Help me forget 11.

autor: Kiro

Však to znáte, nic se neděje, ti dva mají čas na vzájemné cukrování ;). Takže dost kecání a hurá do čtení!

Bill se ráno probudil a všude kolem sebe cítil Tomovu vůni z polštářů a peřiny. Chtěl by tu takhle ležet do smrti a čichat Tomovu božskou vůni. Ale jakmile si vzpomněl na bratra ležícího v nemocnici, byl venku z postele raz dva.

Odebral se do koupelny, kde provedl obvyklou ranní očistu. Na líčení se protentokrát vykašlal, měl před sebou důležitější věci. Když procházel obývákem, jeho pohled spočinul na kuchyni. Jak dlouho už vlastně nejedl? Už si ani nepamatuje. Nyní začínal opravdu pociťovat hlad. Ne! Nají se potom, teď pojede za Tomem.

Z botníku sebral klíčky, zamknul za sebou dveře a vydal se do auta. Jakmile usedl za volant, vynořila se mu v hlavě otázka. Dojede vůbec? Vždyť už je to celá věčnost, co naposledy seděl za volantem. Bože, který pedál je který?

Na malou chvíli se Billovým tělem prohnala vlna paniky. Naštěstí to brzy přešlo a on si začal vzpomínat na vše, co se učil v autoškole.

„Bille, ty jsi ale vůl,“ zasmál se sám pro sebe a strčil klíčky do zapalování. Motor začal hučet a Bill se pomalu rozjel po lesní cestě pryč.

I přes to, že si na řízení vzpomněl, držel Bill volant tak křečovitě, že mu auto sem tam cuklo stranou. Ale než se dostal do města, už se do řízení vžil.

Když projížděl ulicemi města, napadlo ho, že by mohl Tomovi něco koupit. Zastavil tedy u obchodu se smíšeným zbožím. Procházel regály a nakonec stejně skončil u sladkého, na to si Tom potrpěl. Čekalo ho další nekonečné rozhodování, co koupit. Nakonec odcházel ke kase s mléčnou čokoládou a sáčkem bonbónů Skittles, ty měl Tom vždy nejradši. Zaplatil a už mířil zpět do auta a hurá za Tomem!

* * *

Tom seděl na své posteli a znuděně zíral na stěnu před sebou. Celý den se mohl ukousat nudou, tak trochu si přál, aby tu byl zase ten muž, co včera. I pohled na něj by ho zabavil, tedy pokud by se zase nezačal zmítat v infarktových křečích.

Zatřepal hlavou, aby vyhnal vzpomínky na včerejší děsivou noc z hlavy. Snažil se myslet na něco hezkého… na Billa. Copak ten jeho černovlasý čertík asi dělá? Nejspíš bude na cestě za ním. Tom se nad tím pousmál. Ach, ten Bill… pomyslel si.

Pomalu se zaklonil a opřel se o čelo postele, které měl vystlané velkým a měkkým polštářem, a zavřel oči. Měl v mysli teď pouze Billa. Nebyla žádná mylná diagnóza, žádná operace, žádná nemocnice… zkrátka nic, co by Tomovi kazilo léto.

Do kruté reality ho však vrátil zvuk otevírajících se dveří. S nechutí vepsanou na tváři otevřel jedno oko, to, co však viděl, ho donutilo otevřít oči obě. Do dveří ladným krokem vešel Bill, na tváři mu hrál ten jeho kouzelný úsměv a jeho oči se upínaly k těm Tomovým.

„Ahoj,“ pronesl Bill na cestě k Tomově posteli, a než stačil Tom odpovědět, Bill už byl přisátý na jeho rtech. Tenhle pocit oběma chyběl, to, že tu jsou jeden pro druhého. Ani jeden se nemohl nabažit rtů toho druhého. Tom po chvíli polibek naléhavě prohloubil, i když věděl, že u toho bude muset zůstat.

Bill měl ovšem asi jinou představu. Opatrně si vlezl k Tomovi na postel a usadil se obkročmo na jeho bocích. Ovšem dával si dobrý pozor, aby se přitom nedotýkal hrudníku, kde měl Tom stehy po operaci.

„Bille! Neblbni, co když někdo přijde?“ zeptal se Tom polekaně a chtěl Billa sundat. To mu Bill ovšem neumožnil a uvěznil jeho ruce nad hlavou. Lehce se zavrtěl na Tomových bocích a odpovědí mu byly Tomovy přidušené steny.

„B-Bille… opravdu bychom neměli-“ pokoušel se o to znovu Tom. Bill se mu zahleděl do očí, Tom v nich nyní viděl jasný odlesk chtíče, sám to cítil stejně.

Nakonec však stisk na jeho rukou povolil a Bill z něj opatrně slezl. Tom očekával, že najde v jeho tváři zklamaný výraz, místo toho tam však byl chápavý úsměv.

„Však já vím,“ pronesl Bill a věnoval Tomovi letmý polibek na rty. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl Bill a sáhl do tašky, kterou s sebou přinesl a které nevěnoval ani jeden z nich doteď nejmenší pozornost.

Vytáhl z ní věci, co koupil v obchodě cestou sem. Jakmile Tom uviděl červený balíček svých oblíbených bonbónů, začaly se mu sbíhat sliny.

„Ty vždy víš, co mám rád,“ usmál se zářivě na Billa, ten mu úsměv oplatil.

„Já vím vše,“ zazubil se na něj Bill, usadil se na okraj postele a roztrhl balíček. Vytáhl jeden bonbón a otočil se s ním na Toma. „Řekni á,“ řekl a otevřel pusu, tak jak to dělají maminky, když krmí děti. Tom tak učinil a vzápětí mu v ústech přistála výborná ovocná chuť.

„Bille, sice jsem tu na marodce, ale obsloužit se ještě umím,“ zasmál se Tom. To Billa neodradilo a šoupl mu do pusy další bonbón.

„Já vím, ale mě to moc baví,“ zakřenil se a další si dal mezi zuby. Poté se sklonil k Tomovi a nechal ho, aby si polovinu ukousl. Málem přitom Billovi svými ostrými zuby prokousl ret, ale hned to napravil polibkem. Takto Bill krmil Toma, dokud nebyl sáček zcela prázdný.

Bill hodil pohledem na noční stolek, kde nechal ležet čokoládu, a v hlavě se mu rodil mistrovský plán. Tom ho však uzemnil.

„Ne Bille, to až jindy,“ zasmál se Tom. „Jsem plný,“ dodal ještě a následně na to zívl.

„Jsi unavený,“ zkonstatoval Bill.

„No… moc jsem toho v noci nenaspal,“ přiznal Tom.

„Jak to?“ podivil se Bill. Tom se na něj nejdřív dlouze zahleděl a přemýšlel, jestli má o tom nočním „dobrodružství“ vůbec Billovi říkat.

„Noo… spolubydlící, co tu byl, měl v noci infarkt, takže mi tu lítali doktoři, nic zvláštního,“ řekl nakonec.

„Aha,“ řekl Bill, očividně spokojený s touto odpovědí. „Měl by ses prospat teď,“ řekl a pohladil Toma po ruce.

„Ne, když jsi tu ty, nechci spát,“ hodil Tom po Billovi prosebný pohled. Bill se jen pousmál.

„Já tu budu stále, ty trdlo, ať budeš spát, nebo budeš vzhůru, ty sestry mě odsud budou tahat násilím vždy až pozdě večer, a vždy ráno tu budu, co nejdřív to půjde,“ ujistil Toma Bill.

„Ale to nemusíš, sám vypadáš unaveně, a navíc i hladově,“ podotkl Tom a Billovi jako na truc zakručelo v břiše. „Víš co? Jdi domů, najez se a vyspi, a přijď zase zítra, já jestli teď usnu, tak se stejně do večera nevzbudím,“ řekl Tom a pevněji stiskl Billovu ruku. Tomu se ten nápad ale moc nezamlouval.

„Ale mně se nikam nechce,“ vedl si Bill svou. Tom se na něj zahleděl přísným pohledem.

„Bille, přeci kvůli mně nebudeš takhle zanedbávat sebe,“ řekl nakonec. Bill se mu ještě chvíli vzdorovitě díval do očí, než nakonec pohled sklopil.

„Dobře,“ zamumlal. „Zítra ráno zase přijdu, dobře?“ zeptal se ještě. Tom jen přikývl a stáhl si Billa k sobě pro polibek.

„Zítra,“ zašeptal Tom do polibku a následně Billa propustil. Ten se na Toma ještě chvíli díval, než se otočil a pomalu se odebral k odchodu.

Tom zíral na dveře i několik minut potom, co Bill odešel. Nakonec se však pohodlněji položil na postel a za chvíli už si ho vzal na milost spánek.

autor: Kiro