Novel of Dreams – Our Life 51.

BILL

„A šup ven,“ usměju se na kluky, když se zuju. Vyndal jsem je z kočárku a celý zmrzlý s nimi vešel do obýváku. Záclony už byly pověšené, podlaha čistá, prach utřený a z kuchyně se nesla vůně nějakého jídla. Tom ovšem ležel na gauči a chladil si ledem hlavu a mraženou zeleninou bok. Co se mu stalo, proboha? Zamračil jsem se nad tím a šel až k němu.

„Tome, co se ti stalo?“ řeknu hned a kluky položím na křeslo. V rychlosti jsem jim rozepnul kombinézy a pak přešel zpět k němu.

„Ale nic. Jen jsem spadnul,“ posadí se s malým úsměvem. Jen? Dělá si srandu? „Kdepak jste byli?“ zvedl se, došel ke klukům a začal se s nimi tulit, přičemž je už svlékal a oni se s ním nadšeně vítali slovy: „Ma-ta, ma-ta.“ Broučkové, jste dokonalí, ale Ma-ta má teď bebí.

„Lásko, běž si sednout,“ přichytím ho za loket. „Jak jsi spadl? Nestalo se ti něco? Co tě bolí?“ šeptnu starostlivě a pohladím ho po zádech.

„Jsem v pohodě, neboj,“ zasměje se a vezme si oba kluky do náruče. To říká vždycky. Začal je se smíchem pusinkovat a oni mu to opláceli mlaskavými zvuky, jak měli ve zvyku. „Jen jak jsem pospíchal, abych to měl brzo hotový, tak jsem špatně došlápnul a spadl. Narazil jsem si bok a bouchnul se do hlavy, ale nic mi není,“ ujistí mě. Posmutněl jsem. Hned jsem ho pohladil něžně po tváři. Nesmí se mu nic stát, já bych to vážně nepřežil. Jenže já jsem zavinil to, že ho bude bolet srdce.

„Ještěže se ti nic vážného nestalo. Neměl jsi nic dělat, měl ses na to vykašlat… To je moje vina,“ vydechnu a semknu rty k sobě. Kdybych tu byl, mohl jsem všechno udělat. Kdybych nedělal tu pitomou zakázku, nepřišel ten zasranej John a já nebyl takovej kretén, nic by se nemuselo stát!

„Bille, no tak, nic není tvoje vina,“ dá mi pusu. Všechno je moje vina! Jen to zatím nevíš. „Běž se svléknout, já převléknu kluky a všichni se najíme, hm?“ usměje se na mě a pak na kluky. „Budeme mít hamu, zlatíčka,“ rozešel se s nimi z obýváku.

„Ha-mu, ha-mu,“ začali hned oba hladově jásat. Byli to strašní jedlíci. Mám strach, že doma mě už ani oni nerozveselí. Tohle je šílený. Cítím, jak mě svědomí vážně přímo žere.

„Jo, jdu nahoru,“ vydechnu za nimi jen tiše a odnesu jim oblečení, které jim Tom svlékl. Ani jsem mu nepoděkoval. Sakra, já dneska poseru vše, na co sáhnu. „A Tome… děkuju mockrát,“ houknu ještě ze schodů. Potom jsem se po nich snad i rozeběhl nahoru. Neměl jsem na to sílu.

„Ten tatínek je divnej, co kluci?“ uslyšel jsem už jen jeho smích a jejich hihňaní. Nesmí to na mně poznat, jenže jak to mám udělat?!

Došel jsem raději rychle nahoru a namířil si to rovnou do koupelny. Hned jsem ze sebe strhal oblečení a hodil ho do koše na špinavé prádlo. Nesnesl bych to na sobě, když vím, že na mě sahal John. Rychle jsem si dal sprchu a poté se došel do ložnice převléknout do tepláků a trička. Jelikož mi bylo chladno, vzal jsem si i mikinu ve stejné barvě, v černé a šel pomalu dolů do kuchyně. Prostě se musím snažit, zavinil jsem si to, a teď to mám. Už na chodbě jsem slyšel jejich hihňání a mlaskání nebo případné kňourání. Když jsem vešel, všichni už měli na stole jídlo nandáno. Tom měl talíř před sebou, ale i přesto se jako obvykle věnoval těm dvěma broučkům a krmil je, aniž by na sebe dbal.

„A ještě jednu za tatínka… a za babičku… za dědečka… a…“

„Ta-ta, ta-ta,“ začal hned Aaron plácat ručkama do židličky, když mě uviděl. Je rozkošný, jak nám říkají. Nathaniel se dál spokojeně nechal krmit.

„Nakrmím je, Tomi,“ usmál jsem se, když jsem vešel do kuchyně. „Najez se, sedni si a hlavně si odpočiň,“ pohladím ho po paži, načež přejedu prstem Aaronovi po nose, když na mě tak hezky upozornil.

„Hííí,“ zazubí se na mě s pár mrňavými zoubky.

„To je dobrý. V klidu se najez,“ usměje se na mě Tom a otře Nathanielovi prstem pusu, načež si ho olízne a prcek se na něj sladce usměje. Vždycky byl u jídla klidnější. Je větší jedlík než Aaron, ale to nejspíš proto, že ho chce dohonit na váze i výšce.

„Ne vážně, utíkej se najíst. Aspoň si užiju s prckama vykrmování,“ šeptnu.

„Najím se potom. Kluci jsou přednější,“ broukne jen, aniž by dbal na má slova a dál ho krmil, přičemž se už natáhl i k Aaronovi a začal ho také krmit. Zblázním se z něj. Musí taky koukat na sebe.

„Tome, taky se musíš najíst a odpočinout si, honem, běž,“ vzal jsem mu lžičku z ruky a pomalu ho podepřel, aby vstal. Nechci, aby všechno bylo na něm.

„O co ti jde? Nikdy ti to nevadilo, a teď mě od nich najednou taháš,“ podívá se na mě nechápavě a vyvlékne se mi. Ale takhle jsem to teda vážně nemyslel.

„Jen chci, aby ses v klidu najedl. Celej den tady kmitáš, něco pořád děláš. Netahám tě od nich,“ šeptnu.

„Nikdy sis toho ani nevšiml, tak nevím, proč bychom to teď měli měnit,“ přisunul se zpátky ke klukům a začal je opět krmit. Chce mi říct, že si nevšímám domácnosti nebo co? Takhle to není. Chci si prostě kluky taky užít. „Viďte, vy dva bobci?“

„Nom, nom, nom,“ začali hned přikyvovat s plnými pusinkami.

„Nemyslel jsem to špatně,“ semknu rty k sobě a těžce vydechnu.

„Já vím, že ne. Však ti nenadávám, Bille,“ povzdechne. Jsem díky tomu, co se stalo, přecitlivělý. Jeho vina to není. „V klidu se najez. Najím se pak.“

„Já vím…“ přikývnu a dojdu ke kuchyňské lince.

Opřel jsem se o ni a nalil si sklenku vody. Potom jsem se natáhl do poličky, kde jsem měl léky. Hned jsem si vzal a zapil je.

„Jé, promiň, zapomněl jsem ti je připravit,“ vydechne náhle Tom. „Bral sis je včera? Úplně mi to vypadlo, promiň.“ On se stará jednoduše o všechno, a tak to být nemá. Nechci, aby to tak bylo. Aniž bych chtěl, on si na sebe bere všechno.

„Děkuju, ale já nechci, aby sis bral všechno na starost, miláčku,“ šeptnu. „Já si je beru, neboj se. Neomlouvej se za to, tohle je moje starost.“

„Seš dneska nějakej přešlej, stalo se něco? Nějaké problémy v práci?“ ohlédne se na mě, zatímco dělá klukům letadýlka až do pusinek. A co teď? Co mu mám říct, do prdele?

„Ne, to nic,“ párkrát zamrkám a otočím se zpět k lince. Trošku jsem se ještě napil.

„Víš, že mi to můžeš říct, lásko,“ brouknul vlídně. Kéž by to tak lehce a snadně šlo. Kluci už začali pomalu jídlo odmítat, takže si je vzal Tom oba na ramena a začal se s nimi trošku pohupovat, dokud si neříhli. „No vy jste ale šikulkové, jak vám to jde,“ začal je pusinkovat, čemuž se oba hihňali.

Usmíval jsem se na ně, ačkoli to moc dobře nešlo. Uvnitř mě se minutu od minuty tvořil stále více a více velký, těžký balvan, který mě svíral, abych nemohl dýchat. Jsem si jistý tím, že ten balvan nezmizí už asi nikdy. Jen jsem sklopil oči a došel k nim. Oba jsem je pohladil po hlavičkách a nakonec i Toma.

„Jste moje všechno,“ pošeptám.

„Ty naše taky, miláčku,“ dá mi Tom pusinku. „Copak se děje, broučku, hm?“ vyhledá si smutně mé oči.

„Nic, to nic,“ sehnu se k němu. Na několik vteřin jsem se u něj zastavil, ale potom jsem ho políbil. Nemůžu se bránit a dělat věci jinak než předtím. Vše by poznal a já si prostě potřebuju najít okamžik na to, kdy mu to řeknu. Tom mi polibek opětoval, ale poté se na mě už vážně podíval. V jeho očích bylo něco zvláštního.

„Odnesu kluky do ohrádky do obýváku a promluvíme si,“ pošeptá. Ne! Ne, to ne! Nemůžeme o tom mluvit, do prdele, kam… co mám dělat! Poté sundá klukům bryndáčky a odnese je.

Zakňučel jsem jako štěně a dlaň stáhl v pěst. Nemůžu s ním o tom teď mluvit, poznal to a je to v prdeli. Jen jsem se zhluboka párkrát nadechl a sklopil hlavu, aby se mi vůbec prokrvil mozek. Podíval jsem se pak před sebe, načež jsem semkl rty k sobě. Během chvilky už byl Tom zpátky a otíral si triko na ramenou.

„Těším se, až přestanou slintat,“ zasměje se a prohlédne si zakydané triko. „Stejně už musí do špíny. Ráno zas hráli bitvu a celýho mě pokydali,“ svlékl si ho pobaveně. Pohodil ho po lince a poté mě objal kolem pasu, načež si vyhledal mé oči. Mile jsem se na něj usmál a objal ho kolem krku.

„Stejně jsou zlatí,“ pošeptám a líbnu ho na tvář. Chci ho líbat, dotýkat se ho a mazlit se s ním, jenže ono to nejde, když vím, že někdo jiný sahal na mě.

„No jo, jsou to zlatíčka po tobě,“ dá mi pusinku. To rozhodně ne. „Co se děje, broučku? Jsi smutnej, něco tě trápí. Pověz mi, co tě tíží na srdíčku, hm,“ začne se mi něžně otírat nosem o tvář. Je na mě strašně hodnej, milej, miluje mě a já jeho, tak proč jsem tohle, sakra, dopustil? Využiju toho a dlouze ho políbím. Přivinul jsem si ho k sobě.

„Jsem jen… unavený,“ pošeptám mu.

„Já vím, hodně pracuješ a tak,“ vydechne. Pro dnešek je to jen chabá výmluva, za kterou bych si nejradši našil kulku mezi oči. „Ještě nějakou dobu to musíme vydržet. Kluci krásně rostou a za chvíli už kolem nich nebudeme muset tak poletovat. Pak máme na odpočívání celý důchod a to zas nás budou trápit vnoučata,“ zasměje se sladce, načež mě začne pusinkovat na bradě. „Teď se najíme a pak se budeme jenom válet u televize, abychom si odpočinuli, co ty na to? Kluci teď stejně budou spát…“ šeptá mi.

„Je to v pohodě,“ ujistím ho a sjedu mu rukama po pažích. „Klidně, budu rád. Budeme spolu,“ pošeptám a pevně ho obejmu.

„Hmmm,“ zavrní s úsměvem. „Takhle už jsi mě dlouho neobjímal. Ještě bys mi mohl říkat „medvídku“ a budu se cítit jako za starých časů,“ zasměje se.

„Miluju tě, medvídku,“ pošeptám mu, přičemž zavřu bolestně oči, což on naštěstí nevidí. „Miluju,“ přitisknu si ho k sobě pořádně.

„Já tebe taky. Nade všechno na světě. Jsi moje zlatíčko největší,“ políbí mě na krk a začne mě hladit po zádech. Bojím se, lásko, že už brzo nebudeš. Nebudu tvoje zlatíčko a ani mě nebudeš milovat. Tenhle pocit mě zabije.

Uteklo několik dnů, ve kterých se nic nezměnilo kromě toho, že mě vše tížilo ještě víc. Pořád jsem měl nutkání to Tomovi říct, ale neměl jsem na to odvahu ani sílu. Věděl jsem, jak moc ho to zasáhne, nedokázal jsem si představit, co to s naším vztahem a hlavně s manželstvím udělá. Byl jsem neustále napjatý, ve stresu a depresích. Snažil jsem se s kluky hodně chodit ven, věnovat jim i Tomovi co nejvíce času, ale lehké to nebylo. Svým způsobem jsem si je užíval, jako by to mělo být naposled, na což jsem nechtěl ani v nejmenším pomyslet.

Vše bylo pořád tak stejné, snažil jsem se, aby vše bylo jako každý jiný běžný den. Ráno jsem šel do práce, kde jsem měl vždy téměř černo před očima, když jsem si vzpomněl na to, co se tu stalo. Kdybych mohl, okamžitě bych tento okamžik smazal z historie a hlavně ze svého života.

Tom poznával, že se něco děje. Snažil jsem se to maskovat, krýt a lehce se přetvařovat, protože to jinak nešlo. V ničem, co jsem mu říkal, jsem mu ale nelhal. Miluju ho a nechci bez něj žít. Horší fakt je, že on bude chtít nejspíš žít beze mě.

Ah, jen když si vzpomenu na tu noc, kdy se ke mně tulil, mazlil se se mnou a chtěl se se mnou milovat. Nedokázal jsem to. Musel jsem ho odmítnout, ačkoli mi to srdce trhalo. Nikdy bych ho neodmítnul. Nešlo mi o sex, ale o to nádherné milování s ním, které trvalo hodiny a hodiny. Teď jsem se ho vzdal, protože jsem věděl, že to jednoduše po psychické stránce nepůjde. Ten pocit uvnitř mě, ten balvan stále rostl. Opravdu jsem se cítil s každým přicházejícím dnem, hodinou či minutou hůř. Moje svědomí pracovalo na plné obrátky. Žralo mě, trhalo mě na kusy. Připadal jsem si chvilkami jako šílenec, který na sebe bezmocně v kanceláři či sprše křičel. Už jsem nedokázal souvisle myslet, pořád jsem myslel jen na to, jak to Tomovi řeknu. Zdály se mi ty nejhorší sny, pořád jsem se ze spaní budil, brečel a potil se. Jednoduše jsem před svým svědomím neutekl.

Už asi dvacet minut jsem posedával dole na pohovce a snažil se sám sebe přesvědčit k tomu, abych mu to řekl. Bylo to už neúnosné, nemohl jsem s tím pocitem, že mu to tajím, jít dál. Pořád jsem si přemítal v hlavě, jak ho zavolám a řeknu mu to, ale nějak to nešlo. Nedokázal jsem se ani pořádně nadechnout, abych nahlas vyslovil jeho jméno. Přemlouval jsem se, uvnitř jsem křičel, jen proto, abych to ze sebe už dostal, ale bylo to příliš těžké a bolestné. Měl jsem strach, strašný strach, který jsem cítil proudit v žilách. Rozléval se mi tělem a nechtěl vymizet.

„To-Tome,“ vydechnu nahlas. A je to tady. Řekl jsem jeho jméno, což je krok k tomu, abych mu to řekl, ale stále se tak ještě nestalo. Byl u sebe v pracovně a z obýváku mě mohl tím pádem dobře slyšet.

„Ano?“ zavolá nazpět.

„Mohl bys… mohl bys sem, prosím, přijít, až budeš mít čas?“ řeknu a zachvěju se. Cítil jsem ošklivý pocit v žaludku, jako bych se měl každou vteřinou pozvracet.

„Jo, jo, hned jsem tam,“ ozve se z pracovny. Super, takže… Bille, právě si kopeš hrob.

„Děkuju,“ řeknu a stisknu si prsty kolena. Byl jsem celý roztřesený, nikdy jsem neměl takový pocit. Po chvilce už se ozvaly kroky, které vedly přímo ke mně. Náhle mě zezadu objal kolem krku a něžně mě kousnul do ucha. To bylo… zřejmě naposled. Co když mě vykopne z domu a rozvede se se mnou? Co kluci a on? Já… nemůžu o ně přijít!

„Copak je, lásko?“ přeleze gauč a sedne si ke mně.

Téměř vyděšeně jsem se na něj díval. Trošku jsem si pak promnul spánky, abych takhle nezíral a oddechnul. „Já ti… musím něco říct a promluvit si s tebou.“

„O čem?“ pohladí mě po hrudi a starostlivě si mě prohlédne. Ne, nechci, aby tohle skončilo. Nemůžu mu to přece ale pořád tajit! Jemně jsem ho za tu ruku chytil. Nevěděl jsem vůbec, jak začít a co vlastně říct. Vypadalo to snadně, ale opak byl pravdou.

„Já… víš, jak… no, ta zakázka, velká zakázka.“

„S těmi z Hamburku?“ snaží se mi pomoct.

„A-ano,“ přikývnu a jeho ruku si prohlédnu. Pohladil jsem ho prsty po článcích prstů a přivřel na okamžik oči. Ten prstýnek, co mu zdobí ruku, možná už nebude vázat žádné pouto. Možná vše pomine, rozplyne se to jako mráček. Já tohle ale nechci. „Projednávali jsme to a taky tam… no, ten John Simon, on… je ten žadatel.“

„John, jo, tak se, myslím, jmenoval. Co je s ním?“ proplete si se mnou prsty.

„On přijel,“ semknu rty k sobě. „A vše jsme vyjednávali, že to chce mít brzo hotové,“ vydechnu. Cítil jsem v očích slzy. Nechtěl jsem si opravdu hrát na chudáka, ale všechno mi to docházelo.

„Lásko, co se děje? Stalo se něco?“ pohladí mě smutně po tváři. Mohl bych klidně lhát a říct mu, jak mě chtěl ošukat na stole, chtěl mě znásilnit. Můžu si vymyslet cokoli, protože svědek zde nebyl, ale tohle bych neudělal. Nikdy.

„Byli jsme v kanceláři a on… mi nabídl, že mě někdy pozve na oběd. Řekl jsem, že můžeme, kvůli těm obchodím věcem. Dělá se to tak, ale on… to bral asi jinak,“ vydechnu ztěžka. Pomalu ze mě stáhl ruku a sledoval mě. Ne, nepouštěj mě, prosím!

„A…?“ Jak to mám jen říct, proboha.

„Pak po mně vyjel,“ sklopím oči a ztěžka vydechnu.

„Vyjel… On po tobě…“ šeptne. Ano, tak to bylo. Ale já krypl spolupracoval.

„Nechtěl mě od sebe pustit, mačkal se ke mně,“ pošeptám. „K ničemu nedošlo, přísahám, že ne.“ Tom mlčel. Sklopil jsem oči a bolestně vydechl. Nevěděl jsem, co říct. Vše bylo špatně.

„Takže…“ vydechne Tom a zamrká. V jeho očích byly slzy. Přikryl si dlaní obličej. „Podvedl jsi mě…“ Nemůžu mu lhát a ani to nechci, bylo by to ještě horší. Nad tím, že bych si něco vymyslel, jsem ani neuvažoval. Nechci, aby říkal, že jsem ho podvedl, je to tak… odporné mně samému.

„Já… líbali jsme se, ale já jsem se po chvíli odtrhl. Byl jsem prostě v šoku, i když to mě neomlouvá. Já ti to nechtěl tajit, ani ti lhát, proto ti to říkám. Chci k tobě být upřímný tak, jako jsem byl doposud. Já tě miluju, vážně tě miluju, já jsem nikdy nepřemýšlel o nikom jiném.“ Tom byl tiše a pouze si mnul oči. To je špatné. Kdyby mluvil nebo křičel, snad by to bylo lepší, ale když nereaguje, vím, že je to horší. „Tomi, prosím,“ slzy se mi rozkutálí po tváři. „Já vím, že… že je to strašný. Trápí mě to, nikdy jsem tohle nechtěl, nikdy. Ani nechci. Já jsem s ním neflirtoval, nic, to ti přísahám.“ Náhle popotáhnul nosem, otřel si oči a nemotorně se zvedl. Ne, neodcházej, prosím! Do hajzlu, já jsem takovej zmrd!

„Já-já…“ couvne, ale nabourá do stolku. Je z toho v háji a já to plně chápu. Nedokážu si představit, co se uvnitř něj děje, ale to zase nedokáže on u mě. „Za chvíli mi… přijde mi pa-pacient a… já…“ Málem zakopl i o křeslo, jak byl vykolejený. Přitiskl si dlaň na čelo, načež k sobě semknul rty. Pak už se rozplakal a rychle odtud odešel do své pracovny.

„Tome, počkej,“ vyhrknu ubrečeně a hned se zvednu. Šel jsem za ním, chtěl jsem s ním ještě mluvit, ale zamknul se tam. Sakra! Co mám teď dělat? Když na něj budu bušit, stejně mě k sobě nepustí. Možná bude lepší, když bude chvíli o samotě, ale já se bojím, že ta samota nebude pouze na chvíli, ne pro mě.

autor: Mischy & Turmawenne