Zákon ulice 2.

autor: Cherie

Stáhnul jsem ze svého nahého těla přikrývku a protřel si oči. Na levé ruce mě zalechtaly dlouhé blond vlasy. Vedle mě ležela Olivie, jedna z našich holek. Ostatní nám za ně musí platit, členové gangu to mají zadarmo. Ovšemže jen v případě, kdy jdou holky dobrovolně, nenutíme je do toho. Posadil jsem se, spustil nohy z postele a stoupnul si. Natáhnul jsem na sebe boxerky, které jsem sebral ze země, a podíval se z okna, které mi nabízelo výhled na opuštěné ulice města. Oblékl jsem si triko a po prohledání celého pokoje našel i kalhoty, do kterých jsem se začal soukat.

„Proč kurva nosím tak úzký kalhoty?“ S posledním škubnutím látkou a zapnutím zipu jsem byl konečně plně oblečen. Prošel jsem dveřmi, které jsem co nejtišeji zavřel, abych ji nevzbudil. Seběhnul jsem schody a prošel do prostorné chodby, kde jsem se obul. Z věšáku jsem sebral koženou bundu a se zabouchnutím dveří vyběhnul ven na chladnou ulici. Zapálil jsem si a přidal do kroku. Prošel jsem několika bloky, než jsem zastavil před Mexovým domem. Vytáhl jsem z kapsy klíče a otevřel si. Skopnul jsem si boty a vyběhnul po schodech do kuchyně, kde seděl za stolem Mex a něco popíjel z bílého hrnku, z kterého se linul kouř. Přišel jsem blíž a vyhoupnul se na kuchyňskou linku. Mex s úlekem vylil skoro polovinu obsahu z hrnku na stůl.

„Kurva Bille! Nemůžeš se ozvat, když mi jen tak zničehonic vtrhneš do domu? Málem jsem dostal infarkt!“ Zvednul se od stolu a přišel ke mně, aby mohl vzít ubrousky.

„Tak promiň, neměl jsi mi dávat klíče, když ti vadí, že sem chodím, jenže já nemám kam jinam jít.“ Pokrčil jsem rameny a zahoupal nohama ve vzduchu.

„Já vím, však mně to nevadí. Co tu vlastně vůbec děláš takhle brzo? Vždyť je půl páté ráno, obvykle spíš až do oběda.“ Nechápavě mě přejel pohledem a rychlým pohybem začal stírat rozlitou kávu ze stolu.

„Spal jsem u Olivie, to je ta blondýna, co je u nás krátce, a nechtěl jsem ji rušit. Poslední dobou měla hodně náročných kšeftů, tak si moc neodpočinula, nechal jsem ji spát a tiše jsem se vypařil.“ Seskočil jsem z kuchyňské linky a sehnul se k lednici

„Tiše se vypařit. To je přesně tvůj styl. Není to od tebe moc hezké.“ Znovu si zasedl ke stolu a sledoval mě, jak mu rabuji lednici.

„Hele, ty holky vědí, do čeho jdou. Mně jde jen o jedno a jim taky, takže není co řešit. Nejsou to žádné naivní patnáctky, aby si myslely, že jim nabídnu lásku na celý život. Prostě jsme v jednom gangu, jsme kamarádi a občas si to s nějakou z nich rozdám.“ Pohodil jsem si v ruce rajčetem, které jsem vytáhl z lednice a hodil ho Mexovi, který ho obratně chytil.

„Dělá to každý kluk z gangu,“ dodal jsem ještě a vytáhl si ven misku se salátem. Bokem jsem strčil do dvířek od lednice, které se zaklaply. Posadil jsem se ke stolu naproti němu a na vidličku si napíchl těstovinu.

„Tak, co máme dnes v plánu?“ Zvědavě jsem na něj kývnul.

„No,“ položil bílý hrnek na stůl, „kluci včera byli sprejovat na té opuštěné továrně za městem a Daniela chytili, takže pošlu Gustava, aby pro něj zajel na stanici, a já si musím něco vyřídit ve městě.“

„Mhm?“ Kouknul jsem na něj a něco nesrozumitelně zamumlal s plnou pusou.

„Nic důležitého.“ Mávnul rukou a vstal. Prázdný hrnek položil do dřezu a prošel kolem mě k oknu, z kterého se zahleděl. Dožvýkal jsem poslední sousto a prázdnou misku položil na linku. Stoupnul jsem si vedle Mexe a jen tak mlčky jsme pozorovali město, jak se probouzí k životu.

„Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych tu nebyl.“ Nechápavě jsem na něj pohlédl.

„Jak to myslíš, kdybys tu nebyl? Vždyť je ti teprve šestadvacet.“

„Bille, přiznejme si to. Jsem šéf nejznámějšího a nejobávanějšího gangu v celém Německu, šance, že mě někdo na ulici zastřelí, jsou opravdu vysoké.“ Klidně pokrčil rameny, jako kdyby mluvil o nějakém omšelém tématu, třeba o počasí.

„Tohle neříkej. Nikdy se to nestane, bojí se tě, nikdo si netroufne vystřelit na tebe. A i kdyby si to někdo přece jen dovolil, náš gang by si ho našel.“ Položil jsem mu ruku na rameno, abych ho uklidnil. Mex se mi zdál posledních pár měsíců nějaký roztržitý a nepozorný, jako by byl někdy v úplně jiném světě. Nikdy mě ale nenapadlo, že on, náš obávaný a silný vůdce přemýšlí o takových věcech. Mex věnoval městu poslední pohled, než se odtrhnul od okna a pohlédl na hodiny.

„No nic, Bille, budu muset jet. Vyřiď prosím Gustavovi, ať zajede pro Daniela.“ Oblékl si šedou bundu a sešel ze schodů.

„Vrátím se asi za hodinu, zatím se měj.“ Zastrčil si ještě do kapsy klíče a vyběhnul z domu. Zvednul jsem láhev s vodou, z které jsem se dlouze napil. Oblékl jsem si bundu a ještě předtím, než jsem vyšel ven, jsem z botníku sebral klíče od auta.

„Dnes se mi pěšky fakt nechce.“ Nasednul jsem do auta, kterým jsem se rozjel do starého nemocničního skladu. Zrovna jsem zastavil na semaforu, když mi zazvonil telefon. Rychle jsem prohrabal všechny kapsy u bundy, abych to mohl zvednout. Stisknul jsem zelené tlačítko a přiložil si mobil k uchu.

„Co se stalo?“

„Nic, jenom tu jsme už všichni a čekáme na vás dva, tak tě chci trochu popohnat, nic víc.“

„Jsem jenom ulici odtud, Gustave, za chvíli jsem tam.“ Položil jsem hovor a mobil zlehka hodil na sedadlo spolujezdce. Zatočil jsem do dlouhé ulice, která mě zavedla až na konec města. Zastavil jsem u skladu a auto jenom zabouchnul. V této části města opravdu krádež nehrozí. Vešel jsem dovnitř, kde už všichni seděli a netrpělivě čekali na mě s Mexem. Posadil jsem se na starý gauč vedle Andrease.

„Mex si jel něco zařídit do města, vrátí se zhruba za půl hodiny.“ Natáhl jsem si nohy a položil je na nízký stolek.

„A mimochodem, Gustave. Včera chytili Daniela, takže to máš zajet vyřídit.“ Gustav zavrtěl hlavou.

„Alex posledním volným autem odjela sehnat zásoby.“

Sehnat zásoby v našem gangu znamená to, že několik lidí jde do obchodu, kde se tváří jako klasický zákazník, a když se prodavač byť jen na malou chviličku otočí, vezmou co nejvíce věcí a utíkají. Vybíráme si jen malé obchody, kde nebývají kamery ani alarmy a zpravidla jeden prodavač. Když je v celém obchodě sám, nemůže za námi vyběhnout, tudíž nám to vždy projde.

Zapálil jsem si cigaretu a sledoval kluky, jak se nad mapou města, která byla rozložená na stolku, dohadují, které místo se stane příští obětí jejich sprejů. Nahnul jsem se nad mapu, která byla červeným fixem pomalovaná spoustou značek. Gustav mi jednou vysvětlil, že třeba vykřičník znamená, že je to místo hodně hlídané policií. Trojúhelník znamená nebezpečný terén, kolečko kamery a rovná čára zpravidla označuje objekt hlídaný psy. Víc značek si bohužel nepamatuji, protože spreje nikdy nebyly můj obor. Já tu prodávám holky, přes spreje tu je mistr Gustav.

Naposledy jsem si potáhl z cigarety a zašlapal ji. Rozrazily se dveře, do kterých vešlo šest holek následovaných Mexem, který si sedl vedle mě. Chvíli probíral s Ashley a Alex nějaký kšeft, který měly zítra mít. Když jsem k němu otočil hlavu o chvíli později, zíral přímo na mě.

„Potřebuji si s tebou promluvit mezi čtyřma očima, Bille.“ S kývnutím jsem se zvednul z gauče a společně jsme poodešli ostatním z doslechu.

„Tak co potřebuješ?“ Opřel jsem se o chladný betonový sloup, který stál za mnou, a překřížil jsem nohy.

„Chci, abys byl první, kdo to bude od nás vědět.“ Povzdychnul si a rukou si prohrábl tmavé vlasy. „Poslouchej, Bille, je to opravdu důležité, tohle změní úplně celý náš gang od základů.“

autor: Cherie