Unverwüstl​ich 13.

Je to už opravdu hodně dlouho od doby, kdy jsem naposledy mluvil s tátou a bylo to tak uvolněné a upřímné. Celý rozhovor trval skoro dvě hodiny, přičemž na konci zazněl příslib, že se během pár dní objeví, abychom našli způsob, jak se vypořádat s mámou i Johnem. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem mu to věřil.

Nálada mi rázem vzrostla na maximum, načež na samý vrchol mě dostal i Amosův příchod. Užívali jsme si jedno z těch přátelských odpolední, kdy si člověk na světě připadá bezmezně šťastný, nicméně v Billově obličeji stále zůstával stín smutku, proto jsem si Anise odtáhl do ložnice a trochu vyčítavě se na něj podíval. „Co je s Billem, Anisi?“

„Kdybych to věděl, tak jsem šťastný muž,“ pokrčil rameny a padnul vedle mě do postele. „Zdá se být v pohodě, když je mezi lidmi, ale občas ho přichytím samotného, zahloubaného ve vlastních myšlenkách a podivně zarmouceného. Ráno jsem se ho na to zkusil zeptat, ale vymluvil se, že musí něco udělat a zamknul se v pokoji,“ povzdechl.

„Je takový už od toho incidentu u matky,“ promnul jsem si obličej. „Mám pocit, že se uvnitř něj odehrává silný boj, a že je bezradný, ale nechce se svěřit ani mně. Pořád tvrdí, že je mu dobře, ale já mu tu rozervanost vidím na očích. Vím, že něco není v pořádku a o to víc mě mrzí, že mě nenechá pomoct mu, že se nesvěří.“

„Nesmíš nad tím přemýšlet a obviňovat se, Tome. Pokud se uvnitř něj opravdu něco děje, musíš mu dát hlavně čas. Chce, aby sis teď užil trochu klidu s Kayem, abys načerpal trochu duševní pohody – všichni víme, že to potřebuješ po tom všem,“ povzbudivě se usmál a stisknul mi ruku. „Však on se dá Bill brzy dohromady. A pokud ne, tak se do toho vložím já.“

„To nejde, Anisi, zjistil by, že jsem ti to jeho tajemství prozradil, což oba víme, že jsem neměl. Ztratil by ke mně důvěru, a to nesmí. Teď se potřebujeme víc než kdy jindy,“ zvedl jsem oči ke stropu a sledoval lustr v zamyšlení. „Potřeboval by vypadnout někam mimo město, pryč od všech problémů, aby měl čas jen na sebe.“

„A co dát mu klíče od mojí chaty? Tobě v samém začátku taky hodně pomohla, co si pamatuju,“ zářivě se usmál s tím, jak se mu v hlavě rozvíjel plán.

„To zní skvěle, je jen otázka, jestli teď bude chtít odjet, přeci jen je to celkem daleko. Navíc moc dobře víš, že Bill úplnou samotu nesnáší moc dobře.“

„Může si tam vzít, kohokoliv bude chtít, klidně s ním pojedu já sám, pokud bude chtít. Chci udělat všechno, co bude možné, abych mu pomohl, Tome. Dokázal, že se změnil k lepšímu, že to není ten bezohledný Bill, kterým býval. Zaslouží si být šťastný,“ pousmál se lehce.

„A já si myslím, že ty jsi ten, se kterým by být šťastný mohl… nicméně tohle je opravdu běh na dlouhou trať, takže to radši vůbec nebudu vytahovat. Ale vím, že ty jsi ten, kdo ho zbaví té závislosti na matku, že ho naučíš být šťastným i bez ní,“ jemně jsem mu stisknul ruku a opřel se hlavou o jeho rameno.

„Tome, vždyť mě znáš. Víš, že na vztahy nejsem zrovna dvakrát stavěný, jsem spíš vlk samotář. Kdy naposledy jsi mě viděl v nějakém dlouhodobém vztahu, co?“ pobaveně mi stisknul koleno.

„To už si ani nepamatuju, ale znám tě a vím, že pokud máš někoho opravdu rád, ten vztah umíš udělat krásným a stabilním. Znám tě až příliš dobře, Anisi,“ zazubil jsem se. „Nicméně člověk neví, k jakému rozhodnutí nakonec dojde.“

„Přesně tak, musíme mu dát hlavně čas. Teď ho odvezu domů, protože už je poměrně pozdě, a ty by ses měl vyspat na zítřejší návštěvu táty,“ s úsměvem mě krátce objal a vstal. „Měl bys být pořádně fit, protože to bude dlouhý a náročný rozhovor. A tentokrát už budeš muset říct všechno…“

„Já vím,“ s povzdechem jsem přikývl a přitáhl si kolena k tělu. „Tak hlavně opatrně po cestě, uvidíme se zítra,“ krátce jsem mu zamával a zalezl do postele.

***

Celou noc jsem samou nervozitou z tátova příjezdu skoro nespal. Pokaždé se mi to podařilo maximálně na hodinu, po které následovalo dlouhé vrtění se. Nakonec jsem to vzdal a odebral se do obýváku k televizi, abych nevzbudil Kaye.

Nějakým záhadným způsobem se mi u stupidních televizních seriálů podařilo usnout, takže když jsem ráno ucítil jemný stisk na rameni, div jsem nevyletěl z kůže samým šokem. Jakmile jsem ale spatřil tátu, tělem se mi rozlila nepředstavitelná úleva. Okamžitě jsem ho pevně objal.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ táta mě trochu stiskl a úlevně vydechl. „Když jsem mluvil s Kennethem, líčil to tak, že jsem se bál, v jakém stavu tě najdu. Ale je vidět, že se o tebe Kenneth dobře stará,“ kousek se ode mě odtáhl, aby si mě mohl prohlédnout.

„Jo, lépe mi ještě nikdy nebylo,“ pousmál jsem se. „Kay se mi snaží dát všechno, na co si vzpomenu, stará se o mě naprosto perfektně.“

„Jsem rád, že alespoň někdo, když jsme já i tvoje matka tak tragicky selhali,“ povzdechl a posadil se na gauč. „Poslyš, vím, že je opravdu brzy, ale je tu jedna věc, kterou s tebou potřebuju hned probrat, protože hrajeme o čas. S Kennethem jsem v poslední době mluvil často a společnými silami jsme vytvořili žalobu na tvoji matku i toho Johna za omezování osobní svobody, mučení a omezování práva svobodné volby sexuální orientace. To jediné, co teď potřebuju, je tvůj souhlas. Jediné slovo a rozjede se rychlý proces.“

Překvapeně jsem zamrkal a dosedl vedle něj. Když mi sliboval pomoc, nevěděl jsem, co si pod tím představit, ale že budu žalovat vlastní matku, to by mě nenapadlo ani ve snu. Chtěl jsem ho požádat o čas na rozmyšlenou, ale jeho pohled říkal jediné: „Nemáme čas.“

***

Ve světě showbusinessu jsem se naučil mnohé, především, že čas a věci se umí pohybovat neuvěřitelně rychle. Ale oproti tomu, co se dělo teď, to bylo nic. Sotva jsem s tátovým návrhem souhlasil, věci se daly do pohybu snad v jediné vteřině.

Už pár hodin táta visel na telefonu střídavě s advokátem, soudcem a známým policistou. Věděli jsme, že matka utíkat nebude – bude bojovat do poslední chvíle, ale nikdo nevěděl, jak se zachová John, a proto se táta snažil dosáhnout toho, aby ho dali do vězení, dokud neskončí vyšetřování a následné soudní líčení.

S Billem jsme seděli na pohovce, poněkud nervózně se drželi za ruce a sledovali tátu a Kaye, který telefonoval s očividně naštvaným Jostem. Tenhle proces znamenal poměrně dost ne příliš pozitivní pozornosti na celou naši kapelu, což znamenalo hodně křiku od Davida. Samozřejmě se to muselo probrat i s Gustavem a Georgem, ale naštěstí se ukázalo, že jsou to skuteční přátelé, protože přislíbili stoprocentní podporu.

No a pak tu byl Anis. Ten na pohled trochu děsivý muž, který cestoval mezi kuchyní a obývákem, připravoval nám jídlo a pití a staral se, abychom se cítili v rámci možností alespoň trochu dobře. Nemohl jsem si navíc nevšimnout toho, jak na tuhle skutečnost reagoval Bill. Stále byl vyplašený, ale dá se říct, že si k Anisovi připustil jakousi náklonnost.

„Tome?“ vzhlédl ke mně táta od telefonu. „John je ve vězení. Už můžeš být klidný.“

A já skutečně klidný byl.

autor: Saline A.