The treasure from Germany 3.

(z pohledu Kaye)

„Hele, jak to je teď vůbec s Billem?“ zeptal jsem se jen tak mimo řeč a natáhl ze své skoro vyhořelé cigarety, opírajíc se zády o dřevěné zábradlí, které ohraničovalo zadní terasu restaurace. Může být zhruba něco málo po desáté hodině, jelikož venku už se začíná stmívat, a přesto, že pro většinu končí den a přichází zasloužený odpočinek, náš večer teprve nabírá ty očekávané obrátky. Někteří hosté, spíše toho staršího věku – tedy rodina a jejich přátelé, se s omluvou odebrali do svých hotelových pokojů. S těmi mladšími, tedy s našimi přáteli a tak, jsme se odebrali do menší restaurace, kterou jsme rezervovali pro dnešní noc, a také pokoje, které byly vestavěny v horním patře budovy. Takže pokud už někdo nebude těžce dávat přísun alkoholu, stačí vyběhnout po schodech. Tedy jestli toho bude schopný. Když ne, tak to má docela problém, protože takové starosti už byly nad mé síly.

„Co by s ním mělo být?“ povytáhl líně obočí Anis a věnoval mi celkem lhostejný pohled.

„Všiml jsem si, že je jako vyměněný, co dorazil sem. S Tomem se baví jako dřív, žádné náznaky žárlivosti, agrese, arogantnosti, prostě nic. Dokonce bych řekl, že je tolerantní.“ Ušklíbl jsem se a odcvrnknul nedopalek směrem k pláži.

„Takhle ty chráníš čistotu své rodné země?“

„Vlna to vezme, neodbíhej od otázky.“ Zamračil jsem se, ale přesto jsem mu věnoval pobavený úsměv.

„Neodbíhám, není nic, co bych měl tajit, ale zase není nějak o čem mluvit. Od té doby, co jste s Tomem odjeli sem do Filipín po tom incidentu, jsem o něm zhruba dva týdny neslyšel. Zřejmě byl uražený a trucoval, co já vím.“ Pokrčil rameny a zapřel se lokty o zábradlí. „Až potom jsem ho objevil jedno odpoledne za dveřmi, když se rozhodl asi zamáčknout zvonek do zdi a od té doby u mne více méně bydlí. Myslím, že u mě přespává téměř každou druhou noc.“ Zasmál se a podrbal se na týle. Pozvedl jsem překvapeně obočí.

„To zní skoro jako pokus začít spolu žít.“

„Ne, to si nemyslím. Jen nemá za kým teď běhat, když je Tom pryč, takže prudí u mě.“

„Ještě řekni, že ti je to tolik proti srsti.“ Nevěřil jsem mu ani slovo, vždycky měl pro Billa jakousi zvláštní slabost, kterou jsem snad u něj zaregistroval poprvé. Už od samého začátku, kdy se dozvěděl o jakési kapele Tokio Hotel a uviděl obrázek kapely, pronesl, že ‚tuhle prdelku musí rozhodně mít‘. A když Bushido řekne, tak většinou tak bude. Nezklamal.

„Je mi to celkem jedno. Dokonce mi doma vaří.“ Koukl na mě celkem významným pohledem a já jen překvapeně zamrkal a pohlédl dovnitř restaurace skrz skleněné dveře, kde probíhalo veselí, a chvíli jsem pozorně sledoval Toma, který zrovna chytil ten jeho nepřekonatelný záchvat smíchu. Slyšel jsem ho až ven a usmál jsem se pobaveně.

„Do něj bych to zrovna neřekl, ale má to jedno plus – konečně ti ta kuchyň doma k něčemu je, když si akorát objednáváš furt fast food domů.“ Opáčil jsem mu po chvíli.

„Jo, to máš svatou pravdu. Občas mu pomáhám, když neodolám.“

„Ty vaříš?“

„Není to pak jen o vaření, když se k němu přidám. Jestli víš, co tím myslím.“ Zazubil se a já protočil očima. V tu chvíli jsem se rozhodl, že pokud se u něj někdy objevím na návštěvě, nesáhnu na jeho kuchyňskou linku, a už vůbec si z ní nevezmu žádné jídlo či pití.

„Je mi to jasné. No, půjdeme dovnitř to zapít, ne?“

„Chceš zapíjet mé kulinářské schopnosti?“ pyšně se uculil.

„Ne, idiote, svoje manželství.“

***

Zaúpěl jsem, když jsem se probudil v měkké posteli a do očí se mi draly ranní paprsky slunce tak ostře, že jsem měl pocit, že se mi rozskočí každou chvíli hlava do všech stran. Matně se snažím vzpomenout si, jak jsem se tu vlastně ocitl, ale po chvíli to vzdám a otočím se na druhý bok ve snaze zbavit se světla. Už to mám, poslední, o čem vím, je to, že jsem tancoval na stole a dopíjel skleničky, které postávaly kolem. A taky Toma, který poskakoval kolem, kdybych náhodou měl díky svému špatnému držení těla spadnout na zem.

„Tak už jsi vzhůru?“ ozvalo se ode dveří a já horko těžko nadzvedl hlavu, abych se mohl podívat na tázajícího se. Tom vypadal poněkud vyrovnaně a v ruce svíral sklenici džusu, který pomalu usrkával a opíral se o futra dveří.

„Radši bych, kdybych nebyl.“ Opáčil jsem a padl zase do polštáře.

„To ti věřím. Večer jsi byl až moc, tak by to chtělo nějaké vykompenzování.“

„Haha, na vtipkování a ironii nemám zrovna teď moc náladu.“ Nechtěl jsem být protivný, nechtěl. Ale potřeboval jsem se aspoň ještě trochu prospat, abych zaspal co nejvíce té silné kocoviny. Uslyšel jsem jen pobavené odfrknutí a pak zase klid, ticho. Ponořil jsem se opět do tvrdého spánku, který mi byl momentálně jedinou záchranou před bolestmi.

***

Sešel jsem pomalu dolů, když už jsem uznal, že jsem nabral dostatečné síly na tento výkon. Bylo přesně půl jedné a po dospání ještě pár hodin jsem se opravdu cítil o něco lépe. Hlava mě sice pořád ještě bolela, ale už to nebylo nic, co by se nedalo vydržet. Nahlídl jsem do jídelny, kde sedělo pár známých tváří u stolu, včetně Toma a vydal se k nim.

„Kdo se nám to probudil, naše tanečnice!“ vydechl naoko nadšen Anis. Věnoval jsem mu varovný pohled a usadil se na volné místo, které mi ochotně udělal jedno to Géčko z jejich kapely. Ohlédl jsem se po stole a ihned se natáhl pro konvici s kávou.

„Už je ti líp?“ pobaveně se ke mně naklonil Tom a já mu věnoval zmatený pohled, než jsem přikývl a políbil ho konečně na pozdrav.

„Jo, jasně.“ Přikývl jsem a napil se kávy, ve kterou jsem věřil, že mě zbaví bolesti úplně.

„Až se nasnídáš, půjdeme se projít po pláži? Je tam hezky.“

„Jo, proč ne.“ Usmál jsem se na něj a pomalu dopíjel svou kávu a odvážil jsem se i na něco k jídlu. Původně jsem pro každý případ nechtěl moc dráždit žaludek, už tak to bylo mizerné ráno.

Zhruba za půl hodiny už jsem držel pevně Toma za ruku a líně jsme procházeli podél moře a užívali si prvního odpoledne našeho partnerství. Nikdy bych nevěřil, že se někdy ožením, ani bych nevěřil, že to někdy bude za chlapce, a už vůbec ne, že tím chlapcem bude arogantní sukničkář z nejžádanější kapely Německa, Tom. V tu chvíli jsem se nenápadně uvnitř sebe nafoukl pyšností, že mám tenhle poklad od včerejška oficiálně jen a jen pro sebe. Ovšem přesně ten poklad, o kterém je řeč, mi mou bublinu pýchy okamžitě prasknul. Celý on.

„Doufám, že si vynahradíme tu svatební noc, kterou jsi včera-dneska prospal.“ Podíval se na mě vyčítavě a odtáhl se, pouštějíc i moji ruku. Oh bože, naše svatební noc, úplně jsem na tuhle ‚maličkost‘ zapomněl!

„Ježiši, Tome, promiň!“ Koukl jsem na něj upřímně pohoršeně a zahanbeně zároveň. To je snad poprvé, co jsem se před ním cítil opravdu trapně vlastní vinnou. Když se nakonec zasmál a stiskl mi opět ruku, trochu se mi ulevilo.

„Říkám, že mi to vynahradíš a já zapomenu na to, že nebyla dodržena v termínu, dobře?“

„To beru, hned dneska si užijeme naší-“ byl jsem umlčen prstem a zamračil jsem se trochu.

„Dneska už něco mám, víš.“ Pousmál se a prstem mi obkreslil konturu rtů, což mě donutilo slastně zamručet. Políbil jsem ho na bříško prstu a pozvedl obočí, když mi došla jeho slova.

„Počkej, co máš?“

„Půjdeme si s Billem večer někam sednout, dlouho jsme se neviděli a v těch dnech před svatbou jsme neměli vůbec čas si popovídat o samotě. Ber to jako svůj malý trest. Ty jsi zanedbal naší noc včera, já jí zanedbám dneska, ať je to vyrovnané.“ Zazubil se a obtočil mi ruce kolem krku, pohledem sjíždějíc na moje rty. Bylo mi jasné, že očekává nějaké přemlouvání a sliby, když se choval tak koketně a všechno mi to sdělil s takovým tónem nad věcí. Ale i přesto, že jsem ho miloval nade vše, pořád jsem měl stejnou hrdost, jako on.

„Takže pozítří.“ Usmál jsem se vítězně a sledoval jeho lehce zaražený výraz, ale okamžitě zavrtěl hlavou, aby smazal stopy po jeho malé prohře.

„Přesně tak.“

„Pak se budu těšit, na naší svatební noc pozítří.“ Zdůraznil jsem především poslední slovo, aby si dobře uvědomil, za jak strašnou dobu až se budeme milovat. Zamračil se a já se musel zasmát. „Ale bude to stát za to čekání, slibuju.“ Usmál jsem se po chvíli a políbil ho krátce na rty, tisknouc ho k sobě za boky pevněji.

„To ti radím, přeci bys nechtěl, abych pochyboval o našem manželství hned první den.“ Zavrněl naoko výhružně, a vzápětí jsem ucítil jeho jazyk dobývat se do mých úst. Jen jsem pobaveně zavrtěl hlavou, než jsem mu konečně vyšel vstříc, užívajíc si tak teplého slunce, slaného vzduchu od moře a Tomovy přítomnosti.

autor: PeTiška & Saline A.