Help me forget 10.

autor: Kiro

Jak už to v každé povídce bývá, tak i v této nyní nastává období, kdy se nic zásadního neděje a prostě to vše nějak plyne. Ale doufám, že to vás od čtení neodradí, však to, co nás ještě čeká, bude stát za to ;). Tak s chutí do toho.

V tomto pevném objetí setrvali kdovíjak dlouho, nejraději by takhle zůstali už navěky. Osud jim to však odmítal dopřát, do pokoje vešla jedna ze zdravotních sester a vyzvala Billa, aby s ní šel vyplnit nějaké formuláře. Poznámku ohledně toho, že by Bill neměl být u Toma v posteli a už vůbec ne v objetí, které nebylo bratské, raději spolkla.

Bill se velice neochotně vymanil z objetí polospícího Toma a následoval drobnou sestru do kanceláře. Sestra procházela chodbami velice svižným krokem, Bill jí sotva stačil.

Zanedlouho tedy byli u kanceláře. Sestra pokynula Billovi, aby se posadil, a práskla před něj na stůl několik papírů k vyplnění. Hmm… evidentně má den blbec, nebo nesnášela gaye. Bill to tipoval na to druhé a raději vzal do ruky propisku a jal se vyplňování. Hlavně ať už to má za sebou.

Vyplnil všechny potřebné kolonky, většinou to nebylo nic složitého, jméno bratra znal, datum narození bylo stejné a další údaje byly naprosto podobné těm jeho.

Za pár minut už byl Bill na cestě zpět k Tomovi na pokoj. Otevřel dveře a potichu přešel k Tomově posteli, jeho bratr stále ještě spal. Přisunul si z druhé strany pokoje židli a usadil se na ní. Lokty si zapřel o kolena a naklonil se k Tomovi, takhle když spal, vypadal nádherně. Tak si najednou Bill uvědomil, že po nikom jiném v životě netouží, že už nemá v srdci žádné prázdné místo, to poslední totiž vyplnila láska k Tomovi.

Bill vydržel Toma pozorovat celé odpoledne. Párkrát přišla sestra, aby Toma zkontrolovala, pak něco zapsala do desek visících po straně postele, a zase odešla. Kdykoliv jindy by se Bill za tu dobu asi ukousal nudou, ale pohled na Toma mu bohatě vystačil. Proto také bolestně zaúpěl, když večer přišla sestra s oznámením, že návštěvní hodiny končí a že Bill musí odejít. Nikam se mu nechtělo, chtěl tu být s Tomem, kdyby se cokoliv přihodilo, ale osud mu to ne a ne dopřát.

Velice neochotně se zvedl ze židle, vtiskl spícímu Tomovi polibek na tvář a vydal se loudavým krokem z pokoje. Dveře se za ním zaklaply a on se pomalu vydal chodbou pryč. Cestou zíral na dlaždice na podlaze, ve kterých se matně odráželo světlo zářivek ze stropu. Vyšel hlavními dveřmi ven a k jeho udivení ho ovanul studený noční vzduch, ač bylo parné léto. Pohlédl na nebe, nebyly vidět ani hvězdy, vypadalo to na bouřku.

Vyšel z nemocničního parkoviště na ulici, a zatímco čekal na taxi, v duchu už se peskoval, že příště pojede jejich autem, kdo to má pořád platit? Sedl do žlutého vozu a jako na potvoru je to ten samý taxikář jako včera, na něj jen tak nezapomene. Řidič už dopředu věděl adresu, takže hned vyrazil.

Během cesty bylo mučivé ticho, Bill tedy nijak zvlášť nestál o konverzaci. Taxikář ovšem konverzaci započal.

„Ehm… co se stalo… myslím v té nemocnici? Jestli se můžu zeptat,“ pronesl poněkud nervózně a podíval se na Billa ve zpětném zrcátku. Bill sklopil pohled, nevěděl, jestli by to měl taxikáři říct, slíbil přeci doktorovi, že o tom nikomu neřekne.

„Noo… mám tam bratra, má nějaké potíže… s plícemi. On je kuřák, víte?“ řekl Bill a hořkost jeho lži se mu hned usadila na jazyku. Řidiče Billova informace evidentně zaujala.

„Jo, taky jsem měl kamaráda, co měl problémy s plícema. Je to tak hrozně dávno…“ začal taxikář vyprávět. Bill si opřel unaveně hlavu o okénko auta a zahleděl se ven.

Krajina se mu míhala před očima jako v nějakém filmu. Auto se náhle zastavilo a Bill v černočerné tmě sotva poznal, že jsou na místě. Pohotově zaplatil a už nevěnoval nejmenší pozornost tomu, že mu taxikář chtěl dopovědět ten příběh. S rukama v kapsách se vydal přes dřevěný most rovnou do chaty.

Jakmile byl uvnitř, neobtěžoval se s nějakým rozsvěcením světel, zamířil do koupelny. Vzpomněl si, že za poslední dny vynechal hygienu a pomalu mu to začínalo vadit.

Vklouzl do sprchy a nechal příjemně teplé prameny vody stékat po celém svém těle. Dnes se mu už asi po tisící vynořil v hlavě obrázek Toma. Ale tentokrát to bylo jiné. Jeho tělem projela vlna vzrušení. Bill vzpomínal, jak se s Tomem milovali, jak ho Tomovy žhavé rty laskaly po celém těle a žár, který z Tomova těla sálal.

Netrvalo dlouho a on ucítil v oblasti slabin příjemné pnutí. Pomalu svou dlaní přejel přes hruď a břicho a uchopil svou erekci. Jeho pohyby byly nejprve vláčné a pomalé, postupně se však zrychlovaly. Billovi bohatě stačilo pomyšlení na Toma, to ho dokonale vzrušilo.

Stačilo mu už jen párkrát zapumpovat a celé jeho tělo se zachvělo ve slastné křeči orgasmu. Znaveně se opřel o kachličky sprchového koutu a vydýchával se. Mohl tam takhle stát snad ještě 10 minut, než se šampónem omyl, vypnul vodu a vylezl ven. Okamžitě se zabalil do huňatého ručníku a přešel k sobě do pokoje pro oblečení.

Jen ve volných šedých teplákách a bílém tričku s krátkým rukávem se vydal do Tomova pokoje. Ulehl do peřin a doufal v klidný spánek. To se mu ovšem nevyplnilo.

Jak Bill předpokládal, už když stál před nemocnicí, bouřka se přihnala jakoby nic. A že byla pořádná! Bill nikdy z bouřek moc strach neměl, ale jak byl teď najednou sám, přepadla ho úzkost. Vsedě se opřel o čelo postele a přitáhl si nohy k sobě. Ruce obtočil kolem nich a složil obličej na kolena. Bez Toma se cítil opuštěný.

Tom si i přes zavřená oční víčka nemohl nevšimnout blesku, který právě osvětlil celý pokoj. Otevřel oči, vyhrabal se z postele a přešel k oknu. Bouřku miloval. Vždy když byl malý, věčně při bouřích stál na terase a s úžasem pozoroval bílé blesky míhající se po obloze. Ani dnes tomu nebylo jinak. Tom s nadšením vepsaným ve tváři hleděl z okna na tu smršť venku na ulici.

Tom se však na toto nemohl dívat věčně, neboť ho něco vyrušilo. Nejprve to znělo jako nějaké šustění. Později Tomovi došlo, že se to ozývá z jeho pokoje. Odvrátil pohled od okna a zamžoural do tmy. Po pár vteřinách, co si jeho oči zvykaly na tmu v pokoji, uviděl něco, co ho doslova přikovalo k zemi.

Jeho spolubydlící sebou nyní házel na posteli, jako by ho probíjela elektřina a vydával takové chrčivé zvuky. Tom na něj vytřeštěně zíral, nohy mu strachem úplně zdřevěněly. Muž sebou stále nepřestával házet, Tom se bál jít k němu blíž, tak přešel ke své posteli a nahmatal ovladač. Zmáčkl tlačítko, které mělo okamžitě přivolat sestru.

Čekání se mu zdálo nekonečné a pohled na muže třesoucího se na posteli mu to nijak neulehčoval. Naštěstí se brzy otevřely dveře.

„Co se to tu-“ víc už sestra neřekla, neboť si všimla pacienta zmítajícího se na posteli. Na nic nečekala a odběhla pro zdravotníky.

Za moment už byli v pokoji dva doktoři, kteří muže nakládali na nosítka a odváželi pryč. Tom to celé sledoval jako v transu. Doktoři muže odvezli a v pokoji nastalo opět ticho, přerušované jen občasným duněním hromu. Tom seděl na posteli a nevěděl, co si o tom má myslet.

K jeho štěstí vešla do pokoje sestra a posadila se vedle Toma.

„Z toho, co se stalo, si nic nedělejte. Vím, že vás to asi vyděsilo, ale byl to srdeční kolaps. Nelamte si s tím hlavu.“ Pohladila Toma povzbudivě po rameni a odešla z pokoje. Sice to Toma trochu uklidnilo, ale tu noc už oči nezamhouřil.

autor: Kiro