Bourdon 9.

Silně se kousl do rtu a ve chvíli, kdy se tmavá obloha rozzářila silným bleskem, vyděšeně zakňučel. Ukryl hlavu pod polštář a se zavřenýma očima se snažil přemýšlet nad něčím hezkým. Myslel na večer, který s Tomem strávili. Na to, jak roztomile působil s kornoutkem zmrzliny a spokojeným úsměvem na rtech. Na okamžik, kdy na těch svých ucítil závan horkého dechu a pootevřel je v očekávání polibku, který nepřicházel. Myslel však i na bolest, která vyplnila celé jeho nitro hned poté, co se od něj Tom vzdálil.

Stiskl víčka, napřáhl dlaň a konečky prstů pomalu kreslil různé obrazce, zanechávajíc tak na prostěradle nerovnoměrné vlnky. Neustále si opakoval, že se mu nemůže nic stát. Že je v bezpečí, a bouře řádící venku na něj nemá žádný dosah. Celý se zabalil do přikrývky a unaveným pohledem prolétl čas na hodinách, sousedících se starou fotografií. Na nočním stolku se nacházela ještě zelená lampa a malé dětské autíčko, ale nic z toho neupoutalo jeho pozornost tolik, jako tvář mladé dívky, která se na něj z rámu srdečně usmívala. Mohla to být Tomova máma, ale soudíc podle struktury fotografie a toho, že Tom o rodičích odmítal mluvit, tipoval, že by se mohlo jednat o jeho babičku Nelly.

Posadil se, rozsvítil světlo a vzal ozdobný rám do rukou. Bříšky prstů nevědomky obkresloval její tvář a úsměv, tolik podobný tomu, na který by se dokázal dívat hodiny. Jistě to byla úžasná žena. V očích ukrývala moudrost, nadhled, život a velikou dávku něhy. V té době měla ještě celý život před sebou a těšila se, jak jej bude každým dnem poznávat víc a víc. Drobná jiskra v očích jí dodávala špetku bláznovství a Bill nepochyboval o tom, že Tom byl kdysi úplně stejný. Bodlo jej u srdce.

Před třemi lety byl jako ona. Mladý, inteligentní, přitažlivý kluk. Plný nadějí a snů. Budoucí lékař. Jistě se každý den usmíval, žertoval, bral věci s nadhledem, a co bylo ze všeho nejdůležitější, žil. Pomalu, trpělivě se vydával cestou, po které toužil. A stačil jeden jediný okamžik, aby bylo všechno pryč. Nečekaně nadešel konec nevyplněných snů a nevyslyšených nadějí. Někdo jej krutě smetl ze správné cesty a donutil jej bloudit v kruhu.

Předtím, než odložil fotografii a vylezl z postele, si slíbil, že udělá i nemožné proto, aby dokázal jeho nevinu. Aby mu pomohl najít cestu z nekonečného bludiště a vykročit opět správným směrem. A pokud by chtěl, jej i doprovázel.

…

Do obýváku vklouzl zcela neslyšně. Ozvěna jeho kroků se ztrácela v burácení stromů a hvízdání větru. Jakmile došel až ke gauči, který Tom ode dne jeho příchodu využíval jako postel, smutně vydechl. Klekl si tak, že byl náhle pouhých několik centimetrů od něj a měl tak dokonalý výhled na laskavou, spící tvář. Ukazováčkem jej pohladil po líci a pousmál se, jakmile jej na pokožce poškrábalo drobné strniště. Tom se zamlel, ale neotvíral oči. Svým pohybem však probudil Dusta spícího na druhém konci gauče. Ostražitě zvedl hlavu a unaveným pohledem sledoval tvář osoby, která narušila jeho klid. Jakmile v ní poznal Billa, seskočil z gauče a přiběhl si pro pohlazení.

„Ty jsi hodnej pejsek,“ Bill jej s úsměvem hladil po skvrnité hlavě. „Ani na chvilku jej nespustíš z dohledu, viď?“

Dust spokojeně vrtěl ocasem, po chvilce však upoutal jeho pozornost míček pod stolem. Rozběhl se za ním, vzal jej do tlamy a odnesl si jej do svého pelechu v rohu pokoje. Bill pozoroval jeho pokusy o zdevastování hračky a pobaveně se přitom usmíval. Nevšiml si, že se Tom mezitím stihl probudit a pozoroval jej ospalýma očima. Uvědomil si to teprve ve chvíli, kdy se k němu otočil a jejich pohledy se setkaly. Bill pootevřel rty, zalapal po dechu a plaše odvrátil tvář.

„Stalo se něco, Bille?“

Rychle zavrtěl hlavou, ve které slyšel ozvěnu tepů svého srdce. Nikdo nevyslovoval jeho jméno tak jako Tom. Nikdo v něm nevyvolával to, co on. Stačilo, aby na něj pouze promluvil a on se proměnil v malého školáčka. Vyděšeného a třesoucího se ze své první zkoušky.

„Stalo se… vlastně… nestalo… j-já …ach Bože,“ zasténal a pohotově ukryl tvář do dlaní. „Jenom mě vyděsila ta bouře, to je všechno.“

Tom se něžně pousmál, prsty si několikrát promnul tvář, aby se úplně probral, a opět na něj pohlédl. Bill seděl kousek od něj, se skloněnou tváří a povadlým úsměvem připomínal hromádku neštěstí. Zvláštní. Jako by se díval do zrcadla a pozoroval svůj odraz.

„Ještě nikdy jsi neměl problém mi něco říct.“

Nechtěl jej urazit. Byl to jednoduše fakt. Byl výřečný a právě to se na něm Tomovi tolik líbilo. On sám měl s mluvením poslední dobou problémy, a proto byl rád, že si Bill uměl vystačit i sám.

„Občas se mi to stává… když jsem nervózní.“

„Jsi ze mě nervózní?“

„Možná,“ připustil a za pomoci Tomových dlaní se posadil vedle něj.

Několik vteřin pouze sledoval své prsty, které byly ještě před chvílí v sevření těch Tomových, a náhle věděl, že se s ním něco stalo. Něco nebylo jako předtím. On sám se během několika dnů proměnil k nepoznání.

„Můžeš dnes zůstat tady se mnou, ano?“ Tom k němu nesměle natáhl dlaň a zlehka jej pohladil po líci. Ze všech sil se však snažil vyhnout jeho očím. Nedokázal by se na něj dívat. Nechtěl. Byl si jistý, že pokud by se jejich pohledy setkaly, pochopil by. Přečetl by z jeho očí vše, co nebylo vyřčeno. Listoval by v něm jako v nové knize a pomalu stránku po stránce by poznával její tajemství. Nemohl se mu otevřít. Ještě nebyl ten správný čas.

Raději si opět lehl, posunul se až ke kraji, aby tím udělal Billovi místo, a když se položil vedle něj, přes oba přehodil přikrývku.

„Dobrou noc Tome,“ zašeptal Bill předtím, než se k němu otočil zády.

Pokoušel se najít pohodlnější polohu, ale mohl si lehnout jakkoliv, střetu s Tomovým tělem by se nevyhnul. Proto pouze zavřel oči a snažil se myslet na cokoliv, co by mu pomohlo odlákat pozornost od Tomovy blízkosti. Bylo to však příliš těžké. Cítil na svých zádech tlukot jeho srdce stejně intenzivně jako horké výdechy na krku. Téměř mu ležel v objetí.

Poprvé v životě se přistihl při myšlence, že by se raději soustředil na bouřku za oknem.

„Dobrou noc, Bille.“ Odpověděl Tom a všemožně ohýbal ruku, pro kterou nedokázal najít pohodlnou polohu. Nakonec se s povzdechem uvolnil a opatrně položil třesoucí se dlaň na Billovy boky. Vnímal, jak se pod ním napjal, ale neodstrčil jej. Právě naopak. Sám vzal jeho prsty mezi své a položil si je na břicho. Tělem se k němu přitiskl ještě více a spokojeně vydechl.

Tom zavřel oči a pousmál se. Billovo křehké tělo dokonale zapadalo do jeho objetí…

…

Andreas střídavě sledoval fotografii své malé neteře a pohupující se pozadí Penny, o kterém snil snad ode dne, co ji přijal do své ordinace. Ještě nikdy nepocítil takovou touhu stát se pacientem, jako právě v tuto chvíli. Smutným, dokonce až mírně závistivým pohledem sledoval, jak pomáhala jednomu staršímu pánovi s oblékáním a nakonec jej doprovodila ke dveřím se svým krásným úsměvem.

„Čekárna je prázdná,“ oznamovala, ještě jednou pohlédla vlevo a vpravo a poté se vrátila dovnitř. Posadila se ke svému stolu a začetla se do karty jednoho z pacientů.

Andreas si napravil silné dioptrické brýle, vstal a vykročil vpřed. Zastavil u jejího stolu, důležitě si odkašlal, připraven ji konečně pozvat na rande. Zhluboka se nadechl, narovnal se a otevřel ústa. Právě tehdy k němu zvedla tvář, zadívala se na něj zvědavým pohledem a on se na jejích usměvavých rtech úplně ztratil. Zakoktal něco o tom, že si zatím zajde pro oběd, a vytratil se dřív, než stihla jakkoliv zareagovat.

„Idiot,“ mumlal celou cestou z ordinace a u východu z budovy, v nadávání dokonce přitvrdil. Nejraději by zašel do nejbližší hospody a tam utopil svou neschopnost až na dně jakési pálenky, ale to si nemohl dovolit. Služba mu končila až za čtyři hodiny a do té doby se se svou neschopností bude muset vyrovnat sám.

Jakmile vykročil na ulici, přivítalo jej počasí, které bylo dokonalým obrazem jeho nálady. Svraštil obočí, sklonil tvář před neúnavným deštěm a mířil k malému pekařství. Váhal mezi ovocnou taštičkou a šunkovým sendvičem. Nakonec si vzal obojí a pomalým krokem mířil zpět. Cestou však do někoho narazil a strčil jej tím přímo do dráhy pospíchajícího cyklisty. Zničeně zasténal.

To byl teda den!

…

„Tomi?“

„Hm?“

„Nechceš mi říct, co se stalo?“

Tom se zamyšleným výrazem nalil do dvou hrníčků horkou vodu, položil je před Babett a přinesl ještě med a dva citróny. Teprve poté se konečně posadil naproti ní a opětoval její pohled.

„Nic se nestalo,“ odpověděl vyhýbavě i přesto, že si byl jistý, že jí to jako odpověď stačit nebude.

„Tomi, znám tě odmalička,“ Babett si do čaje vytlačila trochu šťávy a věnovala mu posmutnělý úsměv. „Poznám, když tě něco trápí. Tak co se stalo? Něco s Billem? Neviděla jsem jej tady.“

Tom pokrčil rameny a soustředil se pouze na svůj hrnek čaje.

Co jí měl říct? Že je náhle všechno tak jiné, až jej to děsí? Že se s ním děje něco, co si nedovede vysvětlit? Myslel si, že jej po návratu domů již nic hezkého nečeká. Místo toho však potkal chlapce, který svým zjevem připomíná dítě slunce. V koupelně jsou náhle dva kalíšky se zubním kartáčkem a neustále to tam voní Billovým tělovým mlékem. Jeho pokoj dýchá Billem. Všechno kolem něj se náhle točilo kolem jediného bodu. Dokonce ani on sám nad ničím jiným nepřemýšlel.

„Šel se podívat do centra. Shání štětec, nebo tak něco.“

„Pořád nemůžu uvěřit, jak to všechno dopadlo,“ Babett se dojatě chytila za srdce a věnovala chlapci před sebou veselý úsměv. „Věří ti. Ten chlapec ti bezmezně důvěřuje.“

„Možná to je ten problém.“ Ukazováčkem ryl do stolu. „Je jediným, kdo mi věří. Bojím se, že jej ztratím. Ale ještě více se bojím toho, že si na něj zvyknu natolik, že tu ztrátu nerozdýchám.“

„Tomi, zlato,“ Babett se naklonila přes stůl a láskyplně jej pohladila po tváři. Věděla až příliš dobře, co se s ním děje. „Nesmíš se mu vyhýbat. Nesmíš mít strach z toho, že jej máš rád. Právě naopak. Ten kluk ti nabízí vše, co ti chybí. Potřebuješ jej.“

„Zatím to zvládám. Nepřemýšlím nad tím, co bylo.“

„A zeptal ses sám sebe, proč to tak je? Nepřemýšlíš nad tím právě proto, že ti nedovolí myslet na nic jiného, nemám pravdu?“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Zvedl k ní pohled malého, zranitelného chlapce.

„Jistě že můžeš.“

„Co se to děje?“ Zdál se jí zmatený. Zhluboka dýchal a třásl se. „Buď mám vážný problém se srdcem, nebo jsem se poprvé v životě skutečně zamiloval.“

autor: B-kay