Opravdu se chtěl stát ještě před hodinou lékařem?!
Opravdu se ještě před hodinou těšil na to, co jej čeká?!
Sklonil tvář a zadíval se na své ruce, ve kterých neustále svíral Sářinu malou dlaň i přesto, že mu stisk nebyl opětován. Po tváři mu stékaly slzy, které nedokázal zastavit, ale pořád byl natolik v šoku, že si je ani sám nechtěl připustit. Dýchal nepravidelně, zhluboka, a přesto se mu zdálo, že místnost někdo ochudil o kyslík. Bylo mu na zvracení, vnitřnosti se mu kroutily jako po šílené jízdě na kolotoči a on si přál pouze jediné. Aby to konečně přestalo a on mohl vystoupit. Třásl se, protože moc dobře věděl, co jej čeká. Byl celý od krve, její tvář i tělo bylo jistě poseté miliony otisků jeho prstů, které zanechal při zběsilém úsilí pomoct ji. Selhal. Právě proto nemínil utéct. Bylo to zbytečné. Ať už by se rozběhl kamkoliv, věděl, že by jej obraz Sářiny zakrvavené, kdysi hezké tváře, stejně doběhl.
Sirény aut se přiblížily. Už je nevnímal jako ozvěnu. Nyní mu přímo drásaly ušní bubínky a věděl, že mu nezůstává moc času. Netušil, kde se zjevily, netušil ani to, kdo je přivolal, přesto věděl, že až se budou vracet zpět na stanici, pojede s nimi. Jako hlavní podezřelý.
Pomalu pustil Sářinu dlaň, ještě předtím jí však sundal náramek, který od něj dostala k narozeninám. Byla to jen laciná napodobenina těch, které jí kupoval Trip během svého dvoření, přesto z něj měla radost, jako by byl ze zlata nebo vzácných kamenů. Pamatoval si její úsměv. Rozzářený pohled očí barvy bazalkového listí. Objímala jej snad deset minut a přísahala mu, že jej nesundá, dokud osud nerozdělí jejich cesty.
„Nechám si ho, ano?“ Zašeptal, i když dobře věděl, že jej neslyšela. Ukazováčkem hladil malou holubici a přemýšlel nad tím, zdali tušila, že je osud rozdělí dřív, než by čekal. Ukryl si jej do kapsy a sám sobě slíbil, že jej bude mít u sebe do té doby, než je osud opět nespojí.
Trhl sebou, jakmile jej do očí udeřilo silné světlo. Nyní už nepochyboval. Dorazili do cíle. Naposled na ni pohlédl. Nebýt dobité tváře, pomyslel by si, že pouze usnula. Vypadala uvolněně, působila dokonce tak, jako by byla se vším naprosto smířená. Jako by ani jiný konec neočekávala.
Ve chvíli, kdy dovnitř vběhlo několik vysokých, statných mužů, neslyšně vzlykl a odvrátil pohled. Od toho okamžiku bylo všechno jakési rozmazané. Pamatoval si pouze několik věcí. Zoufalé výkřiky jejích rodičů, nenávistné pohledy policistů i zdravotníků, kteří přišli pozdě. Pamatoval si ostrý, nepříjemný zvuk, když se chladný kov setkal s jeho kůží, jak dostal pouta. Ze všeho nejvíc si však pamatoval na míhající se obrazy za oknem policejního auta. Představoval si je jako jednotlivé etapy své budoucnosti, která byla stejná. Tmavá, osamělá a ztracená.
…Prudce otevřel oči a vystřelil do sedu. Nečekaná bolest zad jej však přinutila vstát o něco pomaleji, než měl původně v úmyslu. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval. Během ní, si stačil uvědomit hned dvě věci. Už nikdy nebude spát v křesle, i když to bylo díky Billovi více než příjemné, a právě tím se dostal k druhému poznání. Bill byl pryč. Zůstala po něm pouze vůně, kterou během noci nasáklo Tomovo oblečení.
Promasíroval si ztuhlý krk a zaposlouchal se do okolních zvuků, které mu mohly být nápovědou, kam všichni zmizeli. Protože nejenom Bill, ale i Lily s Dustem byli pryč, a to bylo skutečně podezřelé. Zejména Dust mu byl téměř neustále v patách. Unaveně si protřel tvář a vykročil ke dveřím; když míjel malý stolek vedle gauče, všiml si poskládaného kousku papíru, který na kopě obalů od sladkostí přímo zářil. Vzal jej mezi prsty, rozbalil jej a v rychlosti přečetl krátký vzkaz. Myslel si, že byl pouze ospalý a určitě viděl špatně, proto si pořádně protřel oči a zadíval se na vzkaz ještě jednou. Nebyl ospalý. Na bílém pozadí se vyjímala ta samá slova.
Oběma Vám moc děkuji. A.
Nevěřícně zavrtěl hlavou. Opravdu jej kdysi považoval za nejlepšího přítele?!
„Četl jsem jej,“ opatrně položil hrnek na stůl a popošel blíž. „Je mi to tak líto.“
Nešlo to. Za ta léta spolu prožili tolik věcí, měli tolik krásných vzpomínek a právě ty mu nedovolovaly smířit se s myšlenkou, že je náhle všechno pryč. Opřel se tváří o tu Billovu a tiše zasténal. Tiskl jej ve svém náručí, dýchal jeho tajemnou, krásnou vůni, která byla na kluka příliš sladká, na dívku příliš silná. Byla jedinečná. Patřila pouze jemu. Tom by ji poznal mezi tisíci dalších. Stala se jeho osobním heroinem.
„Musím jít.“
Nemohl se věčně ukrývat a doufat v zázrak. Bylo to stejně zbytečné, jako čekat na důvěru od nejlepšího přítele. Věděl, že pokud jej chtěl někdy vzít svobodně na skutečné rande, na zmrzlinu, nebo pouze na obyčejnou procházku, musí vylézt ze své skrýše. Byl nevinný a bylo jenom na něm, zda se mu to podaří všem i dokázat.
„Prosím, dej na sebe pozor, ano?“
Na to, že bylo pouze osm hodin ráno a počasí nebylo příliš přívětivé pro ranní běh nebo romantickou procházku, bylo v ulicích až příliš mnoho lidí. Srdce mu splašeně tlouklo, našeptávalo mu, že by se měl vrátit, zkusit to jindy nebo jinou cestou, ale on odmítal být zbabělý jako Andreas. Právě myšlenka na něj jej hnala vpřed. Tmavá kapuce mu zakrývala většinu tváře, zřejmě však nebyla dostačujícím ochranným prostředkem. Se skloněnou tváří kráčel dál, nesoustředil se na cestu, kterou šel, ani skupinky lidí, které míjel. Svět kolem něj se náhle ponořil do zvláštního ticha, na které nebyl zvyklý. Právě to jej donutilo na chvíli vzhlédnout, vzápětí toho však litoval. Všechny pohledy směřovaly právě k němu. Utkvěly na něm jak oči kolemjdoucích, tak i řidičů, nebo prodavačů v okolních obchodech. Všichni měli v očích pouze jediné. Odpor.
Zničeně se kousl do rtu, zrychlil krok a modlil se, aby se vypařil. Aby byl alespoň na těch deset minut, které mu zabere cesta, neviditelným.
…
Bill pozoroval talíř, který před něj Babett postavila, nedokázal se zbavit pobaveného úsměvu.
Babett mu připomněla jeho vlastní mámu. Už když byl malé dítě, měl veliké problémy s přibíráním na váze. Moc dobře si pamatoval, jak mu musela přešívat i to nejmenší oblečení, protože mu bylo volné. Myslel si, že se to věkem upraví, ale řekl by, že to bylo ještě horší.
„Jen to hezky všechno sněz a bude dobře,“ hravě na něj mrkla, a vzápětí se rozhlédla kolem sebe. Dust ležící u dveří, zbystřil pozornost, protože si myslel, že hledá právě jej. Ospale se zvedl a přicupital si pro pohlazení. „Kde je vlastně Tom? Jemu by také neuškodilo několik lívanců.“
Smutně se rozhlížel po místnosti až do chvíle, kdy jeho pohled utkvěl na drobné malůvce, která zdobila jeho čerstvě zasádrovanou ruku. Několik centimetrů od palce, na bílém pozadí, vynikalo drobné, černé srdíčko. Nevnímal Babett, která se posadila vedle něj, nepocítil dokonce ani pohlazení, které mu věnovala. Myslí byl pouze u včerejší noci a u chvíle, kdy mu jej tam namaloval.
„Víš, Bille, má to těžké. Kdybych byla na jeho místě já, dávno bych se sesypala.“ Odmlčela se, aby zahnala dotěrné slzy. „Víš, co se říká? Že vězení požírá lidskou duši. Celé tři roky jsem se za něj modlila. Prosila jsem Boha, aby mi vrátil mého chlapce takového, jaký byl. Bála jsem se, že se vrátí cizinec plný zloby, nenávisti a touhy pomstít se všem, kteří mu tak strašně ublížili. A podívej se na něj.“
Bill přikývl. Chtěl jí říct, jak moc jej má rád, jak je pro něj důležitý, ale slova se mu zasekla někde v krku a narazila na obří kámen, který mu nedovoloval promluvit. Představil si jej, jak bloudí ulicemi, všichni se po něm otáčí, ukazují na něj prstem, šeptají si, jejich zloba a hořkost otráví okolní vzduch. Nedokázal uvěřit, jak hloupí a naivní můžou lidé být. Věří pouze tomu, čemu chtějí věřit. Dívají se, ale přesto nevidí. Jsou slepí. Imunní vůči pravdě, naočkováni virem obrovské lži, která jim zatemnila mozek. Kousl se do rtu a pohlédl Babett do očí.
Do tváře jej bičoval ostrý vítr, oči jej nepříjemně štípaly, srdce mu v hrudi splašeně tlouklo. Zhluboka dýchal a snažil se nepodlehnout skutečnosti, že se po třech letech opět nacházel na místě, které jej připravilo o vše. Stál na konci liduprázdné ulice a pohled upíral na zchátralou barabiznu, která byla snad v ještě horším stavu, než si pamatoval. Část střechy se propadla, takže v ní byla veliká díra, která působila dojmem, že se v jejím nitru rozprostírá naprostá nicota. Zdi byly ve stádiu rozkladu, zmizelo chatrné oplocení i zbytky skleněné výplně oken. Rozhlédl se kolem sebe. Chata byla díky ubohému stavu, ve kterém se nacházela, neuvěřitelným protikladem plochy hustého porostu jehličnanů, rozléhající se kolem. Les Zázraků. Přesně tak mu s tátou říkali. Vždy když jim bylo nejhůř, vyšli si na procházku a společně prosili o zázrak.
Zabalil se do teplého svetru a vykročil směrem k vysokým borovicím.
Ano. Nastal ten správný čas poprosit o zázrak.
autor: B-kay
Taky budu společně prosit o zázrak:-) on i Bill mi moc přirostli k srdci a já bych si přála, aby pravda vyšla brzy najevo.
Těším se na další díl:-)
Nechápu že to Andreas může vydržet a neřic pravdu ještě že má Tom Billa.
Myslím že tu všichni s Tomem budeme prosit o zázrak :))…o to aby všichni lidé pochopili a aby vše byla jako dřív :))…a btw…slova "lidé se dívají ale přesto nevidí" jsou nádherná :))…navíc úplně pravdivá a jsem ráda jak je celý tento díl úžasně procítěný 🙂
Bill a Babet sú nádherní ľudia, samozrejme aj Tom:) Andreas ma štve, ale verím, že na konci mu aj tak odpustím, keď možno pochopím prečo tak dlho tajil Tomovu nevinu.
Detail so srdiečkom na sádre je strašne krásny, taká malá nežnôstka a predstava ako to srdiečko vznikalo robí v hrudi taký pekný pocit:)
Ten začátek tohoto dílu byl tak smutný! Měla jsem slzy v očích. Budu to opakovat stále dokola – Tom je neuvěřitelně silný a skvělý člověk! Já bych na jeho místě byla buď plná zloby a nebo bych se někde zhroutila, ale on ne. Pořád je mi to všechno strašně líto. To, jak je svět nespravedlivý. Tom je nevinný a jde do vězení. Je to nefér. A Andy taky mohl říct pravdu. I když chápu, že jít proti vlastnímu bratrovi, když se nemají moc v lásce, je divné. Sama nevím, co bych na jeho místě dělala, ale když vidím zničeného Toma, kterého nemá nikdo rád jen pro nic za nic… A zázrak tady budu taky doufat! Tom si zaslouží, aby všichni věděli pravdu. Ještě pořád mi nějak nedochází, jak se tomuhle všemu mohl Trip vyhnout. Jaktože nikdo neví, že to byl on?
A láska mezi Billem a Tomem mě pořád ještě dostává ♥ Opět je mezi nimi tolik něhy ♥ Nemůžu se těch chvilek, kdy jsou spolu, nabažit.
Strašně moc se těším na další díl! ♥
konečně se Tom začíná dávat dohromady. myslela jsem, že půjde za Andreasem a nebo Tripovi rozbít hubu. 😀 na to třeba taky jednou dojde. 😀 já bych v sobě měla rozhodně spoustu zlosti..
Dnešní díl mi přišel strašně smutný…
Úplně si zoufám nad nespravedlností a nad zlým osudem, který Toma postihl. Tak hodný člověk a taková nenávist vůči němu, ach jo…
Myslím, že Bill je příčinou toho, že se dneska v Tomovi něco zlomilo a donutilo ho vyjít ze své ulity, kde se doteď ukrýval. Tom se kvůli němu konečně rozhodl bojovat, bojovat proti celému světu, protože někdo tak čistý a nevinný jako Bill mu za ten boj stojí. A myslím, že to bude boj téměř na život a na smrt…
Ještě chci říct, že miluju spoustu malých drobnůstek, které do příběhu zapojuješ, jako je srdíčko na Billově sádře nebo to, jak Tom vnímal Billovu vůni.
Moc krásné ♥♥♥