autor: Cincina
Zdravím vás 🙂 Minule jsem zde ukončila povídku Dance – a way of my life, ale k poslednímu dílu jsem zapomněla přidat konečný komentář. Takže teď přicházím s novým projektem a jsem zvědavá, jestli se vám bude líbit. Budu ráda za každé komentáře a za každou slušnou kritiku 🙂 A teď už se pusťte do čtení! 😀 Cincina
„Kaulitz, dobrý den, chtěl bych se k vám objednat na sezení.“ Mladý černovlasý chlapec měl psychické problémy a potřeboval si s někým o tom promluvit. Jeho poslední psycholog stál za pendrek. Potřeboval opravdu někoho, kdo mu pomůže.
Bill se převaloval v posteli. Zdál se mu hrozný sen.
„Ne! Nechte mě!“
Nekřičel. Všechno se mu to odehrávalo v hlavě. Nějaký chlap utíkal za ním s nožem. Bill totiž trpí utkvělou představou, že ho někdo chce zabít.
Pak celé dny se otáčí a má pocit, že ho někdo sleduje. Už začínal být z toho nešťastný, protože mu nic nepomáhalo.
„Ne!“
„Dobře. Tak mám tu volno zítra ve čtyři hodiny. Vyhovuje?“ Odpověděl mu Tom.
Tom byl jeden z nejmladších psychologů, co kdy byli. Byl velmi inteligentní, takže ve školách přeskakoval i několik ročníků. To je ten důvod. Občas ho to štvalo, protože se stával středem pozornosti a také mu spousta lidí záviděla. Na závist byl zvyklý, ale těžko se s tím vyrovnával. Nesnášel pohledy těch lidí.
***
Zrovna měl zase nějaké složitější případy. Proč právě dneska? To je pořád nějaký sebevrah nebo člověk v depresích… často se to opakuje. Chtěl by řešit i něco jiného. Vzpomněl si na ten dnešní telefonát. Je zvědavý, co bude mít ten nový chlap.
DRUHÝ DEN
Tom byl v práci od sedmi hodin a na každou hodinu někoho měl. Za hodinu si účtoval 200 euro. Nezdálo se mu to nějak moc. Běžná cena. Lidi mohli být rádi, že je vůbec poslouchá a opravdu se jim snaží pomoct. Chtěl pomáhat lidem, protože ho to bavilo.
Zrovna tady měl jednoho sebevraha. Svěřoval se mu, proč se chce zabít a jaké má problémy.
„A nebylo by lepší požádat někoho o pomoc? Třeba z rodiny?“ Nadhodil Tom.
„To asi těžko. Já nikoho z rodiny už nemám!“
„To mi neříkejte. Musíte někoho mít.“
„Někoho v Americe možná. Ale tam ty příbuzné neznám. A je mi blbé je žádat o prachy, když se nepotkáváme.“
„Víte co? Já vám předepíšu tyhle prášky. Budete brát jeden denně a na tu sebevraždu zapomeňte.“
„Ach. Dobře tedy. Budu to brát.“ Pacient si vzal recept na léky, rozloučil se a odešel.
Tom si prohrábl vlasy a akorát si rozdrbal drdol. Musel si ho upravit před zrcadlem, které v ordinaci měl. Ona to nebyla ani tak ordinace jako spíš taková dobře vybavená místnost.
Stěny byly natřeny na zeleno, protože zelená uklidňuje, nábytek byl převážně v hnědé, občas v černé barvě. Tomův stůl s křeslem byl naproti obrovské černé pohovky, kam uléhali jeho pacienti. A on na pojízdném křesle vyjížděl zpoza stolu k sedačce, aby byl svým pacientům blíž. Vždy s sebou měl blok a propisku, a zapisoval si zajímavé poznatky k pacientovi.
Když měl padla, zasedl k počítači a všechny poznatky od všech pacientů si zapsal do počítače.
Všiml si, že se blíží čtvrtá hodina. Přijde další pacient. Ani to nedomyslel a už někdo klepal na dveře.
„Dále!“ Křikl Tom.
A do místnosti vstoupil takový mladý klučina. Vlastně to ani nebyl klučina, ale vypadal tak. Mohl mít kolem dvaceti let, byl asi tak stejně starý jako Tom. Měl černé vlasy svázané do drdolu podobně jako Tom. Měl krásné oči, krásně vykrojené rty, malinký nosánek… a hrozně bílou pokožku. To až Toma udivilo.
Tom vstal od stolu a rozešel se směrem k němu.
„Jsem Tom.“ Vždycky se představoval jménem a chtěl, aby ho i pacienti jménem oslovovali. Vykání si ale udržoval, protože nechtěl překračovat meze s pacienty.
„Já jsem Bill Kaulitz. Včera jsem se objednával.“
„Ano, už si vzpomínám. Tak se posaďte, já si vás uložím do počítače.“
Bill tedy zaujal místo na pohovce, kde se dobrých deset minut snažil uvelebit, a Tom si ho zapsal do seznamu pacientů. A pak jako vždycky si vzal blok s tužkou, vyjel zpoza stolu k pohovce a už naslouchal.
„Tak mi povězte něco o svém problému.“
„Ono je těžké o tom začít. Bojím se dokonce o tom i mluvit…“ Špitl Bill a sklopil pohled.
Tohle bude asi těžké.
„No… tak já vám budu klást otázky, dobře?“
Bill kývl.
„Měl jste dobré dětství?“
„Jak se to vezme. V rámci mezí ano, ale nic světoborného to nebylo.“
„Hmmm… šikanoval vás někdo?“
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
zajímavé pokračuj sem zvědavá na děj 🙂
Ooo, Tom jako psycholog? Můžu se k němu taky objednat na sezení? 😀
Jsem zvědavá na další díl 🙂
Waw, Tom ako psycholog veľmi zauímava predstava. Som zvedavá na pokračovanie.
Sú dva druhy poviedok.. Prvý – keď úvod nezaujme, ale postupom času sa to môže aj nemusí zmeniť. Druhý – keď ťa poviedka zaujme hneď od začiatku. A psychológ patrí do kategórie č.2 ( zaujme od začiatku ) . Tom v úlohe psychológa a Bill ako pacient ? To vyzerá veľmi zaujímavo. 🙂 Budem sa tešiť na pokračovanie 😉
Ty jo 🙂 Tom jako psycholog? tak na to se tesim .. ale nebylo uz neco podobneho? No asik ne treba si to jen pletu s necim 🙂 ale tesim se na dalsi dilek 🙂
Páni…už jak jsi mi o té povídce vyprávěla tak mě zaujala…a teď po prvním díle ještě víc :))…doufám že se tam Bill trochu rozpovídá o svých problémech :))…moc se těším na další díl 🙂
K takému psychológovi idem hneď a zaraz:D ale inak je to fakt zaujímavý nápad. Som zvedavá, čo všetko nám Bill o sebe povie. Teším sa na ďalšiu časť.
Ja chcem tiež takého psychológa. Síce by som tie jeho lieky asi nebrala, ale vyliečilo by ma už to, že by som sa mohla na neho pozerať:)
Tak na tuhle povídku se vážně těším! 🙂
Psychologii strašně miluju a byly doby, kdy jsem se psychologem sama chtěla stát, takže jsem na Toma psychologa strašně zvědavá 🙂
Zatím to vypadá moc zajímavě :)))
Nápad se mi dost líbí, povídka vypadá zajímavě… :)Opravdu mě Tom jako psycholog fascinuje a jak už se někteří zmínili, klidně bych k němu chodila a stačilo by mi se jen koukat a tak no… ^^ I když bych asi potřebovala ubrousek na sliny.. 😀 Jediný, co mě zarazilo je, že psycholog nemůže předepisovat léky, to může psychiatr… Ale je to jen taková přehlédnutelná maličkost… 🙂
Děkuji všem za krásné komentáře 🙂
[4]: Děkuju… a já už se lekla, že tě to nezaujalo, když jsi o tom tak začala psát 🙂
[10]: Jo já vím, že psycholog je nemůže předepisovat… ale když mě se tam ta věta tak moc hodila 😀
Tom jako psycholog to bude zajímavé ale chudák Bill doufám že mu Tom pomůže.