autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Nastal den, kdy se opět konala nejvyšší rada kvůli další reklamě. Nechtěl jsem kvůli Kunzovi opět přijít pozdě a ztrapnit se, proto jsem vysedával v zasedačce už deset minut předem. Vzhledem k tomu, že tu byl jen Oliver, Edith a Nina se svým nadřízeným, což byl celkem fajn chlapík s panděrem, mohl jsem mít nohy na stole a houpat se s lízátkem v ruce a popíjet si frappé.
„Vsadím se o cokoli, že Žabák zase přijde pozdě,“ zasměje se Nina. Očividně už ho tu každý zná.
„To si piš, že přijde. Kvůli poslednímu návrhu se cítí důležitě, tak ukáže, že bychom se bez něj neobešli,“ odsouhlasí Oliver s úsměškem. Náhle vejde do dveří šéf i se svým asistentem Alanem. Podíval se na nás.
„Dobrý den,“ řekl a přešel ke svému místu. Aniž by se posadil, zůstal na mě přísně koukat, ale na jeho tváři bylo znatelné, že mu cukají koutky. Všichni ho hned pozdravili. Jsou z něj posraný, přitom je v pohodě.
„Dobrej,“ pozdravím ho s úšklebkem a usrknu brčkem své frappé. Hned nato se ve dveřích objevila Edithina nadřízená. No jo, čtyřicetiletá rádoby modelka. Vypadá přísně, chová se přísně, ale na mě je milá.
„Dobré ráno,“ pozdraví všechny zdvořile. Poté se podívá na mě. „Ah, Tome, copak nevíte, že se ve společnosti dam nedávají nohy na stůl?“ pokárá mě s úsměvem.
Hah, ty máš co říkat.
„Když mě bolí z toho lítání za Kunzem, kde zas vězí. A vy sama víte, jak můžou nohy někdy bolet,“ mrknu na ni s úsměvem. Jsem přišel k ní do kanclu, že mě Kunz posílá pro výpisy tržby a ona si tam vyvalovala haksny na stole. Jak měla ještě tu svojí sukni po kolena, bylo jí div ne vidět až do dělohy, aspoň že měla kalhotky s nějakým myšákem.
„To si pište. Vždycky by mi je mohl někdo ještě namasírovat,“ usadila se se smíchem do křesla.
„Třeba příště, až mě zas pro něco pošlou,“ usměju se, ale raději nohy už sundám, aby se tedy neřeklo, že jsem hulvát. Šéf si s úsměvem odkašlal a natáhl se pro propisku, se kterou si začal mezi prsty hrát.
„Je pět minut po jedenácté hodině a pan Kunz nikde,“ pronese po chvíli pobaveně. „Pane Kaulitzi, nejste si vědom toho, kde by mohl být?“ usmál se na mě. To bych taky rád věděl, ale jestli nepřinese ten návrh, s kterým jsem se dělal skoro dva dny, tak toho chlapa odstřelím.
„Netuším, kde vězí, ale určitě nás na sebe nechá čekat, protože má další úžasný nápad,“ brouknu se smíchem. „Takže teď se naparuje jak naprcanej kačer, jako by už žabák nestačil,“ zakroutím hlavou, nad čímž se většina lidí v místnosti začne smát. No to není vtipný. Vy na něj nemusíte zírat.
„Kaulitzi,“ napomenul mě šéf, ale poté se začal smát taky. „Helen, požádám vás o kávu, prosím,“ podíval se na jednu ze sekretářek. Ta jen pípla a rychle odběhla. Puťka.
„Tak sorry, ale ono je fakt celkem otravný na to koukat 8 hodin denně,“ vydechnu a raději si znovu usrknu z brčka svého frappé, abych neřekl opět něco neslušného. Jsem toho bohužel schopný. Šéf se nenápadně nahnul mým směrem.
„Rozumím vám,“ řekl a uculil se. Zvláštní, jak se mnou zachází. Když jsem viděl, jak mluví s většinou lidí, skoro bych ho nepoznal. Ke mně se pokaždé chová mile a usmívá se na mě. Možná je taky bisexuál… Ale ne, to je blbost. Má rodinu. Má dcerku a ženu… Jen jsem se na něj usmál a poté sklonil pohled ke svému iPhonu. Vzpomínám si, jak se zatvářil, když mluvil o své ženě. Možná… Pomalu k němu vzhlédnu a zpod řas si ho prohlédnu. Díval se s klidným výrazem do stolu a jen si jemně pohrával s propiskou. Aniž by to zřejmě tušil, olíznul si rty a poté je k sobě semkl. Nejspíš mají nějaké problémy. Neznamená to hned, že je gay. O čem to tu vůbec přemýšlím. Jsem idiot, že mě něco takového vůbec napadlo. To bude tím, že už jsem si tak dlouho nezašukal. Naštěstí už bude víkend a já si budu moct užít s nějakým snědým namakancem. Mhhh. Nevědomě se usměju a pohlédnu ke dveřím, v nichž se konečně objeví Kunz.
„Sláva, šéfe. Zas jste na sebe vykydal tatarku jako posledně?“ rýpnu si hned.
„Nebuď drzý, Kaulitzi,“ zavře dveře a usadí se, aniž by pozdravil. „Pokud vím, řekl jsem ti, abys na mě počkal.“
„Jo, a já vám řekl, že jdu napřed, abych nepřišel kvůli vám zase pozdě,“ ušklíbnu se.
„Já mám právo přijít pozdě. Mám skvělý návrh,“ oplatí mi ušklíbnutí. Díky mně, ty čůráku. Měl jsem chuť něco říct, ale raději jsem jen zatnul zuby a vydechnul nosem.
„Frederiku, nemáš právo přijít pozdě. Taková práva tu mám já, ale ani já je neporušuji a nevyužívám jich. Totéž vyžaduji i po ostatních a jak vidíš, ostatní daná pravidla dodržují,“ podíval se na něj šéf zcela vážně. „Pokud jde o ten tvůj skvělý návrh, budeme všichni velmi rádi, když nám jej ukážeš.“
„Ale ovšem,“ vyndá ho z desek a podá mu ho. „Jinak se omlouvám za svůj pozdní příchod. Ještě jsem musel dotisknout nějaké detaily.“ To tak, zas sis ho někde honil, žabí hlavo.
„Jistě,“ přikývne bez tónu šéf jako minule. Vezme si návrh do rukou a začne si jej prohlížet.
Co to jako je? A kde je ten druhý? Udělal jsem dvě varianty, jelikož jsem si nebyl jistý barvami. Kde je?!
„A kde je ten druhý návrh?“ povytáhnu obočí. Šéf ke mně hned zvedl oči jako všichni ostatní. Kunz do mě však pod stolem kopnul. „Jaký druhý návrh?“
„No ten druhý s jinými barvami. Necha… teda ten, co jste ještě dělal včera,“ opravím se rychle, aby nikdo nepojal podezření. Kunz se mi tázavě podíval do očí.
„Ah tenhle!“ vyhrkne náhle. „No, mně nepřišel tak dobrý, tak jsem vzal jen tenhle, protože…“ To si ze mě dělá prdel! Podle mě byl teda lepší, ale raději jsem udělal dva! On bude takhle kurvit moji práci?! Já mu tu zasranou žabí hlavu urazim!
„Dojdu pro něj,“ zvednu se. „Připadal mi lepší. Třeba se vám také bude líbit víc. Můžu odejít?“ pohlédnu na šéfa.
„Samozřejmě,“ mile se na mě usmál.
Rychle jsem vzal iPhone a vyšel ze zasedačky, zavřel za sebou a rozběhl se do své kanceláře. Idiot jeden žabařskej. Fláknul bych mu jí. Jak on, takovej kokot, může hodnotit, co je lepší nebo ne? Chvíli jsem ten návrh hledal, ale nikde nebyl, tak jsem se podíval ke Kunzovi. Prohrabal jsem mu papíry i složky, jenže jsem návrh ani za boha nenašel. Kretén jeden zasranej! Bezradně jsem se rozhlédl, až mi padl pohled ke košíku. Tam byl můj návrh hozený a… zmuchlaný!
„Ty čůráku!“ křiknu naštvaně, přičemž mu kopnu do stolu. Hned vlezu přes iPhone do sms a napíšu Edith:
„Žabák ten návrh zničil. Ukaž tohle šéfovi, on pochopí. Pošlu mu to na mail a pak přijdu.“ Jakmile jsem sms odeslal, popadl jsem notebook, našel svůj druhý návrh a poté ho v rychlosti odeslal na Trümperovu e-mailovou adresu.
Snad to nebude až tak nápadné… Když jsem se ujistil, že se e-mail poslal, zaklapnul jsem notebook a v klidu se rozešel zpět do zasedačky.
Dýchej, dýchej. On nemůže za to, že to je takový ichtyl.
Vejdu do zasedací místnosti a zavřu za sebou dveře. Šéf už před sebou měl notebook. Ovšem jakmile jsem vešel, zvedl ke mně pohled. Raději nic neříkal, jako by nerad něco pokazil.
„Díky,“ řekl jen s lehkým úsměvem a zahleděl se poté do notebooku. V tichosti se usadím vedle Kunze a kousnu se do rtu.
„Jsi idiot nebo co?“ šeptne mi náhle výhružně. Odkdy si s žábou tykám?
„Podle mě je tenhle návrh lepší a já mám právo prosadit svůj názor,“ odpovím s naprostým klidem také potichu. Šéf byl zticha, ale po očku nás sem tam sledoval, takže jsem raději už víc neříkal.
„Mně tenhle připadá lepší,“ pronesla náhle Edithina nadřízená.
„Mně se líbí ten, co mám teď tady na notebooku,“ řekl poté šéf a zvedl ke mně pohled. Já se však podíval na Žabáka.
Nejspíš jsem vzbudil nějaký vzruch a nedorozumění. Měl bych to nějak zahladit.
„Vidíte, šéfe? Já vám říkal, že jste tenhle druhý udělal líp,“ řeknu schválně a mrknu na něj. Chytl se mé hry.
Až tak blbý teda není.„Myslel jsem, že tamten byl zkrátka lepší. Takže vám děkuji za snahu,“ usměje se na mě hraně. Najednou umí bejt zdvořilej, šmejd. Pokývám hlavou, spojím na stole ruce a pohlédnu na ně. Fajn, to by bylo.
„Líbí se mi oba dva, ale tenhle je lepší, alespoň já bych řekl. Máte slovo i ostatní,“ podíval se Trümper na své spolupracovníky a pousmál se. Ti tam o tom s ním začali spekulovat a dohadovat se. Nakonec se opravdu shodli na tom druhém, který jsem mu dodatečně posílal.
„No vidíte, šéfe, a máte vyhráno. Opět jste zabodoval,“ mrknu na Kunze ironicky. Hajzle, sliz z tebe kape.
„To bych řekl,“ zašklebí se. Trümper trošku přivřel oči a skousl si spodní ret.
„Děkuji vám,“ podíval se na ostatní, ale poté upřel znovu pohled ke mně.
Proč na mě furt zírá? Chce mě na kobereček či co? „Tímto dnešní poradu končím.“
Utíkej. Rychle jsem se zvedl, posbíral si věci a vydal se ke dveřím.
„Pane Kaulitzi, počkejte,“ zaslechl jsem šéfa náhle. Kurvadrát! Zvedl se ze židle a rozešel se za mnou ke dveřím. S povzdechem zastavím a podívám se na něj. Je po mně. Jakmile ke mně došel, opřel se naproti mně o zeď.
„Děkuju, že jste mi to poslal. Jo a vlastně… moc děkuju za kávu,“ usměje se na mě sladce. Ehe?
„Jooo, to je v pohodě. Jen moje práce,“ pokrčím rameny.
„No, o tom by se dalo diskutovat,“ pousmál se a poté mi naznačil, že mi dává přednost, abych mohl odejít. „Děkuju.“ Co mu jebe?
„Za co mi pořád děkujete?“ otočím se k němu nechápavě, když vyjdu.
„Za vaši práci, hm?“ vyšel pomalu za mnou. To jsem se zastavil a zpříma se na něj podíval.
„Tak jestli se mi chcete odvděčit za mou práci, sežeňte mi lepšího šéfa,“ brouknu. „Jako né vás, vy jste v cajku. Víte, koho myslím,“ nafouknu tváře a vykulím oči, abych vypadal jak žába. „Fakt mi z něj už hrabe. Je šílenej.“ Trošku se zasmál a zůstal na mě hledět.
„Budu se snažit, slibuju,“ šeptl. „A raději to nedělejte, aby vám to nezůstalo,“ poukázal na to, jak předvádím Žabáka.
„Díky,“ zasměju se. „Takže jestli už nic nebudete potřebovat, šel bych zpátky do kanclu.“
„Jo, jo, dělejte si, co potřebujete,“ usmál se a pokynul rukou na znamení, abych šel.
„Tak se mějte,“ kývnu na něj a rozejdu se k sobě do kanceláře. Kunz se tam už neukázal. Co kde dělal, netuším.
BILL
O několik dnů později jsem se v práci celkem zdržel. Měl jsem tu hodně práce, a jelikož jsem si chtěl vzít alespoň den volna, chtěl jsem si nějakou práci nadělat, abych to nemusel mít v hlavě. Byl jsem v tomhle zodpovědný, ač jsem si tu mohl dělat téměř, co se mi zachtělo. Tiskl jsem si nějaké potřebné dokumenty k odeslání a k podpisu. Byl toho štos, klasicky. Zhruba v polovině tisku se ovšem tiskárna ozvala, protože došel papír.
„Ach jo,“ povzdechnu jen unaveně a nakonec se po krátkém přemlouvání zvednu. Došel jsem ke skříňce, kde jsem měl vždy papíry, ale nebyl tam ani jediný. To by mě zajímalo, co tu Sandra dělá, sakra. Rozešel jsem se tedy přes sekretariát ven, abych si vypůjčil papíry v jiné kanceláři. Došel jsem ke druhé kanceláři, kde býval Kunz a s ním i Kaulitz. Překvapením pro mě bylo, když mě do očí ale přímo praštilo světlo z jeho kanceláře. Je pozdě, je nemožné, aby tu ještě někdo byl. Určitě Frederik zapomněl zhasnout. Tiše jsem tedy jen strčil do dveří, jelikož byly pootevřené. Jakmile jsem vešel, naskytl se mi ovšem pohled na Kaulitze, který seděl za svým pracovním stolem. Je tolik hodin, co tu ten kluk ještě dělá. Už měl být dávno pár hodin doma a mít volno.
„Proboha, co tu ještě děláte?“ řeknu tiše, ačkoli není třeba šeptat. Došel jsem až k jeho stolu a zahleděl se na to, co právě dělal.
„Ahm, já…“ vzhlédl a zakryl to ihned rukama. Chvíli mlčel. „Sakra, netušil jsem, že tu ještě někdo je. Teď už asi… nemam šanci to… schovat, co?“ nakrčil nešťastně obočí. Co to schovává a proč…?
„To jsem netušil ani já,“ řeknu překvapeně a zlehka mu dám ruku stranou. „To nemyslíte vážně…“ šeptnu a zůstanu na nový návrh, který měl samozřejmě dělat Kunz, zírat s pusou dokořán.
Kousl se do rtu a zakňučel. „Teď mě vyhodíte, co?“ Udiveně jsem se na něj podíval a poté zase sklonil pohled k návrhu.
Zbláznil se? Je skvělý. Není důvod, abych jej vyhazoval. To ta proklatá žába by si měla sbalit kufry.
„Vás? Jeho,“ řeknu rozčíleně. „Tušil jsem to. Zvlášť po tom druhém návrhu. Proboha, proč jste tohle dělal? Jste geniální pracovník, šikovný, plný nápadů a fantazie. Tak proč jste tohle dělal? Vždyť on je patlal,“ šeptnu.
Jsem idiot, naprostý idiot. Mohlo mi to dojít. Ne, že bych to netušil, ale nemohl jsem natvrdo říct, že to není jeho práce. „Bylo mi strašně divné, že najednou přinesl výbornou práci,“ povzdechnu.
„Není to až tak dobré. Kdybych pracoval za sebe, udělal bych to lepší,“ pokrčí rameny. „Nechtěl jsem vám lhát, ale… ani jste se nezeptal, tak jsem si myslel, že to stejně nikdo nebude řešit. Kunz za ty návrhy dostal zaplaceno, já mám dál svoji práci,“ semkne k sobě rty.
Mrzí mě, že jsem se ho nezeptal, nic mu neřekl.
„Omluvte mě, prosím. Nesedělo mi to od začátku, ale nemohl jsem nic udělat. Hlavně by mě nenapadlo, že je Kunz až takový… Nebudu se k tomu raději vyjadřovat,“ zakroutím mrzutě hlavou. „Věřte mi, že jestli se hodně naštvu, tak z něj ty peníze dostanu a on vám je ještě osobně předá. Vlastně ne, nebudu se s ním už rozčilovat. Mrzí mě, že jsem na to přišel až teď, ale vy své peníze dostanete. Zasloužíte si víc než to. Je to výborné, a pokud dokážete dělat ještě lépe, nemám vám vůbec co vytknout. Jen mi slibte, že tohle už neuděláte,“ opřu se jednou rukou o stůl a usměju se na něj. „Máte mnohem na víc.“
„To si nemyslím…“ skloní pohled. „On byl jenom línej. Řekl mi, že každý ze zástupců musí předložit alespoň základ nějakého návrhu, tak abych něco udělal, že tak alespoň uvidí, jestli jsem na něco dobrý. Tak… jsem to udělal. Teď už… to bere spíš jako samozřejmost,“ vzhlédne ke mně. „A o ty peníze mi nejde…“
„Chápu, tady jde hlavně o princip. Vás využil, sebral peníze a mě i s ostatními pracovníky podvedl, což já nepřekousnu,“ upnu k němu oči. „A děkuju. Jsem rád, že jste mi to řekl. Sice až teď, ale řekl.“ Obvykle byl výřečný, ale teď mi na to nic neřekl. Nechci, aby z toho byl smutný. Není to jeho vina. „Neberte si to vůbec na sebe, prosím. Není to vaše vina. Upřímně, já si vás cením. Jste velice zdatný v práci, a navíc jste tady za tu dobu, co tu působíte, vytvořil skvělou atmosféru,“ usměju se na něj.
„Jo, potřebovalo to tu trochu rozšoupnout. Očividně se lidem moje drzost líbí,“ zavrtí posměšně hlavou. U něj už ani nejde o drzost jako o to, že je milý. Nešklebí se na ostatní jako většina pracovníků, kteří jsou z práce akorát tak naštvaní.
„Jednoduše nelituju toho, že jsem vás zaměstnal,“ usměju se.
„Tak… to díky,“ oplatí mi úsměv.
„To já děkuju vám,“ brouknu a opřu se o stůl. „A teď se tu na to už vykašlete a koukejte jít domů. Je spousta hodin.“
„To samé můžu říct já vám, pane Trümpere,“ ušklíbne se pobaveně, načež se postaví.
Ouu, drzounek.
„Pane Kaulitzi,“ řeknu káravě, avšak se smíchem.
„Vy jste hrozně hustej šéf, víte to?“ zasměje se. Hustej. To si rád nechám vysvětlit.
„A to je dobrý, nebo špatný, hm?“ zasměju se s ním. „Jsem v cajku?“ rozesměju se o něco víc.
„Totálně,“ uchechtne se. No výborně. To si někam pro jistotu napíšu. „Takže to nemám dodělávat?“
„Opovažte se,“ zasměju se a zaklapnu mu desky. „Hezky domů a odpočívat.“
„Zítra je schůze, takže… předpokládám, že nemusím chodit,“ vezme si ze stolu iPhone.
„Ne, nemusíte. Berte to jako placené volno,“ brouknu klidně a narovnám se.
„…a co mám dělat potom?“ zeptá se polohlasem, přičemž ke mně upne oči.
„Potom? Na všem se dohodneme, ale rozhodně už bude po tomhle problému,“ ujistím ho s úsměvem. „Myslím, že nastane několik změn.“
„Vyhodíte Kunze?“ šeptne. Zhluboka jsem se nadechl, ale poté jsem svá slova spolkl. Nebudu mu teď říkat ano či ne. Sám si to musím promyslet. Frederik pro mě pracuje delší dobu a není to snadné. Ovšem to, co dělá, rozhodlo zřejmě za vše.
„Nebudeme předbíhat, ale jak jsem řekl, nastanou změny,“ pousměju se.
„No, ono jde o to, že když ho vyhodíte, tak já prakticky nebudu mít pro koho pracovat,“ olízne si rty a povytáhne obočí.
„Pane Kaulitzi, buďte si jistý tím, že vás na holičkách nenechám,“ usměju se, načež si skousnu spodní ret. Pomalu jsem se rozešel ke dveřím, ale poté jsem se na něj ještě otočil. „Vlastně, vím o jednom dobrém místě, které bude brzo volné,“ brouknu tiše a poté už nakročím k odchodu.
„Hm, tak nashle,“ zaslechl jsem ještě.
„Nashledanou a dobrou noc,“ popřál jsem mu a poté se už rozešel do své kanceláře, aniž bych si vzal papíry, pro které jsem vlastně šel.
Následující den jsem přijel o trošku později, jelikož jsem se zdržel s malou ve školce. Nutně mi potřebovala ukázat několik obrázků, které nakreslila. Tomu se nedalo jednoduše odolat. Navíc pro ten její sladký úsměv bych udělal snad cokoli na světě.
Jakmile jsem se pozdravil se Sandrou, hned jsem vešel do kanceláře. Odložil jsem si na věšák bundu a na pohovku vzadu jsem si položil tašku. Schůze měla být sice až za dvě hodiny, ale měl jsem rád vše připravené a v pořádku. Hned jsem usedl za stůl. Jenže to byl přesně ten okamžik, kdy jsem opět zůstal koukat s ústy dokořán. Přede mnou ležel kompletně dodělaný návrh na novou reklamu. Návrh, který pan Kaulitz dodělal.
Posílal jsem ho domů, ale on… dodělal to. Vypadalo to perfektně. Opravdu to byla snad ta nejlepší práce, kterou zatím předložil. Tahle práce také rozhodla o tom, o čem jsem celou noc přemýšlel.
Dnešní den bude plný změn a tahle práce bude středem dnešní schůze.
autor: Mischy & Turmawennebetaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Začína to nádherne medzi Tomom a Billom iskriť. Teda zatiaľ skôr od Toma, ale správajú sa k sebe tak pekne bezprostredne a popri tom si prejavujú aj takú tú pracovnú úctu:)
Ďakujem za peknú kapitolu:)
Těším se, až se něco dozvím o Billově manželce 🙂
Konečne Bill zistil pravdu o Tomovej práci 🙂 Som zvedavá, aké zmeny zavedie.. a tá Tomova práca na konci… myslela som si, že to dokončí. 😀
To je geniální, jak jsou v povídce popisovány Tomovy a Billovy myšlenky, je to neskutečně vtipné, vždycky se u toho pobavím. 😀 Jsem ráda, že spadla klec a Žabák byl odhalen, dobře mu tak. 😀 Vztah mezi Tomem a Billem se moc krásně vyvíjí, tak opatrně, ale krásně. 🙂 Moc se těším na další díl. 🙂
Aleee…Tom takový workoholik jo? :)) to jsem nečekala…a jsem ráda že Bill konečně přišel na to že ty práce byly Tomovy a ne Žabákovy :D…a začíná to mezi těma dvěma jiskřit :3..no to jsem zvědavá co se ještě stane :))
Úžasný! Píšete suprově, moc se těšm na další díl:)!
jooooooo…… totálne super…..
Na začátku jsem byla děsně naštvaná na žabáka, že si zase vymýšlí a veškeré zásluhy bere na sebe. Stzrašně mě tohle vytáčelo a měla jsem chuť mu něco udělat 😀 A jsem strašně ráda, že Bill konečně přišel na to, jak se věci mají a že to je Tom, kdo dělá tak dobré návrhy 🙂 Konečně bude Tom dělat věci za sebe, tak jak je má rád a bude za to i ohodnocen 🙂
A taky se mi líbí to postupné sbližování Toma s Billem 🙂
Jsem strašně natěšená na další díl :))
Paráda aspoň ten žabák dostane za vyučenou.