Někdy mezi tím, co znamená být odvážný a co znamená být hloupý, není žádný rozdíl.
***
Příští ráno se Bill vzbudil tak náhle, jako by mu někdo zakřičel do ucha. Zmateně se posadil na posteli a promnul si rozespalou tvář. Chvíli jen bezduše seděl, než na něj všechno dolehlo.
No tak, o nic nejde. Jeho vnitřní hlas byl klidný a on věděl, že to není proto, že by doopravdy o nic nešlo. Utěšoval ho proto, že o nic nešlo, protože bylo od začátku jasné, že se k heroinu vrátí. Bylo jedno, jak moc se snažil tvářit, že je to všechno už za ním. Ale jak řekl Anis – nejdřív by musel heroin dostat ze své mysli. A to on pořád nedokázal.
A tak tady seděl v dealerově domě, v přízemí na stole byla připravená taška plná malých psaníček nacpaných heroinem a najednou mu bylo jasné, kam celou tu dobu vlastně směřoval. Jako by neustále obíhal kolem toho bílého pokušení, až na to, že postupně obíhal pořád v těsnějších kruzích, až najednou mezi ním a heroinem už zase nebyl vůbec žádný odstup.
Hlasitě si odfrknul a zakroutil hlavou. Jak byl hloupý! Ze všech míst na světě se rozhodl, že půjde k Anisovi – na místo, kde se heroin válel na každém rohu. Souhlasil, že půjde na plac a bude ho prodávat ostatním herákům! Dokázal si představit, jak každému z nich vytrhává jehlu z ruky jen proto, aby si ji mohl zapíchnout do vlastní žíly. A věděl, že by to bylo dobré. Možná stejně dobré, jako to bylo poprvé. Bylo to všechno tak zřejmé – už od první chvíle, kdy vyšel z domu a opustil bratra. Jen to tenkrát neviděl. Nebo nechtěl vidět. Každý racionálně uvažující člověk by se snažil držet co nejdále od jen sebemenšího pokušení, které by mohlo zavinit, že do toho zase spadne.
Znamenalo to tedy, že to vzdává? Nebo spíš, že to vzdává jeho podvědomí? Teď, když neměl vedle sebe svého bratra, bylo každým dnem těžší si pamatovat, proč se toho vzdal. Člověk rychle zapomíná na špatné vzpomínky a má tendenci si věci zpětně přikrášlovat. Opravdu na tom byl tenkrát tak špatně? Opravdu mu už heroin nedával nic dobrého? – Co kdyby to zkusil znovu, ale tentokrát už ví, že do toho nesmí spadnout tak jako minule. Tentokrát by si mohl dávat pozor. Navíc by určitě našel způsob, jak se k trošce heroinu vždy dostat, aniž by se musel vracet ke svému starému způsobu, jakým si sháněl peníze. Mohl by začít zlehka – jen šňupat, aspoň ze začátku. A pak by se vidělo. Třeba by mu to stačilo. Věděl, že je silnější, než byl předtím. Už by se přece nenechal tak hloupě napálit, jako poprvé. Ale nebyla to ta největší lidská slabost? – Přesvědčení o vlastní neomylnosti a nepřemožitelnosti?
Bože!
Co jen měl dělat? Mohl z toho všeho vycouvat? Mohl říct Anisovi, že mu za všechno děkuje, ale že si nemyslí, že by pro něj něco na oplátku mohl udělat on sám? Měl vůbec odvahu se mu po tom, co se stalo včera, podívat do očí?
Nedokázal si v hlavě srovnat, jak se ohledně toho vlastně cítí. Anis mu byl cizí a přece blíž než kdo jiný. Dokázal sdílet jeho vnitřní chaos, a zároveň mu dokázal dát jiný náhled na věc. Nejvíce mu samozřejmě pomohl bratr, ale nikdy ho nemohl doopravdy pochopit. Nemohl pochopit tu palčivou nutkavou touhu, která dřímala uvnitř něj a jen čekala, až se bude moct probrat a naplno se zase rozhořet. Tom ji možná dokázal dočasně uspat. Ale nedokázal ji zhasit. Pořád to v něm přetrvávalo. A dnes – víc než kdy jindy hrozilo, že ho přemůže. A on vedle sebe nebude mít nikoho, kdo zastaví jeho ruku.
Jak bylo možné, že ještě pár dnů zpátky byl tak neochvějně přesvědčený, že to všechno zvládne a dnes si byl téměř jistý, že je všemu konec? Opravdu to mohl jen tak snadno zahodit? -Všechno to utrpení a trýznění, kterým si spolu s bratrem prošli jen proto, aby ho zbavili jeho závislosti. A on je teď schopný přemýšlet nad tím, že si znova dá. Jako by na ničem z toho, čeho spolu dosáhli, nezáleželo.
Ale čeho vlastně dosáhli? Podařilo se jim docílit toho, že zůstal čistý. Tečka. Nekonalo se žádné zázračné zapojení do života. Žádné zázračné rozuzlení. Pořád byl na hraně, pořád byl v pokušení. Pořád byl člověkem bez zázemí. Bez cíle. Beze směru. Celé to bylo mnohem větší, než si uvědomoval. Nebylo to jen o tom, jak se zbavit heroinu. Bylo to o tom, jak si vzít svůj život zpátky. A to se nedalo zvládnout za týden odvykání, ani za měsíc odříkání. Možná se to už nedalo zvládnout nikdy.
„Bille!“ zaklepání na dveře ho vyrušilo z myšlenek a zvedl se z postele právě ve chvíli, kdy Anis vešel do pokoje.
Bill si sedl ke stolu v kuchyni a nechal Anise, ať mu udělá snídani. Koneckonců byla jeho povinnost se o něj starat, když ho uvrtal do takové situace, takže se necítil nejméně provinile, když ho Arab obskakoval.
„Chceš, abych ti vysvětlil co a jak?“ navrhnul mu Anis. Bill pomalu dožvýkal sousto a zapil ho kávou, než odpověděl.
Bill neměl řidičák, ale vlastně na tom nezáleželo. To auto bylo spíš něco jako kancelář. Bylo to to samé auto, kde vždycky předával Lukas fet jemu – bylo zaparkované poblíž placu a vždycky, když si někdo přišel pro dávku, stačilo jen zajít do auta a vzít si, kolik jste potřebovali. Rozhodně to bylo bezpečnější, než se promenádovat po place s kapsami narvanými heroinem. Taky to bylo to samé auto, kde Bill Lukasovi platil za heroin protislužbou. Potřásl hlavou, aby tu vzpomínku zahnal a s povzdechem si schoval klíčky do kapsy od džínů. Anis se na něj zkoumavě zadíval, až Billovi přišlo, že se snaží mu číst myšlenky.
„No, tak já půjdu,“ zvedl se Bill od stolu. Oblékl si bundu, vzal si tašku s heroinem a ještě jednou zkontroloval, že má klíčky od auta uložené bezpečně v kapse. Otočil se na Anise, aby se s ním rozloučil a vteřinu měl pocit, že se před ním bude plazit po kolenou a prosit ho, aby ho tam neposílal. Že mu pomůže najít někoho jiného, ale jen ať tam nemusí on. Nakonec tu myšlenku potlačil a nepřesvědčivě se na Anise usmál. „Přej mi štěstí.“
Tak fajn. Seber se a hlavně nefňukej. Bude to v pohodě. Bude to v pohodě. Bude to v pohodě. Budeš v pohodě.
***
Sotva dorazil na plac, měl pocit, že se nezastaví. Sice za ním lidi chodili postupně – nebyli tak hloupí, aby budili víc pozornosti než obvykle, ale vypadalo to, že Lukas už musel dost lidí informovat. Jinak nebylo Billovi jasné, jak se mohlo tak rychle profláknout, že je jedním z Anisových lidí. Nevěděl, jestli je to dobře nebo ne, ale alespoň zůstával zaměstnaný a neměl tak čas myslet na nějaké špatnosti. Byl překvapený, kolik lidí od Anise odebíralo. Předtím nad tím nikdy nepřemýšlel. Nebyl důvod přemítat o ostatních, když měl dost práce sám se sebou a se sehnáním dávky pro sebe. Co mu bylo po ostatních? Ale teď, když s nimi jednal tváří v tvář – nemohl je prostě ignorovat. A u každého se musel ptát – proč? Mohlo za to nešťastné rodinné zázemí jako u něj? Nebo to byla prostě nuda? Co nutilo všechny tyhle lidi, aby zahodili svůj život? Co je nutilo zaprodat svou duši?
Znamenal vůbec lidský život něco? Po několika dalších hodinách měl pocit, že neznamenal vůbec nic. Alespoň ne pro ně. Jinak by ho nemohli vyměnit za něco tak falešného, jako byl heroin.
„Hej, no tak, máš něco?“ Bill sebou polekaně trhl, když ho čísi hlas vytrhl z přemýšlení.
Posadili se spolu do auta a Bill pocítil nepříjemné déjá vu. Až příliš živě mu Fabian připomínal jeho samotného. Akorát, že dnes byl on na pozici Lukase. Ne Fabiana.
„Díky,“ vydechl Fabian úlevou a vytahoval si nádobíčko. Bill ho se staženým hrdlem sledoval, jak si připravuje dávku, a měl pocit, že se v tom malém autě zblázní nad tím charakteristickým zápachem, kterého najednou kolem něj bylo plno. Cítil zase to zvláštní dřevěnění v jeho ústech a cítil, jak se mu potí dlaně. Byl namáčknutý co nejvíce ke dveřím, tak daleko od Fabiana, jak jen to šlo. Ale když si Fabian natáhl směs do stříkačky a ovazoval si ruku, už to nevydržel.
„Seš v pohodě?“ ozval se za ním po nějaké chvíli Fabian. Ruce měl už v klidu a vůbec vypadal uvolněněji. Bill by dokázal přesně říct, jak se teď cítí. Dokázal by přesně popsat ten hřejivý klid, který ho teď naplňoval. Tu ospalou mlhu, kterou mohl vidět v jeho očích.
„Takže…“ začal Fabian. „No, nevypadáš, že bys bral.“
Nějakou dobu si spolu ještě povídali a Bill mu básnil, jak to bude skvělé, až se mu podaří přestat. Že si potom společně můžou třeba zkusit najít práci, nebo se vrátit do školy a Fabian mu všechno odkýval. Nechal se nakazit tím nadšením, které z Billa čišelo, až mu připadalo, že přestat je jediná věc, kterou kdy chtěl.
Když se vracel domů k Anisovi, bylo už pozdě v noci, přesto viděl, že se v oknech ještě svítí, takže na něj možná Anis čekal. Bill na něj pořád byl trochu naštvaný kvůli tomu, co ráno řekl, ale hlavně byl unavený. Byl to dlouhý den. Pořád se nemohl zbavit všech těch tváří, o kterých věděl, že většina z nich se nikdy nedožije ani svých třiceti. Znovu na něj dolehla těžkost z toho všeho a snažil se upnout na Fabianův slib. – Třeba tohle byla jeho cesta k vykoupení.
„Ahoj,“ pozdravil Anise, který seděl na gauči a sledoval fotbal.
„Hej,“ vyndal mu lahev Anis z prstů. „Chceš si promluvit?“
„N-ne… asi ne,“ vykoktal ze sebe Bill žalostně. Věděl moc dobře, že to tak bylo. Jestli heroin prodával on nebo kdokoli jiný, bylo to jedno. Ani jednomu z heráků nezáleželo na tom, od koho ho dostanou. A když tam nebude on – bude tam kdokoli jiný, od koho ho budou moci sehnat. Ani s tímhle vědomím se ale necítil o moc lépe.
Téměř okamžitě se kolem jeho pasu obmotaly Arabovy ruce a přitiskly si ho ještě blíž. Bill spokojeně zamručel do jeho úst a líbal ho ještě horlivěji. Nechal si stáhnout tričko a hladit se na holé kůži zad. Anis mu jemně přejížděl prsty po páteři, až ho ten letmý dotek vnitřně rozechvíval. Netrpělivě mu také svlékl triko a políbil ho na snědou hruď. Cítil, jak se pod jeho polibky Arabovo tělo napjalo a taky cítil mnohem zřetelněji, jak ho tlačí v klíně Anisova erekce.
Anis ho trpělivě objímal, dokud se od něj Bill sám neodtáhnul. Oba potom zamířili do sprchy, kde ze sebe smyli zbytky jejich vzájemného vzplanutí.
(A/N): Chci strašně poděkovat všem, kteří si tenhle díl přečetli. Vím, že je to otravné, když není autor schopný napsat další díl několik měsíců, protože se tím rozbije veškerý dojem, který člověk může z příběhu získat. Za to Vám patří moje velká omluva, i když je Vám platná stejně jako hadovi noha.
No, co na tuhle kapitolu říct? Docela těžko se mi bude komentovat. Takže prvně začnu poděkováním, že jsi tuhle povídku Liso ještě nehodila do odpadkového koše. Je úžasná a byla bych ráda, kdyby se ti ji podařilo i dokončit.
Teď ale k samotné dnešní kapitole. Je psaná krásně, pravdivě, stylisticky nádherná. Takže její formě jako takové bych nemohla vytknout nic. Obsah mě ale strašně rozhodil a i když vím, že tak nějak by to v životě feťáka i mohlo být, nic se nemění na tom, jak se mi teď Bill hnusí. Jak neskutečně mě zklamal. To, že spí s Bushidem je docela pochopitelné. Je v pozici bezdomovce, který nemá na to postavit se na své vlastní nohy, aspoň prozatím, tak přijímá s povděkem to, co je k mání. Z jeho úvah mi bylo děsně smutno. Chtít trochu něhy a lidského tepla, nebýt sám, to chce určitě každý, ale nazývat to "být někým milován", to byla docela šlupka. Je vidět, že Bill je teprve na samém začátku chápání, co vůbec láska, opravdová obětavost a dobrota je. Zatím mu nedochází vůbec nic. Plácá se v tom, jak může a dokonce se nechává uchlácholit do nebe volajícím prašivým alibismem svého nynějšího milence, že na prodávání fetu vlastně vůbec nic není. Tohle mě asi rozhodilo ze všeho nejvíc. Kdyby se totiž náš milý Bill aspoň na okamžik zamyslel a představil si tu armádu zničených "Tomů" v podobě rodinných příslušníků a přátel všech těch feťáků, kterým on ten den jejich dávku prodal, tak by se na to asi díval trochu jinak. Je sice pravda, že on nikoho nenutí, ale co takhle dívat se na to z pohledu čistě etického a morálního. Jenže tahle nota se bohužel v Bushidově domě jednoznačně nehraje. No nic, tohle všechno musí Billovi dojít postupně. Zatím je jen sebestředná skořápka plná pochyb a zcestných úvah, co se snaží ustát každý nový den.
Billovo počínání na place bylo moc pěkně popsané, i když se mi chtělo místy plakat. Když Fabianovi Bill nabídl pomoc s dostaním se z fetu, tak se mi chtělo hořce smát. Naivní, pomatený Bill. Za prvé se nemyslím, že by to dělal z opravdového přesvědčení nebo lásky k bližnímu, ale spíše kvůli tomu, jak sám ve svým úvahám podotkl, aby se necítil být tak hroznou zrůdou. Zároveň si říkám, že by mu tahle role samaritána pomohla pochopit, jak strašně těžké to je, pomoci podobnému člověku a taky by si možná poprvé naplno uvědomil, co pro něj Tom vlastně udělal, že to byl právě on, co odedřel to nejšpinavější, nejošklivější.
Apropo Tom, docela by mě zajímalo, jak se mu daří. Kdyby se dozvěděl, jak vegetuje jeho bratr a s kým teď chrápe, asi by ho to zabilo.
Jen taková myšlenka, která mě napadla… jak by asi Bill reagoval, kdyby se na place setkal se svým bratrem, který si tam přišel koupit dávku? Hm…….. docela katarzní obrat.
Loučím se a ještě jednou děkuji za nádhernou kapitolu. A Billa za mě kopni do holeně, ju?
Tento príbeh je tak silný, že absolútne nemá možnosť z hlavy vyprchať, keď sa tu kapitola neobjaví pravidelne. Aspoň mne nie. Samozrejme to neznamená, že by som nechcela aby tu kapitola pribudla častejšie, ale som hlavne rada, že pribúda.
"Chtěl mít pocit, že je milovaný a pro jednou to není nic špatného." toto je šialená myšlienka. Znamená to teda, že si nikdy nedokáže odpustiť incestnú lásku? Vždy ju bude brať ako niečo zlé? Snáď nie… Veď s Tomom k sebe patria, sú si súdení, milujem ich spolu.
Veľmi sa teším, že Bill tej droge odolal. Možno je toto pre neho najlepšia odvykačka aká môže byť.
Strašne moc ďakujem za kapitolu 🙂
Síce,sa mi nepáči, že Bill predáva heroín, ale som naňho aj pyšná, že si nedal dávku a odolal a dúfam, že mu to vydrží. A aj keď je to smutné, myslím si, že práve tátp skúsenosť pomôže Billovy sa k herpinu nevrátiť, lebo vidí ako to znoilo život iným ľudom. Som veľmi, zvedavá, ako sa bude vyvýjať jeho „Vztah- nevztah “ s Bushidom, moc sa mi to nepáči, bojím sa, že toto Bill neustojí. Som tiež žvedavá, či sa Bill ozvie Tomovy a kedy.
Tajne dúfam, že Tom Billa opäť zachráni.
Teším sa na další diel, a dúfam, že sa objaí čoskoro.
Mám takoví pocit jako by jej tam Anis poslal schválně aby si Bill uvědomil jak je na tom.
Hele, jestli se nemusím bát, že bys to nedopsala tak mi bude uplně jedno, že ti to trva věky 😀 Mám povídku moc ráda a nerada bych nevěděla jak dopadne 😀 Jinak moc díky za další díl 😀 (hadovi noha:DDD)