Očima naposled prolétl známé prostředí. Nádobku s mýdlem, kalíšek s kartáčkem na zuby, gumovou kachnu, kterou tam měl ještě od svých dětských let a nyní sloužila jako vtipný doplněk. Ukazováčkem dloubl do hladké plochy zrcadla, zamračil se na svůj unavený výraz tváře a vstoupil do sprchy, kde své tělo odevzdal do rukou jednomu ze čtyř přírodních živlů. Namydlil se, do vlasů si nalil menší množství šamponu a zasekl se. V té chvíli konečně pochopil, co se stalo. Pochopil, proč se v koupelně náhle cítil zvláštně nesvůj. Otevřel dveře sprchového koutu a vystrčil hlavu, aby se mohl ujistit, že se mu to jen zdálo a že byl po probděné noci pouze paranoidní.
Nebyl.
Bill je pryč! Odešel! Odešel, protože jsi hlupák a tolik jsi mu ublížil!
Ty dvě minuty, po dobu kterých pouze bezmocně nahlížel do pokojů, bezvýsledně, byly pro něj nekonečné. Jako by z něj za ten krátký čas pomalu odtékal život. Opouštěl jeho žíly, které jím přestaly zásobovat srdce, a on se proměnil v robota, kterým se nikdy nechtěl stát. Jakmile nakonec vběhl do kuchyně a spatřil jej skloněného nad odpadkovým košem, nedokázal jednat jinak. S neskrývanou úlevou vydechl jeho jméno a i přes Billovo překvapení se k němu rozeběhl a sevřel jej ve svém objetí, zanechávajíc na Billově čistém oblečení chumáče pěny. Silně jej objímal, a zároveň se snažil být dostatečně něžný, aby mu neublížil ještě více. Tiskl jej na své mokré tělo i přesto, že Bill jeho stisk neopětoval. Potřeboval jej cítit. Nadechnout se jeho vůně, dotknout se havraních vlasů, stát se opět žijící bytostí.
„Co se stalo?“ Bill se od něj pomalu odsunul a místo toho, aby mu pohlédl do tváře, zadíval se na střepy, které díky Tomovu objetí upustil a nyní se nacházely rozházené po podlaze.
Bill zaslechl zoufalství, se kterým to vyslovil. Bylo nepřehlédnutelné, ale nedonutilo jej zvednout tvář a pohlédnout mu do očí. Ty jeho byly červené, opuchlé, stačila by mu vteřina na to, aby pochopil, že se celou noc trápil. A to Bill nechtěl. A jako vrchol toho všeho byl polonahý, pouze s ručníkem kolem pasu, a Bill netoužil po ničem jiném, než svléknout jej a dotknout se holé kůže.
„Tvůj kalíšek zmizel, a tak jsem si myslel-„
Tom se také zadíval na střepy, klekl si a dva největší kousky vzal mezi prsty a přiložil je k sobě. Chvíli si s nimi hrál, než opět promluvil. Zvedl hlavu a pohlédl na Billa, který se nedokázal včas odvrátit, a sledoval jej smutnýma očima. „Mohl bych jej spravit. Bude to sice chvíli trvat, ale neměl by to být zas až takový problém. Co ty na to?“
„Bille.“
Nezastavoval, neposlouchal. Kráčel dál a někde v polovině schodiště si uvědomil, že Tom jde za ním. Neotáčel se. Vešel do pokoje doufaje, že Tom zmizí za dveřmi koupelny a on tak získá volný prostor pro zklidnění svých hořících tváří. Nestalo se tak.
Nepřešlo ani pět vteřin a on cítil sevření Tomových dlaní kolem boků a jeho horký dech na svém krku. Opět se s ním zatočil svět. Posbíral všechny své síly, obrátil se v objetí a pevným pohledem se mu zadíval přímo do očí. Snažil se ignorovat svaly, které byly díky roztékající se pěně viditelnější než před chvílí a zhluboka dýchal.
„Můžeme si promluvit?“ Zaslechl nesmělou otázku.
Bill se zapýřil a spíš pro sebe, nesměle namítl. „Vím, že je holčičí, ale líbí se mi, jak voní.“
„Takže…“ Bill se zhluboka nadechl a zachytil se Tomových ramen, aby tím nalezl ztracenou rovnováhu. Horká kůže pod jeho prsty pálila. Vyslovoval tichá slova, a přesto nepostřehl, kdy se mu podařilo promluvit. Svět se s ním točil a jeho tělo se měnilo v loutku. Pohlédl Tomovi do očí a náhle jej to zasáhlo jako blesk. Všechno jaksi začínalo do sebe zapadat jako jednotlivé puzzle a vytvářelo obraz, který neočekával ani v nejdivočejších snech. Mýlil se, když se litoval, že lásce nikdy neporozumí. Porozuměl jí. Porozuměl jí už dávno, akorát nedokázal své pocity správně zařadit. „Nepatřím mezi to špatné, co se ti přihodilo?“
Sledoval Tomův láskyplný úsměv, a aniž by si to uvědomoval, usmíval se také. Byl zpátky! Vpíjel se do velikých, laskavých očí a opět z nich mohl číst jako z otevřené knihy. Žádný odstup ani propast, dělící jejich světy. Jako by byla včerejší noc pouze ošklivým výplodem jeho fantazie. Všechno bylo zase tak jako předtím, a proto mu přišlo zcela přirozené, když se Tom naklonil k jeho tváři a dlouze jej políbil. Byl to druh polibku, v němž se skrývalo vše, co měl v tu chvíli na srdci. Omlouval se mu, naléháním na jeho rty vyjadřoval, jak moc mu chyběl. Bill s tichým zasténáním pootevřel rty, spojil ruce za Tomovým krkem a přitiskl se na něj ještě víc. Jejich jazyky zběsile vystartovaly po svém protějšku a donutily je v zápalu hladového líbání couvat k posteli.
„Odpustils mi?“ Vydechl Tom Billovi na rty a omámeně přivřel víčka, jakmile mu z boků sklouzl ručník a neslyšně přistál na podlaze. Obočí mu pobaveně vylétlo vzhůru. Nevěřil by, jak je Bill šikovný a co všechno zvládá pouze za pomoci levé ruky.
„Nemám ti co odpouštět.“ Pípl a vysíleně dopadl na kraj postele. Jakmile se však jeho tvář ocitla v nebezpečné blízkosti Tomových boků, uvědomil si, že neudělal dobře. Před chvílí možná ztratil rovnováhu, ale nyní se o něj pokoušely mdloby. Váhavě se kousl do rtu, rozpačitým pohledem brouzdal po celém pokoji, nakonec to však vzdal a prohlédl si usmívajícího se Toma v plné kráse. Natáhl dlaň a ve vzduchu zachytil Tomovy prsty. Přitáhl si jej blíž a ukazováčkem pohladil vyčnívající klíční kost, v níž nalezl svůj vztyčný bod. Pomalounku jím klouzal níž a poprvé v životě se podrobně seznamoval s nahým tělem. Téměř bez dechu pohladil Tomovu bradavku, která se pod jeho dotekem napřímila a ztvrdla. Zvedl tvář a podíval se na něj. Neusmíval se. Vpíjel se mu do očí vážným pohledem, a čím níž putoval jeho prst, tím byl jeho výraz bezradnější. Netrvalo dlouho a dorazil do cíle. Se zvědavostí malého dítěte jej pohladil po boku, očima nesměle prolétl Tomovo měkké, povadlé mužství. Už jenom z představy, že by se jej směl dotknout, měl mžitky před očima.
„Točí se mi hlava,“ přiznal se skloněnou tváří. „Je to v pořádku?“ Opět pohlédl na Toma a uvědomil si, že vzduch kolem nich podivně zhoustl a byl méně dýchatelný. Roztřásl se.
Přicházel na to, že v minulosti udělal velikou chybu. Miloval čtení. Knihy pro něj byly vším, co postrádal v reálném životě. Za celá léta jich přelouskal stovky, ukrýval se mezi jejich řádky, v jednotlivých slovech hledal oporu a pochopení. Chtěl vystudovat a teprve poté, někdy v budoucnu, se možná i zamilovat. Úlet se Sárou byl jediným momentem, kdy pochybil. Nejhorší na tom všem bylo, že jej žádná z knih, které kdy četl, nepřipravila na tento okamžik. Jeho život nabral zcela jiný směr. Nevystudoval, místo toho se zamiloval. Naneštěstí tak bláznivě, že vyváděl jednu hloupost za druhou. Až příliš pozdě si uvědomil, že měl raději více žít, než číst. Kdyby tomu tak bylo, možná by v tuhle chvíli věděl, co dělat. Ale on neměl ani ponětí. Díval se do Billovy nádherné tváře a ztrácel se v očích, v nichž nalezl tolik vytoužené pochopení. Byli tak jiní. On a Sára. Možná kdyby měla černé vlasy, oříškové oči a smetanově bílou pleť, dokázal by ji milovat. To by však již nebyla ona. Pouze by ji přetvořil do Billovy podoby, v ideál, po kterém toužil každým kouskem svého těla.
Pomohl Billovi se svlékáním a během chvíle, už leželi na posteli oba. Tentokrát byla řada na Tomovi. Dlaní mapoval Billovo tělo jako cestovatel, objevující zcela nová, nepoznaná území. Téměř s nábožnou úctou se dotýkal hubených boků, a čím déle se na něj díval, tím více si uvědomoval, že pokud by vypadalo Sářino tělo takhle, pamatoval by si z té noci každou vteřinu, protože na něco takového, se zapomenout prostě nedá.
„Bille?“
Bill se podepřel na loktu, čímž zkrátil vzdálenost, dělící jejich tváře, a zatímco jej levou dlaní hladil po tváři, práva byla o to potěšení ukrácena. Bříšky prstů se dotýkal tmavého obočí, chvějících se řas, hezkého, symetrického nosu a opět jej popadla touha namalovat jeho tvář. Zachytit ji právě v tomhle okamžiku, zvěčnit na bílém plátně. Dřív, než si to stačil rozmyslet, zbrkle vyslovil svou prosbu.
„Zavři oči.“
…
Dusta unavilo bezcílné běhání zahradou natolik, že zatoužil po ranním odpočinku. Naučeným způsobem vyskočil na dveře, tlapou zatlačil na kliku a otevřel si. Vyběhl po schodech a nahlédl pootevřenými dveřmi do Tomova pokoje, pátrajíc po svém míčku. Překvapeným pohledem se zadíval na dvojici na posteli. Černovlásek se tiskl na tělo jeho páníčka, hladil jej na úrovni boků, zatímco ten se ztrácel někde v záplavě polštářů a vydával divné zvuky. Očima rychle prozkoumal podlahu a vycouval ze dveří váhaje, zdali by mu neměl jít pomoct. Vzápětí však zacítil známou vůni, zapomněl na dění v Tomově pokoji a nadšeně utíkal do obýváku. Zvuk jeho tlapek, narážejících na podlahu, zcela zastínil Tomovo vyvrcholení.
Trip se zjevil v prázdné ulici tak nečekaně, jako by jej dovál podzimní vítr společně se zlatistě zbarveným listím. Jeho krok byl svižný a sebejistý a úsměv, se kterým házel do zrezivělé schránky pozvánku, ještě sebejistější. Pichlavým pohledem prolétl jeho dům, který by nejraději srovnal se zemí a místo něj postavil cokoliv, co by ničím nepřipomínalo předchozího majitele. Zašklebil se. Nepotrvá dlouho a dostane jej zpátky tam, odkud neměl nikdy odejít. Dokonce se nebude muset vůbec snažit. Podstoupí to dobrovolně.
Se svým typicky otráveným výrazem, který se u něj objevoval po každé návštěvě bratrovy ordinace, vstoupil do pokoje a překvapeně zastavil. Sára seděla na kraji postele a usmívala se na něj. Ne. Doslova zářila štěstím, a to u ní nebylo zvykem. Zejména v jeho přítomnosti. Zhluboka se nadechl a zmateně pokrčil rameny.
Sáru vůbec nepřekvapilo, že se jeho otázky týkaly pouze peněz. Jak by také mohlo, když se kolem nich točil celý jeho svět. V ten speciální den si však přísahala, že jí nic nezkazí náladu. Nic nebylo dostatečně silné na to, aby rozbilo její štěstí. Vstala a došla k člověku, který měl být středem jejího vesmíru. Ano měl být, ale nikdy nebude. A s tím nedovede nic udělat. Pouze se s tou myšlenkou smířit a naučit se s ní žít.
„Dnes jsem byla v lékárně.“
Sára jej pustila a couvla. Instinktivně si rukou překryla břicho a zaskřehotala.
Zlakla som sa, že Bill odičel, ale som rada, že nie a, že si to vysvetlili.
Začínam sa báť čo má Trip v pláne, že ublíži Billovy a aj Tomovy.
Hodně jsem se lekla, že Bill odešel! Jsem ráda, že místo toho se stalo, co se stalo:-)
Bojím se, co má Trip za lubem:-/ snad celá pravda vyjde najevo, než se o něco stihne pokusit…
Těším se na další díl:-)
Saruška chúďa netušila čo robí keď mu povedala tú radostnú novinu. Tie flashbacky sa čítajú strašne ťažko. Ale bez nich by sme nevedeli podstatu:( je mi ľúto ako musela chuderka umrieť a že jej dieťa zostalo s tým krutým človekom. Aspoňže má Andreasa:(
Bill a Tom… ♥♥♥ to je niečo dokonalé.čítať ich v Tvojom podaní je nádhera♥♥♥
Jsem ráda že Bill neodešel a Trip by mněl byt potrestaný ale to záleží na Andreasovi.
bože…byla ve mě malinkatá dušička když Tom Billa hledal..ale jsem ráda že neodešel..ale teď se zase bojím co si Trip vymyslel ://
Teda na začátku dílu jsi mě pěkně vylekala! Fakt jsem si už myslela, že Bill odešel. Že mu byly líto Tomova slova a hlavně že jim uvěřil. Opravdu děkuji, že jsi nedovolila, aby k tomuhle došlo, protože nechci ani pomyslet na to, jak by se Tom bez Billa trápil a jak by ztratil veškerýs smysl svého bytí.
Navíc jejich ´usmiřování´, jestli to tak můžu nazvat, bylo vážně kouzelné 🙂 Oni dva spolu tvoří nádherný pár a při chvilkách, kdy jsou spolu jenom oni sami dva, se dostávám do naprosto jiného světa.
A ten flashback byl hrozný! Jako ano, jsem strašně ráda, že vím, jak to bylo a že už asi vím, proč se stalo to, co se stalo. Hrozně moc jsem si to přála vědět a proto jsem ráda, že se mi tahle záhada pomalinku začíná celá odkrývat, ale na druhou stranu se mi to fakt těžce čte 🙁
Navíc jsem si uvědomila, že Trip Toma skutečně nenávidí..ne že ten čin na něj hodil jen tak. A vážně se o Toma i s Billem začínám obávat. Nechci, aby se jim cokoli stalo. Doufám, že Andreas bude tentokrát rozumnější a konečně bude stát na Tomově straně, protože tohle už je vážně moc!
Děkuji za nádherný díl! ♥♥♥
tě pic.. nedivím se, že v sobě má Trip tolik zášti. vůči Tomovi, vůči Sáře, vůči svému bratrovi.. Sára byla docela hloupá. jsem zvědavá, co Trip ještě vymyslí za převraty.