Bourdon 11.

Slunce si s nimi v ten den hrálo na schovávanou.

Ukrývalo se za mraky, vyčkávalo přesně jako malé zvědavé dítě. A ve chvíli, kdy se smířili s myšlenkou, že se spustí déšť, nadšeně vyskočilo ze své skrýše a zahřívalo je svými teplými paprsky. S příchodem večera nakonec slunce vystřídaly veliké mraky, rozléhající se oblohou ve tvaru nesymetrické, tmavé pavučiny.

Jim dvěma však na mracích vůbec nezáleželo. Leželi na dece v parku, chráněni korunou staré břízy, která byla společně s platanem Tomovy babičky ve vsi vzácnou raritou. Místní půda přinášela vhodné podmínky pro růst většiny jehličnanů, stará, ošumělá bříza byla jedním z mála listnatých stromů na rozloze několika kilometrů. Tom odložil krabičku s čokoládovou zmrzlinou, zhluboka se nadechl a zadíval se na její vráskatý kmen a bohatou korunu pohupující se ve větru.

Nepatřila tam. Mezi masou jehličnanů vynikala svým zlatistým listím. Byla také jenom strom jako všechny ostatní, ale přesto na něj působila dojmem utlačovaného jedince. Byla jím. Trhl sebou a opět věnoval pozornost Billovi, který ležel na zádech a pozoroval černou spleť nad nimi. I přestože právě mluvil o své rodině, kterou tolik miloval, působila jeho slova spíš smutně. Bolavé zápěstí si zdravou rukou tiskl ke hrudi, a když mluvil, otevíral ústa pomalu. Vážil slova. A Tom moc dobře věděl proč.

Neptal se jej. Ani slůvkem nenaznačil svůj zájem, přesto mu to viděl na očích, když k němu natočil tvář a věnoval mu drobný úsměv. Tom se kousl do rtu, odvrátil tvář, ale nakonec opětoval jeho pohled.

„Moje máma…“ zasekl se. Znělo to tak zvláštně. Nikdy se jako máma nechovala a od chvíle, co ji viděl naposled, jí přestala být i po formální stránce. „Máma nepracovala. Většinou se spoléhala na tátu. Zvykla si vymlouvat se na to, že je příliš slabá na fyzickou práci a příliš hloupá na to, aby pracovala hlavou.“

Rozpačitě se poškrábal ve vlasech. Bill to na něm miloval. Působil jako Alenka v říši divů. Zcela ztracený ve svých myšlenkách.

„Byla zvláštní. Já… nikdy jsme si moc nerozuměli. Byl jsem jiný a právě to nedokázala unést.“

„A co táta?“

„Táta?“ Rysy tváře se mu viditelně uvolnily, na rty mu dokonce vystoupil malý úsměv. „Táta byl skvělý chlap. Byl sice zastáncem prosté mentality naší vsi, ale měl mě rád. Nevadilo mu, že se nechovám jako ostatní. Spíš jsem z něj měl občas pocit, že byl na mě kvůli tomu hrdý. Nikdy to však neřekl.“

„Možná se bál. Nechtěl tím ještě více prohlubovat propast mezi tebou a tvou mámou.“

Tom se smutně pousmál, očima rychle vyhledal poskakující bod ve tmě, aby se ujistil, že je Dust v pořádku, a položil se vedle něj. Zadíval se mu do tváře, bříšky prstů jej něžně pohladil po modřině na líci a spolkl slova, která byla úplně zbytečná. Propast mezi nimi již nemohla být hlubší. Dosáhla úplného dna, ještě když byl malý kluk, a celá ta léta zůstávala na stejné úrovni. Nevadilo mu to. Měl tátu, babičku s dědou, Babett, Andrease a Sáru. Postupně však o všechny přišel. Nejdřív zemřel jeho táta, pak dědeček. Odchod matky téměř nepostřehl. Jediné, co se tím změnilo, byl fakt, že byl náhle vzduch kolem něj více dýchatelný. Nakonec ztratil i svou milovanou babičku a společně se Sárou pak i svého nejlepšího přítele.

Zamrkal. Cítil na řasách přítomnost zbloudilé slzy, ale odmítal si ji připustit. Na tváři mu přistál drobný lístek. I strom nad ním zřejmě ronil slzy bolesti, kterou mu způsoboval silnější vítr. Vzal jej mezi prsty a pošimral jím Billa po tváři. Pokud by měl na výběr, zvuk jeho smíchu by byl tím jediným, co by chtěl poslouchat až do konce svého života.

„Řekni mi něco o tvé babičce?“ Bill se opatrně přetočil na bok, tváří mu přelétl stín, když došlo ke střetu tvrdé země s jeho bolavou kůží. „Vím o ní tak málo. V podstatě nic kromě toho, že striktně dodržovala veškeré tradice.“

Tváře obou získaly nachový nádech, ale ve tmě, která se rozprostírala všude kolem nich, byly jejich plaché pohledy jediným důkazem toho, že oba mysleli na to samé.

„Byla jako já.“ Bill ucítil na tváři další zašimrání. „Už jako dítě zastala roli obou mých rodičů a společně s Babett vytvářely zcela jiný svět. Byla drobná, ale velice silná. Když zemřel dědeček, působila vyrovnaně i přesto, že musela vnitřně strašně trpět.“

Tom si na ty těžké týdny pamatoval moc dobře. Chtěl ji utěšit, být jí oporou, ale ona vůbec nevypadala na to, že by nějakou oporu potřebovala. S oblibou říkávala, že všichni míří ke stejnému cíli. Svět je prostě takový a nic netrvá věčně. I přesto ji několikrát v noci zaslechl ze spánku šeptat jeho jméno. Bylo to naléhavé, zoufalé šeptání měnící se v prosbu, a jemu z toho bylo vždy ještě hůř. Cítil nejenom svůj smutek, ale i její bolest.

„Přesně jako ty.“

Bill zvedl levou ruku a neobratně jej pohladil po drobné jizvě ve tvaru půlměsíce, kterou měl nad obočím. Dokázal ji najít i přesto, že mu téměř celou tvář pokrývaly stíny větví.

„Víš, jak se říká: Ztracený čas, nikdy nevrátíš, zlo, jež bylo spácháno, nikdy nenapravíš.“ Opět mohl cítit své divoce poskakující srdce. „Ztratil jsem tři roky života, které se mi nikdy nevrátí. I Sára je pryč a na tom už nic nezměním. Mám strach, že díky vzpomínkám, které mě vnitřně ničí, přijdu i o poslední možnost být opět šťastný.“

„Já znám i jiné přísloví.“ Bill za zády ucítil Dustovo energické, živé tělo a vesele se zachichotal, jakmile jej opět natlačil do Tomovy náruče. Nasál vzduch do roztřesených plic a potlačil omámené zasténání. „I přesto, že je vliv minulosti na život člověka velice silný, člověk jej silou svého ducha může změnit.“

„To je hezké,“ Tom zavřel oči. „Kdo to řekl?“

„Tolstoj.“ Zaslechl tichou odpověď. Na krátkou chvíli otevřel oči a zjistil, že i ty Billovy jsou zavřené.

„Mám tě rád,“ zašeptal. Možná to vyslovil pouze ve své mysli. Možná ne.

Myslel si, že jej vězení proměnilo v jiného člověka. V uzavřeného, plachého, v člověka, který se nevyzná ve svých citech a nedokáže o nich mluvit. Ale nyní byl někde úplně jinde. Byl v parku, svobodný a po boku člověka, jehož jméno chtěl šeptat ze spánku. Pocit, který si jej zcela podmanil, mu nedovoloval dýchat. Drásal mu srdce, zběsile do něj pumpoval krev a pomocí oběhu mu ji rozléval do celého těla.

Bill neodpověděl a Tom proto zavřel oči a soustředil se na šum okolní přírody. Škoda. Možná mu to někdy bude schopen říct.

Skupinka mraků se nečekaně srazila, spustil se déšť a Tom v dáli zaslechl ohňostroj. Otevřel oči a k svému vlastnímu překvapení zjistil, že se žádný ohňostroj nekonal. Začalo pršet a s dopadem prvních kapek se Bill přisál k jeho rtům, věnujíc mu drobnou, nevinnou pusu.

Takže to byl ten ohňostroj…

Poodtáhl se, nosem láskyplně přejel přes jeho rty a lapajíc po dechu, vyslovil tichá slova.

„Já tě mám také rád, Tome.“

Tom překvapeně zamrkal. Muselo se mu to zdát. Nijak jinak si to nedovedl vysvětlit. Bylo to všechno až příliš krásné. Opatrně vzal Billovu tvář do dlaně, nadechl se a vydechl mu na rty, jak se na ně zlehka přitiskl těmi svými. Spojení jejich rtů se nedalo nazvat polibkem, spíše nevinnou pusou, ale přesto jej ujistilo v tom, že to bylo skutečné. Naklonil se nad něj, Bill se odevzdaně položil na záda, konečky prstů vyčnívajícími zpod sádry, jej hladil po tváři. Dotýkal se jeho čela, třepotajících se řas, vyhublých lícních kostí, až přistál na rtech. I přes velikou bolest, kterou mu to muselo způsobovat, přejel jejich obrys, ukazováčkem je rozevřel a pohladil jejich vnitřní stranu.

Bill si nedovedl vysvětlit, kde se v něm vzala všechna ta odvaha, ale věděl, že pokud by tak neudělal, zešílel by. Už to nedokázal vydržet. Potřeboval mu být blíž. Potřeboval jej tak naléhavě jako vzduch k dýchání a při pohledu do Tomových omámeně přivřených očí pochopil, že to cítí úplně stejně. Bill nalezl svou inspiraci a Tom sílu svého ducha.

Černovlásek se vzrušeně zamlel, pootevřel rty a tiše zasténal, jakmile mezi ně vklouzl Tom tím svým. Nehýbali se. Několik vteřin pouze vstřebávali nové pocity, vdechovali výdechy toho druhého. Tom po chvilce opatrně pohnul horním rtem, zlehka pohladil malou ranku, která byla dalším z důsledků pádu, a konečně mu věnoval plnohodnotný polibek. Zapřel se na lokty, dlaně vpletl do Billových vlhkých vlasů, ochutnávajíc jeho rty v drobných polibcích. Jeho nitro hořelo.

Nikdy by neřekl, že život může být i krásný.

…

Andreas i se svým věrným společníkem v podobě připitoměného úsměvu vystoupil z auta do tichého deště a jako pravý gentleman utíkal otevřít Penny dveře. Pomohl jí vystoupit a doprovodil ji ke dveřím jednoho z rodinných domků, na které by jeho bratr ani nepohlédl, protože pro něj nebyly dost velkolepé. Byl to starší dům postavený v renesančním stylu, a když se na něj pozorněji zadíval, uvědomil si, že by si nedokázal představit, že by dívka jako Penny bydlela někde jinde. Byla součástí skládačky, a když zastavila u dveří, všechno se náhle zdálo být kompletní.

„Děkuji za krásný večer. Dobrou noc.“ Nadhodil tichým hlasem, snad po desáté v ten večer jí sklonil poklonu, věnoval jí krátký polibek na tvář a vykročil, připraven odejít.

„Andy?“

„Ano?“ Něco se změnilo. Už pro ni nebyl pan doktor Avery nebo Andreas. „Nechtěl bys … nechtěl bys zajít na chvilku dovnitř?“

Zaváhal. U dveří na něj čekala překrásná dívka, po které toužil celé měsíce. Pouze o několik stovek metrů dál na něj však čekala Lily, která byla již jistě ve své posteli a třásla se vzrušením, zatímco přemýšlela, do jaké pohádky se pustí dnes.

„Penny… já…“

Neměl se otáčet. Měl si stát za svým a s pohledem upřeným před sebe nastoupit do auta a jet domů. Lily by našel v postýlce. Přilehl by si k ní s velikým úsměvem na rtech, ještě pořád poznačen příjemným večerem, a společně by se pustili do čtení. Kdyby si lidé rozkouskovali své konání na jednotlivé intervaly a nad každým z nich by pečlivě přemýšleli, označení: mýlit se, je lidské, by ztratilo jakýkoliv smysl.

Otočil se a poslušně ji následoval.

…

Měla na všechno pouhou chvilku. Třásla se, plakala, ale přesto nedovolila, aby jí strach zabránil v touze po bezpečí. Vlhké prameny zrzavých vlásků se jí lepily na tvář, ale ona si jich nevšímala. Zpod postele vzala svůj růžový Barbie kufřík a naházela do něj to nejnutnější. V dětském pojetí to znamenalo několik omalovánek, pastelky, panenku, balení lentilek. Fotku své maminky nejdříve políbila, poté si ji přitiskla na hruď, aby cítila její splašeně bijící srdíčko. Prosila ji, aby ji proměnila v anděla a vzala ji k sobě, když se však ani po několika minutách nedočkala zázraku, pohlédla na dveře.

Byly zamčené. Sama je zamkla, když po ní zase bezdůvodně křičel. Chtěla počkat na Andyho, ale když do nich začal zběsile bušit, rozhodla se, že jej půjde hledat sama. Na pyžamo si navlékla svetr, který jí byl příliš velký a sahal jí až někam pod kolena. Na hlavu si narazila fialový klobouk, nohy zahalila do zaječích pantoflů. Z postele si vzala svého nejlepšího přítele, plyšového psa Flaffyho, a popošla k oknu. Byla tak maličká, že se musela postavit na špičky, aby jej vůbec dokázala otevřít. Jediným štěstím bylo, že měla pokoj v přízemí a při seskoku z okna si pouze narazila koleno.

Dopadla tváří přímo do veliké louže, přesto se při pohledu na dům, který se jí konečně podařilo opustit, spokojeně usmála. Dokázala to. Byla volná.

Flaffyho ukryla pod svetr, špinavou tvář si otřela dlouhým rukávem a rozběhla se do ulic. Nebála se. Za pár dní měla přeci slavit své 4. narozeniny. Byla již veliká holka. Přesně tak jí to Andy říkal. A krom toho moc dobře věděla, že ať už by se dělo cokoliv, najde ji a pomůže jí.

Její orientační smysl nebyl dokonalý, snažila se soustředit na záchytné body, které pozorovala pokaždé, když s ním šla do práce. Hračkářství na rohu ulice, kostel s překrásnou květinovou zahradou, hřbitov, kde odpočívala její maminka, obchod se zmrzlinou, park a ordinace. Někde mezi obchodem pana Lucka a parkem spatřila nečekaně známou tvář. Srdíčko se jí rozbouchalo šíleným tempem, ale ona nezastavovala. Zmoklá na kost utíkala vpřed, s veselým úsměvem na rtech, vykřikujíc jeho jméno, ve snaze přehlušit déšť.

„Duste!“

autor: B-kay