autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Bylo kolem deváté večer, když jsem si šel do lednice pro pivo. Neměl jsem na nic chuť, ani hlad. Snad jen na to pivo. Otevřel jsem lednici, chvíli do ní zíral a nakonec jsem si vytáhl z horního regálu plechovku piva. Poté jsem lednici opět zavřel. Opřel jsem se o linku a v tichosti jsem se zaposlouchal. V domě bylo naprosté ticho. Předpokládal jsem, že bude Bill ve své pracovně nebo v ložnici, tak jsem to moc neřešil. Raději jsem jeho moc neřešil. Odpíchnul jsem se od linky, donesl jsem si dozadu k sobě do pracovny plechovku a následně jsem vyběhl schody do horního patra. Zašel jsem do ložnice, přejíc si, aby tam Bill nebyl. Mé přání bylo vyplněno. Vzal jsem tedy svoji peřinu a odnesl si ji dolů do obýváku, kde jsem ji jen tak pohodil.
Nechci tam s ním nahoře dnes spát. Proto jsem i převlíkl postel. Jinak bychom měli peřinu společnou a já si jí nemohl přenést sem. Původně jsem s ním nechtěl spát jen pod jednou peřinou, ale tohle se zdá jako lepší nápad, ačkoli ten gauč nebude přespříliš pohodlný. Zase jsem se přesunul do pracovny a zavřel se tam. Čím míň budu trávit času mimo tuhle místnost, tím je větší pravděpodobnost, že ho nepotkám. No co, já se mu vnucovat nebudu. Když jsem tak hrozný, nemusel si mě brát, nemusel si se mnou vůbec dělat děti. Ať se na mě třeba vysere. Co je špatného na tom, že chci, aby naše děti i s Yvonne měly veškerý komfort, který si můžeme dovolit? Už za pár dnů či týdnů přijdou na svět mezi nás a podle mě je důležité, aby nás už znaly. Možná ale nás ani znát nebudou… ne oba. Protože tohle se začíná poměrně zhoršovat a podle mě to nebude mít dobrý konec. Pokud přijde na nejhorší, požádám o rozvod. Jo, miluju ho, ale tohle snášet nehodlám.
Chci pro děti to nejlepší, pod což spadá i to, že nechci, aby už odmalička poslouchaly naše dohady a problémy. Raději bych se s ním rozvedl, i když ho miluju, než aby to ti drobečkové museli poslouchat. Vím, jaké vlivy to má na dětskou psychiku. Sám jsem si tím prošel. To raději, ať Billa neberou za tátu vůbec. Jo, je hnusný, že nad tím takhle přemýšlím, ale bohužel je to tak. Budu za ně bojovat, a jsem si i jistý tím, že je dostanu. Jsem schopný jim dát lepší podmínky než on. Za 1. mám zmáknutou psychologii, dělal jsem v dětském domově, takže zkušenosti mám; za 2. Yvonne jako biologická matka rozhodně bude pro to, aby je svěřili mně; za 3. dělám doma a budu na ně mít více času než Bill, který dělá v tak hektické firmě. Ale nebudu předbíhat, snad tohle ani k žádnému rozvodu nepovede. Nejvíc mě asi mrzí ten fakt, že i když ho pohladím nebo cokoli, tak na to nereaguje. Pak když se k němu chci přitulit jako pokaždé, odmítne mě. Dobře, možná je naštvaný, ale ať si potom nestěžuje, že se mu nevěnuju, když mě odmítá a odstrkuje od sebe. Možná, že kdybychom nečekali děti, všechno by bylo jinak. Kdoví. Možná už bychom spolu ani nebyli. Nechci s ním zůstávat jen kvůli dětem.
Třídil jsem si na notebooku nějaké fotky, když jsem náhle zaslechl zvuk zvonku. Ten, kdo si nás žádal, zazvonil pouze jednou a zlehka. Chvíli jsem vyčkával, zda neuslyším dupot seshora. Nerad bych se s Billem setkal někde na půli cestě. Nic jsem však nezaslechl.
No jo, je línej zvednout ten svůj línej, podle něj tlustej, zadek. Tak se tedy zvednu, projdu chodbou až ke dveřím a otevřu. Jakým je ovšem mým překvapením, když za dveřmi nestojí nikdo cizí, nýbrž tam je Bill.
Kde se tu vzal? Není v pracovně?
„Co tu děláš? Myslel jsem, že seš nahoře a…“ prohlédnu si ho detailněji, „jsi špinavý jako prase. Cos dělal?“ otevřu dveře dokořán, aby mohl vejít, a poodstoupím.
„Díky,“ vydechne a vejde. Otře si trošku tváře, jak je má mokré. „Spadl jsem,“ řekne a začne se zouvat. To je mu podobné.
„Ok, seš v pohodě?“ strčím si ruce do kapes od tepláků.
„Jo, děkuju,“ přikývne.
„Fajn,“ kývnu hlavou, olíznu si rty a otočím se. Teď už vím, že je doma, jakžtakž v pořádku a víc mě nemusí zajímat. Alespoň by nemělo. S hlubokým nádechem se rozejdu zpět do své pracovny. Nebudu se vnucovat, ať si dělá, co chce a chodí si taky, kam chce.
„Počkej,“ řekne, když se rozejde za mnou i s bundou v ruce. To bude zase keců.
„Hm?“ otočím se s lhostejným výrazem ve tváři čelem k němu. Zadívá se mi do očí a nadechne se.
„Promiň,“ šeptne a poté se rozejde nahoru.
Hm bezva, hned je mi všechno jasnější. Zakroutím nad ním hlavou a vrátím se do pracovny, kde se opět zavřu. Zasednu ke stolu, napiju se piva a pokračuji v třídění fotek z dovolené, z líbánků, ze svatby a tak podobně. Některé si rovnou tisknu na fotopapír.
Je mi z toho smutno, ale co nadělám.
Po nějaké době se ozvalo zaklepání na dveře.
„Hm?“ brouknu a zatím nechám tisknout další fotku. Bill otevřel a nastrčil hlavu dovnitř. Vzhlédnu k němu. Tak to jsem zvědav, o čem mi pohovoří.
„Můžu?“
„Pojď,“ opřu se do křesla a zkontroluji, jak se mi fotka vytiskla. Poté nechám kopírovat následující složku fotek.
„Díky,“ šeptne a vejde zabalený v županu. Na tváři má škrábanec. Co zas dělal, proboha? Se drápnul těmi svými nehty? Nebo to je asi od toho, jak se natáhnul… Beze slov jsem se na něj dál díval. „Co děláš?“ zeptá se a rozejde se blíž ke stolu. Najednou se zajímá. Zastaví se u křesla pro pacienty.
„Hm,“ pokrčím rameny, přičemž se podívám na obrazovku. „Nic zvláštního,“ dám si ruce za hlavu.
Sklopí oči a proplete si prsty. „Chtěl jsem ti říct, ten kočárek je moc hezký.“
Aha, to mu to moc dlouho nevydrželo. Přišel se udobřit.
„Díky,“ kývnu a nechám tisknout poslední snímek z ultrazvuku, když byla Yvonne na prohlídce. Poté se na něj znovu podívám. „Dívali jsme se jenom na kočárky pro dvojčata. Tenhle mi přišel takovej nejlepší. Dá se i dobře rozložit, přitom je velký a pohodlný. Ani nemusíme kupovat další, až budou větší. Dá se rozkládat tak, že v něm budou pak jen sedět. Můžeš je vozit čelem k sobě i čelem na druhou stranu,“ řeknu jen tak pro zajímavost, aby neřekl, že se nebavím.
„To je nejlepší. Vybrali jste ho dobře,“ přikývne. Když zahlédne, že jsem něco vytiskl, trošku nakloní hlavu. „Smím se podívat?“
Najednou nějakej zájem, ne? Jen pokynu rukou, aby si posloužil, a napiju se z plechovky piva. Obešel stůl a došel ke mně. Vzal si všechny fotky do rukou a začal si je prohlížet. „Jsou krásný.“
Jo no, vypadáme tam i celkem šťastně. Pokývám hlavou na souhlas, projedu pohledem složku s fotkami z Berlína a nechám vytisknout jednu z těch, jak jsme se fotili u fontány.
„Dělám si tu v tom trochu pořádek,“ brouknu jen na vysvětlenou.
„Aha,“ přikývne a fotky, které si již prohlédl, odloží a pokračuje. „Promiň, jak jsem se choval,“ šeptne náhle a těžce vydechne. Jako bych to neříkal. Ale co mu mám teď říct já? Mě se to dost dotklo.
„Jo,“ řeknu nakonec jen a zahledím se opět do notebooku. Jakmile si doprohlédne všechny fotky, odloží mi je na stůl, hezky je urovná a pohladí mě po ramenu. Lehce ramenem ucuknu a podívám se na hromádku snímků. Když může on, proč bych nemohl i já. Myslí si, že když mě teď pohladí, tak se asi všechno spraví. Ruku tedy stáhne. Prstem jemně přejede po mém obličeji na fotografii a oddechne. Jo, Bille, mně se tahle situace taky nelíbí, ale všechno se nespraví pouhým pohlazením. Tohle není bohužel pohádka. Vznikají problémy, protože my dva máme mezi sebou problémy, a ty se budou neustále opakovat.
„Nemáš-nemáš prosím desinfekci? Nemohl jsem ji nahoře najít,“ zakoktá.
„Díval ses do lékárničky tady dole?“ podívám se na něj.
„Díval, nemohl jsem ji najít,“ sklopí téměř provinile oči. Ne, tohle na mě nezkoušej…
„A díval ses do kuchyně?“ zvednu se.
„To ne,“ zakroutí hlavou. „Půjdu se tam mrknout, děkuju.“
„Hm,“ kývnu hlavou.
Vezmu prázdnou plechovku od piva a rozejdu se za ním do kuchyně. Vyhodil jsem ji do koše a poté otevřel skříňku nad linkou. Někde tu ta desinfekce byla. Viděl jsem ji tu. Hmmm… Ah. „Myslel jsem si, že tu bude,“ řeknu pro sebe a vyndám mu ji.
„Ah, děkuju mockrát,“ vezme si ode mě lahvičku. Hm, hm, hm, to je najednou zdvořilostí.
„Chceš s tím pomoct?“ nabídnu mu.
„Pokusím se to zvládnout,“ lehce se usměje a pomalu se rozejde do koupelny. Semknu rty k sobě, pokývám hlavou a vrátím se zpátky do pracovny. Jak myslí… Po chvíli se za mnou vrátil s náplastí na tváři a na ruce. Co je to tentokrát? Přišel si vynutit moji pozornost tím, že mi přinese tu desinfekci? Tohle není teda nejlepší cesta. To se akorát budu muset zvednout a zas ji jít uklidit.
„Děkuju,“ šeptne a dojde ke stolu. To je tak bezradný nebo zoufalý?
„Jen jsem ti ji vyndal a za to už jsi děkoval,“ prohodím klidně.
„Lepší dvakrát, než vůbec,“ broukne. Postával tam jako poslušný školáček. Čekáš na bus, lásko? To jsem mu jen odsouhlasil, krátce jsem si ho prohlédl a poté jsem sklonil opět pohled k notebooku.
„No, nebudu tě rušit,“ povzdechl a rozešel se pomalu ke dveřím.
Bože, to je fakt zoufalec bez nápadů. Podepřel jsem si hlavu rukou a pobaveně za ním koukal. V tichosti odešel. Jen jsem zavrtěl hlavou a opět se začal věnovat fotkám.
Bylo přibližně kolem půlnoci, když jsem vešel do ložnice. Bill ke mně hned vzhlédl.
„Jdeš spát?“ šeptl. Měl už zhasnuto, ležel. Ani televizi neměl zapnutou. To tu dělá potmě jako co?
„Ne, jdu do sprchy,“ zavrtím hlavou. Došel jsem ke skříni, z níž jsem si vytáhl boxerky.
„Dobře,“ řekl jen a překulil se na posteli na bok čelem k mé polovině. Najednou se otáčí čelem. Včera si lehnul div ne na druhý konec a ještě mě neodstrčil na zem. No, peřinu mám dole a polštáře tam jsou. Takže tady už snad nebudu nic potřebovat. Zavřel jsem se v koupelně, kde jsem se jen krátce vysprchoval, oholil a poté si vyčistil zuby. Pak jsem sešel dolů, lehnul jsem si na gauč a pustil televizi. Netrvalo ovšem dlouho, než Bill sešel dolů.
„Tomi,“ zaslechl jsem ho za sebou. „Proč nejdeš… nahoru?“ Copak to není očividné?
„Chci se dívat na televizi,“ řeknu jen, aniž bych odtrhl pohled od obrazovky.
„Mohl sis ji pustit i nahoře.“
„Chtěl jsi spát,“ pokrčím rameny.
„Nešel jsem spát, Tomi,“ řekne a dojde až k pohovce.
Hm, už mě zase oslovuje „Tomi“. On si asi vážně myslí, že je všechno v pořádku. Raději jsem mu na to nic neřekl.
„Ty… chceš spát tady?“ zeptal se téměř až vyděšeně. Světýlko se rozsvítilo.
„Proč by ne. Vždyť je to jedno,“ odpovím bez zájmu. Včera jsem tam byl, stejně si mě nevšiml, naopak mě odstrčil. Proč bych nemohl být tady. Už na tom nezáleží.
„To ne,“ opře se o opěrku. „Jestli se mnou nechceš spát, tak si běž lehnout nahoru a já budu tady.“ To je mi najednou starosti.
„V pohodě. Líbí se mi tu.“
„Tady se vůbec nevyspíš, a to já nechci… prosím,“ upře ke mně oči. Já však pohled soustřeďoval na televizi, i když jsem ani netušil, oč se tam jedná.
„Je pohodlná, ale dík za starost,“ natáhnu se pro ovladač.
„Chápu, že… je to teď těžký, ale tohle je moc,“ vydechne těžce.
„Mně to přijde akorát. Včera jsi mě odstrčil, tak co bych tam dneska dělal. Vyjde to úplně nastejno,“ podepřu si hlavu rukou.
„Ne, neodstrčil jsem tě,“ zakroutí bezmocně hlavou. „Prosím, pojď nahoru.“
„Chci být tady,“ řeknu jasně. Chvíli se na mě díval, až pootevřel rty.
„Promiň,“ řekl a narovnal se. Semknul jsem oční víčka k sobě a tiše polknul.
Už jen z principu a hrdosti bych nahoru nešel.
Pomalu se rozešel pryč. Došel ke schodům, kde se ovšem zastavil, zhluboka se nadechl a poté se teprve rozešel nahoru. Promnu si kořen nosu, ztěžka vydechnu a televizi vypnu. Ovladač pohodím na stůl, přetočím se na záda a dám si ruku za hlavu. Tak přeji příjemné spaní. Opravdu netrvalo dlouho, než jsem upadl alespoň do lehkého spánku. Tady na tom gauči jsem v hluboký spánek snad ani nedoufal.
Náhle jsem u sebe cítil Billovu vůni, jeho dech.
„Kdybys tak věděl,“ šeptal tiše. Slyšel jsem z dálky, jak pláče. „Mrzí mě to, nechtěl jsem ti ublížit, nechci pořád dělat všechno špatně. Mám strach, strašný strach a… miluju tě, medvídku,“ sjel mi prsty co nejopatrněji po paži a oddálil se, jelikož zalapal po dechu, jak brečel. Chtěl jsem otevřít oči a aspoň mu něco říct, ale byl jsem příliš daleko. Tma mě pohltila.
Když jsem se probudil, cítil jsem nepříjemný tlak na krční páteři. Gauč byl sice pohodlný, ale posteli se nic nevyrovná. Pomalu jsem se posadil, trochu se protáhl a poté zívnul. Chvíli jsem jen tak koukal po místnosti, až jsem vzal peřinu a odnesl ji nahoru. Když jsem přišel do ložnice, Bill ještě spal. Byl stočený na mé půlce postele, obličej měl zabořený v mém polštáři. Jen jsem se nad tím pousmál, dal jsem peřinu do křesla a s oblečením se přesunul do koupelny, kde jsem vykonal ranní hygienu. Neměl jsem dnes chuť na cvičení, tak jsem se na to vybodnul. Místo toho jsem si dal čokoládový croissant, uvařil si horkou čokoládu a poté se jen tak cpal čokoládou, přičemž jsem telefonoval s Yvonne. Hned mi bylo lépe, když jsem měl pořádnou porci čokolády a mohl se někomu svěřit se svým trápením, aniž bych se znovu musel hádat jako s Billem včera. Pověděl jsem jí o našich problémech, o tom, jak se Bill chová a co mi říká. Ptal jsem se, jestli jsem opravdu tak hrozný, jakého mě Bill dělá, a jestli se mu opravdu nevěnuji, jak to popisuje, ale všechno zamítla, za což jsem byl vděčný.
„…jo, přesně tak,“ vydechnu do telefonu. „Má pocit, že se mu dost nevěnuju. Já nevím, jestli jsem fakt tak hrozný nebo prostě…“ promnu si čelo.
„Hele, ukousni si další kousek. Já si dám taky,“ přikáže mi Yvonne.
„Ok,“ zasměju se a ukousnu si další kousek čokolády. „Ty vždycky víš, jak mi spravit náladu, Yvonne.“
„Tak to je jasný. Jsem těhotná ženská. Já rozesměju snad každýho už jen tím, jak žeru,“ začne se smát se mnou.
„Billa bys nejspíš nerozesmála,“ usměju se.
„No jo, ten mě nemá rád. To je tím.“
„Jo, asi jo… No, naštěstí ještě spí. Třeba ho to pustí,“ brouknu.
Kéž by se z toho všeho vyspal a konečně se zase choval normálně, usmíval se. Ach jo… Zaslechnu za sebou však kroky, tak se ohlédnu.
Hm, tak asi marně. Vypadá, jako by spal dvě hodiny.
„Dobré ráno,“ pozdraví mě, ale potom semkne rty k sobě, když vidí, že telefonuju. Kývnu na něj a opět se zakousnu do čokolády.
„Tak už nespí. Mám tě pozdravovat,“ řeknu Yvonne, aniž by něco takového řekl.
„Hm, to tak. Já ho slyšela, nic takového neřekl,“ začne se Yvonne smát a já s ní.
„Hele, ukazuje gesta, který ty nevidíš, takže nevíš, jestli tě zdraví nebo ne,“ bráním ho pobaveně.
„Ten by byl radši, kdyby mě ani neznal, prosím tě.“
„Ale prd, to zas ne,“ protočím oči. Jo, oba to někdy holt přehání.
„Jo, pozdravuj ji ode mě a prcky taky,“ řekne Bill a trošku se pousměje.
„Hah, teď jsi to slyšela?“ zasměju se.
„Hmmm asi ne. Mluví moc potichu,“ uslyším i přes ten telefon její úšklebek.
„Hele…“ napomenu ji se smíchem, „raději mi řekni, jak se mají moji drobečkové.“
„Hmmmm… jsou hladoví.“
„Hladoví, jo? To je dobře, jen je pěkně nakrm, ať jsou velcí a zdraví,“ usměju se.
Nic jiného si nepřeji. Ještě nejsou ani na světě, ale už teď pro mě znamenají celý můj svět. Bill se na mě podíval. Nevypadal, že by toho moc naspal. Semknul rty k sobě a pomalu odešel. Ještě chvíli jsme se s Yvonne bavili, až začal zvonit zvonek. Byl to můj pacient. Rychle jsme se rozloučili a já doběhl otevřít. Pak už jsme společně zašli do mé pracovny, kde jsme začali řešit jeho problémy. Na mé už nebyl čas. Když jsem se s pacientem rozloučil, zašel jsem Billovi říct, že jedu k Yvonne. Říkal, že se taky někam chystá, tak jsme se rozloučili jen krátkým „ahoj“ a mohl jsem jet.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
nááááádhera =)))))
V Tomto dieli ma Tom už fakt vytočil, a mam chuť byť viac ako neslučná. Mal by sa spamätať a prestať byť tak arogantný a urazlivý, a tie myšlienky s rozvodom aj keď iba rozmýšlal je to od neho odporné, aj jeho nezáujem o Billa.
Neviem prečo sa naňho má hnevať aj on Billa pred tým pár krát odmietol a Bill s toho nerobil kovbojku.
Keď to pôjde tatko ďalej nemyslím si, že to dopadne dobre.
Prestávam mať rada Yvon , nepáči sa mi, že vo všetkom súhlasi s Tomom a ani trochu mu nedohovorí.
P.S. Tento komentár nemyslím zle.
Já toho Toma tááák nenávidím..! 🙁
Chudák Bill. 🙁 Já chápu, že Tom chce, aby ho děti znaly, ale tohle už trochu přehnal, chová se strašně sobecky.. Tome, proboha, vzpamatuj se!
Ten Tom je totální debil. Fakt totální. Holky, vy jste proti němu nějaký zaujatý 🙂 všimla jsem si toho u víc povídek, třeba i u Who am I?, že má Tom pořád stejný vzorce chování…
No nic, snad se vše v dobré obrátí. Hlavně Billovi bych přála, aby se vzmužil a nakopnul Tomu do zadku 😛
Tomovi bych nejraděj dala přes hubu všechno svádí na Billa arogantní spratek.
Tome ty si fakt idiot .. tohle se proste nedela a ty se chovas jako naprosty idiot .. Bill s ti omluvil vlastne za nic .. sme zvedava jestli takhle budes starostlivy kdyz budou na svete …
No jsem docela hodně překvapená vývojem toho celého, doufám, že to kluci nějak ustojí a bude to dobré. Z Yvonne jsem neměla dobrý pocit už od začátku, jenom doufám, že Tom nepřikročí k tomu razantnímu kroku…:/ To bych opravdu nebyla ráda…:(
No šup sem s dalším.
Nevím, proč mám takový pocit, že až se Tom vrátí, Bill bude pryč.