Zavrtěl hlavou a snažil se soustředit pouze na svůj skok. Představoval si jejich ohromené tváře, lichotivé pokřiky a povzbudivé plácání po zádech. Byl z nich nejstarší, byl jejich vůdce, a proto nemohl zklamat. Ohlédl se. Stáli v jedné řadě, jeden vedle druhého a se zatajeným dechem sledovali jeho počínání. V davu rozeznal pihatou tvář rusovlasé dívky od sousedů, ale také zděšený výraz svého mladšího bratra. Byli tam všichni. Všechny děti z okolí, které znal, dokonce i ty, které viděl úplně poprvé. Všechny, až na jedno. Pichlavým pohledem zabloudil k vysoké borovici vzdálené asi dvacet metrů od břehu jezera. Byl tam. Opíral se o kmen stromu, na kolenou měl jakýsi papír a nesoustředil se na nic jiného. Jako by ani nebyl dítětem. Jako by mezi ně nepatřil.
Nervózně si prohrábl vlasy a opět pohlédl na své obdivovatele. Sledoval jejich tváře, tváře spolužáků, sousedů, známých, rodiny. Ani jedna však nepatřila jeho přátelům. On totiž žádné přátelé neměl. Nepotřeboval je. Miloval pocit, že se jej všichni báli, že jej respektovali a možná se mu chtěli i podobat. Právě proto jej neuvěřitelně vytáčel kluk u borovice. Nebál se jej, o respektu nebo touze podobat se mu, si mohl nechat akorát zdát. Ignoroval jej a právě to, nebyl schopen unést.
„Andreasi!“ Vykřikl dřív, než si to stihl všechno promyslet a čekal na bratra, který k němu přispěchal jako vyděšené štěně.
Andreas se ohlédl, náhle se zdál ještě menší, než ve skutečnosti byl. Snažil se naleznout ve vystrašených pohledech přihlížejících oporu nebo pochopení, ale našel pouze soucit a i to v očích rusovlasého děvčátka, které nic nezmohlo. V té chvíli Tripa nenáviděl. Jenom kvůli němu neměl přátele. Jenom kvůli němu se ho všichni stranili. A jenom kvůli němu se teď utopí a nedožije se ani svých osmých narozenin.
V okamžiku, kdy se skrz jeho rty prodral tichý vzlyk, Tripovi došla trpělivost. Drapl jej za rameno, vytvářejíc mu tím ošklivé modřiny, dotáhl jej až ke kraji mola a se zlomyslným úsměvem jej hodil do černé nicoty. Ostatní děti se mezitím rozprchly na všechny strany jako hlouček divých husí, pouze děvčátko zůstalo stát na břehu a šokovaně hledělo na zčeřenou vodní hladinu.
Andreas při pádu do vody ztratil své brýle, takže neviděl nic. Nic kromě nekonečného prostoru, tmavého světa, skrz který nepronikalo světlo. Zběsile máchal rukama, cítil až zoufalou potřebu se nadechnout, úleva však nepřicházela.
Trip se pobaveně chechtal. Sledoval vzpínající se konečky prstů, jež byly tím jediným, co ještě připomínalo jeho bratra. Otočil se, vztyčil hlavu a šedýma očima opět vyhledal borovici. Chtěl mu dát najevo, co se stane všem, kteří jej neposlechnou. Chtěl jej zastrašit. Bylo to však marné. Místo u kmene statného jehličnanu bylo prázdné, na zemi se v suchém prachu válel pouze list papíru a společně s ním i Tripova pýcha.
Dřív, než stačil zjistit, kam ten kluk zmizel, byl jeho bratr již na břehu, zoufale kašlal a plival kolem sebe průzračnou jezerní vodu. Držel se dlaní, jež jej podepíraly, a naslouchal uklidňujícím slovům chlapce, který se stal v jeho očích hrdinou. Trip je z dálky nevěřícně pozoroval, a když se k nim po chvíli přidalo i děvčátko, to už pěnil zlostí. Andreas jim oběma srdceryvně děkoval. Chlapci za záchranu a dívce za mikinu, do které jej zabalila.
Trip opustil molo a zlostně nakopnul kámen, jenž mu stál v cestě. Sklonil se a vzal jej do dlaně. Potěžkal jej, sevřel třesoucími se prsty, pohladil jeho vrásčitou strukturu. Doufal, že mu jeho hluboké rýhy způsobí hezkou ránu. Nebyl veliký, ale když trefí, jistě mu ublíží. Rozpřáhl se, z celé síly hodil. Na kluzkém kamení však uklouzl a rozkrokem dopadl na špičatý okraj vápence.
To, že se mu podařilo chlapce trefit, zjistil teprve po několika dnech.
Jizva, ve tvaru půlměsíce nad jeho pravým obočím, mu posloužila jako malé vítězství. Ve skutečnosti však prohrál na plné čáře. Přišel o svou mužnost. Od toho dne, byl neplodný.
Tom si unaveně protřel tvář a opatrně se přetočil na záda. Měkkým pohledem přelétl Billovu spící tvář. Pousmál se, naklonil se přes něj a přikryl jeho holá záda dekou. Ještě předtím mu však mezi lopatky vtiskl několik drobných polibků a teprve poté byl schopen sněhovou pokožku zakrýt prošívanou látkou. Posadil se, automaticky pohladil Dusta po hlavě a šeptl mu, aby zůstal a dal na něj pozor. Ospalé zvíře si vychutnávalo pohlazení, omámeným pohledem jej doprovázelo ke dveřím, a když se za ním zavřely, opět položil hlavu na Billův bok a usnul. Tom si byl jistý, že jej tím schválně provokuje.
I přesto, že byl unavený jako nikdy předtím, nemohl usnout. Myšlenky mu zběsile vířily hlavou a on se potřeboval na chvíli zastavit. Uspořádat si je a pochopit. Líným krokem došel až do kuchyně, udělal si silnou kávu do hrnku od Billova otce a sedl si na své oblíbené místo u okna. Ochutnal z Babettiny bábovky a okamžitě věděl, po čem chutnaly Billovy rty tak sladce. Ukazováčkem zlehka ryl do zbylých kousků a seškrabával z jejich povrchu práškový cukr. Věděl, že to Babett nenávidí, ale on si nemohl pomoct. Už jako malému dítěti mu to přišlo zcela přirozené, a teď když ještě ke všemu přemýšlel, si to vůbec neuvědomoval.
Myslel na noc, kterou prožil, a na pocity, které v něm zanechala. Zavřel oči a představil si jejich společnou chvíli. Tak intimní a jinou od všech, které spolu dosud prožili. Líbal jej, dotýkal se jej, svíral jeho nahé tělo v náručí, v němž nakonec usnul.
Přemýšlel nad tím, jak by vlastně definoval jejich vztah. To, co mezi nimi bylo, bylo tak křehké, nečekané a posvátné. Mělo to pro něj mnohem vyšší cenu než jakýkoliv poklad na světě. Pouze z jednoho důvodu. Bylo to skutečné.
Když s otcem plánovali cestu po moři za ztracenými poklady světa, představoval si veliké hromady těch nejkrásnějších věcí. Hračky, zvířata, dukáty, za které by nakoupili další hračky a zvířata. Billa si však představovat nemusel. Byl skutečnější než cokoliv jiného. Když jej držel v objetí a tiskl jej na své tělo, pulzoval. Jeho kůže hořela a nitro vibrovalo energií a nadějí, kterou do něj vléval. Jeho babička sice nebyla přímo křesťanka, ale každý večer se skláněla před obrazem Panenky Marie a modlila se, děkujíc za laskavosti, kterých se jí dostalo.
Kde by byl bez něj?
„Bývals odvážnější,“ zavolal směrem k odcházející postavě, která vzápětí ztuhla.
Tom rychle zamrkal a snažil se soustředit na cokoliv jiného, jenom aby nevnímal rozšiřující se propast mezi nimi. Nedokázal to. Stáli necelé dva metry od sebe a přesto, jako by si byli vzdálení stovky kilometrů. Sledoval starou, rezivějící poštovní schránku, o kterou se Andy opíral, a přemýšlel nad tím, zdali se o ni opírá jenom tak, nebo v ní cítí jakousi podporu.
„Co tady děláš?“ Musel se zeptat. Už by nedokázal déle snášet to ticho. Byl to úplně jiný druh ticha, než na jaký byl u něj zvyklý.
„Topím se, Tome,“ šeptl. „Topím se. Klesám ke dnu. Stejně jako tenkrát. A nevím, co mám dělat.“
„Co jsem měl dělat?“
Na to Andreas neodpověděl. Došla mu slova. Tom měl pravdu. Ve všem, co říkal. Celý život se krčil ve stínu svého odporného bratra a nikdy se nedokázal vymanit z neviditelné smyčky, kterou mu uvázal kolem krku, a postavit se mu. Bezmocným pohledem sledoval, jak si Tom převzal dárek od Lily, tiše za něj poděkoval a rozešel se ke dveřím. Nezastavoval jej. Neřekl na svou obranu nic. Dokonce i fakt, že jej dostal z vězení o pět let dřív, který by Tomovo zklamání jistě zmírnil, mu přišel jako ubohost v porovnání s tím, co měl udělat doopravdy. Měl říct pravdu. Potlačit strach a udat pravého viníka. Ale on to neudělal. Místo toho poslal do vězení svého nejlepšího přítele.
Možná se měl tehdy raději utopit. Nic jiného si nezasloužil.
…
Vstoupil dovnitř, zavřel za sebou dveře a sklouzl se po jejich hladkém povrchu až k podlaze, kde zůstal sedět. Zavřel oči a hlavou se opřel o dřevěný ornament ve tvaru motýla. Překvapení od Lily mu volně proklouzlo mezi prsty, chvíli se houpalo ve vzduchu jako padající listí, a vzápětí dopadlo vedle něj. Nezvedal jej. Neměl ani nejmenší chuť hýbat se. Nechtělo se mu dýchat, dokonce ztrácel i poslední zbytky síly, která jej ještě držela při životě. Radost, kterou cítil před několika minutami, byla nenávratně pryč. V jeho osudu zřejmě nebylo psáno štěstí. Poslední dobou se vše, na co sáhl, rozdrtilo, rozpadlo na marné kousky. Nechtěl, aby se to samé stalo i Billovi. Vážil si jeho ochoty zachránit jej, ale nechtěl jej stáhnout ke dnu. On si takový osud nezasloužil. Proto litoval svých chabých rozhodnutí. Neměl mu dovolit zůstat. Právě toto rozhodnutí spustilo šílenou chemickou reakci, na konci které čekal výbuch.
Zaposlouchal se do tichých kroků a ozvěny Dustových tlapek, přibližovaly se, ale on nedokázal otevřít oči. Chtěl pouze spát. Usnout tvrdým spánkem a nakonec se z té noční můry probudit.
„Tome.“ Na tváři ucítil měkké pohlazení. Ještě nikdo předtím se jej nedotýkal s takovou dávkou něhy a důvěry. Hladil jej jako přítele, blízkou osobu, na které mu záleželo. „Jsi v pořádku?“
Bill se snažil pochopit vzniklou situaci, ale jeho ospalá mysl nedokázala pracovat tak rychle, jak by si přál. Několik zásadních faktů však dokázala postřehnout. Tomova nálada byla pod bodem mrazu, v jeho očích se zjevil zvláštní odstup, který tam předtím nebyl, kvalita jejich konverzace byla stejně neosobní jako kdysi. A Bill věděl, co se stalo. Ocitli se opět na začátku.
„Nevěří mi. Má ze mě strach.“
Bill pozoroval jeho smutnou tvář, ustaraný pohled, povadlé držení těla. Rezignoval. Smířil se se skutečností a odmítl bojovat a odvrátit zaběhlý chod svého osudu.
Sklonil tvář, zhluboka se nadechl a snažil se všemožně ignorovat tlukot svého splašeného srdce. Srdce, které pulzovalo, žilo a šíleně milovalo. To, které se mu snažilo našeptat, aby správně volil slova, protože tím někomu ubližuje. Třásl se, nedokázal poskládat slova do jednoduché věty, a když se mu to nakonec povedlo, neměl dost síly na to, aby je vyslovil.
Bill už to dál nedokázal poslouchat. Opatrně vstal a odvrátil tvář, aby tím zakryl oči plné slz. Zavolal na Dusta a ten jej s vyčítavým pohledem, směřujícím k Tomovi, následoval. Jeho odchod byl tak rychlý, že nestihl zachytit bolest v Tomově pohledu, ani slzy v koutcích očí. Společně s Dustem vyšli po schodech a ztratili se za dveřmi Tomova pokoje. Jeho otupělé tělo bezvládně přistálo do hromady peřin, na jejichž povrchu ještě ulpěla Tomova vůně. Zabořil do nich tvář a vdechoval její poslední stopy.
Po bledé tváři pomalu stékala slza, následována další a další. Chtěl být Tomovi na blízku. Potřeboval jej a cítil, že je to vzájemné. Jenomže čím blíž mu byl, tím vytrvaleji se mu vzdaloval. Možná byl jeho příchod opravdu špatně načasován. Možná by se měl sbalit a vrátit se domů. Avšak už jenom pomyšlení na odchod, jej rozplakalo ještě více.
„Já jí nikdy nerozuměl,“ šeptl. „A zřejmě ani neporozumím.“
autor: B-kay
Trip, je velmi zlý človek, skazil Tomovy život, ale nenapadlo ma, že mohol tak veľmi chcieť ublížit vlastnému bratovy.
Andyho, mi je ľúto, neviem sa naňho hnevať, výčitky ktoré ma musia byť neznesiteľné.
Nemyslím, si, že Tom sa na Andyho hnevá, ale že je z jeho správania sklamaný a je mu to ľúto, že vlastný kamarát sa ho nezastal.
Je mi ľúto, že Tom začal Billa zas odhánať, mal by si uvedomiť, že tým neubližuje iba sebe ale i Billovy a že aj on sám ma právo byť štastný.
Dúfam, že Bill sa nezdá a ostane pri Tomovy.
Krasny a smutný diel
Ach jo :((…za všechno může Trip..kvůli němu je teď Tom tak vystrašený a bojí se do toho jít s Billem..kdyby Tripa nebylo..Tom by nebyl ve vězení a mohl by být šťastný s Billem ://
Chtěla bych aby Andreas dostal odvahu a řekl co ví.Doufam že Tom nepošle Billa prič.
:/ Ach jo, takový smutný díl 🙁 Doufám, že Tom od sebe Billa nebude vytrvale odhánět…
Prečo bol Trip tak strašne zlý už ako dieťa?:( Chápem, že chcel na seba upútať pozornosť a keď to nedokázal inak tak sa predvádzal, ale to čo urobil Andreasovi to bolo odporné. Ktovie čím to je, že z človeka vyrastie vrah. Andyho mi je ľúto, ale sa na neho hnevám, vedel pravdu a mal ju povedať. Vtedy by prejavil ozajstnú vďačnosť Tomovi za to, že mu zachránil život, a verím, že keď si toto všetko uvedomuje bol by sa tam vtedy radšej utopil.
Mrzí ma, že Tom vo vlastnej bolesti pozabudol na Billove city a ubližuje mu. Ale viem, že sa rýchlo spamätá, tak to má odpustené♥
Strašne moc ďakujem za kapitolu:)
Je mi strašně líto, že je trip takhle zlý už od mala. Nejspíš je to skutečně nešťastný člověk, ale ani tak jej neomlouvá to, co udělal. Svalit vinu na někoho jiného, to se prostě nedělá. Ale hold se budu muset smířit s tím, že takovíhle lidé existují a to i ve skutečném životě 🙁
Tenhle díl byl extrémně smutný. Strašně mě mrzí to, jak se Tom trápí a teď se trápí i Bill. Ani jeden z nich si to nezaslouží a já nechci, aby Tom od sebe Billa takhle odháněl. S ním je mu líp a Billovi přece také. kdyby Bill nechtěl, tak s Tomem není. Snad si to Tom brzy uvědomí.
Moc se těším na další díl! ♥♥♥
já taky ne, Bille. 🙂
ale šokoval mě začátek, tak že by jen přeci…?