Teach me 10.

autor: Muckátko :o*

Bill seděl v tureckém sedu naproti Toma. Držel v pravé ruce vějíř z karet a snažil se přijít na způsob, jak je nejlíp zkombinovat, aby mohl vyložit. Občas vyplázl jazyk, jak se soustředil. Tom se příliš nadšeně netvářil. Žolíky nehrál příliš rád. A ve dvou to tím spíš nebyla žádná zábava, ale copak mohl říct ‚ne‘ Billovým sepnutým rukám a široce rozevřeným očím, které by mu kdejaké roztomilé štěně závidělo? Nemožné. Proto teď seděl na zemi a snažil se dokázat nemožné. Porazit neporazitelného Billa.

Tom se otočil pro sklenici s džusem, dávajíc pozor, aby Billovi omylem neukázal karty. Napil se, a když se otáčel zpět od stolku k Billovi, uslyšel nadšený výkřik.

„Už jsem na to přišel!“ zavýskl Bill šťastně a vyložil před sebe skoro všechny karty, které držel v ruce. V dlani mu zůstaly už jen 4 karty. Tom se zamračil.

„To není možný,“ pronesl podezíravě.

„To víš. Stačí jedna dobrá karta a všechno je jinak,“ usmál se Bill uličnicky a poposedl si.

„Jedna dobrá karta? Jedna dobrá karta?“ zopakoval Tom, když si díky Billovu poposednutí všimnul bílého rožku karty, která vyčouhla zpod Billa. Tom se natáhl, neomaleně sáhl do mezery v Billově klíně a vytáhl kartu na denní světlo.

„Myslíš tahle dobrá karta?! Ty jeden malej spratku! Podvádíš!“ posadil se Tom zpět a hodil kartu po Billovi.

„Jéééjda! Asi mi musela při některé hře upadnout,“ hrál Bill překvapeného a kartu si dobře prohlížel.

„A ještě k tomu budeš lhát?“ založil si Tom ruce v bok a sledoval Billa na oko tvrdým pohledem.

„Nelžu,“ bránil se Bill.

„Tak nelži! A já idiot jsem si myslel, jak v tom nejsi dobrý! Jsi dobrý akorát tak v podvádění, ty švindlíři. Tohle byla poslední hra,“ hodil Tom svůj vějíř karet do prostoru mezi ně a vstal.

„Tak se nezlob, Tome, já už to neudělám,“ omlouval se Bill a skládal karty dohromady. Toma už ke hraní nepřemluví, tím si byl jistý.

„Jsi jak malé děcko,“ hodil mu Tom okrasný polštářek na hlavu a zasmál se, když Bill vyjekl leknutím. Nemohlo to bolet. Tom záměrně nepoužil žádnou sílu.

Bill zůstal skloněný ke kartám a obracel je lícem vzhůru, aby je mohl zagumičkovat a pak uklidit. Tom mezitím otevřel dveře na balkon a opřel se o zábradlí. Zahradu měla Trümperovic rodina opravdu nádhernou. Vzadu až na konci rozlehlého pozemku viděl zahradníka, jak zastřihává živý plot do požadovaných tvarů.

„Pořád se zlobíš?“ pípl Bill, když vešel za Tomem. Tom se po něm ohlédl.

„Ale ne, ty bambulo!“ trochu mu pocuchal blonďaté vlasy.

„Mně karty nikdy moc nešly,“ přiznal Bill a opřel se vedle Toma.

„A proč jsi je chtěl hrát, když ti to nejde?“ zasmál se Tom nechápavě.

„Protože s tím fíglem vždycky vyhraju.“

„No máš štěstí, že jsme o nic nehráli,“ pousmál se Tom a díky perifernímu vidění si všiml, že si jej Bill opatrně prohlíží. Nenápadně. Chvíli jej nechal, ale pak natočil hlavu k Billovi, cítíc, že jejich opřené lokty se k sobě přiblížily natolik, až se jejich ruce dotkly. Tomova pravá s Billovou levou.

„Co je to za pohled?“ zeptal se Tom, ačkoli on tenhle pohled moc dobře znal. Bill nejdřív sklopil hlavu, ale nakonec se odhodlal.

„Políbíš mě, Tome?“ zeptal se nesměle, hlas někde na hranici mluvení a šepotu. Tom si myslel, že se přeslechl, ale Billovo chování mu potvrdilo, že slyšel až příliš dobře. Nadechl se, že mu něco spontánně od plic odpoví, ale včas se zastavil. Uvědomil si, že tahle otázka Billa stála spoustu odvahy, a to poslední, co Tom chtěl, bylo ranit Billovy city. Přesně ty city, které ještě s nikým nesdílel. Nechtěl mu je pošlapat hned poprvé. Nadechl se a natočil se k Billovi.

„Bille, no tak. Já chápu, že to chceš vyzkoušet, ale nechceš raději počkat a věnovat ten polibek někomu, koho budeš milovat? Takhle bys ho promrhal se mnou a žádný druhý ‚první polibek‘ neexistuje,“ snažil se mu to Tom rozmluvit. Podle něj to byla hloupost.

„Mně na tom nezáleží. Kdo bude první nebo druhý. Chci to zkusit.“

„Pak toho budeš litovat. Zkus na to nemyslet. Mít přítele přece není to nejdůležitější,“ pohladil Billa po paži.

„Prosím,“ pípl Bill.

„Koukni na mě,“ vyzval jej Tom a sám prsty pozvedl jeho tvář ke své. Bill se na něj stydlivě podíval.

„Jsi si jistý?“ zeptal se. Bill mlčky přikývl a zahleděl se na Tomovy rty, aby se pohledem vrátil brzy zpět k Tomovým očím.

Tom k Billovi přistoupil blíž a díval se mu do tváře. Upřímně nevěděl, co dělat. Líbal se už nespočetněkrát, ale nikdy jej nikdo o polibek takhle přímo nepožádal. Nikdy se na líbání tahle nesoustředil. Vždy se to prostě stalo. Tady nějak postrádal to kouzlo okamžiku, protože on i Bill dopředu věděli, že ten polibek přijde. Prakticky se na něm domluvili.

Bříška Tomových prstů od pravé ruky se setkala s Billovou jemnou tváří, která byla v nižších partiích pokryta krátkými vousy. Tom příliš nenaléhal. Pořád měl pocit, že dřív než k polibku opravdu dojde, to Bill stopne a rozmyslí si to. Chtěl mu dát čas na rozmyšlenou, než bude pozdě. Bill na to však nevypadal. Důvěřivě se díval do Tomových očí a vnímal teplo, které k němu Tomovy prsty vysílaly. Byly to jen nepatrné doteky a Bill byl za ně nesmírně vděčný. Neuměl si představit, že by Tom najednou sevřel jeho tvář v obou dlaních a vrhl se na jeho rty bez rozmyslu. Tomova tvář se zase o kousek přiblížila v okamžik, kdy prsty pomalu projely několik pramenů blonďatých vlasů, které lemovaly Billovu tvář. Jeho oči byly plné očekávání. Měl je do široka rozevřené a nepatrně se chvěl. Soustředil se na prsty, jak si hrají s jeho vlasy, a zároveň sledoval Tomovu tvář, jak se přibližuje k té jeho. Neuvědomil si to, ale čím víc se Tom přibližoval, tím víc tlačil Bill hlavu podvědomě dozadu, aby ten okamžik oddálil.

„Počkej, Tome, já jen… chci to, ale neumím to,“ nadechl se Bill ztěžka a sledoval, jak se Tom odtáhl malinko zpět, aby mu dal prostor.

„Nemusíme to dělat, Bille, pokud nejsi připravený.“

„Ne. Chci to udělat, já jen nevím jak,“ vydechl utrápeně.

„Nepřemýšlej nad tím, dobře? Vnímej třeba to, co cítíš uvnitř sebe,“ poradil Billovi.

„Dobře,“ přikývl Bill a narovnal se. To bylo pro Toma znamení, že to může udělat.

„Neboj se. Naučím tě to,“ šeptl Tom a otřel se špičkou nosu o ten Billův. Dával mu čas, aby si zvykl na skutečnost, že je mu někdo takhle blízko. Bill nevěděl, proč to udělal, ale malinko naklonil hlavu na stranu, aby do sebe jejich tváře lépe zapadly. Tom se pousmál. Věřil, že Bill bude přirozený talent.

Ve chvíli, kdy se Tom poprvé otřel o Billovy malinové rty, projel Billovým tělem silný záchvěv. Zabolelo jej u žaludku. Odolal nutkání si na to místo položit dlaň. Na místo toho položil svoji dlaň na hřbet Tomovy levé ruky. Té ruky, která ležela na kovovém zábradlí a lehce v ruce svírala horní tyč. Tom se odhodlal a sevřel mezi svými rty ten Billův, když je Bill instinktivně oddělil od sebe. Hned na to, co byl Billův spodní ret stisknut mezi Tomovy rty, přivřel Bill ústa a objal svými rty horní ret svého protějšku. Bylo to hezké. Bill dal na Tomovu radu a vnímal, co se v jeho těle děje. Cítil příjemné chvění a mravenčení, zatímco jeho srdce zrychovalo s každým jemným pohybem, které jejich rty udělaly. Vše, co Tom svými rty udělal, donutil udělat i Billa. Tak moc k sobě byli přitisklí.

Tom uvolnil Billova ústa, vložil drobnou pusinku na Billův spodní ret a s úsměvem zaregistroval, jak se Bill natahuje pro další polibek. Ubral tedy ze své iniciativy a nechal konat Billa. Spokojeně zaznamenal, že Bill dokonale napodobil jeho počínání a políbil jej stejně tak jako Tom jeho. V tu chvíli Tom schoval Billovu ruku do té svojí. Nakonec se mu nezdálo špatné Billa líbat. Uvědomoval si, že je to příjemné, a zároveň si byl vědom toho, že mu Bill právě věnoval něco, co mělo jednou patřit někomu úplně jinému a on se cítil povinný to nepošlapat. Tom vrátil Billovi polibek zpět a odtáhl se. Pohladil Billa hřbety prstů po líci a usmál se na něj, když se Billovy oči znovu rozevřely.

Odstoupili od sebe a oba si zároveň olízli rty. Oba byli zmatení, ale každý trochu jiným způsobem. Tom nemohl dopustit, aby to teď po polibku mezi nimi bylo divné, proto se ujal toho nevděčného úkolu a promluvil jako první:

„Vážně se nebylo čeho bát. Jsi přirozený talent,“ pochválil Billa a pustil jeho ruku.

„Ech!“ zasmál se Bill nepohodlně a díval se všude jinde jen ne na Toma.

„No tak. Zvedni bradu. Líbáš moc dobře,“ složil mu další poklonu.

„Děkuju,“ pronesl Bill najednou vážně.

„Za co?“

„Že jsi na něco takového vůbec přistoupil. Mohl’s mě seřvat, nebo mi dát facku, proto děkuju,“ vysvětlil Bill.

„Pojď sem,“ pokynul Billovi rukou a ochranitelsky jej schoval na krátko do své velké náruče. Bill spokojeně zabrumlal a po chvíli se odtáhl. Vypadalo to, že to mezi nima bylo dobré.

„Když už ne na kytaru, tak líbat jsi mě naučil,“ pousmál se Bill, když se z balkonu vraceli do pokoje.

„Jo, ale nemysli si! Měl by sis najít někoho, s kým bys to mohl procvičovat, nebo to zapomeneš,“ pohrozil mu a oba se společně zasmáli.

Sešli ze schodů se znovu kamennými tvářemi, když na ně v salonu čekala Simone. Toma něco napadlo a doufal, že jej tenhle nápad nebude stát zdraví.

„Pro dnešek jsme skončili, paní Trümperová,“ oznámil jí a s poděkováním přijal obálku.

„Výborně,“ přikývla Simone.

„Ještě než odejdu, rád bych se vás zeptal, zda by bylo možné vzít vašeho syna na zítřejší soukromý kytarový koncert, který se koná od 2 do 6 hodin,“ zeptal se Tom se srdcem v krku. Žádat Billovu společnost bylo troufalé od někoho, jako byl Tom. Simone se moc nadšeně netvářila.

„Co? Na žádnej koncert nejdu,“ zamračil se Bill. Vážně ho zajímalo, kde se v Tomově hlavě zrodila taková šílenost. Na žádný koncert nechtěl. Ještě tu kytaru nedržel v ruce a měl jít na nějaký koncert???

Simone chtěla nejdříve okamžitě odmítnout. Nechtěla, aby její syn trávil speciální čas s někým, jako byl Tom, ale když viděla Billovu nechuť a odpor k Tomovu nápadu, usmála se.

„Máte mé svolení, pane Kaulitzi, jsem si jistá, že to bude pro mého syna přínosné a poskytne mu to alespoň nějakou motivaci,“ pronesla a přikývla.

„Děkuji vám. Jsem stejného názoru. Zastavím se pro vašeho syna zítra ve dvě hodiny. Nejde o nic formálního, tudíž není třeba společenské oblečení. Hezký večer a nashledanou,“ rozloučil se a musel zadržet dech, aby se nezačal smát Billovu zmatenému výrazu. Norbert Toma vyprovodil z domu a rozloučil se.

Pět sekund na to Tom propadl záchvatu smíchu.

autor: Muckátko :o*