autor: Kiro
Tak jsem tu s dalším dílem :)) …uznávám, že minule to skončilo poněkud napínavě, takže dnes vás nechám vydechnout a nic závažného se dít nebude, no i když jak se to vezme :D. Takže dost povídání a enjoy.
Billovi se neskutečně ulevilo, když v dálce zaslechl zvuk nemocniční sirény. Zanedlouho se na příjezdové cestě objevila bílá sanitka. Bill nervózně přešlapoval ve dveřích, čekajíc, než se za ním rozběhli dva saniťáci.
Rychle je zavedl k Tomovi, který se stále nepohnul a nejevil známky vědomí. Záchranáři se nad ním sklonili, takže Bill prakticky neviděl, co dělají. Za moment se zase oba napřímili a ve tvářích měli velice zachmuřené výrazy, Billovi se stáhlo hrdlo.
„Budeme ho muset převézt do nemocnice,“ promluvil jeden z mužů a nervózně si pročísl vlasy. „Selhává mu srdce.“ Druhý záchranář se mezitím rozeběhl do sanitky pro nosítka.
Bill se musel opřít o stěnu za sebou, jinak by se tu dozajista zhroutil. Co se to děje? Vždyť Tomovi diagnostikovali tři měsíce. Nebo je tohle něco jiného? Měl z toho v hlavě jednu velkou motanici a co víc, ještě tu má bratra polomrtvého. Hluboce si povzdechl a promnul si obličej, zatímco záchranáři už odnášeli Toma do sanitky. Vydal se pomalým krokem za nimi.
„Chcete jet s námi?“ otázal se záchranář. Bill pouze kývl a nastoupil si za Tomem do sanitky. Dveře se zabouchly a auto se dalo do pohybu po lesní cestě směrem do města.
Celou cestu držel Bill Toma za ruku a šeptal k němu. Doufal, že ho bratr slyší, i když nemůže odpovědět. Najednou litoval toho, jak řekl, že by neměli být spolu, za tu dobu toho mohli tolik stihnout.
Cesta mu připadala nekonečná, takže když sanitka konečně zastavila na parkovišti u nemocnice, doslova vyletěl ze dveří jako neřízená střela. Záchranáři odnášeli Toma i s nosítky do nemocnice a Bill běžel za nimi.
Prošli nespočetné množství chodeb, než konečně rozrazili dveře do velkého sálu. Bill už byl také vevnitř, jenže jeden za záchranářů ho tlačil ven s řečmi typu, že tam nesmí být. Mezitím se kolem Toma shromáždila skupina doktorů, takže Bill v té změti bílých plášťů nic neviděl.
Nakonec nedobrovolně skončil na chodbě. Zdrceně se posadil na lavici a čekal. Zabořil obličej do dlaní a povzdechl si. Co když už Toma nikdy neuvidí? Při téhle představě se mu oči zalily slzami, rychle je setřel hřbetem ruky, i když věděl, že je to zbytečné, neboť za chvíli se mu kutálely po tvářích další. Teď už to nedokázal zastavit, v hlavě mu přemítaly všechny ty vzpomínky. Uvnitř se nyní cítil naprosto prázdný, jako by tu Toma už neměl.
Nepočítal, kolik hodin uplynulo od doby, kdy sem Toma přivezli, ani kolikrát se snažil zjistit, co se na sále děje. Nakonec, když už nejméně po sté přecházel u dveří operačního sálu s nepořízenou, se vydal pomalým krokem na konec chodby na toalety.
Vešel do malé místnosti a přistoupil k umyvadlu. Otočil kohoutkem a nechal proud vody stékat do dlaní. Chvíli setrval v této pozici, než se více sklonil nad umyvadlo a ledovou vodou si opláchl obličej.
Když byl na cestě zpátky na chodbu, už nebyl tak otupělý, zato si až moc plně uvědomoval závažnost situace. Znovu ztěžka dosedl na lavici a zahleděl se na bílé dveře před sebou. Tenhle pohled si asi bude pamatovat až nadosmrti, v životě ještě nebyl tak nervózní a vyděšený.
V duchu si sliboval, že jestli Tom vyjde z těchhle dveří živý a zdravý, tak už je nikdy nic nerozdělí. Když teď ví, že se může kdykoli cokoli stát, je pevně rozhodnutý vše změnit.
Náhle se na konci chodby vynořila zdravotní sestra. Když došla až k Billovi, pozorně si ji prohlédl. Nemohla být snad o moc starší než on. Hodila po něm povzbuzující úsměv a posadila se vedle něj na lavici. Bill čekal, jestli promluví, ale ona místo toho vytáhla platíčko prášků.
„Na nervy,“ usmála se na Billa a podala mu prášky, přijal je, i když trochu neochotně. „Budou se hodit, vím, jak se právě cítíte,“ pronesla a sklopila pohled, jako by právě litovala toho, co řekla. Bill se na ni nevěřícně podíval, jak ona může sakra vědět, jak se cítí?
Kdykoliv jindy by tohle Bill přešel s klidem, ale dnes už v něm všechno vřelo, jeho bratr a láska v jednom právě vedle bojuje o život s něčím, o čem Bill ví velké kulové, a ona říká, že ví, jak se cítí?
„Jak můžete vědět, jak se cítím?“ zeptal se Bill ostře. Sestřička na něj vrhla poněkud zděšený pohled. „Vy si myslíte, že na mě tyhle utěšovatelské kecy zaberou?! Tohle tu můžete říkat každému na potkání, přitom sama netušíte, jak mi může být!!“ vyjel na ni Bill a postavil se z lavičky.
Výraz sestřičky se ve vteřině změnil ze zděšeného na naprosto kamenný. Také se zvedla z lavice a stoupla si těsně před Billa, její oči se doslova vpíjely do těch jeho.
„Nevím? Že nevím, jak se cítíte? Tak mě dobře poslouchejte. Před pěti lety jsem seděla na té samé lavici jako vy,“ začala mluvit a prstem ukázala na lavici, na které oba ještě před chvílí seděli. ,,Byla jsem stejně vyděšená a vynervovaná jako vy, protože přímo za těmihle dveřmi moje malá sestřička bojovala o život!“ zvýšila hlas a nyní její ruka směřovala ke dveřím operačního sálu, kde se nacházel Tom.
Bill dokázal jenom stát a zírat na tu ženu před sebou. Kde se v ní najednou vzala všechna ta ráznost? Dívala se vzdorovitě Billovi do tváře, ale náhle její výraz zněžněl.
„Jenže ona to nepřežila. Takže nevykládejte, že nevím, jak se cítíte,“ vyhrkla na Billa a do očí se jí nahrnuly slzy. Raději se otočila a vydala se chodbou pryč. Bill ji chtěl zadržet a alespoň se omluvit, ale nezmohl se na nic jiného, než tam stát s paží napřaženou směrem, kterým žena odešla.
Notnou chvíli tam takhle postával, než mu paže klesla zpět podél těla. Povzdechl si, tohle se mu tedy moc nepovedlo. Tolik ho vynervovala ta záležitost s Tomem, že byl schopný se poštěkat i se sestrou, co mu přinese prášky. No jo… ty prášky! Bill pozvedl platíčko bílých pilulek k očím a pozorně si je prohlédl, než vyrazil znovu na toalety.
Vyloupl ven dva prášky a vhodil si je do pusy. Do dlaní natočil vodu a zapil je. Zbytek pilulek si schoval do kapsy a odešel zpět na chodbu, kde se znovu posadil a zahleděl se před sebe.
Zprvu nepociťoval nějaké účinky léků, ale zhruba po 10 minutách se mu po celém těle rozlil takový příjemný pocit a začaly se mu klížit oči. Snažil se spánek přemoci, přeci nemůže usnout! Teď ne. Ale i on je jen obyčejný člověk a za pár vteřin už nevěděl o světě.
* * *
Bill se nespokojeně zavrtěl, někdo ho budil, a to se mu vůbec nelíbilo. Doufal, že když nebude reagovat, dotyčný ho nechá být. Naopak. Ač nerad, tak tedy otevřel oči a díval se přímo do průzračně modrých očí sestry, se kterou neměl nejlepší vztah.
„Pane, usnul jste tu,“ řekla sestra a mírně se usmála, nejspíš už nehodlala jejich spory řešit. „Je mi líto, ale operace vašeho bratra se nejspíš protáhne, nemůžete tu zůstat.“ Najednou byl Bill vzhůru až přespříliš, vystřelil z lavice jako šipka.
„Jaká operace? Jak protáhne? A kam mám jako jít?“ chrlil jednu otázku za druhou. Sestra mu položila ruku na rameno, aby ho umlčela.
„Nepovedlo se mi zjistit, co je vašemu bratrovi, ale prý to tu bude ještě nadlouho, jděte mezitím domů a přijďte zítra ráno.“
Teď v Billovi hrklo, kolik je vlastně hodin? Za celou dobu, co tu je, se neobtěžoval to zjistit; rozhlédl se po šedých stěnách chodby, ale hodiny nikde neviděl. Zašátral v kapse a vytáhl mobil. Velká bílá čísla na displeji značila za pět minut půl dvanácté.
Sestra doprovodila Billa až ke dveřím, kde zůstala stát, zatímco on se pomalu vydal přes parkoviště na ulici. Ještě, že měl s sebou peníze alespoň na taxi, jinak by musel domů po svých.
Celou cestu se na něj řidič tak divně díval, jako by ještě v životě neviděl člověka. To Bill ale netušil, že právě vypadá spíše jako mrtvola. Byl celý bledý, více než normálně, pod očima měl kruhy a celkově působil dojmem spráskaného štěněte.
Jakmile ho řidič vysadil před chatou, Bill mu zaplatil a vydal se pomalým krokem k chatě. Bál se tu být sám, vždy měl po boku alespoň Toma a ten jediný mu dodával pocit, že není opuštěný.
Prošel obývákem, a když už na chodbě sahal po klice svých dveří, zarazil se. Stáhl svou ruku zpět a otočil se. Udělal pár nejistých kroků směrem do Tomova pokoje. Hned když otevřel dveře, ucítil typickou Tomovu vůni. Nemohl jinak, Tom mu tolik chyběl. Vysvlékl se a zalezl si do bratrovy postele. Peřinu si vytáhl až k bradě a vdechoval Tomovu vůni, ta ho brzy ukolébala ke spánku.
* * *
Po nekonečně dlouhé noci, při které Billa sužovala jedna nepěkná noční můra za druhou, začalo konečně celé údolí zalévat slunce svým svitem. Bill byl rád, že už konečně může vyrazit znovu za Tomem.
S taxikářem ze včerejšího večera byl domluvený, že ho tu ráno vyzvedne. Při čekání se prošel po mostě a zíral dolů na malou říčku. Jakmile ale zaslechl v dálce zvuk motoru, prudce se otočil a spatřil žlutý taxík.
Rychle si nastoupil a už byli na cestě do nemocnice. Taxikář měl co dělat, aby nepronesl nějakou vtipnou poznámku o tom, že se jejich nemocnice stává snad turistickou atrakcí.
Bill taxikáři zaplatil a rozběhl se přes parkoviště k hlavním dveřím. Vtrhl dovnitř jako uragán a už si to mířil k operačnímu sálu, kde byl Tom. Cestou na místo se srazil s doktorem, který vyšetřoval Toma prvně.
„Ale, pan Kaulitz, že?“ zeptal se doktor a nervózně se podrbal na zátylku.
„Ano, přišel jsem za Tomem,“ odpověděl pohotově Bill a už chtěl pokračovat v cestě, když ho doktor zadržel.
„On už na operačním sále není,“ řekl doktor a zahleděl se na Billa.
autor: Kiro
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Prej vydechnout, jo? 😀 No, to určitě! Co ten konec??? Mám z toho málem infarkt! Doufám, že tu novej díl přibude brzy, protože čekat na to, jestli se Tomovi něco stalo, nebo je v pořádku, dlouho nevydržim!
No to bolo vážne úžasné vydýchnutie *ironicky* 😀 Však sme nič nezistili!!! Len že Tom bol na dlhej operácii a ďalej?? Čo s ním je?.. no dúfam, že tu ďalšia časť bude čo najskôr, lebo inak to moje nervy neprežijú 😀
Prosíííím, ať Tomovi nic není!
nedovedu si ani představit, jak Bill musel v té nemocnici trpět. Čekat tak dlouho a být se. Je mi jich obou tak moc líto. Oba si zaslouží štěstí, tak šup Toma uzdravit, aby spolu ti dva mohli být navždy 🙂 😀
Toto bola veľmi smutná kapitola:(