
Unaveně si povzdechl a zvedl pohled ke hvězdám nad hlavou. Neuměl si rozmyslet, zda by se raději proměnil ve čmeláka a uletěl někam hodně daleko, nebo by se raději stal jednou ze zářících polárek na obloze a pomáhal najít ztraceným nešťastníkům cestu, po které se měli vydat. Obě možnosti však postrádaly to nejdůležitější. Billa. I přesto, že si to nechtěl přiznat, ve chvílích, kdy byl s ním, netoužil po proměně v jiný, mnohem menší a nezávislejší objekt. Když byli spolu, nemohl toužit po ničem jiném, protože se rozléhal jeho myslí a zabíral každý její prázdný koutek.
Sklonil tvář a zadíval se na své ruce, které byly i po několika hodinách pořád špinavé. Zelená barva se na nich držela jako nějaká popínavá rostlina a i přes všechno jeho úsilí odmítala ustoupit. Připomněla mu však, co všechno za den stihl udělat. Opravil a namaloval zábradlí, polil zahradu, vytrhal plevel, pomohl Babett s vařením a opět se pustil do práce na zahradě. Po celodenní práci byl vyčerpaný, ale nadmíru spokojen. Raději by se unavil k smrti, než by měl na své myšlenky a vzpomínky zůstat sám.
„Tome?“
S Billovým zvoláním jako by se zvedl vítr. Tělem se mu automaticky rozlehla husí kůže, a tak se v naději, že by ji mohl odehnat, zabalil ještě více do svetru, který byl tak veliký, že by se do něj klidně vešli oba. Plaše se poškrábal na tváři a pozvedl obočí na znamení, že jej poslouchá.
„Nechtěl by ses jít projít? S-se mnou?“ Bill si nervózně pohrával s lemem svého trička, ale pokorně snášel Tomův hluboký pohled. Nečekal souhlas, nepřekvapilo jej, když Tom rychle zavrtěl hlavou, přesto jej to trápilo.
„Nemůžu, Bille,“ váhavě se kousl do rtu a popošel blíž. „Pokud nás dva někdo uvidí spolu, bude z toho problém. Nechci ti ublížit. Nechci, aby tě litovali a varovali přede mnou, nebo považovali za stejně zkaženého jako mě.“
„Mně na tom nezáleží, Tome. A krom toho…“ Bill se odmlčel a rozhlédl se kolem sebe. „Je pozdě. Zvedá se vítr. Věř mi, všichni raději sedí doma u televize.“
Tom se pousmál. Přesně to měl v plánu i on. Něco v Billových očích jej však nutilo se nad tou alternativou alespoň zamyslet. Překvapeně vydechl, jakmile na tváři ucítil měkké pohlazení. Přesně na místě, kde byla jeho kůže špinavá od barvy, která nešla umýt. Tomovi přišlo Billa až líto, když si uvědomil, že za jeho zelený nos může právě on. Ale na kráse mu to neubíralo. Právě naopak. Byl ještě roztomilejší.
„Byl jsi ve vězení, ale už je to pryč. Prosím, neukrývej se tady. Nechci, aby sis tady vytvářel své vlastní vězení. Jsi svobodný člověk. Jsi nevinný a dřív nebo později to všem dokážeš,“ natáhl dlaně a nasadil mu na hlavu kapuci. „Takhle alespoň nemusíš mít strach, že tě někdo pozná,“ usmál se přesně tím úsměvem, který na něm Tom tolik miloval a opět jej svým kouzlem omámil natolik, že začal věřit v dobré konce.
Existují pouze dva způsoby, jak žijeme svůj život. V jednom zázraky neexistují. V tom druhém je naopak zázrakem úplně všechno.
Objímaje Billovo hubené tělo si uvědomil, že jej právě objevil.
…
Bill se nedokázal vzdát pobaveného úsměvu při pohledu na Toma, který si pochutnával už na třetím kornoutku čokoládové zmrzliny a pořád nevypadal, že by měl dost. Dust sedící vedle něj, do něho dloubal tlapou tak dlouho, dokud se nad ním neslitoval a nedal mu alespoň ochutnat. Oba měli v očích výraz malého dítěte, pouštějícího se do svého prvního narozeninového dortu.
„Pan Luck má tu nejlepší zmrzlinu na světě!“ Vyhlásil Tom s plnými ústy a pustil se s Dustem do přetahování se o poslední kousek kornoutku.
„Děkuji, už mám dost. Myslím, že jsem to přehnal. Nechal jsem se unést. Za chvilku budu tlustý,“ Tom vesele zakroutil hlavou, poškrábal Dusta za uchem a rozvalil se do hromady napadaného listí. Starosti, problémy, vzpomínky se na malou chvíli proměnily v křehké listí a nechaly se unášet větrem daleko od nich.
Tom si nevěřícně odfrkl. „Podívej se na sebe. Jsi jako pírko. A krom toho…,“ užíval si pohledu na Billovu veselou tvář. „I kdybych byl tlustý, Babett bych stejně připadal jako na pokraji anorexie. Je prostě taková.“
Jejich pohledy se setkaly, tváře obou se náhle zdály být jiné. Veselé úsměvy se zasekly v jakési podivné směsi lítosti a soucitu, hodnou chvíli nepromluvil ani jeden z nich. Bill se nakonec rozvalil vedle Toma, který se k němu otočil tváří a vdechujíc vůni trávy, listí a chladného větru, mu smutně pohlédl do očí.
Bill visel na jeho pootevřených rtech a poprvé od chvíle jejich drobného polibku pod jmelím, zatoužil opět jej políbit. Tentokrát mu však toužil věnovat skutečný, plnohodnotný polibek, a to bylo na chlapce, který nikdy předtím nikoho pořádně nelíbal, poněkud zvláštní.
„Chtěl jsem tě pouze chránit. Ušetřit tě tohohle všeho.“
Tom mu věnoval něžný úsměv předtím, než sebejistě zavrtěl hlavou.
„Viděl jsem tvé kresby. Myslím, že něčeho takového se bát nemusíš. Jsi talentovaný a tvé kresby jsou skutečně výjimečné.“
Tom se zamyslel. Bylo toho až příliš. Bál se své minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Měl strach, že se mu nikdy nepodaří dokázat, že není vrahem. Měl strach z toho, že si nenajde žádnou práci. Že zůstane navždy sám. Že nakonec přijde o všechno, co mu ještě zůstalo. Uvědomil si, že všechny jeho obavy se slévají v jeden styčný bod.
„Bojím se ztráty.“
Odpověděl tichým hlasem a sklonil pohled k Billovým bledým prstům, vzdáleným od těch jeho pouhých několik centimetrů. Ve svitu měsíce získaly sněhovou barvu a magický nádech. Představoval si jej, jak sedí u velikého plátna a v těch krásných prstech tiskne drobný dřevěný štětec. Se soustředěným výrazem na tváři se snaží namalovat obraz, kterým by se přiblížil ke svým oblíbencům. Po chvíli se přestane soustředit a maluje srdcem. A právě tak vytvoří obraz svého života.
„K-když si tehdy říkal, žes je chtěl pouze zachránit… b-byli pro tebe důležití?“ Bill netušil, jak by měl svou otázku formulovat. Nevěděl o té noci vůbec nic. Dokonce ani to, zda byla oběť jedna, nebo jich bylo víc.
Tom přestal s pozorováním Billových prstů a pohlédl mu do tváře. Pomalu zavrtěl hlavou, maskujíc smutný úsměv.
Vpíjeli se jeden druhému do očí.
„Nesmíš myslet na takové věci. Nepomůže to ani tobě, ani jí. Mělo to tak být.“ Bill jej zlehka pohladil po bradě. Nedokázal se déle dívat na jeho utrápený výraz plný lítosti.
„Dala se dohromady se synem starosty. Zplodili děvčátko a několik měsíců poté,“ rychle zavrtěl hlavou a raději se soustředil na kapuci, která byla tak veliká, že Billovi spadla až na nos. Neubránil se něžnému úsměvu. Nedokázal si v tu chvíli představit nic roztomilejšího, než jeho zelený nos, vykukující spod veliké černé látky.
„Mrzí mě jenom to, že poslední měsíce svého života strávila s takovým idiotem,“ pobaveně zavrtěl hlavou nad Billovými pokusy o vysvobození se a překvapeně vydechl, jakmile mu na rtech přistála kapka deště. Vzhlédl k těm Billovým a zjistil, že i ony jsou vlhké. Zvláštní. Vůbec nepostřehl, kdy začalo pršet.
„Měli bychom jít domů. Vypadá to na bouřku a ty z nich máš strach.“
autor: B-kay
Bill bude Tomova záchrana. Je mi ľúto, že sa Tom bojí výjsť z domu.
Som presvedčen, že Bill, Babet, ale dúfam, že aj Andy pomôžu dokázať Tomovu nevinu.
Krásny diel a hľavne veľmi úprimný.
Moc krásný díl :))…celá tahle povídka je sama o sobě úžasná a tak pravdivá :)) a ani se Tomovi nedivím že se tak rozplývá nad Billem….vždyť on je k zulíbání :D…už se nemůžu dočkat dalšího dílu :)) sem s ním 🙂
Chcem vidieť obrázok Billa v xxxxl svetri s kapucňou a nosom umazaným od zelenej farby:) musí to byť úžasne roztomilé. Ale aj predstava je fajn:)
Aj táto kapitola je prekrásna. Ale to sú oni zatiaľ úplne všetky.
Ďakujem, že píšeš♥
Úžasný díl 🙂 Chvíle, kdy jsou ti dva spolu, jsou tak nádherně jemné a něžné. Ani mi nevadí, že mezi nimi nejsou nějaké větší důvěrnosti. To křehké pouto, které mezi nimi je teď, je nádherné 🙂 Moc se těším na pokračování <3
Nerikam, ze je dobre, ze se stalo, co se stalo, ale nebyt toho, Tom by nejspis nikdy Billa nepotkal. Doufam, ze za jeho pomoci dokaze, ze je nevinny. Tesim se na dalsi krasny dil 🙂
Tak tenhle díl byl zatím nejkrásnější ♥
Ostatní díly jsou taky skvělé, ale tenhle ve mě zanechal opravdu velké pocity a myšlenky. Každý řádek dílu byl naprosto nádherný a já prostě miluji chvíle, kdy jsou ti dva spolu sami 🙂 Ta křehkost a něžnost jejich vztahu mě nikdy nepřestane bavit a nikdy se mi nepřestane líbit. Ta něžnost, kterou vkládáš do každého slova je opravdu neskutečná ♥
Tenhle díl je Ti extrémně povedl, je to opravdu nádhera číst 🙂 Jsem neuvěřitelně moc šťastná, že se nakonec Tom rozhodl jít s Billem ven 🙂 Vážně jsem si myslela, že Billa odmítne a nechá jej jít samotného. Myslím, že tohle je další krok k tomu, aby se Tom přestal bál a začal konečně žít. Naprosto chápu, že je to těžké, ale s pomocí Billa Tom určitě všechno zvládne. Díky tomuhle dílu jsem taky optimističtější v tom, že se Tomovi někdy podaří prokázat svoji nevinu 🙂
Dlouho jsem nečetla nic takhle krásného a něžného! Jsem neskutečně šťastná, že tuhle povídku píšeš 🙂
No a představa Billa v Tomově obrovské mikině a jak má na hlavě extra velkou kapuci je prostě sladká ♥ Jen když si to představím, tak se u toho rozplývam 🙂
Strašně moc děkuji za tenhle díl ♥
překvapuje mě, že se Tom zase tolik nezdráhá o tom zážitku mluvit. to je dobře. vůbec se Billově zvědavosti nedivím, cítím možná ještě větší, ale spojenou se strachem z toho, co se to ještě dočtu.
hrozně moc se těším na jejich další políbení, mám z jejich sbližování krásně příjemné pocity, chci jich víc vííííc! 🙂
To byl nádherný díl ♥♥♥
Já se vždycky doslova tetelím blahem, když jsou ti dva spolu, protože číst si u nich je pro mě neskutečně krásným zážitkem.
Je mi moc líto, že má Tom tak malé sebevědomí a že se mu tak nějak nechce se životem pořádně poprat a už se ničeho jen tak nevzdávat. Ale myslím, že tohle už dlouho trvat nebude, protože teď má velikou motivaci v osobě Billa, který ho natolik okouzlil, že se mu po dlouhé době život znovu zdá o něco hezčí.
Tom se Sárou sice nechodil ale strávili spolu noc, tudíž Lily může být opravdu jeho dcera =)
A já chci taky vidět Billího se zeleným nosíkem xD Musí být neskutečně rozkošný =)♥