Unverwüstl​ich 14. (konec)

„Bez konců prostě nejde začít od začátku“, se zpívá v jedné mé oblíbené písni a já nemohu jinak, než souhlasit. Tato povídka je pro mne srdeční událostí, protože se mnou zažila plno nejdůležitějších věcí v mém životě, a zároveň je to dílo, na které jsem prozatím nejvíc pyšná. Ačkoliv jsem nesplnila všechny plány, které jsem s ním měla, i tak mohu říct, že jsem tomu dala všechno, co si zasluhovalo, a pokud se mě někdo zeptá, jaké své dílo bych mu mohla doporučit, určitě by to bylo tohle.

Chtěla bych vám všem nesmírně poděkovat za všechny krásné komentáře, ať už jste povídku přečetli celou nebo ne. Vážím si každé odezvy, kterou jste mi tu zanechali, a doufám, že s příští povídkou se sejdeme znovu. 🙂 A abyste měli jistotu, že něco dalšího přijde, na konci máte malinký příslib. :)) Hned jak to půjde, představím se s novou povídkou Tisíc a jeden příběh. 😉

Co mi přišlo smutné, a zároveň pozitivní bylo, že Bill se od ní začal odpoutávat. Bylo na něm poznat, že veškerý zbytek lásky, který k ní kdovíproč ještě stále uchovával, se pomalu ztrácel vlivem téhle poslední zkušenosti. Oba nás to mrzelo, ale víc převládal vztek.

„Tome, pojď si lehnout, všichni už jsou pryč,“ přerušil tok mých myšlenek něžně Kay. Tvář mu zdobil klidný úsměv – byl spokojený, že máme konečně klid od matky i Johna; kromě esemesek na nás matka nemohla a John byl ve vězení, byl jsem v bezpečí.

„Jsi hodně unavený?“ s úsměvem jsem k němu přešel, objímajíc ho kolem krku. „Venku je ještě poměrně teplo, tak mě napadlo, že bychom mohli vyzkoušet vodu v bazénu. Ještě jsme tam nebyli za tu dobu, co tu bydlím.“

„Unavený nejsem, to ty jsi vypadal, že každou chvílí odpadneš,“ s pobaveným úsměvem mi položil dlaně na zadek, který následně stiskl. Neubránil jsem se tichému zavrnění.

Byla to snad jen otázka vteřiny, než se Kay svlékl a popadl mě do své náruče, s veselým smíchem hned utíkajíc na zahradu, kde i se mnou hned skočil do vody. Vůbec ho nezajímalo, že já jsem ještě stále oblečený, ale mě vlastně taky ne. Byl krásný teplý večer, moje problémy konečně nacházely řešení a já byl v náručí toho, koho jsem miloval. Vážně byl čas na řešení takových maličkostí, jako je oblečení?

„Děkuju, že jsi zavolal tátovi,“ s úsměvem jsem mu prohrábnul vlasy, když jsme se vynořili a já se k němu znovu přitiskl. „Hrozně si tě za těch pár dní oblíbil. Hádám, že nepředpokládal, že si najdu takhle skvělého přítele, když jsem gay.“

Kay se tiše zasmál a vtisknul mi polibek na spánek. „Tvůj táta má skvělé syny a vy dva máte štěstí, že jste vzhledem a povahou po něm, Tome. Všechno zlé, nebo alespoň to nejhorší, máte za sebou, a teď už vás čeká jen to dobré. To, co si zasloužíte.“

„Nemáš ani ponětí, jak hrozně moc tě miluju,“ s výdechem jsem ho pevně objal, tisknouc rty na jeho v naléhavém polibku. Potřeboval jsem ho cítit všude.

Líně, ale zároveň nesmlouvavě mě Kay začal mlčky svlékat, přičemž kam dosáhl, tam mi vtiskl polibek, a tentokrát už se nebál označkovat si mě na viditelném místě. Teď už to nevadilo, teď už jsme mohli do světa nadšeně křičet, jak moc se milujeme.

Tiše jsem zasténal a zářivě se usmál, když oblečení plavalo kdesi v bazéně a naše těla se o sebe otřela, kůži na kůži. Byli jsme rozpáleni touhou, pohlceni vášní a polapeni láskou. Ani jsem nepostřehl, kdy do mě pronikly Kayovy prsty, jak jsem se soustředil na jeho nadpozemské polibky. Pevně jsem se na Kaye přitiskl a přirazil se na jeho prsty, ale už brzy mi to nestačilo.

Nekompromisně jsem mu omotal nohy kolem pasu a obemkl dlaň kolem kořene jeho penisu, navádějíc ho do sebe. Omámeně jsem se jednou dlaní zapřel o okraj bazénu, zatímco druhou jsem Kaye pevně objal kolem krku a vášnivě ho políbil. Absolutně jsem zbožňoval ty prvotní okamžiky, kdy jsme konečně splynuli v jedno tělo, kdy jsme si bezmezně věřili a prokazovali si svou důvěru v druhého.

„Taky tě miluju,“ zašeptal Kay jen tak mimochodem s prvním ráznějším přírazem. Spokojeně jsem zavřel oči a opřel se čelem o jeho, nechávajíc se unést slastí.

První soudní přelíčení se kvapem blížilo, zřejmě už byli všichni vyslechnuti dostatečně – včetně mě, přičemž já na policejní stanici trávil víc než šest hodin plných neuvěřitelného psychického nátlaku, protože jsem musel říct úplně všechny, byť sebemenší, detaily. Bylo to tak vyčerpávající, že jsem po příchodu domů odmítal s kýmkoli mluvit a šel jsem rovnou spát.

Samotný proces výslechů trval i tak ale poměrně dlouho – vedl to jakýsi tátův známý, takže chtěl mít jistotu, že nic neopomene. Proto k výslechu zavolal dokonce i pár lidí z našeho managementu, Davida a Géčka nevyjímaje.

Na jednu stranu jsem byl vděčný, že to berou opravdu vážně a nenechávají se strhnout médii, která tu kroužila všude kolem, ale na druhou stranu jsem se omlouval každému, kdo do toho byl neplánovaně zapojen. Byl bych nejradši, kdyby šlo jen o mě, matku a Johna.

„Tome, máme problém,“ přerušil moji a Kayovu poklidnou snídani na zahradě očividně dost rozrušený táta. „Teď hned se musíš jít sbalit a někam odjet, vezmeš i Billa.“

„Ale co Kay? Chci zůstat, tati, nemůžu vás tu v tom přece nechat samotné.“

S tichým zaúpěním jsem mu zabořil hlavu ke krku a pevně ho objal. Skutečnost, že byl John venku, mi zcela logicky naháněla strach, ale s Kayem po boku jsem se cítil mnohem klidnější. Věděl jsem, že teď už by mě ochránil, když věděl, čeho je John schopný. Taky jsem se ale bál o Kaye, tátu a určitě i Anise. John byl šílenec, psychopat schopný všeho, jen aby dosáhl svého. A takového maniaka jsem rozhodně v okolí mých blízkých nechtěl.

„Zařídil jsem vám s Billem pokoj těsně za hranicemi Rakouska v hotelu bratra mého kolegy. Budete tam na jeho jméno, aby vás nemohl nikdo vysledovat. Za hodinu pro tebe přijede auto, kde už bude sedět Bill, já tady zatím trochu zdržím tisk, aby za vámi mohli jet. Musíte být vyloženě inkognito,“ povzdechl si táta. „Já vím, že to není příjemné, ale musíte zůstat v bezpečí.“

„Já to chápu,“ pokrčil jsem rameny, vykukujíc z Kayova náručí. „Jen se mi nechce nikam odjíždět, zatímco vy budete dělat špinavou práci týkající se mě.“

Bylo těžké balit se někam, kde jste to vůbec neznali, tuplem s vědomím, že odjíždím pryč, zatímco všichni z mého okolí budou ve vážném nebezpečí. Jediné pozitivum bylo, že alespoň Bill se z jeho dosahu dostal dostatečně daleko.

„Hej, jsi v pohodě?“ ozval se za mnou starostlivý hlas Kaye, zatímco jsem víceméně ledabyle házel oblečení do cestovní tašky. Než jsem stačil odpovědět, už se mi zezadu otočily jeho ruce kolem pasu. „Nemusíš se ničeho bát, Tome, my tě ochráníme.“

Čas se neuvěřitelně vlekl. Ačkoliv jsme v hotelu měli nejvyšší dostupný luxus a všechno, o co jsme si řekli, jsme dostali, byla to otrava. Kvůli tomu, aby nás náhodou nevyhmátli novináři, jsme nemohli vycházet z našeho apartmánu; dokonce i jídlo jsme si museli nechávat donést. A to byla skutečně otrava už po pár hodinách.

Z domova jsme pravidelně dostávali zprávy o situaci, ale v podstatě to bylo pořád to samé – nikdo nic neví, Johna zatím nikde nenašli a co si budeme povídat, s každým dalším dnem se šance na to pomalu snižovala. Mohl být kdekoliv.

„Tomi? Volal mi Anis,“ přicupital ke mně nesměle Bill pátý večer. „Prý objevil něco, co by ho mohlo dovést k Johnovi. Není to tedy stoprocentní, ale šance tu je.“

„Až tohle všechno skončí, měl bys někam zmizet, Bille, mimo lidi. Anis mi nabízel jeho chalupu, je tam hezky. Kdysi jsem tam taky zmizel, když jsem si začal uvědomovat pravdu o své orientaci,“ usmál jsem se. „Je tam hezky.“

Uplynulo dalších pár dní, kdy jsme se s Billem užírali nudou na pokoji, když se to stalo. Právě jsem si chtěl dát snídani a jako vždy si přečíst zprávy na internetu, když mě to praštilo do očí. Všechny stránky toho byly plné: „Tyran Toma Kaulitze nalezen mrtev!“ „Homofob John zastřelen!“ a desítky dalších podobných titulků.

„Četl jsi už…“ vešel ke mně Bill, kompletně omráčený šokem. Jen jsem k němu vzhlédl, nevěda co říct nebo udělat. Chtělo se mi smát i brečet zároveň. Bylo možné, že byl opravdu mrtvý? A pokud ano, kdo to udělal?

„Máme po starostech!“ slyšel jsem nadšeného tátu, následovaného překvapeným vypísknutím Billa. S drobným úsměvem jsem se od Kaye odtáhl.

Otočil jsem se na Anise, mlčky stojícího u dveří. „Jsi posel dobrých zpráv, že?“

Hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Už od první chvíle, kdy Anis vešel, mi bylo naprosto jasné, že s ním něco není v pořádku. Obyčejně hýřil vtipem a střílel po nás jedním žertem za druhým, ale tentokrát jen stál, mlčel a byl nezvykle bledý. Nehledě na to, že se brzy vytratil do kuchyně, ze které se ještě nevrátil.

Stál u okna s rukama vraženýma v kapsách, na tváři výraz nejvyššího zamyšlení a bolesti. Okamžik jsem jen stál a sledoval ho, než jsem tiše přešel až k němu a jemně mu stisknul rameno.

KONEC

autor: Saline A.