autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Po nějaké době Tom odemkl. Zadíval jsem se na něj, ale on pouze tiše prošel. Podle všeho šel jen na toaletu, jelikož se po chvíli vrátil. Zrovna jsem pil, protože to byla v posledních dnech má jediná obživa, kterou jsem do sebe dokázal nasoukat. Rozešel se do své kanceláře, jenomže hned po něm dovnitř vlítla Sandra. To jsem podzvedl obočí a zadíval se na ni.
„Volá ňákej Francouz, ale hovno mu rozumim. Co mam dělat?“ podívá se na mě. Naučit se klepat a francouzsky, střevo.
„Ou, sakra. Angličtinu nezvládá?“ zeptám se jí.
„No prej jo, ale já mu i tak rozumim prd. Má jí pěkně mizernou,“ nakrčí nos. Hm, anebo sis maturitu taky odšukala.
„Tak to přepoj sem,“ řekne Tom, který zůstal stát ve dveřích od své kanceláře. Zůstal jsem na něj koukat.
„Jako sem nebo k tobě?“ povytáhne Sandra obočí při pohledu na něj.
„Sem,“ vydechne Tom. „Teda jestli ti to nevadí,“ podívá se na mě. Bože, proč by mělo. Naopak jsem rád, že tu bude.
„Ne, vůbec ne,“ pousměju se.
Když ta slepice odkráčela, nahnul jsem se maličko víc přes stůl. „Netušil jsem, že umíš francouzsky,“ usměju se lehce.
„Netušíš toho víc,“ broukne bez tónu, ale i přesto se v jeho tváři mihl náznak úsměvu.
„Snad budu brzo vědět,“ šeptnu a sklopím oči. „Posaď se,“ pobídnu ho, aby tam nepostával. Bez dalších slov se usadil a už jen vyčkával, až zazvoní telefon. Jakmile se ozval, Tom ho zvedl a spustil francouzsky. Mluvil poměrně klidně, ale mile a vlídně. Rozuměl jsem mu jen pár slov, ale očividně ovládal francouzštinu dobře, jelikož mluvil až na pár drobných zádrhelů plynule. Párkrát přikývl, něco potvrdil a přikryl mikrofon sluchátka rukou.
„Prej mají zájem o nějakou naši reklamu, taky by se sem rádi podívali osobně, ale nevědí, jestli máme vůbec volno nebo jsme moc vytížení a tak…“ podívá se mi do očí.
„Řekni, že to není problém a že se můžeme nějak samozřejmě domluvit. Jen bych si přál, abys byl u toho,“ pousměju se trošku mile a dál mu naslouchám. Mile mě tím překvapil. Já sám francouzsky moc dobře neumím a u něj jsem to nečekal. Je to ale skvělé, mluví krásně a dá se říct i plynule. Líbí se mi to. Má pěkný přízvuk a zní to dobře. Tom opět chvíli mluvil francouzsky s mužem v telefonu, až se na mě podíval.
„Rádi by to domluvili osobně, viděli nějaké naše věci a tak. Ptají se, kdy by sis na ně našel čas,“ ujasní mi. Nahlas jsem oddechl a natáhl se po diáři. Hned jsem ho prolistoval a semkl rty k sobě.
„Máš příští týden čas?“ šeptnu. Nemohl jsem tohle dělat bez něj. A ani nechci. Jenom pokýval hlavou na souhlas. „Dobře, tak příští týden,“ pousměju se a zaklapnu diář. „Ať nám ještě napíšou e-mail.“ Zdá se mi to jako dobrá nabídka. Uvidíme, co z toho bude.
„Dobře,“ pošeptal a znovu se obrátil na muže v telefonu. Při hovoru s ním lehce krčil obočí a prstem přejížděl po hraně mého stolu. Sledoval jsem ho, každý jeho pohyb či výraz. Jen jsem se maličko usmál a semkl rty k sobě.
„Ještě se ptají, jestli se ti nehodí nějakej den obzvlášť,“ promluví na mě po chvilce.
„Nejspíš úterek. Co tobě, hodí se ti to?“ šeptl jsem.
„Pracuju pro tebe, řídím se podle tebe,“ řekl jen a znovu přeladil na francouzštinu. Má sice pravdu, ale já mu rád vyhovím. Jen jsem tedy přikývl a začal si pohrávat s propiskou. Ještě chvíli hovořil s mužem v telefonu, až se rozloučili a Tom to položil. Semkl rty k sobě, otřel si dlaně o kalhoty a pomalu se zvedl. Čekal bych, že mi k tomu poví víc, ale asi marně.
„Myslíš, že je to dobrá nabídka?“ zeptám se ho, aniž bych z něj spustil zrak.
„Je to prospektivní firma a má pobočky i ve Švýcarsku a v Belgii. Chtějí se začít šířit i po Německu, tak hledají německou reklamní agenturu, aby viděli, jak to tu chodí ohledně reklam a tak. Nabídli nám 30% ze zisku, pokud spolu uzavřeme smlouvu,“ podívá se na mě.
„Zní to dobře, ale jaký je tvůj názor? Líbí nebo nelíbí?“ pootevřu rty a zadívám se na něj. Chci znát jeho názor. Moc dobře vím, že se v tom vyzná, není hloupý, naopak. Chvíli očividně uvažoval, přičemž mě v tichosti sledoval.
„Vzal bych si to,“ řekl nakonec a přejel prsty po stole.
„Děkuju,“ pousměju se. „Mě zajímá tvůj názor a rozhodně bych si přál, abys tu byl, až přijedou.“
„Dobře,“ pokývá nepatrně hlavou, přičemž skloní pohled. „Tak… já půjdu.“ Hlavně, aby tu už nemusel být. Chápu to, ale těžko se mi to snáší.
„Dobře, jak chceš,“ kousnu se do rtu. Už jen vydechl a vydal se k sobě do kanceláře. Raději jsem tomu všemu přestal věnovat pozornost a zahleděl se do notebooku. Vytiskl jsem si několik formulářů k vyplnění a začal je vyplňovat. Chtěl jsem to ještě dnes odeslat, stejně jako ostatní korespondenci. Jednoduše jsem se dal do práce, jak bylo třeba. Zakázal jsem si k němu jít, zvedat jen oči k jeho dveřím a naslouchat každému drobnému zvuku, který z jeho kanceláře vyšel. Vím, že už asi šílím, ale já si nepřál nic jiného, než být s ním, což on očividně asi nechtěl.
Až v poledních hodinách jsem zaslechl další zvuk. Zdálo se, že to byly dveře, ale byl jsem zahleděný do notebooku, takže jsem ani oči nezvedl přesně tak, jak jsem si zakázal. Olizoval jsem si rty a sál si piercing v jazyku, jak jsem se soustředil. Snažil jsem se, abych se soustředil pouze na práci. Byl jsem si jistý tím, že bych si jinak zase našel důvod za ním jít a pak bych se sem zase žalostně vrátil s trapným pocitem, že jej obtěžuji. Po chvíli jsem však jednu ze smluv na notebooku dopsal, tak jsem se protáhl a zvedl oči. Stál mezi dveřmi od své kanceláře a díval se na mě. Sakra, nevšiml jsem si ho a to tu dělám psí kusy.
„Ahm, promiň,“ šeptnu omluvně a narovnám se. On tam však váhavě stál dál, jako by nevěděl, zda vejít, nebo se raději opět zavřít. „Pojď dál,“ pousměju se lehce, abych mu dodal trošku odvahy. Přejel prsty po futrech, ale nakonec se převážil dopředu a pomalu se ke mně rozešel. Neustále se kousal do rtu. Pootevřel jsem rty, následně si je olíznul a poté je k sobě semkl. Usadil jsem se na židli a poodsunul notebook, abych mu dal najevo, že o něj mám zájem a chci se mu věnovat.
„Víš, Nicki má zítra narozeniny,“ začal s výdechem a usadil se u mě jako hromádka neštěstí. „Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale slíbil jsem jí, že… jí vezmu do cukrárny a něco jí koupim…“ řekne poměrně tiše.
„Ano, vzpomínám si na to,“ brouknu. Nechtěl jsem mu do toho skákat, byl jsem rád, že se rozmluvil. Měl bych mu k tomu co říct, ale nechám ho. Zajímá mě, co mi k tomu řekne. Nebudu ho hlavně k ničemu nutit, pochopím, když to odmítne.
„No a… já nechci zklamat i jí,“ sklopil pohled k zemi, jako by nechtěl, abych na něj viděl. „Jestli ale už máte něco v plánu, což chápu, když jste s Barbarou její rodiče, a… jestli už nechceš, abych se s ní vídal, tak… to taky pochopím,“ pošeptal. Mrzí mě, že si tohle myslí. Nikdy bych ho od Nicki neodehnal, je na něm, pokud ji chce vidět nebo ne.
„Tome,“ povzdechnu a projedu si prsty vlasy. Překvapil mě. „Něco ti povím, ano?“ zhluboka se nadechnu.
„Stačí mi jen říct, jestli ji můžu vyzvednout ze školky nebo ne,“ semknul k sobě rty. To je celkem vážný rozhodnutí, alespoň pro mě. Nikdy bych ji nikomu nesvěřil, ale jemu věřím. Vím, že se jí s ním nic nestane.
„Chceš si ji sám vyzvednout?“ vydechnu tiše. Tohle tušit Barbara, tak mě zabije. Jenže ta mi může leda tak vlézt na hrb. „Řeknu to tak. Nikdy bych od tebe Nicki neodtrhnul. Vím, že ji máš rád a ona tebe přímo zbožňuje. Pokud ji chceš vidět, nebudu ti v tom bránit. Ona… nemůže za to, co se stalo. Říkám tedy ano, jen mi pověz, co máš v plánu, abych trošku věděl. Já ti věřím,“ kouknu se mu do očí.
„Myslel jsem, že si ji vyzvednu nějak dřív, když ty budeš ještě tady. Vzal bych ji do krámu, aby si vybrala nějakej dárek a pak bych ji vzal do tý cukrárny. Pak bych ti ji sem přivezl, abys pro ni nemusel jezdit do školky a mohli byste jet rovnou domů, nebo kam se chystáte. Určitě máte s Barbarou i malou něco dohromady naplánovanýho. Já bych si tu odpoledne nadělal, co bych nestihl před tím, než bych pro ni dojel,“ vysvětlil mi svůj plán, přičemž po mně neustále nervózně pokukoval zpod řas. Díval jsem se na něj také a naslouchal mu. Je hodný, strašně hodný. Kdo by si chtěl vzít jen tak dítě na starost jen proto, že má narozeniny.
„Mám dvě podmínky,“ šeptnu, avšak s úsměvem. Nechci, aby si to nějak v práci nadělával. Nedovolil bych to. Hned ke mně vzhlédl. Semkl jsem rty k sobě a odkašlal si. „Nebudeš si nic nadělávat, vůbec nic a také tě prosím, abys za ní neutrácel. Dobře, nezakazuju ti, abys s ní někam šel, ale nechci, abys vážně utrácel. Nicol je občas taková, že si ukáže na všechno, aniž by to vyloženě chtěla. Těší mě to, že si ji chceš takhle vzít, strašně jsi mě tím potěšil. Vy dva… pro mě znamenáte nejvíc a já jsem rád za to, jak ji bereš,“ pošeptám vlídně.
Trvalo dost dlouho, než se ode mě odtrhl pohledem, jako by si přebíral v hlavě, co jsem mu to sdělil. Potom bolestně přivřel oči a sklonil hlavu. „Tak… děkuju,“ šeptne a pomalu se zvedne.
„Já děkuju, Tome,“ usměju se lehce. „A nenech se od ní zlobit,“ šeptnu, ale poté se nadechnu. „Jo, a chci, abys věděl, že tím opravdu žádné plány nenarušuješ.“ Oslava bude stejně až o víkendu, kdy budu muset hrát, jak moc se s Barbarou bavíme a jsme šťastní, protože přijedou moji rodiče.
„Dobře…“ vydechne. „Tak díky a… promiň, že jsem tě vyrušil,“ otočil se k odchodu.
„Tome, nerušíš mě, slyšíš? Nechci žádné omluvy, nemáš se za co omlouvat.“
„Mně naopak přijde, že bych se měl omlouvat i za to, že tu pracuju,“ řekl už jen, než za sebou zavřel dveře od své kanceláře. Ach jo, nechci, aby se tu cítil špatně. Jenže to bych musel asi zmizet.
„Ne, to ne,“ řeknu dost nahlas, aby mě slyšel, ale stejně to bylo nejspíš už zbytečné. Povzdechl jsem a přitáhnul si k sobě zase notebook. Asi bych měl ráno ve školce říct, že si ji vyzvedne, jinak by mu malou nemuseli vůbec svěřit. Sháněl jsem si číslo, když se otevřely opět bez zaklepání dveře.
„Nenechte se rušit. Jdu za Tomem,“ řekla Sandra a pronesla se mi na podpatkách přes kancelář. Viděl jsem, jak si po cestě urovnává sáčko včetně výstřihu. Aby ti ty kozy nevypadly, náno! Nic jsem jí na to neodpověděl a jen ji probodával pohledem. Zaklepala na Tomovy dveře a po vyzvání vešla. Snad i schválně nezavřela, jako by chtěla, abych slyšel každé slovo. Zafuněl jsem naštvaně nosem a sklopil zrak k notebooku, ačkoli jsem měl už napnuté uši. Stal se ze mě fakt idiot. To je ta žárlivost.
„Tomi, nepůjdeš na oběd?“ zeptala se ho sladkým hlasem. To si dovolí po tom všem? To je neuvěřitelná svině.
„Ne, já… mám tu ještě hodně práce,“ odmítl Tom.
„Ale no tak, odkdy seš takovej poctivec?“ zasmála se.
„Nejsem poctivec, ale zkrátka tu mám hodně práce, jak jsem tu týden nebyl, víš,“ povzdechne Tom poměrně unaveně. Nejsem si jistý tím, že toho má tolik, ale budiž. Nevím, co tam dělá.
„To se mnou nepůjdeš, ani když budu platit, hm?“ zkoušela na něj další fintu.
„Sandro, jsi vážně hodná, ale já nejdu. Nemám hlad, a navíc mi dnes není dobře. Běž s někým jiným,“ řekl jí vlídně. Jo, jdi si se svým Freudem! Krávo…
„No dobře, kdyby sis to rozmyslel, tak mi přijď říct. Půjdu až tak za čtvrt hodinky. Budu tě čekat,“ broukla na něj sladce a s úsměvem na tváři vyšla z jeho kanceláře. Pohladila se po bocích, jako by si upravovala sukni a až potom mu zavřela dveře. Hodila na mě pohrdavý pohled a odešla. Nic jsem na to neřekl a dál si hleděl svého na notebooku. Jenže dřív za ním nešla jen Sandra. Téměř každý den byl s někým domluvený na oběd. To se s ním nikdo nebaví, nebo co se to tu děje? Jestli je tahle moje myšlenka pravdivá, tak se mi teprve teď ukazuje, jaké lidi tu zaměstnávám. Soudí lidi, aniž by o nich pořádně věděli něco víc.
Ráno jsem odvezl Nicki do školky, jako by se nic nedělo. Vůbec nic jsem jí o tom neřekl, nechtěl jsem, aby to věděla. Zaprvé by se od rána vztekala a pořád by už k Tomovi chtěla a zadruhé by neměla takové překvapení. Domluvil jsem se s vychovatelkou, aby o Tomovi věděla. Nebyl s tím žádný problém, za což jsem byl rád. Poté jsem se vydal do práce. Hned, když jsem vešel do kanceláře, šel jsem ještě ani nesvlečený za Tomem. Zaťukal jsem mu na dveře a tiše potom vešel.
„483 krát 28 000,“ mumlal si tam u stolu, přičemž si dlaní bušil do hlavy. Páni, to je ale expert. Pozastavil jsem se nad tím, ale usmál jsem se. Nechal jsem ho to dopočítat, aby náhodou číslo nezapomněl.
„Nevím,“ natáhne se po kalkulačce. „Ahoj,“ řekne mezitím, co do ní začne vyťukávat ona magická čísla.
„Ahoj,“ usměju se mile. Hm, hm, že by mi plán vyšel. Aspoň jednou se mi podaří mu to latté přinést. „Co to počítáš?“
„Ale to nic,“ broukne zamyšleně a opíše si čísla na papír.
„Dobře. Jo, už jsem to zařídil v té školce. Dají ti ji na jméno,“ usměju se. Nechci se pořád mračit, nebavit se a být nějak nepřístupný.
„Jo?“ vzhlédne ke mně. „Tak děkuju. Snad mě ráda uvidí,“ usměje se smutně. Nicki? Nejradši by ho měla doma.
„Neděkuj, nemáš za co. Uvidí tě moc ráda, pořád o tobě mluví. Nic jsem jí ale neřekl, aby byla překvapená,“ pousměju se.
„Doufám, že neřekne, že by raději tatínka,“ skloní pohled ke své práci a odsune ji kousek od sebe, načež se zapře lokty o stůl a znovu ke mně zvedne oči. Hah, tatínka by strčila do popelnice, kdyby měla Toma pro sebe.
„Upřímně? Počítej s tím, že na tebe skočí a už se tě nepustí,“ šeptnu.
„Snad jo,“ usměje se. Jeho pohled byl pokaždé podivně rozněžnělý, když o Nicki mluvil. Má ji vážně rád. Je to na něm poznat a tímhle mi to i dokazuje.
„Určitě,“ usměju se a pomalu se rozejdu pryč.
„Bille,“ zastaví mě svým hlasem. Hned jsem se zastavil a pootočil se na něj, „…děkuju, že mě s ní necháš jít,“ vyhledá si pohledem mé oči. Nechci, aby mi děkoval, ale jsem rád, že si uvědomuje, že to pro mě není jen tak.
„Věřím ti,“ řeknu vážně, přičemž upnu oči k těm jeho.
„Děkuju,“ pošeptá posmutněle.
„To neděkuj, je to tvá zásluha,“ věnuji mu lehký úsměv a poté jsem se pomaličku už rozešel k sobě. Tentokrát už mě nezastavil. Odložil jsem si u sebe věci a poté se rozešel přes sekretariát ven. Dělal jsem, že Sandru nevidím. Hned jsem vyšel na chodbu a nechal se výtahem svézt do přízemí. Zašel jsem do kantýny, kde jsem koupil Tomovi latté a ještě čokoládu. Doufal jsem, že ji má rád. Rovnou jsem pak šel zase zpět.
S latté i čokoládou v ruce jsem vešel do sekretariátu. Sandra ke mně hned zvedla pohled.
„To nesete pro sebe?“ zeptá se. „V tom je dost kalorií, budete tlustej,“ uchechtne se. Slepice, aby jednou nedržela hubu.
„I kdyby, je to moje věc. Nesu to Tomovi,“ odvětím a jdu dál.
„Hah, koukám, že se tu poměrně rychle střídají posty,“ zasmála se. „Za chvíli tu tomu bude velet Tom. Hmmm… vybrala jsem si dobře,“ ušklíbla se. Peníze a jeho krásný obličej, to je to, o co ti jde, viď? Děvko malá. To jsem se na ni však mile usmál.
„Život není jenom o tom, jaký má kdo post, ale o tom, jaké má kdo srdce, Sandro. Bohužel, vy budete vždy jen sekretářkou a to i v osobním životě,“ usměju se a poté už odejdu k sobě.
„A vy opuštěnej šéf,“ zaslechl jsem ji ještě zavolat. To jsem však otevřel dveře nazpět a nahlédl k ní. Radši budu sám, než abych byl nula, jako je ona. Nebudu nikomu lézt do prdele jen proto, abych nebyl sám.
„Lepší být opuštěný, než být každý den v jiné posteli,“ brouknul jsem a poté už opravdu zavřel. Ať už si mele, co chce, kravka jedna.
„To je řeč o mně?“ ozve se ode dveří od Tomovy kanceláře jeho hlas. Do prdele. Teď jsem to málem vylil a ještě měl šok.
„Ne, Tome. O té slečně vedle, která strká nos tam, kam nemá,“ řeknu tiše a dojdu k němu. Položil jsem mu na stůl latté i čokoládu a jen se na něj pousmál. „Nepomlouvám tě za tvými zády.“
„Ta slečna vedle má bohužel se mnou hodně společnýho, takže tím urážíš i mě,“ řekne bez výrazu. On se jí bude ještě zastávat. Kdyby tušil, jak do mě reje, možná by změnil názor, ale co… to je můj problém.
„Nemyslím si to. Oba jste jiní, alespoň já to tak vidím. Tebe opravdu urážet nijak nechci,“ řeknu smutně. Na to nic neřekl a přešel k oknu. „Tak promiň,“ řeknu a nechám mu to tam položené. Pomalu jsem se otočil k odchodu.
„Mrzí mě, žes to musel vidět,“ řekl náhle tiše. Myslí to o té jeho dovolené? Je pravda, že to asi nikdy nezapomenu, ale je to jeho věc. Byl zaražený, přešlý a nezdálo se, že by mu to bylo jedno.
„Co máš přesně na mysli?“ pootočím se k němu ještě. Chci se ujistit, dělo se dost věcí.
„Víš, co myslím,“ vydechne provinile.
„Viděl jsem tebe, čehož nelituju. Spíš jsem hodně slyšel,“ šeptnu a sklopím zrak. „Nic se nestalo. Asi jsem ti měl dát vědět, že přijdu, nebo jsem neměl chodit vůbec. Nevyčítej si to.“
„I tak mě to mrzí,“ zašeptá. Což já nechci.
„Nechci, aby tě to mrzelo, Tome,“ povzdechnu a dojdu k němu. Položil jsem mu dlaň na rameno a sjel mu po něm. „Nečekej ode mě žádné výčitky, já ti opravdu nic nevyčítám a ani nebudu. Ale dobře, přiznávám se. Mrzelo mě to a mrzí. Jenže já vím, že tebe taky hodně věcí mrzí. Nejsi to ty, kdo to tady všechno pokazil.“ Tom nějakou dobu mlčel, až nakonec poodstoupil, jako by nechtěl, abych se ho dotýkal.
Dobře, dobře. Už se ho nesmím ani dotknout. Připadám si jako nějaký prašivý pes. Všichni si na něj mohou sáhnout, všichni ho mohou mít na nějakou dobu pro sebe, jen já ne. Mně není už umožněn ani jeden dotek, při kterém se ho spíš snažím utěšit. Holt si to nezasloužím.
„V kolik mám jet pro malou?“ zeptá se. Dal jsem ruce hned pryč a sám také poodstoupil.
„Až budeš chtít,“ šeptnu a potom se rozejdu pomalu pryč. „Ale aspoň si vypij to latté,“ dodám a poté už zajdu k sobě. Nejradši bych vzal gumu a vygumoval se z tohohle světa. Nikdo o mě nestojí, nikdo.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Tahle povídka má v sobě něco jedinečného, protože je jedna z mála, která ve mě během jednoho dílu dokáže vyvolat nespočetně moc emocí. Ať už je to obyčejná radost, škodolibá radost, naštvání, smutek, lítost…
Ze začátku dílu mi bylo všechno zase strašně líto a už jsem chtěla, aby to kluci nějak vyřešili. Celkem mě trápí to, jak se trápí navzájem. Jenže ke konci mě zase trošku naštval Bill. Já bych ani neměla být naštvaná. Já jsem naprosto jiná než Bill a většinou dokážu pochopit chování jiných, ale to jeho mi přijde opravdu nepochopitelné. Tom je k němu tak hnusně chladný, že prostě nedokážu pochopit, proč se pořád tak strašně moc snaží něco urovnat, udobřit si Toma a vrátit to zase tam, kde jejich vztah byl předtím, než se to pokazilo. Já ho úplně chápu, že je mu to všechno líto, že Toma miluje a chce jej zpět..ale možná by měl zvolit jinou taktiku.
Jinak na další díl se těším 🙂 Už kvůli tomu, že tam bude Tom s Nicky 🙂 Ty dva mám spolu strašně ráda! 🙂
Ach jaj, kým sa tí dvaja znova udobria (ak vôbec, v čo veľmi dúfam), tak to ešte potrvá.. inak súhlasím s Mischulkou, že Billovo správania ma trošku štve… síce ho chápem, ale predsa len mi to pripadá, že sa stále pred Tomom zhadzuje a všetko mu odpúšťa… a Tom sa pritom chová tak strašne odmerane.
No uvidíme, čo tí dvaja ešte vymyslia 😀 a na ďalšiu časť sa veľmi teším.. hlavne na Nicki s Tomom.
Mně dneska nezbývá nic jinýho, než souhlasit s Mischulkou 🙂
Jinak mě už delší dobu štvou oba dva 😀 Bill tou svojí… Já nevim, ale asi to nazvu prostě tak, že dolejzá, já už to prostě jinak nevidím… A Tom svým chladem, nadřazeností, tím, že se chová, jako kdyby on vůbec nic nepodělal… A tím, že sice má asi právo si myslet spoustu věcí a taky si spoustu věcí myslí, ale nikdy je Billovi neřekne. Snad ve dvou dílech trochu projevil svoje pocity – jak byl po bouračce – ale jinak si všechno nechává pro sebe, ať už to zlé nebo to dobré. A to už způsobilo dost špatných věcí. Dokud s Billem nebude jednat narovinu, nikdy se to mezi nimi nevyřeší…
Ale přestože mě ti dva hrozně vytáčejí, stejně mě zajímá každý další díl a modlím se za to, aby všechno dospělo ke zdárnýmu konci 😀
Velmi vám děkuji 🙂 vaše komentáře mě velmi těší.
Aspoň sa vzájomne netýrali a snažia sa nejakým spôsobom fungovať. Strašne sa mi páčilo, že Tom nezabudol na Niki, len škoda, že nepôjdu spolu aj s Billom a neskutočne ma zamrzela zase tá Billova myšlienka ako bude hrať vzorného manžela pred svokrou. Nepáči sa mi, že to nezačal ešte nejako riešiť. Ďakujem za krásnu kapitolu. Táto tak veľmi nebolela.
Vážně by si měli spolu pořádně promluvit.Sandra mě pěkně štve ale Bill je šéf tak by ji měl srovnat.