The treasure from Germany 5.

(z pohledu Viktorie)

Cítila jsem z něj nervozitu až na míle. A to jsem k němu byla přitisknutá na můj vkus poměrně natěsno. Pobaveně jsem se k němu přimkla ještě více, pokud to vůbec více šlo, a jen si užívala pánské společnosti, nasávajíc jeho kolínskou. Normálně bych asi fakt, že je čerstvě ženatý, hodila za hlavu, ale vzhledem k tomu, že byl ženatý s chlapem, jsem se rozhodla držet se zpátky. Byl tak roztomile ztuhlý, jak se díky alkoholu, který mu už koloval v krvi, snažil neudělat nějakou blbost. Neměla jsem to srdce ho více provokovat.

„Půjdeme si sednout? Ráda bych se už napila!“ natáhla jsem se k němu po chvíli, snažíc se překřičet hlasitou muziku. Ani vteřinu neváhal a přikývl, spokojen faktem, že bude oproštěn od mé provokativní blízkosti. Musela jsem se zasmát a společně jsme zamířili k jednomu volnému boxu, který se nacházel v zadnější části klubu. Cestou jsem rovnou zastavila číšníka, kterého jsem požádala o dvě sklenice vody a dva panáky vodky.

„Je tu docela dost lidí!“ Naklonil se ke mně přes stůl, když jsme se usadili, abychom se lépe slyšeli. Zapřela jsem se lokty o stůl a rozhlídla se kolem, abych mu jeho poznámku mohla odsouhlasit. „Nevypadáš, jako kdybys pocházela odsud… vypadáš tak…“

„Evropsky?“ Pobaveně jsem na něj koukla. „Původem jsem Španělka, ale jednu dobu jsem žila s rodinou v Německu, a teď jsem tady u svého bratrance, který tu vyrůstal. Jsme trochu rozmanitá a poněkud smíšená rodina.“ Přikývla jsem s úsměvem.

„Tvůj bratranec je tedy odsud? Vypadá jako místní?“

„Ano, jeho otec pochází přímo z Filipín a sestra mé matky, která je tedy Španělka, se sem přivdala. A já tu jsem druhým rokem a pracuji pro něj, dá se říci.“

„Vážně? Má firmu, nebo tak něco?“ s upřímným zájmem na mě pohlížel.

„No jasně, něco takového.“ Zasmála jsem se krátce, čímž jsem hodlala ukončit naši debatu, jelikož bych nerada někoho zastrašovala pravdou, že můj bratranec je něco jako místní mafián a jeho příjmy mu nejdou do kapsy zrovna čistou cestou. Vděčně jsem pohlédla na číšníka, který před nás mezitím postavil čtyři sklenice, a já s úsměvem pozvedla tu menší z nich.

„Takže si připijeme na tvé novomanželství, co říkáš?“

„Proč ne? Přípitků na nás dva nikdy nebude dost.“ Přitakal a oba jsme si následovně přiťukli. Hodila jsem do sebe silný alkohol naráz a musela se zašklebit pod jeho palbou. Nepila jsem sice poprvé, ale nikdy mě nepřestane ta síla překvapovat.

„Víš co, dost o mně. Pověz mi radši něco o tom tvém partnerovi. A o tom, jak vlastně vůbec nejsi homosexuální, ale přesto sis včera vzal muže.“ Odložila jsem panáka a pobaveně na něj koukla, zatímco jsem upíjela už normální, čistou vodu.

„No, já nevím, jak je to upřímně možné. Sám jsem občas trochu překvapený a zaražený zároveň, když se nad tím zamyslím. Ale on byl neodbytný, začalo to v jednom klubu, kde jsem trávil večer s kapelou, ale všichni se někam zdejchli téměř hned a… on jediný mi věnoval pozornost, snažíc se mě dostat k němu do domu, takže…“

„…takže do postele.“ Znalecky jsem přikývla a zakroutila hlavou se smíchem.

„Přesně tak. Snad jsem si jen přál, aby dal už pokoj a mlčel, že jsem na to nakonec přistoupil. Tam se to stalo a od té doby se to vezlo. Začal mě nahánět a mně se to nakonec začalo líbit, protože v tom začaly hrát city. A tak… jsme se nějak ocitli v téhle situaci. Ale upřímně, kdybych si měl představit sám sebe v náruči jiného chlapa.“ Oklepal se.

„Chápu. Je to zvláštní, ale chápu to.“ Přikývnu pobaveně a fascinovaně zároveň. „Musí to být asi někdo opravdu speciální, když tě dokázal takhle oblbnout. Jako jediný.“

„Jo,“ souhlasil s úsměvem a najednou vypadal, jako kdyby se ponořil do jiného světa. Aspoň jeho zasněný výraz by tomu odpovídal. „Kay je opravdu výjimečný člověk.“

V tu chvíli by se mně krve nedořezal. Vykuleně jsem ho sledovala a ujišťovala jsem se, že jsem slyšela dobře ono jméno. Kay? Ten Kay, který je mi z bratrancových úst tak známý? Ten, kterého touží můj bratranec léta potkat a vystřelit mu mozek z hlavy?

„Musím jít.“ Dopila jsem na jeden nádech skleničku s vodou a popadla své psaníčko.

„Stalo se něco?“ nechápavě mě sledoval a sám se zvedl chvatně na nohy. Možná to byl jen instinkt, nebo vytušil, že je něco špatně.

„Ne, ne, v pořádku. Zapomněla jsem, že jsem měla dneska spát u… u kamarádky a už takhle přijdu dost pozdě, hrozně ráda jsem tě poznala, Tome, užij si zbytek večera.“ Koukla jsem na něj ještě krátce, než jsem se chvatně vydala pryč z klubu, míříc co nejrychleji domů.

**

„Viktorie, jsi to ty?“

„Jo, jsem.“ Houkla jsem z chodby, kde jsem skopla lodičky do rohu a zamířila do obýváku, kde jsem slyšela několik mužských hlasů, které se co chvíli přeřvávaly. Divím se, že mě přesto vše Nathaniel slyšel. Vešla jsem dovnitř a musela rukou zamávat před obličejem, jak moc tady bylo zakouřeno. Bratranec si rád pořádal menší sešlosti své mafiánské party u sebe doma. Asi 10 chlapů, zakouřený dům, plno alkoholu a karty na stole. Pokaždé to samé.

„Jsi tu nějak brzo,“ zamumlal Nate s cigárem v ústech a akorát hodil jednu ze svých karet do prostřední hromady. Ozvalo se několik nesouhlasných zamručení a já se vydala otevřít okno, aby se tu dalo aspoň trochu dýchat.

„Byla tam dneska poměrně nuda.“ Zalhala jsem pohotově.

„To se divím, jindy se vracíš nad ránem.“ Konverzoval se mnou dál, aniž by odpoutal svou pozornost od hry. Mezitím jsem se opřela stranou a sledovala jejich večerní zábavu. V podstatě už to byla něco jako naše rodina. Rodina lidí, se kterými by nikdo nerad přišel do styku. Upřímně se divím, že ještě všichni nesedí za ty jejich ‚drsné‘ výstupy po městě.

„Proč si nesedneš k nám, blondýnko? Jo aha, není tu místo. To nevadí, na mém klíně je místa dost a vůbec se u mne nemusíš omezovat.“ Oslovil mě po chvíli pobaveně Charlie, volnou rukou klepajíc na svá kolena, v druhé svíral skleničku s whisky.

„Hoď zpátečku, Charlie, nikdy mě nedostaneš.“

„Jednou určitě!“ Zasmál se spokojeně a dalších pár kolem s ním.

„Nate?“ odhodlala jsem se po chvíli a přešla jsem k němu, zapírajíc se rukama o opěrku křesla, sledujíc jeho karty, které tak pečlivě držel, aby je nikdo nemohl náhodou vidět.

„Hm?“ zamyšleně nakrčil čelo a váhal, kterou hodit do éteru.

„Potřebovala bych s tebou mluvit.“

„Tak zítra.“

„Je to důležité a radši bych to probrala v soukromí.“ Trvala jsem na svém.

„Teď hraju, Viktorie, běž si lehnout a zítra probereme, co chceš.“ Zavrčel trochu nerudně.

Protočila jsem vztekle očima, vytáhla jednu z karet a hodila ji doprostřed stolu, čímž jsem mu zajistila výhru, a konečně si tím vysloužila jeho pohled.

„Jde o Kennetha, pokud by tě to náhodou zajímalo. Je zpátky, ve Filipínách, ve městě!“ přimhouřím oči a spokojeně přešlápnu, když vycítím konečně jeho zájem. Odtáhnu se, když odloží zbytek karet.

„Hned jsem zpátky.“ Oznámí ostatním a společně tedy zamíříme nahoru do jeho pracovny, kde za sebou zavře dveře a já se pohodlně usadím v křesle, zvedajíc k němu pohled.

„Jak to víš?“ zavrčel poněkud podrážděně a opřel se o kraj stolu.

„Seznámila jsem se dneska v baru s jeho partnerem.“

„Cože?“ pozvedl obočí a upřímně se rozesmál. „Takže drahý Kay je teplouš?“

„Očividně pro jednoho kluka slabost má.“ Pokrčím rameny. „Včera se vzali, takže tu zřejmě ještě nějakou dobu budou. Proto jsem přišla tak brzy. Jakmile se zmínil, že Kay je jeho partner, nedokázala jsem tam v klidu sedět a přetvařovat se.“ Povzdychnu a promnu krk.

„To je výtečné!“ zasmál se opět, ale vzápětí praštil rukou do stolu. „Konečně budu mít tu možnost se pomstít a zbavit se ho. Deset let jsem musel za jeho podraz sedět ve vězení a ten zbabělec se ani za mne nepřimluvil, nepřišel mě navštívit, ale jen si zdrhl do Německa, kde se ještě proslavil. Bastard! Divím se, že si ještě troufá se sem vracet!“

„Uklidni se, prosím tě.“ Zkoušela jsem mu domluvit, když zase jeho hlas nabíral výšin. Pokaždé, když se nějakým způsobem stočila řeč na Kennetha, pokaždé ho to nesmírně vytočilo. Možná se mu nedivím vzhledem k minulosti. „Radši mi připomeň, proč vlastně se mu chceš za každou cenu mstít tím nejhorším způsobem?“ nikdy jsem to neslyšela stručně a jasně.

„Protože kdysi byl jeden z nás. Byl to můj nejlepší přítel, Viktorie, a zradil mě způsobem, který si žádá tu nejhorší pomstu. Tenkrát jsme měli spory s ještě jednou skupinou sráčů, kteří tu dělali ve městě problémy a naváželi se do nás. Mysleli si, že jsou pánové města a nejednou jsme tak tak utekli před jejich náhlými útoky. Charlieho dokonce celkem vážně postřelili do ruky. Všimla sis, že jí má slabší?“

Jen jsem přikývla a pobídla ho k pokračování.

„S Kayem jsme jednoho večera o tom všem diskutovali a oba nás to sralo, logicky. Rozhodli jsme se ještě ten večer, že si toho jejich hlavního bastarda vyhledáme a odděláme. Adresu jsme znali, protože Harold tenkrát patřil k nim, než se přidal mezi nás, a tak jsme mu jednoduše zavolali a adresu získali. Ten večer se nám podařilo dostat se do jeho baráku téměř snadno a rychle, jenže ten zmrd dřív, než jsme ho odpráskli, stačil zapnout policejní alarm, který měl zabudovaný u postele pro každý případ. Chtěli jsme zmizet, když ležel chcíplej na zemi, a brali jsme to zadními dveřmi, ale policie byla všude. Kayovi se podařilo nějak záhadně zmizet nepozorovatelně, byl rychlejší. Ale mně? Chytli mě těsně u zadní brány a odvezli na policejní stanici. Nepráskl jsem Kaye, nebyl jsem přeci zmrd, abych tohle udělal nejlepšímu příteli. Hlavně jsem doufal, že něco vymyslí a přijde mi na pomoc. Ať už dřív, či později. Ale za celý zkurvených deset let se nestalo nic. NIC!“ opět praštil do stolu, tentokrát jsem úlekem nadskočila v křesle i já. „Takže teď, teď mám konečně šanci!“

Mlčky jsem sledovala jeho rozčilení a nechávala si v hlavě rozležet celý příběh. Bylo mi Nathaniela líto, vím, že těch deset let ho dost poznamenalo. Od té doby, co ho pustili z vězení, se choval více chladně než tenkrát. Neměl soucit, s každým jednal s rezervou. Až na mne. Ale možná Kay neměl na vybranou, možná jednal zmatením. Mohlo to být cokoliv, určitě bratrance zradit nechtěl, ale nebyla jiná možnost. Netuším…

„Jak to chceš udělat, abys nevyvolal kolem sebe rozruch?“ zeptala jsem se po chvíli opatrně, když přecházel po místnosti sem a tam, krčíc čelo v zamyšlení.

„Uspořádám večírek, brzy. Za dva týdny, za tři. Ty se mezitím sblížíš s tím jeho princátkem, přes kterého se dostaneš i ke Kayovi. Oba je pak pozveš na ten večírek a tam Kenneth bude úplně bezmocný, protože nebude vědět, do jaké společnosti vstoupí. Z toho vyplývá, že mě musíš krýt, vymysli mi jiné jméno a opovaž se prozradit se!“ koukl na mne varovně.

„Počkej, já se toho mám zúčastnit?!“ vydechnu šokovaně a postavím se na nohy. „Já s tím nehodlám mít nic společného, Nathanieli, nechci se na téhle další špinavé práci podílet!“ zavrtím odmítavě hlavou, přestože je mi jasné, že nebudu mít moc na výběr.

„Oh, omyl, Viky,“ s úsměvem přešel až ke mně, stahujíc mě do svého náručí. „Kdo ti poskytuje střechu nad hlavou potom, co ses nepohodla s rodiči a nemáš kam jít?“ pozvedl obočí, přičemž jeho hlas najednou nabral medový nádech. Na rozdíl od toho, jak před chvílí řval. S povzdychem jsem zavřela oči.

„Ty.“

„Kdo tě živí a kdo ti dává peníze za úklid a vůbec domácí práce?“

„Ty.“

„A kdo tě chrání před místním nebezpečím?“

„Ty.“ Zamručela jsem odevzdaně a nechala se zhoupnout v jeho objetí.

„Tak vidíš. Dělám pro tebe vše a nedopustil bych, aby se ti něco stalo. Ale proto pro mne uděláš tuhle maličkou laskavost, dobře?“ Odtáhl se a podíval se mi pevně do očí. Neměla jsem sílu se s ním hádat a odporovat, když by to nemělo výsledek.

„Dobře, udělám to. Dostanu se přes Toma ke Kayovi a dostanu ho sem.“

„Tak se mi líbíš,“ spokojeně zatleskal a políbil mě krátce na čelo. „Teď si jdi lehnout, hned zítra můžeš začít a po tom jeho princátku zapátrat.“ Odvedl mě ze své pracovny a doprovodil ke dveřím mého pokoje. „Dobrou noc, Viktorie.“

„Dobrou.“ Nejistě jsem ho sledovala, dokud nezmizel pod schody. S povzdychem jsem se odebrala do svého pokoje, kde jsem postupně vstřebávala všechen tenhle kolotoč, který se na mne chystal.

autor: PeTiška & Saline A.