autor: Mykerina
„Hej. Co tu děláš?“ chytne mě Saki za ramena. Zamračím se škaredě.
„Vím, že je Tom živý!“ zavrčím podrážděně. Saki dost zbledl. Takže je to pravda. Tom je opravdu naživu a jen mě prostě nechce vidět. Sklopím oči. Tohle opravdu hodně bolí.
„To mě opravdu tak moc nechce vidět?“ zamumlám tichounce. Láme mi to zbytky srdce. Já už se i tak nějak v sobě s tou jeho smrtí smířil, ale když mě unesli a Maria mi řekla, co mi řekla… nikdy bych nevěřil, že láska doopravdy tak moc dokáže bolet.
„Bille… jistě, že tě Tom chce vidět, jen…“
„Jen co?! Připadám si opravdu jak kokot! Celý rok se užírám jeho smrtí, mám šílené výčitky, pak se najednou ocitnu tady, kde se dozvím, že je celou dobu naživu! Jak si, do prdele, myslíš, že mi je?! Takže mi okamžitě teď hned ve vteřině řekni, kde se nachází, nebo odsud prostě odejdu!“ vyhrožuju. Vidím, jak na mě nevěřícně kulí oči. Očividně jsem ho zaskočil. Já vlastně zaskočil i sebe, abych řekl pravdu.
„Tak co bude?!“ optám se znovu netrpělivě.
„Není ten správný čas. Teď se vrať k sobě do pokoje, ano? Doneseme ti oběd. Pak máš sezení s doktorem.“ Bože, za ten jeho klid bych vraždil! Nasupeně zafuním, ale jdu. Nějak mě ta bojovnost přešla. Jsem na Toma sice neuvěřitelně naštvaný, ale když mu nestojím za to, aby vylezl, tak fááááááááááááájn, jak chce, chlapec. Já taky dokážu být chladný a dělat mrtvého brouka! Třísknu za sebou dveřmi a dřepnu sebou na postel. Nenávidím, když někdo nebere moje výhružky vážně! Nenávidím, když je prostě někdo klidný!
Tom
Když je na chodbě klid, opatrně vystrčím nos.
„Kdo mu to řekl?“ zamračím se. Tohle mi dost zhatilo plány. Toho dotyčného nechám odklidit!
„Šéfe, ono je možná lepší, že to ví….“ Nenechám ho doříct. Stisknu mu krk.
„Lepší?! Lepší?! Jak to, kurva, můžeš říct?!“ vrčím. Nasral mě!
„Je to lepší… chtěl se zabít… v… v koupelně…“ trochu sípe. Povolím stisk, když to slyším.
„Cože… cože se chtěl?“ couvnu o krok. Je to, jako by mě polili studenou vodou. Nečekal jsem, že to na něj bude mít takový dopad. Myslel jsem, že po mé smrti zas bude normálně žít. Bude si užívat své volnosti, mládí… krásy… ale on ne. On musel doma truchlit, pak utéct a… přijdu si jak kokot. Promnu si zdravou část tváře a vydechnu.
„Klid, šéfe, on už bude v pohodě,“ ozve se mi za zády.
„Ani nevíš, jak moc chci jít za ním. Jak moc ho chci obejmout, políbit, pomilovat,“ přiznám. Pořád častěji a častěji přemýšlím, že bych celé to divadlo skončil a promluvil si s ním, ale nejsem na to připravený. Nechci, aby mě takhle spatřil. On ne. Bude se mě maximálně tak bát.
„On vás miluje, šéfe. Opravdu.“ Saki mi položí ruku přátelsky na nezraněné rameno. Vydechnu.
„Bojím se mu věřit. Asi jsem slaboch, ale neunesl bych, kdyby… se mě bál. Znovu. Nebo kdyby mě opustil proto, jak teď vypadám.“ Brouknu. Potřebuju to ze sebe dostat.
„On není takový. Není povrchní. Možná byl… předtím, ale teď není,“ podá mi mobil. Nechápavě kouknu.
„Zavolejte mu aspoň. Má přeci v pokoji linku,“ pousměje se a jde pryč. Kouknu na ten malý černý přístroj. Polknu a zajdu k sobě, pečlivě zamknu a vytočím číslo. Netrpělivě čekám, jestli to zvedne.
„Bille?“ polknu.
Bill
Málem jsem dostal infarkt, když zazvonil ten telefon. Vždyť já mohl celou tu dobu zavolat policii a dostat se odsud! Jenže mě to prostě nenapadlo. Ani vlastně nevím proč. Možná proto, že odsud vlastně ani nechci. Cítím se tu více doma než u rodičů.
„A… ano?“ zatají se mi dech. Je to opravdu on?
„Umh… já…“ Zdá se mi nejistý.
„Ano Tome?“ trochu mu to usnadním. Slyším vydechnutí.
„Jak… jak se máš?“ Bože, jak se na tohle může ptát?!
„Jak asi myslíš?! Jsi přeci mrtvý a já se zbláznil, protože telefonuju s duchem!“ Ne. Neusnadním ti to! Jsem ledová královna.
„Aha. Jsi uražený, že?“ Cítím z jeho hlasu nervozitu. Jen počkej, já ti to dám sežrat!
„Ne, nejsem, jsi přeci jen výplod mé fantazie!“ chci se na něj zlobit, ale… sakra proč mi srdce hned začalo bušit tak hroznou rychlostí?
„Já vím, že to nechápeš, Billy,“ broukne.
„Ne! To teda nechápu! Jsme v jednom domě a ty mi voláš! Celý rok si myslím, že jsi mrtvý a ty… ty… ty hajzle!!!“ zavřeštím, jak mi ujedou nervy. „Nenávidím tě! Nenávidím! Zničil jsi mi život, Tome!!“ rozbrečím se.
„Šššš… Billy… lásko… broučku… neplakej… bude dobře… já… já tě miluju Billy.“
autor: Mykerina
betaread: J. :o)
ja tuto poviedku proste milujem :3 už nech je tu další diel :33 nyah ^^~
Dneska to bylo sladký :-).
úúúúúúúžasnéé =)))))))))))))))))))))
Krása honem další díl prosímmmmmmmmmmmmm
Nikdy není nad tu nejkrásnější větu…Miluji tě :-*
Bože, on mu fakt povedal, že ho miluje? To je také pekné, po tomto už Bill proste nemôže hrať urazeného. Som strašne zvedavá na jeho reakciu, dúfam, že to bude všetko dobré :)… Páčia sa mi tie Tomove obavy, že by sa Bill naňho vykašlal, keby ho takto videl, vidno, že ho Tom fakt chce 🙂 ale schovávať sa pred ním tiež nie je najlepšie, som zvedavá čo Tom spraví :)… Teším sa na pokračovanie 🙂
No super, aspoň trochu se to posunulo. Jsem ráda, že Tom Billovi alespoň zavolal. Doufám, že už teď to mezi nimi bude dobrý, i když na druhou stranu tak jednoduché to asi nebude. Honem další díl, jsem napnutá jak kšandy. 😀
Wooow!! Tak to mě dostalo:3 Jsem š´tastná, že to ví a, že se mu po roce ozval…. vůbec se nedivým těm jeho zmateným pocitům! ._." Snad se brzy dočtu co bude dál?!
I'm lovin it