autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Loudal jsem se s mým oblíbeným frappé a brýlemi na očích po firmě a jen tak pokukoval, kde je co jiného. Upřímně jsem měl trochu strach z těch změn, o kterých šéf mluvil. Včera jsem měl volno, jak mi řekl, tak jsem si trochu užil. Brknul jsem svému známému, jestli má volno, a nakonec jsme skončili u celodenního souložení. Samozřejmě s přestávkami. Byl to takový kluk pro všechno. Už jsme spolu měli pár intimních zkušeností. A teď mě díky jeho „mladýmu“ bolí zadek jako čert. Vole, ten má kládu. Au. Ani jsem si nemohl pořádně sednout. Navíc jsem se kvůli tomu moc nevyspal, takže mám kruhy pod očima skoro jako feťák. Pokoušel jsem se to alespoň trochu zamaskovat make-upem, ale naprosto k hovnu.
Zašel jsem do kanceláře, v níž sídlila Nina. Její nadřízený tam nebyl, tak jsem nahlédl vedle. Samozřejmě seděla u stolu a lakovala si nehty.
„Ahoj, Nini,“ zamumlám přes brčko v puse. Hned vzhlédla.
„Čau, Tomi,“ usměje se.
„Tak co? Je to hodně špatný?“ sednu si k ní na stůl. Au, moje řiť.
„No, bylo tu docela dusno včera. Šéf dost křičel,“ zaškaredí se.
„To je zlý,“ kousnu se do rtu a raději si cucnu pořádné dávky kofeinu. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. To bude určitě zas její nadřízený s větou tipu – „Nemáte co na práci? Proč se tu vybavujete?“ Chvilku na to se pootevřely dveře.
„Omlouvám se, že vás vyrušuji. Chci se zeptat, neviděla jste pana Kaulitze? Nevíte, co s ním je nebo kde je, prosím?“ zeptal se pan Trümper tiše. Kdyby nečučel furt do těch papírů, tak si mě všiml.
„Tady kvetu. Dobrej,“ zamávám trochu rukou, abych na sebe upoutal pozornost od těch jeho děsně důležitých papírů.
„Ah, dobrý den,“ vkročí do dveří a usměje se. „Omlouvám se.“
„To je dobrý. Když takhle furt budete brejlit do těch papírů, budete brzy potřebovat pár dioptrií,“ pousměju se, načež se rty opět uchytím brčka.
„To doufám, že ne,“ pousmál se. „Chtěl jsem vás požádat, jestli byste za mnou mohl na chvilku potom přijít. Potřeboval bych s vámi mluvit.“
„Můžu jít rovnou,“ sklouznu ze stolu.
„Dobře, pokud máte čas,“ broukne. Netváří se zrovna moc vesele. To nevypadá dobře. S kývnutím hlavy jsem k němu bez dalších slov došel a nechal ho projít dveřmi. Rozešel se poté chodbou k sobě do kanceláře. V tichosti jsem ho následoval a srkal při tom svůj nápoj. Zavedl mě až k sobě.
„No, takže,“ řekl, jakmile za námi zavřel dveře. Všiml jsem si, že dveře od jeho asistenta byly otevřené. Mohl jsem vidět, že kancelář byla téměř prázdná. Ty vole, co se tu dělo? Tiše polknu a semknu k sobě rty. „Rád bych si s vámi promluvil o tom, co s vámi tedy bude dál,“ řekl a opřel se o svůj stůl.
„…dostanu padáka jako Alan a Kunz?“ vydám ze sebe ztěžka, přičemž prstem ukážu k prázdné kanceláři.
„Ne,“ zakroutí hlavou. „Tam vedle by mohlo být vaše nové pracovní místo. Pokud samozřejmě chcete být mým asistentem,“ usměje se. Cože?! „Alana jsem nevyhodil. Alan chtěl odejít. Oficiálně má odejít až za týden, ale jelikož se stěhuje s rodinou pryč, dal jsem mu už volno, aby vše v pořádku stihl a zvládl,“ vysvětlí mi. Ah, moc jsme se nevídali, tak asi proto nic nevím.
„Ah tak…“ vydechnu překvapeně. „Takže tamto…“ ukážu opět k té kanceláři, „bude teď moje?“
„Pokud chcete, tak ano,“ přikývne s lehkým úsměvem. To je snad sen. „Je to tam už téměř vyklizené.“
„Takže mi tímhle chcete říct, že chcete, abych byl váš asistent a se vším vám pomáhal? Jsem tu sotva měsíc,“ zasměju se. „Huh, to je hustý. Takže já budu asistent faktickýho šéfa týhle firmy a ne Žabáka. Nemůžu tomu uvěřit.“
To se ovšem už rozesmál. „Byl bych rád, kdybyste byl mým asistentem.“ Juhůůůů! To je naprosto nejlepší šéf na světě!
„Nejraději bych vás objal, ale je to blbý, takže si raději dojdu sbalit věci do svojí starý kanceláře,“ usměju se nadšeně.
„To klidně můžete. Překvapuje mě, jakou máte radost, ale jsem za to moc rád,“ usměje se spokojeně. „Snad to spolu zvládneme.“
„No to teda zvládneme, jako že se Kaulitz jmenuju,“ zasměju se. „Tak já si letim pro věci.“ Zasměje se se mnou a poté si mě jen tak v tichosti prohlíží. Ah, asi zase vypadám jako šílenec.
„Ahm, dobře,“ přikývne.
„Dobře,“ usměju se a rozejdu se ke dveřím.
„A ještě jedna věc,“ řekne, čímž mě zadrží. „Sundejte si ty brýle, prosím. Bez nich je to mnohem lepší.“ Ahm…
„Já bych si je sundal už dávno, ale věřte mi, že po včerejšku vypadám jako pytel sraček… teda že vypadám strašně a já ty lidi tady nechci děsit,“ zasměju se.
„Ah, to bych rád viděl,“ pousmál se a založil si paže na hrudi.
„Hele, šéfe, ale za svoje zdraví si ručíte sám,“ varuji ho se smíchem, když si brýle sundám. „Nešlo to zamazat ani make-upem!“ postěžuji si.
„Páni, to jste si musel celou noc pořádně užívat,“ zasmál se a zakroutil hlavou. „Není to tak hrozné.“
„Tam dole to je horší,“ pokývám souhlasně hlavou a otevřu dveře.
„Ouuuh,“ vypadne z něj trošku zaskočeně. Oh, počkat, on neví, že jsem gay?
„Ahm,“ zastavím se mezi dveřmi. „Mám dotaz,“ otočím se ještě.
„Ano?“ usměje se mile.
„Víte vůbec, že jste si tu zaměstnal homosexuála?“ kousnu se do rtu. Jo, jsem bisexuál, ale raději se počítám mezi homosexuály.
„Mm, tak to jsem netušil,“ šeptne, ač s úsměvem. „Ale na tom přece není vůbec nic špatného.“
„Dobře, jen se chci ujistit, že mě nevyhodíte, až to zjistíte. Pár profesorů na škole mě za to nemělo rádo,“ skloním pohled. Ale profesoři jsou svině odjakživa.
„Prosím?“ řekne udiveně. „Je to absolutně normální. Nikdy bych za to nikoho neodsoudil.“
„Každý bohužel není jako vy,“ pokrčím rameny se smutným úsměvem. „Tak… já si jdu pro ty věci.“
„Dobře,“ řekne šeptem a zhluboka se nadechne.
Nevypadá z toho odvařeně. Snad se nebojí, že bych si něco zkusil. O gayích se často říká, že to jsou nadržená prasata. Jsme normální jako každý jiný.
„Ale nebojte, nebudu se pokoušet vás osahávat,“ usměju se, abych i jemu vrátil do tváře úsměv. On však s úsměvem rozhodí rukama na znamení volného pole a zasměje se. To si mám vyložit jak? Že mě chce? Ahm?! Nevěděl jsem, jak na to reagovat, tak jsem už raději odešel. Páni, po měsíci jsem šéfův asistent. Buď jsem se mu opravdu zalíbil, nebo to je náhoda. Každopádně… těším se na to.
BILL
Když pan Kaulitz odešel, sám pro sebe jsem se usmál. Přišlo mi to roztomilé. Zdál se být na rozpacích, nebo se mi to jen zdálo? Neřekl bych do něj, že je gay. To vůbec ne. Je to pěkný mladý kluk. Čekal bych, že ho spíš má v moci nějaká krásná holka, ale opak je pravdou. Je to zvláštní představa, ale špatná rozhodně není. Vlastně se nedivím… Je atraktivní, sympatický.
Raději jsem si začal poklízet stůl. Nesnesl jsem tu mít binec. Proto jsem zasedl ke stolu a začal rovnat papíry, dávat dohromady faktury, korespondenci a další dokumenty. Od toho nudného přerovnávání mě však vyrušil Tom, který vešel do dveří s velkou krabicí. Bože, ten sem snad táhne i tu kancelář, kde byl do teď.
„Nechcete pomoct?“ nabídnu se mu hned.
„Ne, ne, to je dobrý,“ odmítne. „Jste šéf, já pomáhám vám, vzpomínáte?“ zasměje se a nohou za sebou dveře zavře.
„To neznamená, že vás nechám strhnout se,“ zasměju se a vstanu. Krabici mu vezmu z rukou a hned ji zanesu bez nějakého optávání se do jeho nové kanceláře.
„Ale já teď nenesu nic, takže bych na rukou měl nejspíš nosit vás,“ zaslechl jsem za sebou jeho veselý smích. Páni, to by se mi snad i líbilo.
„Neříkejte dvakrát, nebo se to stane náplní vaší práce,“ zasměju se a opráším si ruce, když krabici položím na pracovní stůl.
„Já chápu, že na práci nejste zvyklej, ale ta krabice není prašivá. Leda, že byste mi tím gestem chtěl naznačit, jaká to byla těžká práce,“ zazubí se pobaveně. Jestli bude drzý pořád, možná se to od něj ještě naučím.
„No dovolte,“ podzvednu obočí, ale poté se rozesměju.
„Je to tu pěkný. A hlavně je to tu větší, než kancelář, co jsem měl tam. Možná tu budu moct ve volnu hrát i mini basket. Sem bych si ho zavěsil,“ ukáže na volné prostranství, kde zůstala skoba po obrazu. „Klidně budete moct hrát se mnou.“
„Oh, no koukám, že se s vámi spoustu věcí i přiučím,“ zasměju se. „Jsem rád, že si plánujete, že se vám tu líbí, a dokonce bych řekl, že máte i trošku radost.“
„Totálně velkou, obrovskou,“ roztáhne ruce jako malé dítě, aby mi ukázal, jak moc. Snad mi tím i připomněl Nicki.
„To mě vážně těší,“ přiznám a s úsměvem sklopím lehce oči.
„A můžu se zeptat, co jste udělal s Kunzem?“ opřel se zadkem o stůl. Náhle zaúpěl a zase se normálně postavil. „Pardon…“ pohladí si zadek. Zřejmě se projevuje včerejší noc pana Kaulitze. Držel jsem se, abych se nezačal smát. Proto jsem semkl rty k sobě a vlídně se jen usmál.
„V pořádku,“ usměju se, aniž bych na sobě dal cokoli znát. „Popravdě řečeno, napřed jsem s ním jednal. Snažil jsem se, aby mi vysvětlil, proč to udělal. Nechtěl jsem ho vyhodit, ale když místo omluv začal používat vulgarismy, ohrazoval se a nedokázal uznat svou chybu, vyhodil jsem ho na hodinu,“ pokrčím rameny. „To víte, že mi to není jedno, ale nemohl jsem to tak nechat. Nevydržel jsem to a včera jsem se pídil po více věcech, které se ho týkaly. Zjistil jsem, že toho má na svědomí o něco víc, proto jsem jednal.“
„Je to… prakticky moje vina,“ vydechne náhle. „Kvůli mně teď budou mít doma nejspíš problémy. Je mi líto, že to nejvíc odnese jeho syn,“ sklopí provinile pohled. On se snad zbláznil. Je čestný, až to hezké není.
„Tohle opravdu nechci vůbec slyšet. Není to vaše vina, ani vaše chyba. Snažil jsem se s ním jednat, opravdu jsem se snažil, abych ho nemusel propustit. Osobně znám jeho rodinu, znám jeho a nebylo to pro mě lehké. Jenže on si to zavinil sám. Nejen, že podváděl, byl sprostý, dokonce mi tu i vyhrožoval a s takovým člověkem já nechci pracovat. Jen já a on víme, jak se věci doopravdy mají. Nikdy bych mu nic nevyčítal, ale hodně jsem mu pomohl a tohle je ten jeho vděk, který jsem tedy ani nikdy nechtěl. Nebudu špinit vaše jméno, jméno firmy a ani to moje.“ Na to mi nic neřekl. Pouze na mě krátce pohlédl a poté opět pohled sklopil. „Neberte si to na sebe, prosím. Vy jste udělal jedině dobře. Navrhoval jste skvělé návrhy a zachoval jste se oproti němu čestně,“ usměju se. „A teď žádné smutky, je načase to tu trošku zkulturnit, nebo ne?“
„Jo,“ pousměje se. „Vy jste vážně skvělej šéf, pane Trümpere,“ usměje se opět naplno. Je hrozně hezký tohle slyšet. Těší mě to od něj. Snažím se, tak snad je to k něčemu dobré.
„To děkuju, budu se červenat,“ rozesměju se. „Ovšem radši bych od vás slyšel něco jiného,“ pomlaskám si. To nechápavě stáhnul obočí.
„Ahm… Chcete kafe?“ povytáhne obočí. Nachytal se, nachytal.
„Ah né,“ zakroutím hlavou. „Přál bych si slyšet, jak moc jsem hustej a v cajku,“ zaculím se.
„Však říkám, že jste hustej šéf,“ začal se smát.
„No konečně. To jsem potřeboval slyšet,“ usměju se na něj. Úsměv mi oplatil a podíval se mi do očí. Nechápu proč, ale připadám si v rozpacích. Zvláštní.
„Ahm,“ pousmál jsem se, olíznul si rty a trošku sklopil zrak.
„Můžete mi říkat Tome, jestli chcete,“ vyhrkne náhle. „Nelíbí se mi, když mi říkáte „pane Kaulitzi“, stačí jen Tom.“ Děkovně jsem se na něj usmál. Těší mě to od něj. Bude to tak mnohem lepší, je to osobnější.
„Dobře, ale jedině v případě, že já pro vás budu Bill,“ brouknu.
„Já bych vám raději říkal „šéfe“,“ zasměje se.
„Co se vám na tom tolik líbí?“ podzvednu pobaveně obočí.
„Nevím. Bill už mi připadá takový moc osobní. Jste můj šéf, takže byste měl mít jakoby vyšší postavení, víte,“ vysvětlí mi pomocí názorných gest rukama. Sice má pravdu, ale mně jde přesně o to, aby to bylo osobnější.
„Já vám dám postavení,“ ukážu na něj prstem. „Pošlu na vás žabáka,“ rozesměju se.
„Teď už to není tak vtipný,“ uculí se. Pff, tak já budu zase klidně zaprdnutej.
„Dobře, budu důležitej vážnej šéf,“ zvednu trošku hlavu a podívám se na něj dost důležitě.
„Fajn, tak já si s vaším dovolením vybalím věci, pane šéfe,“ obejde mě s úsměvem.
„Ale no tak, strčte toho šéfa do kapsy,“ usměju se a potom se rozejdu stranou, abych mu nepřekážel. „Děkuju, Tome. Věřím tomu, že nám to společně půjde.“
„Já taky, šéfe,“ ušklíbne se pobaveně. „Od začátku pro mě máte slabost, co?“ rozesměje se. To jsem se na něj však jen podíval, lehce sklopil oči a spíš sám pro sebe se usmál. Je mi sympatický, co je na tom.
„…asi.“
„Myslel jsem si to, protože jste na mě hrozně hodnej a jste strašně v cajku, i když mi ostatní říkají, že jste přísnej,“ usměje se na mě zářivě. Jen aby mě nepřechválil. Co se týká práce, umím být pěkně přísný a téměř nesnesitelný. Bohužel, to je úděl perfekcionisty.
„Bohužel to s ostatními někdy nejde jinak, ale věřte mi, že mě poznáte i jako přísného,“ zasměju se. „Avšak zatím jste mi nedal podnět k tomu, abych s vámi jednal jinak, než tak jak jednám.“
„Já doufám, že na mě nikdy nebudete křičet. Nina říkala, že jste včera byl slyšet po pár patrech,“ začal se smát. Podrbal jsem se nevinně ve vlasech a zaculil se. Hah, fakt? To není možné. Co ta holka neví, to nepoví.
„Vážně?“ řeknu, jako bych netušil, oč jde. „Možná jsem jen zvýšil hlas.“
„No, já slyšel něco jiného,“ broukne se smíchem, přičemž si začal po stole rozkládat věci. „Ale jste můj šéf, takže bych měl věřit raději vám.“ No to ne.
„Ne, věřte tomu, čemu vy doopravdy věřit chcete,“ usměju se. „No co, trošku jsem si procvičil hlasivky.“
„Ale to je jedině dobře!“ vyhrkne náhle. „Hlavně neřvěte na svoji dceru nebo manželku. Na mě táta řval a podívejte, co je ze mě. Votlemenej blbeček,“ zasmál se. Nelíbí se mi, jak o sobě mluví. Nechci, aby se podceňoval.
„Křikem se problémy nevyřeší. Nemám to ve zvyku,“ šeptnu. „A to, co jste řekl, to opravdu nejste.“
„To nedokážu posoudit. A jak to, že jste vlastně šéf firmy? Jste dost mladej,“ zeptá se s očividným zájmem, přičemž si srovná propisky do kelímku. Jo, na tohle často vzpomínám a říkám si, kde bych dneska byl a co bych dělal, kdybych firmu neměl.
„No,“ olíznu si rty a zadívám se z okna. „Před pár lety táta vážně onemocněl. Měl a stále má hodně slabé srdce, takže se rozhodl, že vedení firmy přenechá někomu jinému. Jelikož jsem jedináček, firmu jsem po něm dostal já. Tehdy jsem z toho byl hrozně v šoku,“ zavzpomínám.
„Aha, to je mi líto,“ šeptne soucitně. „Ale hlavní je, že je v pořádku. Stále je lepší žít s vědomím, že je váš otec nemocný, než že vás nenávidí,“ pronese poměrně tiše. Urovnával si do poliček nějaké knížky, takže jsem neměl možnost na něj vidět.
„Žádný otec by neměl nenávidět své dítě, i kdyby udělalo sebevětší prohřešek, Tome,“ pošeptám.
„Můj otec mě nesnáší kvůli mé orientaci,“ zašeptá zády ke mně. Zhluboka se nadechnu, ale na prázdno vydechnu. To je strašné. Nikdy tohle nepochopím. Jak jen může?! Má šikovného, chytrého, zdravého a krásného syna, co by chtěl víc?
„To mě moc mrzí, upřímně. Ale určitě vás má rád, i když mu tohle zřejmě vadí, ač to nechápu. Ale jste jeho syn a vždy budete.“
„Řekl mi, že se nemám domů vracet, dokud mu nepřivedu pěknou ženskou a dítě jako důkaz,“ zasmál se. „Tak jsem se v osmnácti sbalil a šel. Řekl jsem si, že čím lepší budu, tím víc ho naseru… teda naštvu, pardon,“ otočil se ke mně čelem. To je absurdní! Jak takoví lidé mohou existovat. Kdyby aspoň Tom hřešil, dělal něco špatného, ale on za svou orientaci přece nemůže.
„A víte, co vám řeknu? Pokud to berete tak, že čím lepší budete… serte ho, jak můžete. Máte právo na svůj život a nikdo vás za to, jaký jste, nesmí odsuzovat,“ usměju se na něj. Nechci, aby se přede mnou stále tak držel. Také mám proříznutou pusu.
„Jste hustej šéf,“ zakření se na mě. „A děsně pěknej chlap,“ vypadlo z něj náhle. Ahm, sakra… vážně mu připadám pěkný? Chudák, asi trošku špatně vidí. Nejsem pěkný. Zůstal jsem se na něj dívat trošku překvapeně, ale na mých tvářích se vytvořil úsměv.
„To děkuju, ale myslím, že nemáte pravdu,“ brouknu.
„Teda já… Bože, teď vypadám jako úchyl,“ chytil se za hlavu. „Myslím jako hodnej, pohodovej,“ začal kňučet. „Proboha, jsem kus vola. Já vás fakt nebalím, šéfe.“ Chudák, tak v rozpacích. To jsem nechtěl.
„Tome,“ rozesměju se a chytnu ho za paži. „V klidu, o nic nejde. Neřekl jste nic špatného, naopak. Hned se cítím líp,“ usměju se a zakroutím trošku hlavou. „Uvolněte se a v klidu, hm? I kdybyste mě balil, co na tom…“ Sice by mě to zaráželo, ale rozhodně bych se nezlobil. Nevím, jestli mě někdy nějakej chlap balil, hmmm.
„Co na tom? Já nechci, abyste si myslel, že vás balim. Zaprvé jste můj šéf, zadruhé máte rodinu a zatřetí…“ olízne se, „a zatřetí to prostě není správné. Ale pokud se cítíte líp, tak opravdu, jste pěkný muž. Já to můžu posoudit,“ vykouzlí na tváři úsměv. Nestačil jsem pobírat. Jen jsem se na něj díval a naslouchal mu.
„Já si ale nic nemyslím, rozhodně nic špatného. Každopádně děkuju, ale stejně se vidím trošku víc jinak,“ zasměju se. „Jenže život není jen o tom, co je a není správné,“ pokrčím rameny.
Kdybych dělal v životě i nesprávné věci, možná by mi bylo teď mnohem lépe. Jenže já se stále otáčel na to, co je a není správné. Dnes toho snad i částečně lituju, ale vážně jen částečně.
„Jo, to musím souhlasit,“ odsouhlasí s malým úsměvem a vezme do rukou prázdnou krabici. „Mám ji vyhodit, nebo si ji tu pro případ, že mě zas někam vykážete, mám nechat?“ zeptá se mě.
„Pryč s ní. Nenechám si tak skvělého pracovníka už nikam utéct,“ zasměju se.
„Bezva,“ hodil ji se smíchem na zem a začal po ní dupat nešikovně jako malé dítě v gumovkách. Ještě že to nevidí Nicki. Hned by mi vynadala, že jsem jí já vynadal, když tohle dělala dost brzo ráno. Ovšem rozdíl byl v tom, že se o tohle pokoušela s pet lahvemi. „Až ji půjdu vyhodit, stavím se v kantýně pro latté. Chcete taky něco vzít?“ podívá se na mě při tom.
„Další latté? Aby to s vámi neseklo,“ brouknu pobaveně. „Mm, ale zřejmě bych si ho dal taky. Potom vám to zaplatím,“ usměju se.
„Měl jsem frappé,“ opraví mě s úšklebkem. „Navíc jsem toho moc nenaspal kvůli tomu ichtylovi, co se mi ho tam snažil narvat,“ vypadne z něj opět, jako by snad ani neuvažoval o tom, co říká. Hmm, to musela být celkem žhavá noc. Teď už opravdu chápu, proč se mu špatně sedí. „Teda, do prdele, já… Bože, já se fakt omlouvám,“ připlesknul si znovu ruce na obličej. „Budu si za každý sprostý slovo dávat facky, přísahám.“
„Tome, to nedělejte. Byl byste samá modřina, a to já nechci,“ zasměju se a opřu se o stůl. „Říkám vám, buďte v klidu. O nic nejde. Já taky umím mluvit sprostě, dokonce bych řekl, že mi to jde,“ usměju se. „Chápu, že jste měl rušnou noc. Každý si tím musí projít,“ zasměju se.
„Prdel mě bolí ještě teď,“ zasmál se a sebral ze země krabici. „Tak já letim, šéfe.“
„Za toho šéfa vás do ní ještě kopnu,“ rozesměju se a pobaveně ho sleduju. Vlastně mě udivuje, že on by byl dole, chmm. Podle mě to střídá. A vlastně… ježiši, proč nad tímhle uvažuju.
„Ne, ne, jenom to ne,“ vypísknul hned a začal si krabicí chránit zadek.
„To si vyřiďte s tím, ahm… no… s tím, s kým jste si užíval,“ zasměju se.
„To je takovej jeden fakt namakej snědej týpek s velkou kládou. Kdybyste ho viděl, tak…“ odmlčel se, „tak vlastně nic. Jste heterosexuál,“ rozešel se se smíchem ke dveřím. Bože.
„Co vy víte, možná jsem utajenej bisexuál anebo mám skryté sklony,“ zasměju se. „Ale věřím vám, že musel být pěkný.“ On se ovšem beze slov zastavil s rukou na klice a ohlédl se po mně. Vypadal zaskočeně, ale nic neřekl. V tichosti na mě hleděl.
„Promiňte,“ semknu rty k sobě, ale usměju se. „Nemyslel jsem to nijak špatně, naopak,“ řeknu tiše.
„…já vím,“ pousměje se.
„Dobře,“ usměju se a odpíchnu se od jeho stolu. Ještě chvíli si mě prohlížel, až prošel dveřmi. Zůstal jsem se za ním dívat. Nikdy jsem se s nikým o tomhle nebavil. Nebyl jsem snad ani v poslední době tak v rozpacích. Vlastně jsem rád, že tady pracuje… Sklopil jsem oči, a když odešel, vrátil jsem se k sobě do kanceláře.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Naprostá pecka:D! líbí se mi, jak je Tom upřímný a celkově, ty jejich konverzace jsou boží prostě:D 🙂 moc díky za díl!:)
Som rada, že Bill vzal Toma k sebe. Tom ma trochu už tými rečami ako si užíval štval. Nemusel tak prízvukovať, že mal úžasný sex. A nie nie je to závisť, len sa to nehodí. Ale keďže Tom je taký tak trochu hulvát a Billovi to nevadí, ja to budem akceptovať. Čakala som, že Bill niečo Tomovi povie na tú poznámku o manželke. Škoda, že nepovedal nič:/ ale určite to tam nebude celkom v poriadku:) Ďakujem za túto kapitolu a teším sa na ďalšiu:)
Hmm, tá poznámka o rodine a potom tie myšlienky o tom, čo je a nie je správne.. to už niečo naznačuje (alebo sa mýlim? :D). Inak sa mi strašne páči, ako tí dvaja spolu konverzujú.. tak bezprostredne a s humorom (aj keď je pravda, že občas už bolo tých Tomových poznámok o super noci dosť :D). Teším sa na ďalšiu časť.
Jak já tuhle povídku žeru :DD..to snad není možné.mezi těma dvěma to jiskří že hrozí že tu budovu snad podpálí :DD…a Tomova prořízlá pusa tomu ještě dodává šmrnc :D..no už se těším na další dílek :))
Ten Tom si občas nevidí do pusu, ale jinak je děsně vtipný 😀 takový drzoun jeden 😀 Jsem ráda, že se při něm Bill baví, protože jinak mi to přijde, že to doma nemá moc fajn :/ Možná je to jen můj pocit, nevím…ale jsem fakt zvědavá na věci ohledně jeho manželky.
Taky jsem ráda, že Tom dostal nové a o hodně lepší místi a to asistenta Billa 🙂 Už se těším, jak spolu budou trávit čas 🙂
Děkuji za další díl :))
No, to snad není možný, zbožňuju tuto povídku, ty jejich konverzace.. dialogy jsou mistrovsky napsaný, opravdu smekám klobouk, nádhera. 🙂
Tom má pěkně prořízlou pusu.