autor: Mykerina
Slyším, jak Tom zalapal po dechu. Jemně ho pohladím po tváři a naznačím, aby zůstal tady. Plížím se ke dveřím. Stojím za nimi. Odjistím pojistku.
„Kdo je?“
„Bílá kobra přinesla vejce.“ Aha. Tak to je někdo od nás. Poodhalím záclonu. Doktor Müller. Otevřu dveře.
„Jste tu rychle,“ pozvednu obočí. Jen pokrčí rameny a vstoupí dovnitř. Netváří se nějak v pohodě.
„Tak?“ zeptám se, ale bojím se, co mi odpoví.
„Bille, měl jsem pravdu, má syfilis a…“ zasekne se. Otočím se. Tom stojí ve futrech do kuchyně a z očí mu kanou slzy.
„Tome…“ natahuju k němu ruku. Vyděšeně kroutí hlavou a couvá.
„Ne, broučku. Neboj se.“ Sakra, tohle neměl slyšet. Alespoň ne takhle… normálně. Chtěl bych mu to říct jemně.
„Já… já jsem… nemocný…“ zavzlyká. Celý se chvěje, chudáček. Rychle se po něm natáhnu a vtisknu do náruče. Jemně ho hladím po zádech. Šeptám tichá slůvka.
„Bude to dobré, zlatíčko, uzdravíš se,“ houpu se s ním.
„Tome, hned ti nasadím léky, máš šanci se z toho dostat bez následků,“ doktor k nám udělá několik kroků, ale Tom zakňučí.
„Raději stůjte tam, kde jste, ok? Odvedu ho nahoru a promluvíme si,“ ještě chvilinku ho hladím, broučka, a pak pomalu odvádím do jeho pokoje. Tiskne se ke mně a brečí.
„Tomi, Lásko, bude to v pořádku, vyléčíme tě,“ broukám mu tiše do ucha. Povolně se nechá vést. Dotáhnu ho do pokoje, kde ho pomalu uložím do postele.
„Bude to dobré, slibuju,“ zkusím ho políbit, ale otočí tvář. Vydechnu, chápu ho.
„Jdu dolů, promluvit si s ním a pak za tebou přijdu, ano?“ pohladím ho po vlasech. Jen kývne a zachumlá se do peřin. Povzdechnu si. Tohle se nemělo stát. Ne jemu. Tiše zavřu dveře a jdu dolů.
„Lehnul si. Co s ním mám dělat, doktore?“ sednu si do křesla a promnu spánky. Jsem z toho dost zoufalý. Teď jsem ztratil všechny šance, že by snad někdy… mezi mnou a jím mohlo dojít k fyzické slasti.
„Bille, dám mu antibiotika, a musíme ho sledovat. Podchytili jsme to včas, takže mu dávám naději na plné zotavení.“ Snaží se mě uklidnit. Docela se mu to daří. „Hlavně mu to pořádně vysvětli, ať se zbytečně nebojí a nestresuje. A dávej pozor na pitný režim a hlavně musí jíst, je děsně hubený. To nám nepomůže.“ Vydechne doktor.
„Jo, já vím, budu se snažit, aby jedl pravidelně. Taky se mi nelíbí, jak je hubený.“ Podá mi dané léky a k tomu návod, jak co dávat. Jsem z toho lehce v šoku, kolik toho je, ale jestli mu to má pomoci, tak nejsem proti.
„Děkuju moc, doktore, doufám, že mu to opravdu pomůže,“ jsem z toho lehce zoufalý.
„Neboj, Bille, pomůže, jsou to nejlepší léky, jaké se dají na trhu sehnat. Ale musí je brát pravidelně a jíst, jak jsem řekl. Přijdu se na něj podívat za pár dní. Zkontrolovat vřídky a tak. Tak se měj,“ jdu ke dveřím.
„Ještě jednou děkuju,“ otevřu mu.
„Přijdu, nech ho vyspat a dej mu najíst.“ Otočím se a odejdu.
„Tome?“ kouknu opatrně do pokoje. V posteli je jen velké klubíčko schované pod peřinou. Vstoupím a tiše zavřu. Opatrnými kroky jdu k jeho posteli.
„Tomy? Mám tady pro tebe léky, tak si je prosím vezmi, ať můžeme začít s léčbou už teď.“
autor: Mykerina
betaread: J. :o)
Chudák Tom doufám že se z to dostané.Povidka je moc krásně napsaná.
mám z toho divný pocit, ale těším se na další díl 🙂
Ach jo, tak přece jenom? 🙁 Je mi Toma fakt líto, tolik si toho už musel zažít. Ale pevně věřím v to, že se vyléčí. Prostě musí!
Děkuji za další díl 🙂
Tomiho je mi fakt ľúto 🙁 Po tom všetkom, čím musel prejsť, ešte aj toto.. ale verím, že sa mu podarí vyliečiť bez následkov.
Chudák Tom, je to fakt na hovno. Dúfam, že sa z toho naozaj dostane a bude v poriadku. Zároveň mi je ľúto aj Billa, preňho to tiež určite nie je ľahké… Dúfam, že Tom nebude mať s liečbou žiadny problém a všetko bude prebiehať v pohode… Som zvedavá na pokračovanie 🙂