Bourdon 10.

Veliké brýle mu sklouzly na špičku nosu, ale on se natolik soustředil na obraz před sebou, že to vůbec nepostřehl. Obracel čerstvý rentgenový snímek v dlani, překládal si jej z pravé do levé a zase zpět, ale nezáleželo na tom, z jakého úhlu se na něj díval, pořád mu prozrazoval jedno a to samé. Viděl to až příliš jasně.

Zlomenina člunkové kosti zápěstí. U podobných pádů to bylo vcelku běžné zranění. On sám se s obdobným případem setkal již několikrát, nebyl však za zranění zodpovědný právě on.

Potlačil narůstající lítost, zhluboka se nadechl a zvedl hlavu. Jeho pohled okamžitě upoutala veliká modřina na chlapcově pravém líci, která se mu táhla od ucha až ke koutku rtů, kde byla zakončena drobnou rankou. Chlapec mu však nevěnoval pozornost. Se skloněnou tváří sledoval své modrající zápěstí a vypadal, že se každou chvíli rozpláče.
Andreas se pokoušel najít oporu u Penny, ta si jej však nevšímala. Drobným tamponkem stírala zbytky zaschlé krve z chlapcova rtu a podávala mu na bolavou polovinu tváře ledový obklad.

„Hm, takže,“ promluvil tichým hlasem, ale vzápětí se zasekl.

Vzhlédly k němu dva páry očí. V jednom viděl strach a potlačenou bolest, ten druhý miloval. Popravdě mu však přišly kouzelné oba.

Pro tentokrát musela jít Penny bokem. Právě proto se na židli posunul tak, aby viděl pouze na chlapce a dokázal se soustředit na to, co mu chtěl říct. Zhluboka se nadechl, odložil snímek stranou a podíval se mu do tváře, která mu náhle přišla zvláštně povědomá. Byl si jistý, že jej už někde potkal. Možná to byl Tripův známý. Jeho bratr měl totiž pouze známé. O přátelství s ním nikdo nestál.

„Je mi to moc líto, ale …zcela jistě se jedná o frakturu zápěstí,“ vůbec si to neuvědomoval, ale jeho slova byla natolik tichá, až téměř šeptal.

„To ne, prosím. Určitě se mýlíte. Nemohl byste se na to prosím podívat ještě jednou?“ Černovlásek zoufale vrtěl hlavou a pohledem jej prosil o to, aby se snímku ještě chvíli věnoval. Jistě by přišel na to, že se zmýlil. Andreas se však ani nepohnul.

„Opravdu mě to mrzí, ale bylo by to zbytečné. Jsem lékař a umím rozeznat, kdy se jedná o zlomeninu a kdy o pouhé naražené zápěstí. Bude to muset jít do sádry.“

Černovlásek šokovaný pootevřel rty, oči se mu zalily slzami. Bezmocným pohledem sledoval své opuchlé, modrající zápěstí.

Zápěstí pravé ruky.

Přesně to zápěstí, na které se spoléhal celý svůj život. Celá léta díky němu svíral štětec a pomalými tahy tvořil svůj vlastní svět. Toužil pouze po tom, aby vytvořil své mistrovské dílo. Stejně jako jeho oblíbenec. Chtěl být jako Alfons Mucha. Namalovat dílo podobné Čtveru ročních období a sám sobě dokázat, že umí vytvářet zázraky.

„Na jak dlouho?“

„V nejlepším případě na šest týdnů.“

„Šest týdnů?!“

„Já vím, není to bůhvíco, ale pokud by se to neléčilo, mělo by to daleko horší následky.“ Andreas se přisunul blíž a naklonil se k utrápenému chlapci. „Ještě jednou se ti omlouvám. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Měl jsem pod tím kolem skončit já, ne ty. Věř mi, zasloužil bych si to.“

Černovlásek neodpověděl. Uplakaný pohled neustále upíral na svou bolavou ruku. Všechny ostatní modřiny a odřeniny pro něj ztratily význam. Snažil se bojovat s přírodou a ze všech sil se pokoušel hýbat zápěstím natolik, aby jim dokázal, že se pletou. Zjistil pouze jediné. Tím, kdo se pletl, byl pouze on sám. Jakmile začali pracovat na jeho sádře, už se vůbec nebránil. Nechal je, aby tahali za nitky, zatímco on se proměnil v jejich loutku.

Netrvalo dlouho a stál u dveří ordinace, připraven opustit to místo a co nejrychleji se vrátit za Tomem. Pytlíkem s ledem si za pomoci levé ruky ukrýval velikou modřinu a čekal, zatímco mu lékař vypisoval recept na léky proti bolesti. Pohledem se zastavil u bílých dveří na levé straně ordinace a uvědomil si, že jeho nitro působí stejným dojmem jako bílá cedulka beze jména na jejím povrchu. Prázdným a zbytečným.

„Tady máš.“ Chtěl mu do kapsy vložit drobný lísteček, ale nakonec si uvědomil, jak hloupě by to vypadalo. „Bydlíš tady někde? Mohl bych tě někam odvézt? Mám teď přestávku na oběd, ale nějak jsem ztratil chuť.“

Chlapec se zhluboka nadechl a v rámci možností se pousmál.

„To není třeba. Děkuji, ale zvládnu to sám.“ Cítil se mizerně a poslední, po čem toužil bylo, aby jej hned po zjištění, kde vlastně bydlí, varoval před násilím a brutalitou, které je Tom schopen.

„Odvezu tě. Alespoň ti to budu moct nějak vynahradit.“

Nereagoval na Billovy protesty. Rychle ze sebe svlékl bílý plášť, vzal si klíče od auta a vykročil ke dveřím. Na prahu se však ještě otočil a zadíval se na Penny, která jej sledovala ze svého křesla. Měl poslední možnost udělat v ten den něco hezkého. Nebyl čas na přemýšlení. Dřív, než by ze sebe zase dostal nějakou hloupost, se zhluboka nadechl a konečně vyslovil své pozvání.

Venku pomohl Billovi do auta a sám se posadil vedle něj. Tentokrát však s drobným úsměvem na rtech. Srdce mu silně bilo do hrudního koše. Třásl se jako malý školáček a hořel radostí. Litoval pouze toho, že se o to neměl s kým podělit.

Souhlasila.

…

Zastavil na adrese, jež mu byla nadiktována, a tupě zíral před sebe. Nemohl uvěřit tomu, že to skutečně udělal. Měl jej nechat jít hned poté, co mu prozradil adresu, kde bydlí. Vzpomínka na jejich první setkání byla stejně prudká a nečekaná jako rána, která zlámala křehké zápěstí kluka, který mu náhle nebyl tak cizí.

„Děkuji za svezení.“ Ze sedadla spolujezdce k němu dolehl nesmělý hlas. Bill rychle sáhl na kliku a chtěl odejít ještě dřív, než si lékař stačí uvědomit, kde se to vlastně nachází.

„Počkej.“ Zlehka jej chytil za zdravou ruku.

Bill překvapeně zamrkal, opět se pohodlně opřel do sedačky a s otazníkem v očích se zadíval na lékaře, který náhle vypadal minimálně tak zoufale, jak se on cítil. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, a teprve když si byl jistý, že je nikdo nevidí, naklonil se k němu blíž.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Bill.“

Nebyl si jistý, zda bylo moudré prozradit své jméno, ale dřív, než si to stihl uvědomit, bylo již pozdě. Čtyři písmena zůstala viset ve vzduchu, následována dlouhou chvílí ticha. Bill pozoroval tvář mladého lékaře a nemohl uvěřit, jak dlouho mu trvalo, než ji zařadil. Byl to ten kluk s malým děvčátkem, které potkal při procházce s Dustem. Znal Dustovo jméno, takže musel znát i Toma. A možná byl právě on důvodem změny jeho chování. Ze sebejistého lékaře se nečekaně proměnil ve vyděšený stín své vlastní osobnosti. Ztěžka dýchal a tiskl víčka k sobě. Jako by si něco soustavně vyčítal.

„Bydlíš u Toma?“

Bill pouze pomalu přikývl. Léky proti bolesti ještě nestihly účinkovat. Bolelo jej celé tělo, ale ze všeho nejvíce si to odneslo srdce, které pomalu krvácelo.

„Jsi jeho příbuzný?“

„Spolubydlící,“ odpověděl popravdě a pohlédl směrem k otevřenému oknu kuchyně. „A také přítel.“

Andy dlouze vydechl a snažil se uklidnit. Nešlo to. Byl to strašný pocit. Cítil se vinen. Byl vinen stejnou měrou jako jeho bratr, možná dokonce ještě víc, protože zradil svého nejlepšího přítele. Celé ty roky věděl pravdu. Po celé ty roky jej ničila, tížila a táhla ke dnu jako těžký, nepříjemný kámen, kterého se nemohl zbavit.

„J-jak se má?“ Zeptal se třesoucím se hlasem.

„Drží se. Je neuvěřitelně silný, i když si to sám nepřizná.“

Andy se smutně pousmál. „Vždy býval takový.“ Vzápětí se zarazil a pohlédl na Billa opět očima lékaře. „Dávej si na to led,“ prstem ukázal na Billovu modřinu. „Krom toho, jsi v dobrých rukou. Bude vědět, co dělat.“

Pamatoval si na chvíle, kdy takhle seděl v autě s Tomem a říkal mu totéž. Nestávalo se často, že se s někým pustil do rvačky. Vlastně to bylo pouze s Tripem, a pouze ve chvílích, kdy jej chtěl bránit. Byl to ten nejúžasnější přítel, jakého si lze představit, a on se nenáviděl za to, že jej tak podle zradil. I přesto, že neměl na výběr, si to nikdy neodpustí.

„Tak už běž.“ Pousmál se a pomohl mu otevřít…

Bill přikývl, ještě zcela zmaten vzniklou situací vystoupil, a opatrnými kroky mířil ke vchodovým dveřím.

Sledoval jeho vzdalující se záda a konečky prstů přitom vyťukával o volant známou melodii. Klavírní veledílo Ludovica Einaudiho. Una Mattina patřila k nejkrásnějším skladbám jeho tvorby a Andy se ji celá léta nedokázal naučit. S Tomem proseděli u klavíru dlouhé hodiny, ale nikdy se nic z té písně nenaučil, protože se pořádně ke hraní ani nedostali. Vždy to skončilo klábosením o životě, škole, holkách a všedních problémech.

Nyní ji uměl zahrát bez chyby. Znal ji dokonale. Jak by také ne. Měl dost času na to se ji naučit. Přesněji řečeno, měl na to tři roky.

Nešťastně sklonil hlavu a ohlédl se. Otevřel dveře, nadechl se podzimního počasí a vrátil se do dob, kdy bylo jejich přátelství posvátné. Vždy bývalo tak snadné odepnout pás, vystoupit a běžet za ním. Nyní však bylo všechno jiné.

Prudce zavrtěl hlavou a dřív, než si to stačil rozmyslet, zavřel dveře a nastartoval.

…

„Bille?“

Tom právě seděl na zahradě a hrbil se nad čerstvě natřeným plotem.

„Pojď se podívat,“ křikl pobaveným hlasem k ozvěně blížících se kroků.

Sám tomu ještě nemohl uvěřit. Ta barva byla jednoduše nezmar. Nejenom, že se jí nedokázali zbavit a celý večer strávili v koupelně a vzájemně si drhli obličeje, ani silný déšť a blesky si s ní nevěděly rady. Na některých místech byl nátěr sice poškozený, ale to opravil během několika málo minut a nyní se ve svém pracovním oblečení spokojeně díval na své dílo.

„Sehnal jsi vše, cos potřeboval?“

Do rukou vzal kbelík se zbytkem barvy a vstal. S drobným úsměvem na rtech se otočil tváří k osobě za svými zády. Z toho, co viděl, se vzpamatoval teprve ve chvíli, kdy mu kbelík vypadl z rukou a zbylá barva dopadla na jeho kalhoty.

„Andy,“ zmateně nakrčil obočí a pozorněji se mu zadíval do tváře.

Zdál se mu jiný. Jako by od chvíle, co se neviděli, zestárl o deset let. Ve tváři měl stín, jeho pohled byl smutný, unavený, jako by v sobě nosil příliš těžké břímě a ztrácel sílu. Ale přesto to byl on. Se stejně neposlušnými vlasy a velikými dioptriemi, kterým byli zvyklí se společně smát. „Co tady děláš?“ Opatrně vykročil vpřed. Měl strach, že pokud by udělal ještě jeden krok, vypařil by se stejně rychle, jako se u něj i zjevil.

„J-já…,“Andreas nechápavě vrtěl hlavou. „Já vlastně vůbec nevím.“

Také popošel blíž a prohlížel si jeho tvář. Byl vyhublý, neupravený, ale pořád měl v sobě něco, čím přitahoval okolí. Pohlédl mu do očí, a vzápětí jej bodlo u srdce. Byl mu věnován pohled dvou bezmocných, zranitelných očí malého dítěte. Díval se na něj, očima malé Lily úplně stejně, jako se ona dívala na něj očima Toma.

„Přivezl jsem Billa.“ Odpověděl rychle. Ta situace jej ničila. Musel odejít. „Měl menší nehodu.“

„Nehodu?! Co se stalo?! Je v pořádku?“

Tomovi jako by v jednu chvíli explodovaly vnitřnosti. Bylo toho na něj až příliš. Sám sebe slyšel klást zmatené otázky, na které dostával ještě nejasnější odpovědi. Vnímal Andyho zběsilé omluvy, poté zaslechl něco o pádu a sražení cyklistou, a dřív, než se stačil zorientovat, se jeho nejlepší přítel otočil a pospíchal pryč.

Jakmile se mu vytratil z dohledu, přemýšlel nad tím, zda jej tak vůbec ještě směl nazývat.

…

Dovnitř mířil rychlými kroky, do kuchyně už téměř utíkal. Lapaje po dechu, jej spatřil sedět u okna, a zatímco mu jednu polovinu tváře zakrývalo balení mraženého hrášku, ta druhá se topila v slzách. Vzhlédl k němu a jejich pohledy se setkaly. Bill se v té chvíli rozplakal ještě víc a naléhavě po něm natáhl levou dlaň. Tom zprvu nerozuměl tomu, co se stalo. Teprve když spatřil jeho dlouhé, štíhlé prsty v zajetí sádry, pochopil.

„Ach Bille,“ šeptl, přiběhl ke stolu a posadil se vedle něj. Pomalu kolem něj omotal své paže a sevřel jej v jemném objetí. „Cos to vyváděl, hm?“ šeptal mu do vlasů, které laskal bezmocnými polibky. Cítil téměř až šílený strach z toho, že se mu mohlo stát něco vážného a on by u toho ani nebyl. Nedokázal by tomu zabránit. Už podruhé v životě.

Bill tiše zaštkal a malinko se poodtáhl. Chtěl jej pohladit po tváři a ujistit jej, že je v podstatě celkem v pořádku, ale nemohl. Jednu ruku měl v sádře a tou druhou si zakrýval tvář. Jakmile ucítil dotyk Tomových prstů v blízkosti ledového balíčku, roztřásl se. Snažil se slabě protestovat, ale přesto mu nedokázal zabránit v tom, aby mu vzal hrášek a podíval se na něj. Něco v jeho pohledu bylo náhle jiné. Proměnil se z vyděšeného v soucitný.

„Bolí to?“ Vydechl, jak jej bříšky prstů zlehka hladil po bolavé kůži.

„Už je to lepší,“ pípl, naklonil se dopředu a opřel se tváří o tu Tomovu. Zhluboka nasál jeho vůni a pocítil to krásné bezpečí.

„Všechno bude v pořádku, Bille.“ Hladil jej po vlasech, mezi prsty proplétal tmavé prameny a vdechoval jejich sladký opar.

„Muselo to hodně bolet.“ Bill jej malíčkem hladil po bradě a pohled plně soustředil na pevně stisknuté rty. „Přijít o všechno, cos miloval.“ Teprve v té chvíli si uvědomil, že jeho šest týdnů v porovnání s Tomovou ztrátou ani nestojí za řeč. „Je mi to tak líto,“ odsunul se od něj a dovolil, aby mu pomalými pohyby stíral zbytky slaných krystalů bolesti.

„Teď na to nemysli, ano? Musíš se uzdravit, abys mohl namalovat své mistrovské dílo,“ zlehka jej dloubl do špičky nosu, ze které ještě včera drhl zelený odstín.

„Myslíš, že se mi podaří vytvořit zázrak?“

Tom se smutně pousmál a zavrtěl hlavou.

„To si nemyslím, Bille,“ zasténal, utápějíc se v hloubi těch nejnádhernějších očí, jaké kdy spatřil. „Ty sám, jsi zázrakem.“

Už mu více nezáleželo na tom, zdali jej okolí nenávidělo, nebo ne. Vzpomínky na vězení a pohledy všech, kteří mu nevěřili, byly náhle pouhým stínem Billova úsměvu a jiskry v očích. Všechno bylo pryč.

Byl tady pouze on a jeho zářivé slunce, jehož paprsky měl na dosah rukou. Stačilo vykonat drobný krok vpřed. Pouze malinký pohyb a dotknout se jich. Vzít si jejich energii a stát se jedním z nich.

Tak proč to konečně neudělat?

autor: B-kay