Tímto dílem jsem do Tomova života vlila alespoň drobnou jiskru naděje. Myslím, že si to po tom všem zaslouží :). Přeji krásné počtení :)…
Tohle bylo poprvé, kdy svou budoucnost viděl čistě růžově. Měli to dokonale vymyšlené. Na dobré přátele a možná budoucí kolegy čekala poslední zkouška a poté realizace jejich plánů.
Nad učebnicí anatomie padl jejich slib. Pokud všechno dobře dopadne a udělají zkoušku, otevřou si ve vsi společnou ordinaci. A právě ta byla důvodem Tomova úsměvu a veškeré spokojenosti. Věděl, že se na Andrease může spolehnout. Byl synem starosty, ale přesto byl, jako jeden z mála členů jejich rodiny, úplně normální. Rozuměli si a důvěřovali, což bylo ze všeho nejdůležitější.
Těšil se, jak tu zprávu sdělí Babett a pořádně to oslaví. Anatomii měl rád, nadcházející zkoušky se vůbec nebál. Nebylo nic, co by mu stálo v cestě. Od smrti jeho milované babičky uběhlo až příliš mnoho času. Trpěl až příliš dlouho. Nastal čas, aby konečně myslel na sebe, na své naděje a sny, a udělal vše pro to, aby dosáhl svých cílů.
Zastavil a zvedl tvář k obloze. Byl natolik vzrušený, že mu chladný déšť poskytl příjemné osvěžení. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil přebývajících kapek vody stejně tak, jak to dělávají i psi. Při vzpomínce na Dusta se těšil domů ještě více. I přesto, že byl na světě v podstatě sám, pokud nepočítal těch několik zdvořilých návštěv své matky, měl skutečně ohromnou rodinu.
Babett a Dust byli pro něj vším a nikdo další mu díky jejich blízkosti nechyběl.
Z dálky zaslechl výkřik. Pousmál se. Byl pátek večer, jistě nebyl jediným, kdo si užíval možná trochu opršeného, ale přesto hezkého večera. Vykročil, tentokrát rychlejším krokem, stihl však přejít pouze několik metrů, než výkřik zaslechl opět. Ustrnul. Výkřik mohl vyjadřovat cokoliv, kromě radosti z pátečního večera.
Jednal zcela impulzivně. Nepřemýšlel nad následky, pouze se rozběhl za voláním…
…
Trhnul sebou s dezorientovaně ustoupil stranou.
„Omlouvám se,“ vydechl a nevědomky couval od místa, které je svedlo k polibku.
Bylo to přesně jako tenkrát. Také jednal impulzivně. Opět naslouchal volání. Tentokrát však volání svého srdce, které divoce bušilo na poplach. Právě nalezlo to, po čem toužilo celá léta.
Bill si splašeně přejel jazykem po rtech a vzápětí se pokusil o úsměv. Bylo to však příliš těžké. Svět se s ním soustavně kroutil, pořád se cítil unavený a zesláblý, nyní však z celkem jiného důvodu.
„Nic se nestalo,“ zašeptal. „Pouze jsme dodrželi zvyk, tvá babička by z toho měla radost,“ myslel si, že jej potěší, ale Tom zůstával na svém místě, propaloval díru do podlahy a odmítal dát najevo, jestli jej vůbec vnímá.
„Pokud… pokud máš zlý pocit kvůli tomu polibku, tak na to můžeme zapomenout. Vše bude zase jako dřív.“ Slova vážil opatrně nejenom z důvodu motajícího se jazyka, ale také proto, aby Tomovi ještě více neublížil. Ten se k jeho překvapení pouze smutně pousmál a pohlédl na něj. Oči měl plné slz, opět působil dojmem malého ztraceného chlapce.
„To je na tom to nejhorší, Bille.“ Odmlčel se, aby se mohl zhluboka nadechnout. „Už nic nebude tak jako dřív,“ nešťastně zkřivil tvář a raději opět soustředil svou pozornost na něco jiného.
Začínal po Billově blízkosti toužit až příliš. A to nebylo správné. Proto raději věnoval veškerou pozornost malému autíčku za gaučem, po kterém pátral celé měsíce. Patřilo ještě jeho otci. Daroval mu jej na památku a Tom se na sebe zlobil téměř celý měsíc, že jej ztratil. A přitom jej měl po celou dobu před očima. Jak zvláštní.
„Bille?“
Z postele si sebral jeden malý polštářek, který mu dokonale posloužil jako vějíř. Cítil, jak mu hoří tváře, a vnitřnosti jsou v jednom ohni. Ale byl to skutečně krásný pocit.
„Takže jim věříš.“
Tom pozoroval Billův nevinný, opilý úsměv. V hlavě si znova a znova přehrával jak jeho slova, tak i slova Babett. Už mu nedokáže déle lhát. Už to nevydrží ani o vteřinu déle. Musí mu říct pravdu, i když se tím o něj pravděpodobně připraví. Ale lhát mu už nesmí. Chová se k němu jako k příteli a nezaslouží si dozvědět se něco tak špatného od někoho cizího. A ještě ke všemu, pokud by ten někdo okořenil svou verzi značnou dávkou nenávisti.
Babett se pomalu, nemotorně potácela z obýváku a i přesto, že si připadala jako vypasená kachna, byla spokojená. Už hodně dlouho nezažila tak vydařenou oslavu. Tak dlouho se necítila skutečně šťastná. Po třech letech se jí opět vrátila chuť do života, v žilách jí znovu proudila energie a temperament.
„Dobré ráno,“ ozvala se tichým hlasem a pomalu vstoupila dovnitř.
„Tomi,“ oslovila jej měkce. „Je všechno v pořádku?“ Zapomněla na žízeň, která ji vytáhla ze sladkých dřímot a posadila se naproti hromádce neštěstí. Tom pomalu vrtěl hlavou, otevíral a zavíral ústa, jako by chtěl něco říct, nakonec však rezignovaně dopadl tváří na stůl a mumlal proti dřevěnému povrchu.
„Všechno jsem pokazil,“ stěžoval si nesrozumitelným hlasem. „Proč se všechno, čeho se dotknu, musí rozpadnout na kousky?“
Jakmile k ní Tom zvedl tvář, pohotově vstala a došla ke kuchyňské lince. Nedokázala by se na něj déle dívat, aniž by se rozbrečela, a proto se raději vrhla do přípravy kávy. Z poličky vzala tři hrníčky a pokládala je na linku. Jeden se jí však nešikovně vysmykl z rukou, jakmile zaslechla Tomovo téměř neslyšné přiznání.
„Řekl jsem mu pravdu.“ Nic víc, nic míň.
Rychle se vrátila zpět na své původní místo, usadila se před Toma a ani se nesnažila ukrývat překvapený výraz tváře. Místo očí měla dva veliké otazníky, které potřebovaly znát odpovědi na otázky, jež nebyly vysloveny. Tom se zhluboka nadechl a pokračoval dál.
„Řekl…,“ na chvíli zaváhal, ale nakonec přeci jen pokračoval. Potřeboval to ze sebe dostat ven. „Řekl jsem mu ji poté, co jsem jej políbil.“
Babett šokovaně pootevřela ústa a nevěřícně hvízdla. Netušila, co říct. Poprvé v životě jí ten kluk ohromil natolik, že nebyla schopna slova. Její mysl se pohupovala na vlnách nekonečného oceánu otázek, ale nedokázala vytvořit jednu jedinou. Musela si to všechno přehrát ještě jednou a pomaleji. Složila tvář do dlaní a mluvila si pro sebe.
„Takže tys jej políbil.“
Babett ze zásady nepoužívala slovo věznice, protože jí nahánělo strach. Nedokázala jej vyslovit. Bála se, že pokud by tak udělala, Toma by jí opět odvedli, a to už by nezvládla.
„Proč jsi to udělal?“ Byla její první otázka.
Rychle se od ní odvrátil a trhl ramenem. Nemohl jí odpovědět, protože odpověď na danou otázku netušil ani on sám. Byl zmatený. Jakoby rozpolcený. Zatímco jedna polovina jeho já trpěla a zůstávala vázáná bolestivou minulostí, ta druhá se chtěla pohnout dál. Toužila po svobodě. Po životě, jednoduché radosti. Toužila po Billovi.
„Nevím, proč jsem to udělal,“ téměř si překousl ret, jak jej nervózně okusoval a tiskl mezi zuby. „Asi jsem se z toho všeho dočista zbláznil,“ zvedl tvář a pohlédl na svou milovanou Babett. Děkoval Bohu za to, že mu nechal alespoň ji.
Člověk se může pokoušet utéct, ale před realitou nikdy neuteče. Doběhne jej, ať už by se jí snažil ukrýt kamkoliv. Proto nemělo smysl se bránit již předem danému sledu událostí.
Po šálku horké kávy se rozloučil s Babett, které musel samozřejmě slíbit, že jí později všechno vysvětlí, jinak by neopustila jeho dům a posadila by se přede dveře, jak vyhrožovala. Jakmile byl dům opět prázdný, ještě chvíli zůstal v kuchyni, než jeho odvaha dosáhla takové úrovně, že jej přinutila vstát a s Dustem v patách pomalu kráčet do svého pokoje. Jeho mysl byla úplně prázdná, mozek otupělý a unavený. Netušil, co by mu měl říct. Tím, že mu všechno prozradil, zřejmě také všechno zničil, ale raději hned, než by jej měl, podle jeho vlastních slov, nechat žít ve lži. Soudíc podle výrazu jeho tváře, zřejmě by si měl vymyslet nějaká hezká slova na rozloučení a nechat jej jít si svou vlastní cestou.
Kdo by také zůstával v jednom domě s násilníkem?! S kriminálníkem?! Vrahem?!
Aniž by si to uvědomil, otevřel dveře svého pokoje a zastavil přesně na místě, kde jej včera políbil. Nemohl uvěřit tomu, že ještě před několika hodinami jej líbal a nyní se s ním musel rozloučit. Ustoupil a dovolil Dustovi vejít dovnitř. Ten spokojeně přiběhl k posteli, vyskočil na ni a hlavou se opřel o Billovo stehno, odkud jej sledoval smutným pohledem.
Bill se zhluboka nadechl, odložil nedokončený náčrt a pohlédl před sebe. Tom se mezitím rozhlížel po pokoji. Byl překvapený, protože Billovy věci zůstávaly na svém původním místě a prázdné kufry i nadále pod postelí. S obřím knedlíkem v krku se nakonec dal do pohybu. Usadil se na konec postele a čekal. Byl si jistý, že se od něj Bill znechuceně odtáhne, že na něj pohlédne vyděšeným pohledem a pustí se do balení. On však i nadále zůstával bez pohnutí. Pouze smutně hleděl před sebe a volnou dlaní hladil Dusta po hlavě.
„Jak… jak dlouho jsi tam byl? “ Zeptal se po chvíli tichým hlasem.
Tom se zhluboka nadechl. Mohl mu říct o tom, že mu byl původně udělen trest odnětí svobody osm let a zásluhou neznámé osoby jej pustili po třech, ale nechtěl to zhoršovat. Ani na vteřinu však nepřestal přemýšlet nad tím, díky komu nepřišel o dalších pět let svého života.
„Tři roky.“
Tom se téhle otázky bál ze všeho nejvíce. Právě ta měla být pomyslným hřebíkem do rakve. Sklonil tvář a sledoval veliké fleky na svých tmavých teplácích. Připadal si v nich sice jako dalmatin, ale připomínaly mu tu hezkou část minulosti. Konečky prstů pomalu obkresloval jejich tvary.
„Za vraždu.“
Bill vyvalil oči, neubránil se šokovanému zasténání. Přestal s hlazením Dusta a konečně na něj pohlédl. Sledoval jeho povadlé, ale přesto hezké svaly v bílém tílku. Smutnou, ubolenou, ale přesto krásnou tvář, které konečně porozuměl. Odhalil její tajemství a náhle si nebyl jistý, zdali to vůbec chtěl vědět. Seděl vedle vraha. Vedle kluka, který někoho připravil o život.
Po čtyřech se přeplazil na druhou stranu postele a usadil se v těsné blízkosti Tomova těla. Z jeho vůně se mu již opět točila hlava. Třásl se, ale nebylo to způsobeno strachem. Roztřesenou dlaní se dotkl jeho skloněné tváře a zvedl ji tak, aby se mu mohl podívat do očí. Do těch kouzelných, velikých očí, které v sobě ukrývaly cokoliv kromě zloby, násilí a potřeby ublížit.
„Udělals to? Ublížil jsi někomu?“ Palcem jej nevědomky pohladil po líci.
„Za celý život jsem namaloval již stovky tváří,“ ozval se Bill tichým hlasem a ukazováčkem obcházel linii Tomovy tváře, zatímco se mu zamyšleně díval do očí. „Maloval jsem různé lidi, a proto nevěřím, že bych se mohl v té tvé tolik zmýlit.“
Tom dopřával své tváři požitek z Billových doteků. Pokud to mělo být naposled, co jsou spolu, chtěl, aby mu zůstala alespoň hezká vzpomínka. Šíleně moc potřeboval cítit jeho blízkost. Potřeboval, aby do něj prostřednictvím svých doteků vléval životodárnou energii. Zavřel oči, nechával se Billem hladit, zatímco si jej pomalu usazoval na klín.
„Tohle není tvář vraha,“ zaslechl v těsné blízkosti svých rtů předtím, než kolem boků ucítil plaché sevření dlouhých nohou.
„Nikomu jsem neublížil. Přísahám ti, že jsem to neudělal, Bille,“ třásl se po celém těle, jakmile jej Bill sevřel ve váhavém objetí a tváří se opřel o tu jeho.
A poté zaslechl slova, po kterých prahl celým svým tělem. Slova, která mu téměř vyrazila dech, a zároveň byla jedinečným důkazem, že nebyl odsouzen k zatracení. Slova, díky kterým se jejich objetí změnilo v naléhavé.
„Věřím ti.“
autor: B-kay
Nadherny dil, obzvlast ten konec. Vedela jsem, ze Bill Tomovi bude verit a ze od nej neutece. Tom si po tom vsem zaslouzi byt stastny.
Zatím nejkrásnější díl:) úžasně procítěný.
Som na Toma veľmi hrdá, že sa odhodlal a povedal Billovy pravdu. Bill je úžasný, dúfam, že aj s jeho pomocou vyjde pravda najavo.
Bože až se mi z toho chce brečet :))…je to nádherné…nedokážu popsat jak to na mě celé působí..je to úžasně procítěné..:))..smekám 🙂
Po každej kapitole tejto poviedky mám pocit, že nemôžem normálne dýchať. Je to neskutočná sila. Toľko citu, že to vždy musím rozdýchať. Ďakujem, že píšeš a že píšeš tak krásne.
Nádhera ♥
Vůbec ani nevím, co napsat, protože tahle krása se nijak opsat nedá! Bill je opravdu úžasný člověk a já jsem neuvěřitelně šťastná, že se k tomu takhle postavil. Ani jsem nedoufala v to, že to vezme takhle skvěle 🙂 Jasně, že jsem doufala, že Tomovi uvěří, ale měla jsem strach, že ne tak brzy a nebo že se vážně sbalí a odejde. Tom se sice nechová jako žádný vrah, ani násilník ani nic jiného. Naopak je strašně milý, hodný a utrápený kluk..ale i tak nevím, co bych na Billově místě dělala já. Asi by mě to vyděsilo a nevím, jak bych reagovala, kdyby mi Tom řekl, že byl odsouzený za vraždu. Ale Bill je naprosto úžasný ♥ To, jak je objal a ještě jak mu řekl, že mu věří ♥ Jsem z toho strašně nadšená 🙂 Už jenom kvůli tomu, že tohle Tomovi určitě moc pomůže. Má na svojí straně dalšího člověka, který mu věří a se těším, jak bude Bill Tomovi pomáhat se z toho všeho dostat 🙂
Pevně taky doufám, že se Tom vrátí zpátky k medicíně a že mu jednou vyjde jeho sen, být pediatrem 🙂 Jestli jsem to pochopila správně, tak Tomův bývalý nejlepší kamarád Andy, je syn starosty a tutíž i bratrem Tripa? Toho, který spáchal zločin a hodil to na Toma? No, je mi z toho vážně smutno 🙁 Stále moc doufám v to, že se nakonec přijde na to, jak to celé bylo a Tom bude očištěn. Jenomže mám takový pocit, že se tohle nestane 🙁 Taky jsem si říkala, jestli třeba Andy nemá prsty v tom, že byl Tom tak brzy propuštěn, ale kdo ví.
Takhle povídka je vážně úžasná a já se už teď nemůžu dočkat dalšího dílu! ♥♥♥
hergot, zase. ohromně dojemné, mám oči zalité slzami. miluju tyhle bolavé povídky, v člověku to probudí obrovskou vlnu emocí a nepřipadá si alespoň na chvíli tak prázdný.
nemůžu ani nijak komentovat děj, všechny ty pocity mi to nedovolí. jen teď doufám, že se Bill přidá na jeho stranu a začnou bojovat za jeho očištění.
Bože, to byl nádherný díl, i když byl tolik bolestivý. Anebo možná právě proto, protože smutné a bolestné věci bývají často zároveň i krásné.
Obdivuju Tomovu odvahu říct Billovi celou pravdu. Myslím, že právě proto, že má tak čistou a bezelstnou duši, proto se Billovi se vším svěřil, už mu nedokázal dál lhát.
A je úžasné, jak to celé Bill přijal. S jakou rozvahou a klidem o všem přemýšlel a nakonec se rozhodl poslechnout svůj instinkt, který mu radil Tomovi věřit a dát mu šanci.
Myslím, že to rozhodnutí je oba jednou udělá nekonečně šťastnými ♥