Novel of Dreams – Our Life 52.

TOM

Nejistým krokem jsem se dobelhal ke křeslu ve své pracovně a bezmocně do něj spadl. Srdce mi v hrudi bolestivě bušilo a nepříjemně mi tepalo v hlavě, přičemž mi pískalo v uších. Svět kolem se náhle začal rozmazávat, ale nebylo to pouhými slzami. Do očí mě píchalo světlo, které sem dopadalo zvenku ze sněhu, do nějž se odrážely sluneční paprsky. Celou místnost jsem měl podivně zamlženou, jako by to byl pouhý sen, ale bolest v srdci mě ujišťovala o skutečnosti. Schoval jsem si obličej do dlaní, abych neviděl kolem sebe, protože se mi chtělo zvracet. Bylo to celé jako hnusná noční můra a já se neustále nedokázal smířit s jeho slovy. Matně mi to dávalo smysl, ta slova do sebe zapadala jako kousky skládanky, ale já necítil nic jiného než jen bolest a zradu. Velkou zradu, která mě zaplavila jako čepel nějakého ostří.

Bože můj, Bill mě podvedl. Můj Bill, můj manžel a otec našich dětí mě podvedl s jiným, cizím chlapem. Jak to jen mohl udělat? Líbal se s ním? Spal s ním? Co všechno spolu dělali? Jak často se stýkali? Kolikrát to spolu už dělali? Kolikrát mě podvedl a pak se sem vrátil s klidným svědomím?

„Proboha…“ zašeptám sám pro sebe a zavzlykám. Jsem sám v sobě ztracený. Jsem zmatený. Stále nevím, co mi říkal. Že se jen líbali? Poslední dny se choval divně, odmítl mě v posteli, ale… co to pro mě znamená? Pomalu jsem se schoulil do klubíčka a objal si hrudník, jako bych tím mohl alespoň částečně zacelit tu bolestivou díru ve své hrudi. Připadal jsem si, jako by ze mě v ten okamžik vyrval srdce. Proč to udělal? Nejsem pro něj už dost dobrý? Změnil jsem se za těch 10 měsíců, co máme dvojčata? Jsem neustále doma, starám se o domácnost, starám se o ně a k tomu ještě pracuju. Starám se tu o všechno, on chodí jen do práce a pak si pohraje s dětmi a udělá tohle?! Z nudy chodí za děvkama? Už mu nejsem sakra dost dobrý?! Stala se ze mě jen nudná ženuška v domácnosti?! Sakra, kurva!

Hystericky jsem se rozbrečel a začal mlátit pěstmi do molitanu pod sebou. Uvnitř mě už se kromě bolesti mísil i vztek. Byl jsem tím naplněn. Bál jsem se, že každým okamžikem vybuchnu a stane se ze mě Etna. Jako idiot se tady se vším dělám, denně tu lítám a uklízím, vařím a on se zachová jako naprostá kurva, jako zasranej zmrd!

„Do prdele,“ přikryji si dlaněmi obličej, jako bych se tím chtěl chránit, aby na mě nikdo neviděl, ač tu nikdo jiný kromě mne nebyl. Brečel jsem naplno a vůbec své emoce nekrotil, protože jsem je nedokázal ovládat. Neovládal jsem ani sám své tělo, natož mysl. Hlavou se mi honily nejhorší obrazy a představy jeho v posteli s cizím chlapem v nějakém prašivém motelu, kde se tajně schází; jak mu ho kouří, jak ho tvrdě šuká a on křičí. Ježiši, jak jen mohl. Copak už mě nemiluje? Slíbili jsme si lásku a věrnost před Bohem, rodinou i našimi přáteli. Co je na mně tak strašného? Nedokážu ho uspokojit? Už ho nepřitahuju nebo co, sakra?! Z úvah a hlasitého pláče mě vytrhlo klepání.

„Tome, jste tam?“ ozvalo se za dveřmi. Do prdele, pacientka. Ihned jsem se sebral, otřel si obličej kapesníkem a téměř doběhl ke dveřím. Za nimi stála Eva.

„Dobrý den, pojďte dál,“ popotáhnu nosem a nechám ji vejít, načež zavřu.

„Stalo se vám něco? Jste v pořádku?“ ptala se mě hned starostlivě. Eva byla čtyřicetiletá žena z rozvedené rodiny, nedávno se rozvedla i se svým manželem a děti dali jemu. Náhle jsem v ní spatřil sebe a chtělo se mi brečet a křičet ještě víc, jenomže byla moje pacientka. Tohle byla moje práce a já se na tu hodinu musel sebrat.

„Jenom nějaké rodinné problémy, ale nedělejte si s tím starosti. Prosím, posaďte se,“ pobídnu ji. „Jen mne omluvte na malý moment, než se opláchnu a vysmrkám,“ vynutím ze sebe malý úsměv a rozejdu se do malé koupelny, kterou jsme tu nechali zřídit.

„Pokud máte, Tome, nějaké problémy, můžeme naše sezení přendat na jindy,“ řekla mi vlídně, avšak i přesto se posadila. Nejraději bych ji odtud vykázal, ale platí mi za to, tohle je moje práce. Snad se i na chvíli chci myšlenkami odpoutat někam jinam než k vlastnímu životu, jenomže v ní bohužel vidím sebe. Manžel ji podváděl, dokud to nezjistila a nerozvedli se. Jejich děti přidělil soud jemu. Taky takhle dopadneme s Billem? Seberou mi děti a dají je jemu? Přijdu o ty dva broučky?

„V pořádku. Prosím, nabídněte si,“ poukážu na skleničku a flašku vody, zatímco zajdu do koupelny. Dojdu k zrcadlu a téměř se sám sebe leknu. Není divu, že zareagovala tak vylekaně. Opláchl jsem si obličej ledovou vodou a snažil si v hlavě urovnat myšlenky, vzpomenout si na naše poslední sezení, ale hlavou mi létaly pouze myšlenky spojené s Billem a s tím, co mi před chvílí oznámil. Po chvíli, co jsem se trochu uklidnil, jsem se za Evou vrátil. Usadil jsem se do křesla, vyndal si její složku a připravil si bloček s propiskou. Stále si mě starostlivě prohlížela, ale ujistil jsem ji, že je vše v pořádku a ať začne mluvit, o čem by si ráda promluvila. Chvíli ještě váhala, než jsme začali mluvit jako obvykle o prostých věcech, jako bylo dnešní spaní a probuzení. Poté se rozmluvila o tom, že byla předevčírem s dětmi v zábavním parku, ale chovaly se k ní hrubě a ošklivě kvůli tomu, co jim řekl otec. Prý si našel přítelkyni, kupovali si je hračkami a ji pouze pošpiňovali. Snažil jsem se ji poslouchat, komunikovat s ní, ale příliš se mi to nedařilo. Poslouchal jsem ji pouze napůl a při tom neustále přemýšlel nad Billem. Většinu času jsem se snažil uklidnit, takže jsem si deskami zakrýval obličej, abych skryl slzy v očích. Na konci našeho sezení jsem se jí omluvil za svoje neprofesionální chování, trápilo mě to a vyčítal jsem si to, ale Eva mi řekla, že to je v pořádku a chápe to. Nakonec mne objala. Jakmile se za ní zavřely dveře, složil jsem hlavu mezi stehna a rozbrečel se jako malé dítě.

Po Evě už žádný pacient nepřišel, ale i přesto jsem se snažil veškerý čas po zbytek dne strávit v pracovně a něco dělat, ač jsem neustále zíral do prázdna, utápěl se v bolesti a svých myšlenkách. Věděl jsem, že někde nahoře jsou moje dvojčátka a určitě se mě dožadují, ale neměl jsem sílu vstát a jít tam. Bál jsem se, že ho potkám. On určitě byl schopný tam dojít a postarat se o ně.

Až kolem šesti večer jsem se sebral, zhasnul tu a vyšel ze své pracovny. Na celém patře byla tma, jen v obýváku svítilo malé světlo. Pomalu jsem tam došel, ale nikdo tam nebyl. Vrátil jsem se do kuchyně. V myčce byly talířky i lžičky, takže podle toho jsem usoudil, že se o kluky Bill postaral. Pohlédl jsem nahoru ke schodům, semknul rty k sobě a pevně zavřel oči. Znovu mě bodlo u srdce. Nejraději bych odtud odešel někam daleko, kde bych byl sám, ale nemůžu. Rád bych si sbalil věci a vrátil se domů k mámě, nechci tu s ním být už ani o minutu navíc, ale to taky nemůžu. Nahoře jsou moje děti, jsou to naše děti. Nemůžu je vzít a odejít i s nimi. Oni za nic nemůžou. Billa mají rádi stejně jako mě a tohle si ti dva drobečkové nezaslouží, jenomže co jiného mám dělat? Nedokážu se na něj ani podívat, ani s ním promluvit. Jak pak mám vůbec sdílet jednu domácnost s člověkem, který mě podvedl? Už mu nedokážu věřit.

Chytil jsem se zábradlí, zhluboka se nadechl a vydal se tiše po schodech nahoru. Zaslechl jsem kluky, jak tam něco v pokoji žvatlali. Ovšem s jejich hlasy jsem zaslechl i ten Billův, ale příliš hlasitý nebyl. Vždyť s ním ani mluvit nemusím… Došel jsem až ke dveřím a nasucho polknul. Třásla se mi kolena. Kluci si hráli na koberci už v pyžamech a šťouchali tam do nějaké hračky. Bill seděl u nich. Jako první mě zahlédl Nathaniel. Hned se mu rozsvítila kukadla, usmál se a začal se mě dožadovat slovy: „Ma-ta, ma-ta, u.“ U toho ke mně vztahoval ručičky, což pro mě bylo jasným znamením, že chce pochovat a pomazlit se. Ač mě bolelo srdce a v očích mě štípaly slzy, došel jsem k němu, vzal si ho do náruče a přivinul si ho k sobě. Jemu ani Aaronovi nikdo nesmí ublížit, ani my a už vůbec tenhle incident. Hlavně se oni dva nikdy nesmí odloučit od sebe. Jsou na sebe zvyklí už z bříška. Nevzdal bych se jich, ale za tu cenu, že bychom je museli rozdělit s tím, že jedno bude mít Bill a jedno já, raději bych oba dal jemu. Raději bych byl sám a trpěl, než aby trpěli oni bez sebe. Bill si jen otřel oči a poté hlavu sklopil. Bylo na něm vidět, jak rád by něco řekl, ale byl jsem rád za to, že mlčel… zvlášť před nimi.

„Ma-tá, ma-tá,“ začal se hned chechtat i Aaron, přičemž ke mně natahoval ruce.

„Pojď ke mně, miláčku,“ vezmu si ho do druhé ruky a také ho k sobě přitulím. Oba si mi položili hlavičky na ramena a schoulili se ke mně jako dvě mrňavé kuličky. Choval jsem je, pohupoval se s nimi a pusinkoval je. „Už je načase jít spinkat, kluci,“ povím jim konejšivě. „Půjdeme hají, hm?“

„Hají,“ zabroukali hned oba ospale a zapřeli se mi ručičkama o hruď. Bože můj, tohohle bych se nevzdal. Nechci o ně přijít, jsou moje všechno. Proboha, prosím, ať je tohle jen noční můra a já se za chvíli vzbudím. To jsem slyšel, jak Bill popotáhnul a z hrdla se mu vydral bolestný povzdech.

„Pomůžu ti s nimi,“ pošeptal a otíral si přitom slzy. Ježíši Kriste, ať na mě, prosím, nemluví. Nechci ho ani slyšet, a už vůbec ho nechci vidět. Beze slov jsem ho obešel. Položil jsem Nathaniela do postýlky a Aarona hned vedle do té druhé. Pěkně jsem je oba zachumlal do peřinek a popřál jim dobrou noc, přičemž jsem každému dal tři pusinky jako každý večer. Rozloučili se se mnou slovy: „Pa-pa, ma-ta.“ To už jsem se na ně jen usmál, pohladil je po tvářičkách a rozešel se z jejich pokojíku. Měl jsem sto chutí i zhasnout, jako by tam vůbec nebyl, ale nechtěl jsem se chovat jako dítě, takže jsem jen přivřel dveře, aby jim také mohl popřát dobrou noc. Zaslechl jsem ho ještě, jak se s nimi loučí, ačkoli přitom tiše plakal.

Ne, tohle ať ani nezkouší a už vůbec ne před nimi. Rozeznají grimasy, vědí, co to znamená a tohle se jim rozhodně nebude líbit. Nejraději bych ho odtamtud odtáhnul a ještě mu nafackoval. Opřel jsem se na chodbě o zeď, zaklonil hlavu a zakryl si obličej do dlaní. Klid, Tome, dýchej. Byl u nich poměrně dlouho, ale byl pak už tiše. Pravděpodobně u nich seděl, ačkoli spali. Stále jsem tam stál a zhluboka dýchal. Bylo mi na omdlení a na zvracení. Pulzovalo mi silně nejen v hlavě, ale i v žilách a tepnách. Cítil jsem všude po těle rozlévající se horkou krev a s ní i bezmoc a bolest, přičemž mě začínalo opět bolet na hrudi, jak jsem zadržoval vzlykání. Po chvíli jsem zamrkal, ztěžka vydechl a sešel ze schodů. Došel jsem do kuchyně, kde jsem se zastavil a pouze se bezmyšlenkovitě rozhlédl. Ani nevím, proč jsem sem šel, co jsem chtěl. Snad jen… Ne, nevím. Měl bych se najíst, ale jídlo je to poslední, na co mám teď myšlenky. Otevřel jsem šuplík, v němž byly příbory, a sáhnul pro lžičku. Můj pohled ovšem upoutal velký, ostrý nůž na maso. Přivřel jsem oči, abych z nich vyhnal slzy, a uchopil jsem ho do dlaně. Nebýt dětí, nejspíš bych ho použil. Nejradši bych od všeho utekl jako vždycky, ale teď už nemůžu. Děti jsou zodpovědnost a tu já přijal s vědomím, že už nikdy nebudu muset utíkat. Tohle manželství jsem přijal v domnění, že nikdy nebudu chtít utéct. Pevně jsem ho sevřel a tiše vzlyknul. Po chvíli se objevil Bill ve dveřích.

„Mohl bych s tebou mluvit, prosím?“ řekl tichým a klidným hlasem. Bože… Povolil jsem sevření rukojeti a vrátil nůž do správné přihrádky. Popotáhnul jsem nosem, otřel si hřbetem ruky tvář a vyndal lžičku. Pak jsem se natáhl pro konvici a natočil do ní vodu. „Tome, prosím,“ pošeptal a došel blíž ke mně. Možná se chce nakonec i rozvést. Nejspíš už by mě to nepřekvapilo. Proč by se mnou ztrácel čas, když už pro něj nejsem dost dobrý. Dal jsem vodu vařit a vyndal čaj, aniž bych se na něj podíval. „Promiň, já…“ nadechl se, ale dále už nic neřekl. „Chtěl jsem ti jen něco říct,“ dodal po chvíli, když se už pomalu otáčel k odchodu. Rozvod se dá řešit i papíry. Kousl jsem se do rtu a bolestně zavřel oči, ale nic jsem mu na to neřekl. „Tome,“ zašeptal tiše, jako by to chtěl ještě zkusit. Ani jsem si neuvědomoval, že si ryji nehty do zápěstí, dokud jsem neucítil palčivou bolest. Sklonil jsem hlavu a uviděl malinkatý potůček krve, který se mi z drobné ranky vydral. Kéž by jen věděl, jak mi teď krvácí srdce. Zůstanou na něm odporné jizvy, jaké jsou a budou na mém zápěstí. Jemně jsem prstem přejel přes jizvu, která se mi táhla přes celé zápěstí. Možná jsem měl tenkrát zemřít nebo zůstat v léčebně. Bill se ke mně pootočil, jako by chtěl něco říct, ale místo toho se ke mně rovnou rozešel.

„To-Tome, ty krvácíš…“ vyhrknul ze sebe a ihned otevřel skříňku, kde jsme měli lékárničku a poté ji vyndal. Jen jsem se škrábnul a on hned vyvádí. Jindy by mě politoval a nabídl mi, že mi to zalepí. Asi si myslí, že touhle přehnanou starostí něco spraví a že celý tenhle incident smažeme.

„Kéž by to bylo jen z ruky,“ šeptnu a otřu si těch pár kapek krve druhou rukou. Poté hodím sáček čaje do hrnečku. Hned vyndal náplast a natáhnul se po mé ruce, aby mi to mohl přelepit. Nechtěl jsem, aby se mě dotkl, takže jsem rukou ihned ucukl. Nejspíš bych nesnesl to pomyšlení, že se dotýkal někoho jiného, a teď se bude dotýkat mě, i když jde o pouhou pomoc.

„A je to moje vina.“ Nic jsem mu na to neřekl a zalil si čaj. Zbytek vody jsem vylil do dřezu.

„Promiň, chtěl jsem ti to jen přelepit,“ stáhne ruku zpět a alespoň mi náplast položí na linku. Nikdo se tě o to neprosil. Radši jdi zalepit Johnovi díru do prdele. Lékárničku uklidil, ale za to si vzal svou lahvičku prášků. Když jsem čaj vylouhoval, ještě jsem ho trochu osladil a potom se už rozešel pryč. Vydal se pomalu za mnou. Zhasnul za sebou světlo v kuchyni a poté se rozešel do obýváku. Fajn, tak bude asi lepší si jít pustit telku do pracovny. S povzdechem jsem se otočil a rozešel se do pracovny.

„Pokud sem chceš jít, tak pojď. Já klidně půjdu jinam,“ řekl vlídně. Jasně, to by ses musel propadnout do země. Beze slov jsem zašel do své pracovny a zavřel se tam. S povzdechem jsem si sednul do křesla pro pacienty. Sám jsem teď potřeboval terapeuta, kterému bych se mohl svěřit se svými problémy. Jako první mě napadl Brian. Teď už ho nebudu otravovat, ale zítra bych za ním mohl zajít i s prcky. Promnul jsem si spánky, položil se a zavřel oči. Pořád na to musím myslet. Ne na to, že to udělal, ale proč to udělal. Proč? Už mu nestačím? Nepřipadám mu dost přitažlivý? Je to 10 měsíců. Na posilování zkrátka nemám čas, ale neztloustnul jsem. Snad mi ani neubyla svalová hmota, možná jen… už nejsem tak pevný. Třeba už se mu nelíbím, já nevím. Když jsem vypil svůj čaj, bez dalšího rozmýšlení jsem odnesl hrnek do myčky, poté se v ložnici převlékl a zavřel se v posilovně. Teď už mi bylo jedno, jestli ho přitahuju nebo ne. Chtěl jsem se odreagovat, vybít ze sebe všechen ten vztek a dostat ze sebe všechno to špatné. Je teprve 6 hodin, děti už spí, a když se teď nemusím věnovat Billovi, na sebe budu mít času dost. Můžu si zacvičit a trochu se protáhnout.

autor: Mischy & Turmawenne