Help me forget 12.

autor: Kiro

Myslím, že tímhle dílem většinu z vás potěším, ale bohužel zároveň musím oznámit, že se neúprosně blížíme ke konci. Ale nenechte se tím zmýlit, ještě stále se máte na co těšit :). Už to ale opravdu vidím jen tak na… zhruba 3 díly. Takže si další díl užijte :).

Jakmile Bill dorazil domů, začal si až teď plně uvědomovat únavu, která o sobě kvůli strachu o Toma doteď nedala znát. Už při chůzi do ložnice se mu zavíraly oči a on sotva něco viděl. Rychle zaplul do pokoje, kde ze sebe strhal oblečení, sekl sebou na postel a ve vteřině nevěděl o světě.

Se slabým zavrtěním pomalu otevřel jedno oko. V pokoji bylo ještě celkem šero. Párkrát zamrkal a poté se posadil, netušil, jestli je večer nebo brzké ráno, ale hodiny na stěně ho ubezpečily, že jsou 4 ráno. Nespokojeně zamručel a znovu se zachumlal do peřiny. Vůbec se mu nechtělo vstávat, navíc, Tom bude určitě taky ještě spát. Nechal svá oční víčka tedy ještě na moment klesnout a znovu usnul.

Vzbudil se zhruba po hodině a půl a cítil se daleko lépe, než když přišel z nemocnice domů. Strhl ze sebe peřinu a odebral se do koupelny, kde se rychle osprchoval a nalíčil.

Lehkým klusem vyběhl do celkem chladného letního rána a zamířil si to k autu. Rychle zalezl na místo řidiče, nastartoval a už byl na cestě k Tomovi.

Tom se v posteli převaloval z boku na bok a stále nemohl najít pohodlnou pozici, i když věděl, že pohodlnost postele s tím nemá moc co dočinění. Už od božího svítání nemohl zamhouřit oči, stále pohledem hypnotizoval dveře a čekal, kdy se otevřou a dovnitř vejde to jeho černovlasé třeštidlo.

Přeci jen se dočkal, a něco málo po šesté ráno se dveře konečně otevřely a Bill potichu vešel, myslel si totiž, že Tom ještě spí.

„Ahoj,“ pronesl tiše a udělal několik kroků směrem k Tomovi.

„Ahoj,“ rozlil se staršímu z bratrů po tváři šťastný úsměv a přitáhl si Billa pro polibek.

Bill se posadil na okraj Tomovy postele a jeho bratr se hned vyšvihl do sedu a sevřel ho v objetí.

„Tome, opatrně,“ zašeptal Bill a na mysli měl Tomovu ještě stále nezahojenou jizvu po operaci.

„Mm… už je to dobré,“ řekl smyslně Tom těsně u Billova ucha.

„Opravdu?“ ujišťoval se Bill, a když Tom jen přikývl, uvelebil se pohodlněji v jeho náručí.

„Nevím, jak dlouho to tu bez tebe ještě vydržím,“ řekl Tom bolestně. Bill semknul pevně víčka k sobě, jak potlačoval slzy.

„Já taky ne, tak moc mi chybíš,“ otočil hlavu k Tomovi a zabořil mu obličej do krku.

Ozvalo se zaklepání na dveře a bratři se od sebe okamžitě odtrhli, jako by dostali ránu elektrickým proudem.

Do pokoje vešel jim už dobře známý doktor.

„Dobré ráno, pane Kaulitzi,“ pozdravil Toma a následně kývnul na pozdrav i Billovi. Oba chlapci odpověděli slabým úsměvem. „Tak, jak vám je?“ optal se doktor Toma.

„Výborně, myslím, že bych mohl domů už teď,“ řekl vesele Tom. Doktor se slabě zasmál.

„To vám věřím, ale bohužel to tu budete muset ještě vydržet, mohly by se vyskytnout komplikace a to by bylo zlé,“ vysvětlil mu doktor a Tomův úsměv povadl.

„Hmm,“ bylo jediné, na co se zmohl.

Bill, který až doposud seděl na okraji Tomovy postele, se nyní zvedl a udělal krok směrem k doktorovi.

„Myslíte, že by se to mohlo vrátit?“ zeptal se ho s obavami v hlase. Doktor položil Billovi ruku na rameno.

„Vzhledem k tomu, že je váš bratr teprve pár dní po operaci, tak ano, je to možné. Právě proto tu musí ještě zůstat, abychom mohli dohlédnout na správný průběh léčení. Potom už nebudete muset mít obavy,“ usmál se povzbudivě. Bill se hlasitě oddechl.

„Děkuju,“ pronesl a sedl si zpět k Tomovi.

Doktor vzal desky visící po straně postele, něco do nich zapsal a pak je pověsil zpět.

„Tak, už budu muset jít, přeji brzké uzdravení,“ mrkl na Toma a opustil pokoj.

Tom si něžně přitáhl Billa zpět k sobě.

„Už jenom pár dní, Billy,“ zašeptal mu a něžně ho kolíbal v náručí. Bill postřehl, jak se mu pomalu zavírají víčka, nechtěl ale usnout.

„Jen doufám, že už se nic nepokazí,“ pronesl. Tom si ho otočil k sobě a zadíval se mu do očí.

„Nevím, proč se tohle stalo zrovna nám, a hlavně tobě, myslím, že už sis tak vytrpěl dost a ještě tohle. Snad už se nic horšího nestane,“ usmál se na něj a následně ho políbil.

Zbytek dne strávili vzájemnými něžnými doteky a jen občasnou konverzací. To, že byli jeden druhému na blízku, jim naprosto stačilo. Někdy měli opravdu nezvladatelnou chuť zajít dál, ale vždy to naštěstí jeden z nich zastavil. V nemocnici to prostě nešlo.

Tímto způsobem trávili i spoustu dalších dní, které jim kupodivu docela ubíhaly, ale jen když byli spolu. Jakmile se ocitli každý sám, Tom v nemocnici a Bill na chatě, měli srdce sevřená samotou a steskem po tom druhém.

…v den Tomova odjezdu z nemocnice…

Bill vletěl do pokoje tak prudce, že byl div, že nerozrazil dveře. Na tváři mu hrál tak šťastný úsměv, jako ještě nikdy. Tom už seděl na své posteli, oblečený a připravený vyrazit. Bill mu rozjařeně padl kolem krku a srdce mu málem vyskočilo z těla samou radostí.

Už jak se ráno probudil, byl tak zaslepený představou, že už brzy bude mít Toma zase zpátky, že ani nevěděl, co dělá. Nejprve si málem vlezl do sprchy i ve spodním prádle, poté si na sebe oblékl triko naruby a nakonec chtěl do zapalování v autě strčit klíčky od chaty. Vždy se své blbosti ale jen hloupě zasmál.

Tom si k sobě Billa tiskl, jak nejvíce mohl, byl tak moc šťastný, že už jsou opět spolu.

„Konečně,“ zamumlal Bill do Tomova ramene. Tom jen šťastně přikývl.

„Půjdeme?“ navrhl Tom a vztáhl ruku ke dveřím. Bill přikývl, vzal Toma za ruku a společně vyrazili z pokoje.

Na chodbě však Tom Billovu ruku musel pustit. Bill po něm hodil nechápavý pohled. Tom ukázal pohledem na konec chodby, odkud k nim mířil doktor.

„Tak, koukám, že vše proběhlo bez komplikací,“ pronesl mile k oběma chlapcům. „Nicméně… s pojišťovnou jsem mluvil, náklady budou uhrazeny jimi,“ dodal.

„Děkujeme,“ pronesla dvojčata unisono.

„Nemáte zač,“ usmál se na ně doktor. „No, nezbývá mi, než se s vámi rozloučit a ještě jednou se hluboce omluvit za to nedorozumění, vím, že vám to jistě způsobilo mnoho nepříjemností.“ Dvojčata na sebe pohlédla, ale nic neřekla. Doktor vztáhl k Tomovi ruku. „Tak nashledanou,“ řekl ještě.

„Nashle,“ řekl Tom a to samé po něm zopakoval Bill a následně dvojčata společně opustila nemocnici.

Oba nasedli do auta a už byli na cestě domů. Při jízdě jim konverzace vůbec nevázla, sice trávili celé dny spolu, ale i tak si toho měli dost co říct.

Auto zastavili vedle chaty a rychlým krokem se vydali dovnitř, oba věděli, co bude následovat, a to je taky pohánělo dopředu.

Jakmile se za nimi zaklaply dveře, Tom se hladově vrhl na Billovy rty a jeho tvář uvěznil ve svých dlaních. Bill mu začal polibek naléhavě oplácet. Tom vzal Billa za boky a zády ho opřel o dveře. Bill mu omotal nohy okolo boků a víc si ho tím na sebe natiskl. Tohle jim tak moc chybělo, blízkost toho druhého.

Nyní už jim nic nebránilo, aby si navzájem poskytli rozkoš.

autor: Kiro