor: Mischy & Turmawenne