Chaos 2.

Mladší, ale přece…

Z malé multifunkční krabičky začne znít skladba od Ellie Goulding – I need your love. Při tomto mém zazvonění mám vždy nutkání telefon nezvednout, jen si prostě zpívat a tančit. Ale samozřejmě Justinovi – mému o šest let mladšímu kamarádovi s americkými kořeny – zvednout musím.

„Co otravuješ?“

„Přijeď před bránu.“

„Jussi, teď jsem přišel domů, je to tak akutní?“

„Bille, je pátek, je to velmi akutní!“

„Och, no dobře, vydrž vteřinu. Ale Bůh tě ochraňuj, jestli chceš jen zase koupit láhev!“ Jako obvykle. Je mu jen sedmnáct, neprodají mu nic. V naší zemi je to dost přísné. Tedy… Ne že by to pomohlo, když je tu tolik magorů, jako jsem já, který kupují mladistvým lahve alkoholu, aby se mohli někde doma vožrat s kamarády. Jsem špatný člověk?

Telefon mi oznámí, že mě právě zrušil. Fajn.

„No? Co je? Teď jsem přišel z práce, utrhnu ti hlavu, jestli chceš zase nějakou blbost!“

„Nedělej brejky, kámo, potřebuju od tebe jen malinkou službičku,“ šibalsky se usměje a pohodí vlasy, aby na mě lépe viděl. Kdybych ho neznal, řeknu, že chce vypadat jako Bieber před dvěma lety.

„Přestaň se mnou mluvit tím nechutným slangem, prosím tě. Víš, že to nesnáším! Jakou službičku?“

Občas mám pocit, jako by mi to dělal schválně.

„Nedělej se důležitý, jen hezky pojď,“ vezme mě za předloktí a vyvede za bránu mého domu. Chytí mě kolem ramen a svým štíhlým prstem ukáže na budovu malých předražených potravin.

„Vidíš to?“

„Vidím co?“

„Vidíš ty malilinké potravinky? Aha, tady máš desítku a vrať se mi odtud se sedmičkou vodkou, prosííííííííím,“ nahodí na mě ty oči štěňátka, které, do prdele, vždy zabírají, a vycení horní řadu bílých, extrémně rovných, přímo až dokonalých, zubů.

„Ach… Proč mi to, prosím tě, děláš?“ Ztěžka si povzdechnu. Kdyby nebyl tak sladký, tak bych to pro něj neudělal. Ale do pekla s jeho ksichtem!

„Neboť mě máš rád a uděláš pro mě cokoli,“ opět se usměje a dá mi pusu na tvář.

„Nenávidím tě…“ přetočím oči, vezmu peníze a proti své vůli kráčím tam, kam mě poslal. Díky bohu, že je obchod prázdný a já se během pár minut vracím s lahví k bráně svého domu, u které Justin stále stojí.

„Na! Ty otravo!“ vrazím mu ji do hrudi, až se jeho hubené tělo prohne jako poddajný prut.

„Au!… Děkuji, Billi,“ vděčně se usměje a věnuje mi jeden něžný polibek na rty, který ochotně opětuju. Strašně nenávidím, ale zároveň miluju, když to dělá. Fakan jeden…

„Dnes bys mohl přijít ke mně, hm? Přijde i Gustav a možná i Andreas.“

„Andrease nesnáším,“ protočím oči nad tím jménem. Nepomůžu si, ale je to kus hnusnýho uštěpačnýho chlapce. Prostě ne.

„Tak nepřijde, problém vyřešen.“

„No uvidí se, jestli nebudu unavený. Víš, někdo tu musí i dělat!“ Zasměju se a šťouchnu ho do ramene.

„Dělat? Pfff, myslíš tím tu věc, při které jen sedíš na zadku a podepisuješ samý papíry? No to mi je ale robota,“ vysměvačně přetočí očima a našpulí rty. Je zajímavé, že ten chlapec je jen o přibližně dva centimetry nižší než já.

„Jdi už domů.“

„Jdu.“

„Jdi!

„No vždyť já jdu!“

„Tak proč tu pořád stojíš?“

„Čekám, dokud se nerozloučíš!“

„Nerozloučím!“

„Tak se rozloučím já,“ vystrčí bojovně bradu. Na tváři mě začne štípat přesný otisk Justinovy ruky. Au! Parchante mizernej!

„Měj se, socko!“ Lapne svoje bmx kolo a už jede směrem domů nejrychleji, jak se dá. Ještě jsem ani nestihl zareagovat!

„Vždyť já ti to vrátím!“ Zahulákám za ním, prsty si procházím po jistě červeném místě. Nejlepší na něm je, že člověk nikdy neví, co se dá od něj čekat.

„Už se na to těším!“ uslyším postupně vzdalující se hlas.

„No, vždyť taky máš na co…“ zamrmlám stejně hudrajíc jako můj milovaný šéf, Pascal. Ou, má na mě jakýsi špatný vliv!

Justin je můj kamarád už od té doby, co jsme se sem s mámou přestěhovali. Bydlí jen pár ulic ode mne, takže kamarádit se nebylo vůbec těžké. Otec ho, stejně jako mě, opustil, když byl ještě malý, takže jsme si výborně rozuměli. Tedy i stále rozumíme. Věkový rozdíl mezi námi sice je, ale ani jeden z nás ho téměř nevnímá. Naučili jsme se existovat v dokonalé symbióze. Mám toho kluka rád. Jeden čas jsem si dokonce myslel, že je v tom i něco víc, ale ve stejném čase jsem měl nějaké problémy s matčiným novým frajerem a naneštěstí byla i ona sama proti mně. Nikdy nezapomenu, jak moc sám jsem se cítil. Tedy… On tu byl vždy pro mě. Proto jsem vydedukoval, že to byla možná jen příliš velká vděčnost k němu jako kamarádovi, a proto jsem měl tenhle pocit. Alespoň si to snažím namluvit, ale občas i tak bojuji sám se sebou. Doposud…

„Od čeho máš tak červené tváře, proboha?“

Matka se na mě trochu vyděšeně, trochu nechápajíc dívá, když zadním chodníkem přejdu k ní do zahrady. Je docela slunečný den a ona se rozhodla, že vytáhne zahradní nábytek.

„Jeden z Justinových žertíků, víš jaký je…“ mávnu nad tím rukou, máma k tomu nic neřekne. Souhlasím, zbytečná ztráta slov.

Rozhodnu se mámu nerušit při práci – leštění dřeva – nejlepší bude odejít do svého pokoje.

„Konečně postel!“ Těžce vydechnu a jak dlouhý, tak široký se rozvalím na nejlepší místo v domě. Teď mě už nic nevyrov- „Ne, ne, ne, ne, ne!“ Pěstmi bouchnu do matrace, když se mi znovu rozezvoní telefon. Proč vždy, když už chci jen nehybně ležet, odpočívat, prostě nepohnout ANI brčkem, mi to, Bože, děláš schválně?! „Co je? Kdo je tam?“ Nestihl jsem se podívat na jméno, jen jsem zlostně přešel prstem po displeji směrem k zelenému obrázku telefonního sluchátka.

„Odpočíváš, že jo? Jen jsem tě chtěl naštvat,“ z repárku se ozve výsměšný hlas mladšího Justina. Grrrr!!!!!

„Chcípni!“ Zakřičím do mobilu a jednoduše ho vypnu. Jakož i celý telefon. Tváří se ponořím do měkoučkého polštáře, nasaju vůni maminčiny oblíbené aviváže. Tato vůně mě dokáže vždy uspat.

–

Moje mysl podvědomě bojuje, neumí si vybrat mezi snem a realitou. Realita však pomalu ale jistě chytá své šance za pačesy, a tak mě donutí otevřít oči. Ou, i přesto, že jsem spal asi dlouho, soudě podle tmy tmoucí venku za oknem, se cítím velmi unavený. Kolik může být asi hodin? Stále ležíc, rukou hmatám po posteli padlý mobil. Á! Cítím pod konečky prstů něco, co by mu mohlo odpovídat, ale… Jsem ňouma, vypnul jsem ho. Takže žádné hodiny…

„K čertu…“ povím do polštáře a hodím ho zpátky tam, kde jsem ho našel. No nic, Bille, nezbývá ti nic jiného, jen se postavit a snad si i něco pojíst, neboť tvůj žaludek se dost jasně hlásí o pozornost.

Sejdu schody dolů do kuchyně, máma právě sleduje telenovelu. No do prdele, měl bych se odstěhovat. Nenávidím telenovely!

„Ahoj, kolik je hodin?“ Prohrábnu se ve vlasech, uhladím je směrem dozadu.

„No ahoj. Hodin?“ Trošku zatřese rukou, aby se mohla lépe podívat na zlaté hodinky, které jí kdysi daroval otec. Zvláštní, že i když říká, jak ho nenávidí, nikdy je nedala dolů. I když si našla někoho jiného.

„Přesně za deset osm.“

„Jo, díky.“ No, čekal jsem, že bude více. Jak to, že se tak rychle setmělo? Vždyť je už duben.

„Chystáš se dnes někam?“ Její hlas se prolíná s pláčem nějakého Armanda v nemocnici.

„Noo, ještě nevím. Juss mi říkal, abych přišel, ale nevím, jestli se mi chce. Ale zase je pátek a nechce se mi být ani doma. Tak asi půjdu. Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ odsekne. Hlava si mi pohrává s nápadem, že bych se tedy opravdu přece jen šel k němu podívat, co se u něj doma dělá. Je strašný, když nemá doma rodiče.

„Fajn…“

autor: Diana