autor: Mykerina
V první chvíli doslova ztuhnu a jen polknu, pak ho ale chytnu za paži a přehodím si ho přes rameno, že spadne dost solidně na zem, hned ho chci uzemnit ještě pěstí, ale úplně ztuhnu, když poznám Billův obličej.
„Já… já… promiň,“ hned se omlouvám, pomůžu mu na nohy.
„To nic. Zkouška,“ usměje se i přes bolest zad. Je to na něm bohužel vidět.
„Tohle mi nesmíš dělat. Ubližuju ti… a to nechci…“ jsem z toho trochu v šoku. Fakt jsem s tebou solidně švihnul.
„Tome,“ koukne na mě. Ty jeho oči. Ale nedovolím si přiblížit se k němu. Fakt ne, i když na něm je vidět, že by se nebránil. Že by možná i chtěl, ale já nemám odvahu.
„Umh?“ zamručím trochu.
„Nic se mi nestalo, ano? Byl to test… a ty jsi prošel. Tohle se může stát normálně a já můžu říct, že jsi připravený,“ usměje se a pohladím tě po tváři.
Zamrkám. Ty dredy, co si nechal udělat. Musím přiznat, že vypadá jemně, ale i dráždivě. Jeho dotyk ale netrvá dlouho. Prakticky jen pár vteřin, než se stáhne a jde k autu. A právě tady končí mé chápání jeho osoby. Posbírám si věci, co jsem hodil na zem, a jdu za ním. Cesta je tichá, až mě to děsí. Nemám rád tohle napjaté ticho. Oba chceme očividně něco říct, ale ani jeden se k tomu nemáme. Když dojedeme domů, Bill vystřelí z auta a ani se neohlédne. Mrzí mě to. Nevím, jestli jsem něco neudělal, nebo jestli se mu něco nestalo. Vystoupím, zamknu a dojdu do předsíně.
„Řekneš mi, co se děje?“ kouknu na něj.
„C-co?“ zamrká. Jo… jasně… teď mi řekne, že je všechno v pořádku.
„Nic, všechno je ok.“ No neříkal jsem to?
„Jo. A já jsem Matka Tereza,“ zabrblám. Tohle mi přestává vonět. Vydechne.
„Já jen… zítra… když uděláš zkoušku… staneš se oficiálně členem našeho týmu a…“ Sklopí oči, „můžeš se odstěhovat, už nad tebou nebudu mít ochrannou ruku.“ Nakrčím čelo. Pak se ale dost zamračím.
„Jasně… sbalím se a vypadnu. Sorry, že jsem obtěžoval!“ vyštěknu a dupu nahoru.
Bill
Zamrkám. Takhle to přeci není!
„Tome!“ vyjeknu a vyběhnu za tebou. Chytnu tě za paži.
„No tak… stůj. Špatně jsi to pochopil,“ ten sval, ta horká pokožka. GOSH!
„Jasně… špatně…“ odfrkne si.
„Nebuď pitomec. Moc dobře víš, že to tak není.“ Našpulím trochu rty.
„Pitomec. Ještě lepší!“ vrčí na mě jak pitbul. Na co si to hraje?! Zúžím oči. Pár dobře mířených chvatů a už ti sedím na břiše.
„Teď… mě… dobře… poslouchej!“ funím trochu. Přeci jen, dostat na zem kluka, co má přes metr osmdesát a tělo samý sval není jednoduchý.
„A proč? Jsem pro tebe jen přítěž! Nemůžeš se dočkat, až vypadnu, co?“ Dost nevěřícně na tebe kouknu.
„To jako…“ zamrkám. Pevně ti držím zápěstí. „Jsi… jsi fakt pitomec!“ prostě to nevydržím a přitisknu rty na tvoje. Ale nic víc. Jen prostě… vnímám ty měkké polštářky. Zavřu oči a projede mnou tisíce motýlků. Po chvíli se přeci jen odtáhnu, když nic neděláš, ale jen trošku.
„Řekni něco,“ kníknu plaše. Jestli jsem to teď všechno podělal…
„Nechci se odstěhovat,“ zamumlá. Srdce mi doslova poskočí štěstím.
„Taky nechci, aby ses odstěhoval.“ Jemně tě líbnu na bradu. Povolím stisk na zápěstích a hned cítím, jak mě obmotaly tvoje paže. Položím se na tebe a vydechnu. „Hřeješ jako kamínka,“ brouknu ti do kůže. Celé mé tělo se zatřese, když se zasměješ.
„To víš, byl jsem cvičit.“ Dostane ze sebe, když se přestane smát.
„Nepovídej,“ rýpnu si. Sám jsem mu ty hodiny domluvil přeci.
„Umh… Bille, ta země je studená,“ pohladí mě po celé páteři. Kdybych mohl, tak předu jako kocour.
„Ok… ale žádný stěhování,“ kouknu mu do očí.
„Žádný stěhování,“ přitaká.
Tak se pomalu zvednu a přeci ještě nejistě na něj kouknu.
„Asi… asi bychom si měli… promluvit, co?“ nejistý úsměv.
„Asi určitě,“ chytne mě za prsty a vede k sobě. Neříkám, že jsem tu nikdy nebyl, ale… nikdy mě sem nevedl. Sednu si na židli. Koukám na něj. Trochu se pousměju, když se nervózně podrbe na krku.
„Měl bych… asi začít, co?“ dobře, je čas být zase jednou pořádný chlap.
„Upřímně? Asi… asi jo… teda… tak nějak jsem… mezi námi … nejsi mi lhostejný,“ vyhrkne ze sebe první. Dost mě to překvapí.
„Teda… já… mně nejsi… hodně dlouho už ne…“ sklopím oči. Co mu mám říct? Že jsem do něj zamilovaný prakticky od prvního dne, co ho znám?
„Bille, nedělejme z toho konec světa…“ pohladí mě po ruce. Trochu mi to dodá odvahy.
„Já jen… nechci tě do ničeho nutit, Tome, oba… oba jsme si zažili svoje… a já jsem ochotný prostě… počkat… dokud mě nebudeš chtít.“ Skousnu si ret.
„Eee… neříkám, že tě nechci, ale… jen chci pomalý vztah. Chápeš? Ještě jsem nikoho neměl na vztah a prakticky v tom neumím chodit.“ Na to, jaký to je kus chlapa, je prostě tak roztomile nervózní.
„Jasně… já… nemusíme spěchat… máme přeci celý čas světa…“ povzbudivě mu stisku ruku. Srdce mi bije jako o závod. On mi na to kývnul. Tom… na vztah… se mnou. Mám chuť vyskočit a ječet jako zamilovaná puberťačka, ale přeci si musím udržet tvář. Nesmím tu začít šílet a jásat a prostě to celé podělat!
„Co takhle si jít dát oběd? Uvařil jsem lasagne. Se slaninou…“ zazubím se. Tom se rozesměje. Rozcuchá mi vrchní vlasy a běží dolů. Jasně. A pak, že já jsem děcko!
S velkým úsměvem ho následuji.
„Tak já je udělám, hmm?“ vytáhnu maso a zeleninu. Pořád se musím usmívat. Kdo by kdy řekl, že z té hromádky neštěstí se stane takový kus nádherného chlapa.
„Jo… super… mám fakt solidní hlad,“ jemně mě pohladí po zádech.
Zvednu k němu oči. Ty jeho jsou tak krásné, tak hluboké, jako čokoláda, ale ta nejtmavší. Ne, klid, Bille. Máte dost času, přednější je žaludek.
„Podáš mi prosím tu mrkev a celer, potřebuju to oloupat a nastrouhat,“ slabě se pousměju. Musím ho od sebe trochu odehnat, abych mohl v klidu vařit.
„Rozkaz, šéfkuchaři,“ div mi nezasalutuje a konečně dojde pro moji požadovanou zeleninu.
autor: Mykerina
betaread: J. :o)
Jej..myslím že teď bude v příběhu zásadní zvrat..když byl Tom takový ten křehký a zranitelný staral se o něj Bill..teď to vypadá že jak nabral svaly a to všechno..bude se spíš on starat o Billa :D…no těším se jak to bude pokračovat 🙂
Tak teď mi spadl ze srdce kámen velikosti Mount Everestu, že to nebyl Alexander, kdo Toma chytil. 😀 Musím říct, že na jedný straně mi je líto Billa, tak dlouho na Toma čeká.. ale na stranu druhou chápu i Toma, ani si nedokážu představit, co prožíval u Alexandra, je zázrak, že alespoň uvažuje o normálním vztahu. Těším se na další díl. 🙂
Jo, tak to byla jenom Billova zkouška, jo? No, tak to mi spadl kámen ze srdce :))
Obdivuju, že Bill vydržel na svou lásku takhle dlouho čekat… Snad se mu konečně splní sen a budou spolu ti dva šťastní… I když očekávam ještě nějaký zvraty… Jo, a zajímalo by mě, jak to u nich vlastně vypadalo v mezičase, v těch dvou letech…:)
Jsem zvědavá na další díl 🙂
Tak tohohle dílu jsem se vážně obávala 😀 Děsila jsem se, že Alexandr vážně dostal Billa a teď i Toma. Nedovedeš si ani představit, jak moc se mi ulevilo, když jsem zjistil, že Bill Toma jenom zkoušel 🙂 Navíc jsem byla z Tomovy reakce skutečně překvapená, protože jsem doteď znala jenom ustrašeného Toma, který by se neubránil. A on už je z něj přitom chlap, který se o sebe usmí postarat 🙂 Je to hezké 🙂
Ale stejnak by mě zajímalo co je s Alexandrem. Jaktože Toma nedostal? Dostali jej Tomovi kumpáni? A nebo už o Toma ztratil zájem? Hrozně doufám, že se postupem času dozvím odpovědi na tyhle otázky 😉
A jsem strašně ráda, že se kluci nakonec pochopili. Už jsem se chvilku bála, že bude Tom tak naštvaný, že nebude chtít Billa ani poslouchat a prostě si jenom sbalí věci a odejde 😀
Ale stejně obdivuju Billa. jeho láska k tomovi musí být asi opravdu nekonečně velká. Čekat na Toma dva roky..a kdo ví jak dlouho bude muset čekat ještě teď. Opravdu ho obdivuju 🙂 No a Tomovi se ale ani nedivím. Sama nevím, čím vším si musel projít, každopádně já bych po takovém ´zážitku´ taky měla strach z jakéhokoli intimního sblížení a i ze vztahu vůbec.
Moc děkuji za skvělý díl :))
To jsem si oddechla že to byl Bill a ne Alexandr láska a trpělivost Billa je krásna.
Skúšku som teda nepredpokladala, ale radšej to, ako Alexander. Som zvedavá, ako sa bude teraz ich vzťah vyvíjať, po Tomovej "zmene" 🙂
Je pekné vidieť ako sa z ustráchaného Toma stal usmiaty človek 🙂 inak, som naozaj rada, že chce byť Tom s Billom 🙂 je jasné, že po dvoch rokoch čo mu bolo uňho dobre sa len tak nezbalí a neodíde 🙂 sú spolu naozaj zlatý :)… A to napadnutie, som fakt rada, že to bola len skúška lebo by ma asi porazilo :)… Som zvedavá na pokračovanie 🙂
prosím další díl! 😉