The Secret of Collegian 20.

Tom

Zrovna jsem si natahoval tílko, když někdo zaklepal, nebral jsem to moc na vědomí. Ale jakmile uslyším Lauřin hlas, jako by ve mně trhlo, a hned se otočím ke dveřím a snažím se zakrýt svůj zděšený výraz.

„Lauro? J-jaký drink? O ničem nevím,“ přijdu blíž a koukám z jednoho na druhého.

„Bill ti to neřekl? Odpoledne jsme se potkali, trochu jsme pokecali, a pozvala jsem vás na drink,“ usměje se spokojeně. „Pokud vím, tak tvůj kamarád souhlasil,“ věnuje ti svůj vřelý úsměv, a potom se jenom nestačím divit – chytne mě za paži a se smíchem táhne ven z pokoje. Nezmůžu se na nic jiného, než jen vykulit oči směrem k tobě, když bereš klíče a svoji tašku.

„Doufám, Tome, že jsem vám nezkazila nějaké plány,“ řekne, když mě konečně pustí a horoucně mačká tlačítko výtahu.

„Ale vůbec ne,“ nečekaně řekne Bill a usměje se na ni, ale já poznám, že je to hrané. Jenom zamrkám a tu chvíli, než přijede výtah a než se ocitneme dole u baru, se mi hlavou hemží jedna šílenější myšlenka za druhou.

Proč Bill souhlasil s tím, abychom s Laurou někam šli? Proboha, tohle je jako noční můra… Celý ten den, kdy jsem tady ráno Lauru potkal, jsem si připadal jako v opravdu hodně špatném snu. Nevím co a nevím proč, ale něco mi pořád říkalo v hlavě ‚je tak krásná, obejmi ji’… ‚vrať se za ní‘ a ‚koukni na ty prsa’… Stop! Bože, proč na to myslím znovu?? Ne, nemůžu si připustit, že ji po tom všem, co mi provedla, mám pořád v hlavě. Vždyť mám Billa, miluju ho, nikoho lepšího si nemůžu přát, on je ten nejlepší člověk, na jakého jsem mohl kdy natrefit. Jo, v tom bude ten problém… Laura nepochopila, že jsme tady spolu. Spolu jako spolu. Když tam ráno přišel Bill, nevěděl jsem vůbec, co říct, nemohl jsem se vykoktat. Když si podali ruku, prostě jsem jen řekl, že musím jít a určitě se uvidíme později. To bylo všechno. Určitě nepochopila, že s Billem chodím, i když jí asi muselo připadat divné, že ho beru za ruku… a proč máme na pokoji manželskou postel, kterou určitě viděla, když tak zvědavě načuhovala dovnitř. Počkat, ona se vlastně dneska s Billem potkala. Sakra, co jí řekl? O čem se bavili? Když ale vidím, jak se usmívá, nejspíš jí neřekl o nás dvou. To pochybuju, že by přišla a chtěla by se vecpat k nám, když se chystáme na večeři. Jak ji znám, spíš by se přikradla tajně za mnou a hned by se vyptávala. Každopádně musím s pravdou ven, jinak to bude pěkná sranda… nebo spíš pěkně velký trapas. Do háje, proč se před ní stydím přiznat, že mám kluka a že ho miluju? Tohle bude ještě hodně zajímavé…

„Tome! Mluvím na tebe!“ najednou ji uslyším.

„C-co?“ proberu se s proudu myšlenek pohledem na rozesmátou Lauru.

„Ptala jsem se, co si dáš… Bille, ty si dáš co?“ zadívá se na tebe.

„Něco nám oběma vyber,“ kývnu a pousměju se na Billa, doufám, že není moje nervozita tak moc vidět jako předtím ráno. Viděl jsem na Billovi, že to na mně poznal…

Za chvíli už sedíme všichni tři u malého barového pultíku na židličkách s nějakými neidentifikovatelnými drinky, každý máme jiný.

„Takže, Tome, jak se ti daří v práci? Vůbec jsem se tě na to nezeptala,“ usměje se a moje oči sklouznou znovu k jejímu výstřihu. Ona to snad dělá schválně?? Hned zvednu pohled a usměju se na Billa, pak se kouknu zpátky na ni.

„Daří se mi skvěle, jsem spokojený,“ pousměju se. „Ty co? Pořád pracuješ v té laboratoři jako předtím?“ Ucucnu si brčkem toho modro-zeleného pití. Je to teda síla, doufám, že nemáme všichni tak silné pití, jinak to Billa s jeho tělíčkem za chvíli položí a já nebudu protestovat se položit s ním, a rozhodně to nedopadne s Laurou dobře.

„Ne, už dávno ne… vyhodili mě, protože jsem tam udělala takový trochu malý výbuch. Nechtěně samozřejmě,“ zasměje se a její poprsí se trochu natřese. Moc vtipné mi to nepřipadá, ale trochu se zasměju taky. „Dělám teď dobrovolníka při výzkumu znečištěných potoků a řek… Jasně, jako dobrovolník jsem tak trochu na suchu, zaplať pánbůh, že rodiče mi pořád přispívají,“ zase se zasměje. Vypadá to, že má taky tak silný drink jako já, protože ho cucá ostošest a pořád se směje. „Bille, ty děláš co? A povězte mi vůbec, kde jste na sebe natrefili, nepamatuju si, že by ses někdy, Tome, zmiňoval o nějakém kamarádovi Billovi.“

Pokouknu na Billa a skousnu si ret.

„Víš, Bill je ještě student,“ kývnu, abych tomu dodal důraz.

„Oh,“ řekne tiše Laura.

„Můj student,“ uvedu věc na pravou míru a zmůžu se na takový trochu pokřivený úsměv.

„Oh, vážně?“ zasměje se. „To je ale divné, odkdy se kamarádíčkuješ se svýma studentama? Ani nevypadáte, že byste mohli mít nějaké společné zájmy nebo tak,“ zakroutí u toho nevěřícně hlavou.

„Víš, Lauro, my spolu chodíme,“ ozve se najednou Bill. Sklouznu očima k jeho drinku, sotva se jednou napil. Nasucho polknu, vypadá to, že bude Bill střízlivý jako ještě nikdy, když bude sledovat, jak mě Laura umlátí, a potom ještě zbije on mě, protože jsem jí to neřekl sám. Sakra, na co to myslím… to pití musí být opravdu síla.

Zadívám se na Lauru, která na nás nechápavě hledí a potom se začne neuvěřitelně smát. Jenom nakrčím obočí při pohledu na ni a potom kouknu na tebe, takový pohled jsem u tebe snad ještě neviděl. Když smích konečně trochu ustane, začne Laura mezi popíjením drinku rychle mluvit.

„To není možné… Tome, ty nejsi na kluky. Uznávám, že Bill tak trochu vypadá, ale ty určitě ne. Určitě… nechápu to, nevěřím tomu.“ Kroutí u toho hlavou a cucá brčko, jak jen může, doslova luxuje svoji sklenici.

„Je to pravda,“ pousměju se a napiju se taky trochu. Laura zbledne a zírá na nás s otevřenou pusou, potom trochu nakloní hlavu na stranu.

„Nevěřím,“ řekne po chvíli. Nedivím se jí, kdybych nevěděl, co se teď za posledního asi tři čtvrtě roku stalo, nevěřil bych sám sobě.

„Věř, je to tak,“ vezmu Billa za ruku, kterou měl položenou na stole. Laura nad tím jenom zakroutí hlavou.

„Nevěřím… jestli chceš, abych tomu věřila, tak… dejte si pusu,“ usměje se vítězně. Musím se nad tím zasmát a otočím pohled k tobě. Tobě moc do smíchu není, ale pousměju se a pohladím tě po tváři, a malý úsměv se na tvé tváři objeví.

Chytnu tě dlaní jemně za krkem, přitom tě palcem hladím přes líčko. Přibližuju se pomalu k tobě, přitom se ti dívám do očí. Najednou jako by Laura byla pryč, vidím jen tvoje oči, vnímám jenom tebe.

„Miluju tě,“ šeptnu tiše s malým něžným úsměvem a po pár vteřinách upřímného pohledu spojím naše rty. Nejdřív se o ty tvoje jenom lehce otřu, s přivřenýma očima, a vzdálím se od tebe pár milimetrů. Potom oči zavřu a propadnu se do úžasného polibku, nevím jak, a ani nevím, jak dlouho to trvá, ale pohrávám si s tvým jazykem, cítím tvoje hebkou dlaň na své tváři a moje ruka bloudí po tvém boku směrem nahoru na hruď. Když přes rameno doputuje až k tvé tváři, pomalu se vzdálím na pár centimetrů, pak se hned vrátím pro malou vlhkou pusu, až potom se odtáhnu. Ještě chvíli se ti dívám do očí a potom stočím pohled k Lauře. Sedí s vykulenýma očima a pusou otevřenou dokořán, s trochu přihlouplým výrazem, a s prázdnou sklenicí od drinku…

Bill

Jakmile říkám u výtahu: Ale vůbec ne, tak si spíš připadám, jako bych říkal: Jasně, že nám kazíš plány, ty jedna náno. Bohužel si to asi budu muset jenom myslet, protože bych tím nerad ublížil právě Tomovi. Možná, že ji přece jen má ještě rád, možná, že mu na ní záleží, možná si na ni ještě myslí, možná… možná se k ní chce vrátit. Najednou vykulím oči a rychle zatřepu hlavou, naštěstí je to zrovna ve chvíli, kdy se otevřou dveře výtahu, takže to vypadá, jako bych byl ozářen novým světlem, než pravda, že jsem naprosto zděšený tím, co se mi právě mihlo hlavou. To je přece naprostá hloupost, tedy myslím si, že to jedna velká, přímo obrovská hloupost.

Jenomže, co si mám myslet, když se podívám na Toma. Jakmile je v přítomnosti tady té holky, tak se chová divně, takhle jsem ho opravdu ještě nikdy neviděl. Ani nemám tušení, co se mu honí v hlavě, za tu dobu, co jsme s ní, ať už teď nebo předtím, tak se chová jinak. Je jako v křeči, neusměje se, nepodívá se, dokonce mi nedokáže ani nic říct, aby to neznělo tak, že to prostě není on. V její přítomnosti se prostě chová jinak, než jak jsem dosud poznal, a to se mi po pravdě moc nezamlouvá. A už vůbec se mi nezamlouvá, jak se jí Tom kouká do výstřihu. Jistě, v této oblasti lidského těla nemůžu konkurovat, i kdybych chtěl, ale mohl by se trochu krotit, pokud mu chybí prsa, tak jsme si o tom měli promluvit už dávno. Rozhodně se mi nelíbí, že tady sedíme, povídáme si o naprostých hloupostech, a Tom kouká své bývalce do výstřihu. Po chvíli mě už přestane bavit zaměřovat se na to, jak se Tom očima nemůže odtrhnout od Lauřina výstřihu, tak se soustředím na pití, je to dobré. Nevím, co to je, ale chutná mi to, a to je momentálně jediná pozitivní věc. Nebudu to ale moc přehánět, rozhodně chci zůstat velice střízlivý, protože nechci, aby tohle dopadlo nějak špatně.

Nevím, kolik alkoholu ve svém pití má Tom, ale vypadá to, že o hodně víc. Měl by se najíst, jinak bude za chvíli na mol. Už ho znám, jakmile pije na lačný žaludek, tak toho moc nevydrží, a pak je mu vždycky hrozně špatně. Znovu se proberu ze svých myšlenek, jakmile uslyším svoje jméno. Teď se jedná o mě, Tom vypadá, že moc nechce říct, že spolu chodíme, a tak se o to postarám já, prostě to řeknu jakoby nic. No jistě, samozřejmě, že nevěří, už to nemůžu vydržet a prostě s ne moc milým výrazem protočím očima, ale v té chvíli cítím Tomovu ruku za svým krkem. Poprvé za celý večer na Tomovi vidím, že se chová upřímně a ke mně hezky. Dívá se mi do očí a pak se něžně políbíme. Najednou je pryč ta holka, všechno okolo a na pár vteřin mě nic netrápí, ale jak všechno rychle odplulo, tak se i všechno rychle vrátilo. Ještě se na Toma mírně usměju a pak už vidím Lauřin výraz. Zakoktá pár vět, které úplně nedávají smysl, ale pak se zvedne, odejde k baru a přinese další dva drinky. Jen pro sebe a Toma, protože já mám pořád plno. Tím končí romantická chvilka, protože Tom dopije zbytek svého pití a zase se víc věnuje Lauře než mně. Tiše si povzdechnu a taky upiju se svého pití a dál pozoruju dění kolem.

„A jak jste se vlastně dali dohromady?“ zeptá se po chvíli Laura, a jakmile se Tom nadechuje, tak se do toho vložím já.

„No, na přednáškách, znáš to, pokukovali jsme po sobě, pak se dali do řeči a tak…“ Trošku odvedu řeč. Ne, opravdu nechci, aby tahle holka věděla, jak jsme se poznali, nebo spíše za jakých okolností jsme se dali dohromady. Tom je sice už dost opilý na to, aby jí to hned řekl, ale snad mu v jeho stavu ještě dojde, že to tak vážně nechci. Laura se zachichotá a přikývne.

„No jasně, chápu.“ Jen zakroutím hlavou, už nemá cenu se na ni usmívat nebo předstírat, že jsem na ni milý a zdvořilý, je taky trochu pod parou, což je mi jedno, víc mě zajímá, jak je na tom Tom, a hlavně, jak špatně mu bude zítra ráno.

Sedím tu, opírám se hlavou o dlaň a loket mám na stolku. Začnu v tašce hledat svůj mobil, abych zjistil, jak dlouho už tady sedím. Připadá mi to jako věčnost, a přitom podle času jsme tu maximálně dvě hodiny. Myslel jsem, že je alespoň půl jedné ráno, ale ještě není ani 11. Povzdychnu si a odfrknu, už se nesnažím svoji nechuť zakrýt, je to stejně zbytečné, protože už dobrou půl hodinu, která mi ovšem připadala mnohem delší, se Tom baví pouze s Laurou a mně věnuje jen pár nevýznamných a lehce podnapilých pohledů. Jsem z toho vážně mrzutý, vím, že za to Tom úplně nemůže, ale mohl se s tím pití trochu brzdit. Nemohl říct po prvním drinku: Tak ahoj, my jdeme. Nemohl, on prostě musel hrát jako figurka, jak Laura chtěla.

Začnu se zvedat, vezmu si tašku, a to si mě oba všimnou. Pozvednu trochu obočí: „Tome, jdeme? Jsem trochu unavený, nepůjdeme už?“ Tom ani nestihne otevřít pusu a už slyším její hlas, na který začínám být silně alergický.

„Neee, ještě neee. Notaak, Bille, přece se skvěle bavíme, ty nee?“ Znovu pozvednu obočí, ale tentokrát mnohem výše, a vypadá to, že i když je Laura dost napitá, tak mým grimasám skvěle rozumí a hned pokračuje. „Tak tu nech Toma a běž spát, my budeme hodní, že Tomi. Hihihi.“ Jakmile se podívám na Toma a ten se místo toho, aby něco řekl nebo se třeba zvedl a šel se mnou, zachichotá podobně jako ona, tak se prostě otočím a odcházím k výtahu.

Prásknu dveřmi od pokoje, jsem naštvaný, jsem vážně naštvaný jako snad nikdy předtím. Hodím tašku na postel a z nočního stolku si vezmu krabičku cigaret, se kterými si sednu na balkon. Až po třetí cigaretě se začnu trochu uklidňovat. Samozřejmě, že nejsem unavený, chtěl jsem prostě odejít a zbavit se jí. Chtěl jsem ještě zachránit zbytek tohohle zpackaného večera, ale teď už je to stejně jedno. Začínám si plně uvědomovat, že Tomovi asi něco chybí. Přitáhnu si kolena až k bradě a přemýšlím. Slyším jen pár cvrčků někde dole a hučení moře. Myslím, že Tomovi chyběla právě ona a s tím asi já nic dělat nemůžu.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel