autor: BrokenMirror
Děs
Vědět, že si pohrál s Billovým plánem, i třeba jen malinko, dělalo Tomovi dobře. To, že věděl, že ho dokáže překvapit, mu dodalo sebevědomí a byl na sebe hrdý.
Jen si přál, aby Billa nemusel líbat proto, aby mu dokázal, že má nějaké triky v rukávě.
Tom nechtěl chtít Billa líbat. Nechtěl to, protože nebylo legální mít cokoliv, co představovalo romantický vztah s vězněm v místě, kde pracoval. Doktoři nesmí spát se svými pacienty a policisté nesmějí spát s vězni, to jsou pravidla.
Ne že by Tom myslel na spaní s Billem…
„Co to sakra mělo být?“
Tom zvedl hlavu, vytržen ze svých myšlenek. „Co bylo co?“
„To!“ Georgovi málem ulítly ruce, jak s nimi máchal. „Právě teď s 815!“
„Jmenuje se Bill.“
„To je mi fuk!“ Georg valil oči, jako by říkat Billovi křestním jménem, bylo samo o sobě nebezpečné. „To ti nic z toho, co jsme ti řekli, nezůstalo v hlavě? Je nebezpečný!“
„Je ve vězení, Georgu,“ odsekl Tom. „Obklíčen policisty. Mám zbraň. Co by mohl udělat?“ Už ho z těch otázek bolela hlava, obzvláště z téhle jedné.
Georg chvíli koktal, než ze sebe dostal to, co chtěl říct: „Spoustu věcí!“
Tom si odfrkl a třískl dveřmi od skříňky. Už toho měl opravdu dost. Už nic od nikoho nechtěl slyšet.
„Není mentálně stabilní, Tome,“ pokračoval Georg „Nemám ponětí, proč to nevidíš, ale neměl bys za ním chodit. Není to bezpečné.“
„Chápu to,“ řekl Tom skrze zuby. „Věř mi, že ano.“ Podíval se na Georga zamračeně. „Jen proto, že není jako my, neznamená, že nepotřebuje přátele, někoho, komu na něm záleží.“ Georg nevypadal, že něco řekne, a tak Tom pokračoval. „Co když to, že tady musí být, ho dělá šíleným? Co když to, že je tam sám a nemá s kým mluvit, ho udělalo takovým?“
„A co jako děláš ty, snažíš se ho zachránit?“
„Ne,“ řekl Tom nevěřícně. „Jen si nemyslím, že by měl být sám, to je vše. Nikdo ho nikdy nechodí navštěvovat.“
„A možná to má svůj důvod,“ řekl Georg, ale zdálo se, že to vzdává. Projel si prsty vlasy a vydechl.
„Hele, nemůžu ti zakázat ho navštěvovat,“ řekl. „Ale jsi strážník. Být jeho kamarád, Tome, není tvoje práce. Jestli uděláš něco dalšího a uvidím tě, budu tě muset nahlásit. Není to nic osobního.“
Tom si odfrkl. „Neplánuju dělat nic jiného,“ zavrčel málem.
„Ty možná ne,“ řekl Georg. „Ale on rozhodně ano. Jen ti říkám, hlídej si záda.“
Tom semknul rty, otočil se a odešel, než stihne udělat něco, čeho by litoval, nebo než Georg řekne cokoliv dalšího.
„Historie se opakuje.“
Georg nadskočil a otočil se, byl překvapený, když uviděl Andrease sedět na lavičce na druhé straně šatny. V obličeji měl temný výraz, který na něm Georg nikdy předtím neviděl.
„Cože?“
„Historie se opakuje,“ řekl znovu a obličej mu potemněl ještě víc, Georgovi přejel mráz po zádech. „Na milimetr stejně.“
***
„Hlídej si svoje vlastní záda,“ zabručel Tom a třísknul za sebou dveřmi. Byl tak naštvaný a tak unavený z toho, jak musel stále dokola poslouchat tu stejnou písničku a vidět ten samý tanec, když se začalo mluvit na téma Bill.
Byl na cestě ke svému stolu, když do někoho vrazil.
„Páni, opatrně, Tome.“ Zasmála se Anna a Tom překvapeně zvedl pohled. „Co tě tak rozhodilo?“
Tom vydechl a promnul si oči. „Nic. Kam jdete?“ podíval se na desky v jejích rukou a trochu jinou jmenovku na hrudníku. „To je nové? Vypadá… leskleji.“ A to se nezmiňoval o tom, že na sobě neměla oblek z kantýny.
Usmála se. „Dobře, že jsem na tebe narazila, chtěla jsem ti poděkovat. Dostala jsem zpátky svou starou práci. Mám radost; neuvědomovala jsem si, jak moc mi chybí.“
Tom vykulil oči. „Chcete mi říct, že…?“
„Jsem na cestě za Billem, ano.“
Tom ji chtěl obejmout a málem to udělal, ale nakonec jí poděkoval jen slovně.
„Děkuju,“ řekl a přelila se přes něj úleva. „Strašně moc. Jak to, že jste si to rozmyslela?“
„Mluvila jsem s Davidem Jostem,“ řekla Anna. „A jeho metody mi přišly špatné.“ Zamračila se, vypadala nespokojeně. „Bill potřebuje zkušeného psychiatra, který ví, co dělat. David je mladý, všichni ostatní psychiatři byli mladí, nemají s lidmi, jako je Bill, tolik zkušeností jako já. Nemůžu se už na to dívat.“
„Měla jste i jiné lidi, jako je Bill?“ zeptal se Tom zvědavě.
„Některé, ano,“ přikývla. „Opravdu bych už měla jít,“ dodala.
„Co se jim stalo? Zlepšili se?“
„Bill nikdy nemůže být jako ty a já, Tome,“ řekla Anna omluvně. „Šance, že se to stane, je-„
„Ale je šance, že ano?“
„Jen nechci, aby sis dělal naděje.“
„Může se ale zlepšit, že ano?“
„Může,“ řekla. „Je pro něj možné fungovat tak nějak normálně, ale Tome-„
„Jo, já vím,“ řekl rychle. „Nemám si dělat naděje.“
Usmála se na něj, ale něco na jejím úsměvu bylo jiné; byl smutný, možná litující. Chtěl se jí na to zeptat, ale něco ho od toho drželo a Anna mu poklepala na rameno, prošla kolem něj ke schodům
„Děkuju,“ zavolal za ní ještě, přikývla, a aniž by se otočila, pokračovala po schodech nahoru.
Tom se za ní díval, nevěděl, jak se cítí. Na jednu stranu mu bylo líp, když věděl, že má Bill psychiatra, kterého má rád, někoho, kdo mu nejspíš pomůže se uzdravit. Na druhou stranu, ten pohled v Anniných očích mu dělal starosti. Lhala mu? Neměl Bill vůbec žádnou šanci?
Málem ho přemohla touha jít nahoru a poslouchat, ale rychle to nutkání potlačil. Nebyl kretén, to nemohl udělat.
Ale bože, jak chtěl.
Aby se rozptýlil, šel pokračovat v papírování, se kterým měl mimochodem opravdu velké zpoždění. Bylo tam tolik nudný nahlášení o opilých jízdách nezletilých ze včera, musel to vyplnit, než si budou rodiče stěžovat.
Zábava.
***
Tomovi za deset minut končila směna a on se chystal na odchod domů. Zabalil si papíry, co měl poházené po celém stole, a vrátil tužky do stojánku.
Podíval se na Georgův stůl a ušklíbl se. Bude si muset pořádně uklidit, než bude moct jít domů, nepořádný debil. Tom si skousl ret a rozhlédl se, pak přešel ke Georgovu stolu a zaměnil mu několik papírů, jeden hodil na zem a jiný dal do nesprávné hromádky.
Ušklíbl se, zasloužil si to.
Zrovna se chtěl jít převléknout do šatny, když viděl, jak jde Anna k východu, měla na sobě dlouhý zelený kabát a zelenou hučku.
„Hej!“ zavolal na ni. Otočila se.
„Oh, ahoj, Tome,“ řekla a upravila si klobouk. „Taky už jdeš domů?“
„Jo. Nechcete svést?“ zeptal se, všiml si deštníku v její ruce, jako by plánovala jít v tom dešti pěšky.
„Oh.“ Usmála se. „To by bylo milé, děkuji, Tome. Strašné počasí, že ano?“
„Jo,“ souhlasil Tom. Slyšel, jak do oken bubnují kapky, jak kvůli větru skřípou staré dveře a okna. „Jen se převléknu.“
Anna přikývla a posadila se na židli, aby počkala, až se Tom převlékne z uniformy do svého oblečení, viděl na ní, jak se snaží nesmát, když vyšel.
„To je teda rozdíl,“ řekla pobaveně.
„Ticho,“ řekl, nemyslel to zle, podržel jí dveře, aby mohla jít první ven.
K autu prakticky běželi a kvůli větru násilím otevřeli dveře. Když nasedli, všude byla voda. Chvíli jen tak seděli a třásli se, než Tom nastartoval auto a zapnul topení. „Takže kam?“
„Bydlím tady kousek, jen jeď k městu a řeknu ti, kde zastavit.“ Sundala si rukavice, dala si je do klína a prohrábla si své na blond obarvené vlasy. Tom přikývl a vyjel z parkoviště na hlavní silnici.
„Všimla jsem si, že máš piercing,“ řekla Anna a podívala se na něj.
Tom ho nasál do pusy a přikývl. „Musím ho vyndávat, když pracuju,“ řekl. „Pravidla a tak.“
Anna přikývla. „Víš, když jsem začínala v práci, měla jsem modré vlasy.“
Tom jen stěží dokázal zadržet smích. „Cože?“
„Donutili mě si je obarvit na moji původní barvu.“ Zasmála se trochu. „Dobré časy. Dokonce se pokoušeli vzít mi i moje velké růžové brýle.“
Tom se uchechtl, nebyl schopný dostat z hlavy pohled na mladou Annu s modrými vlasy a růžovými brýlemi.
„Takže,“ začal Tom po pár minutách ticha. „Jak šlo sezení s Billem?“
„Řekla bych, že šlo dobře, ale on by to tak neviděl,“ řekla a pousmála se.
„Proč ne?“
„Víš,“ začala. „Ta sezení, která Bill potřebuje, jsou mentálně vyčerpávající, bude se pak cítit opravdu vyčerpaný, nebudu ti lhát. Možná jsem začala moc tvrdě, ale přeci jen je to pokrok.“
Tom přikývl. Pokrok byla dobrá věc.
„Jen bych si přála, aby brečel,“ řekla Anna najednou a Tom překvapeně zamrkal.
„Cože? Proč byste ho chtěla rozbrečet?“ podíval se na ni koutkem oka, nemohl se nedívat na silnici, ale viděl, že se mračí.
Byl Bill vůbec schopný brečet? Zdálo se to nemožné.
„Bylo by to pro něj dobré. Má blok, mentální blok, je pro něj těžké projevit a možná i pochopit své vlastní pocity, i pocity jiných lidí. Ten blok je to, co mi opravdu dělá starosti.“
„Dělám si o něj starosti, chci říct, viděls ho někdy brečet?“
Žena, která právě promluvila, zvedla hlavu a podívala se na svého manžela, mračila se. Složila si ruce do klína, přemýšlela o tom už opravdu dlouho.
„Brečet? Bill je chlap, ti nebrečí.“
Věděla, že řekne něco takového. „Dokonce ani na pohřbu své babičky?“ zeptala se skoro zoufale.
Pokrčil rameny. „Každý člověk zvládá věci jinak,“ bylo jediné, co řekl.
Ona ale nevypadala přesvědčeně. „On ale vůbec věci nezvládá.“ Zarazila se, nevěděla, jak říct to, co chtěla říct. „Myslím… myslím, že by měl někam chodit,“ řekla opatrně. „Nemyslíš, že by možná-„
„Ne. Můj syn nebude chodit k psychiatrovi.“ Zamračil se na ni. „Je v pořádku.“
„Mlátí lidi,“ řekla. „Ten kluk… ten kluk je v nemocnici, Jörgu.“
„Balil mu holku, říkal si o to. Bill udělal, jen co bylo správné,“ odfrkl si.
Povzdychla si, ale věděla, že to nemá cenu, a tak to nechala. „Dobře…“
„Máš ho rád, Tome?“
Tom semknul volant pevněji a snažil se vypadat normálně, snažil se nezměnit výraz. „Samozřejmě,“ řekl, nejspíš až moc upjatě, protože Anna udělala hmm a prohlížela si ho tak, až to bylo Tomovi nepříjemné. Potlačil touhu se zavrtět. Byla přeci jen psycholožka, musela lehce prohlédnout jeho lži. Tom měl Billa rád.
„Tak dlouho, dokud víš, co děláš,“ řekla po chvíli. „Tak dlouho, jak znáš své limity, víš, kam sahá hranice.“
„Vím, kde leží hranice,“ řekl Tom, skoro dotčený, že mu nikdo nevěří, když přijde na Billa, i když on hranice trochu překročil. To, co mu vadilo, bylo, že se zdálo, že od něj každý očekává, že tu hranici překročí. Co si mysleli, že je? Nadržený teenager, který se nedokáže kontrolovat?
„Věřím ti,“ řekla Anna. „Myslím, že to, co mezi tebou a Billem je, je dobré. Myslím, že vaše přátelství ho trochu uvolňuje, v naší konverzaci jsem zaznamenala změny. Byla jsem naším setkáním opravdu příjemně překvapená.“
Tom si skousl ret, aby se nezačal usmívat.
***
Den po rozhovoru s Annou měl Tom až moc práce na to, aby se stihl jít podívat za Billem. Po tom měl tři dny volno, takže když viděl Billa, bylo to už čtyři dny, co se spolu nebavili, a Tom se cítil podivně deprivovaný, i když si to nechtěl přiznat.
Tom věděl, když šel po kamenných schodech do čtvrtého patra, že u něj zrovna byla Anna. Nevěděl, co od Billa očekávat, když byl přímo po sezení s psychiatrem. Bude naštvaný? Na pokraji? Unavený?
Možná si vybral špatnou chvíli.
Tom stál na konci chodby, přemýšlel, jestli se otočit nebo ne, jestli se má vrátit a přijít později, nebo jestli má jít a podívat se na něj.
K čertu s tím, řekl si a šel dál chodbou. Jestli Bill opravdu nebude mít náladu, tak odejde.
Došel ke dveřím 32 a podíval se skrz mříže.
Bill seděl u stolu, hlavu si opíral o sevřenou pěst. I když mu černé vlasy padaly do obličeje, Tom viděl, že má zavřené oči. Chtěl zaťukat, když Bill promluvil.
„Slyším tvůj dech,“ řekl a otevřel oči, podíval se ke dveřím, jen aby si potvrdil, že ví, kdo tam stojí. „Můžeš jít dovnitř nebo pryč, je mi to jedno.“
„Tak jdu k tobě,“ řekl Tom, odemkl a proklouzl dovnitř. „Ahoj.“
„Ahoj,“ řekl Bill a posadil se. Dnes vypadal jinak. Nebo to možná bylo tak dlouho, co se neviděli, že zapomněl, jak vždycky vypadal unaveně, že vždycky vypadal takhle… na jazyku měl slovo strašně.
„Jak se máš?“ zeptal se Tom. „Co děláš?“
„Upřímně?“ zasmál se Bill suše. „Čekám na své Valium.“
Tom nakrčil obočí a vytáhl si židli, posadil se naproti němu jako obvykle. „Opravdu?“
„Mhmm.“
„Můžu jít, jestli jsi unavený.“ Řekl Tom, doufal, že Bill nebude chtít, aby odešel, a tak byl rád, když zavrtěl hlavou.
„Dělej mi společnost, než to přijde,“ řekl. „Stejně nespím, dokud si nevezmu.“
„Proč ne?“
„Prostě nemůžu,“ řekl Bill a vyhýbal se Tomovým očím, až mu to bylo divné.
„Nemůžeš nebo to nejde?“
„Asi obojí.“
„Počkat, myslel jsem, že bereš normální prášky na spaní před postelí.“
Bill přikývl, stále se na něj nedíval. „Jsi pozorný.“
„Co se s tím stalo?“
„Anna se stala.“
„Oh.“ Nevěděl, co říct. „Donutila tě to změnit?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Předtím jsem jen potřeboval pomoct usnout, ale teď mi musejí uspat celou kurevskou hlavu, kvůli tý ženský a jejím kurevskýmu znásilňování mojí mysli!“ praštil pěstí do stolu a Tom nadskočil. „Sere se mi do hlavy. Kope tak hluboko a nepřestává-„
„Hej.“ Tom položil dlaň na Billovu pevně sevřenou pěst. Bill rychle pohledem sjel k jejich rukám, než se podíval Tomovi do očí. „Máš noční můry?“
„Horší,“ přiznal Bill a Tom cítil, jak chce dát ruku pryč, ale on mu to nepovolil.
„Jak?“
„Proč se prostě někoho nezeptáš?“ zeptal se Bill a prudce rukou ucukl. „Nesjpíš bys věděl, kdybys to teď posledních pár dnů byl.“
„Měl jsem volno.“
„To mi došlo.“
„Tak co se stalo?“
Bill zavrtěl hlavou. „Zeptej se někoho jinýho.“
„Stydíš se?“
Bill varovně vydechl nosem. „Proč mě naschvál obtěžuješ?“ zeptal se. „Chceš, abych tě vyhodil? Je to nějaká tvoje úchylka?“ zastavil se a jeho výraz se změnil. „Chceš snad rozzlobený sex?“
Tom zalapal po dechu. „Ty – já – to je nevhodné,“ zakoktal a Bill vypadal spokojeně, když se opřel o židli.
„Myslím si, že je stejně nevhodné, aby ses mě ptal na můj spánek,“ řekl Bill. „Nejsi můj psychiatr.“
Tom to pochopil a přikývl. „Omlouvám se, nechtěl jsem prudit.“
„To nic,“ řekl Bill. „Jen se zeptej někoho jiného; rádi ti to povědí. Jsem překvapený, že si to ještě neslyšel.“
Tom už věděl, koho se zeptat.
***
„Oh, jo, tys tady nebyl!“
Georg se zdál víc než nadšený, že může Tomovi říct, co se stalo, a Tom snad poprvé chtěl poslouchat, jen doufal, že Georg poví pravdu a nebude přehánět, aby to znělo víc cool nebo tak.
„Takže, měl jsem noční,“ začal, oči vykulené nadšením, jako by měl říct o nejlepším vynálezu od doby, co vynalezli toastový chleba. „A byl jsem na cestě do čtvrtého patra, jen abych udělal kontrolu.“ Divoce gestikuloval, byl nadšený, že má publiku, zrovna dovnitř vešel Gustav společně se zrzkou Sofií.
„O čem mluvíme?“ zeptala se Sofie a rozpustila si vlasy z culíku, Georg z ní byl totálně mimo, pak zamrkal, zavrtěl hlavou a odpověděl.
„815,“ řekl a Tom zaúpěl.
„Bill, ne 815. Ten kluk má jméno, proboha.“
Georg ho naprosto ignoroval. „Takže jsem měl noční a byl jsem na cestě do čtvrtého patra a zrovna jsem otevřel dveře, když jsem uslyšel ten křik, jako by někoho vraždili. Tak jsem rychle běžel a ten křik se zhoršoval; byl hlasitější a vyděšenější.“ Zastavil se a snažil se vytvořit dramatický efekt. „Samozřejmě, že mě zavedl ke dveřím 815.“
„Už zase tohle,“ protočil Gustav oči.
„Tom tady tři dny nebyl, neví to, přestaň mi ničit příběh!“ řekl Georg a rozmachoval se rukama, děsil se toho, že to Gustav prokecne. „No nic, ten křik, to byl on.“ Vykulil oči ještě víc. „Seděl na posteli a křičel jako o život, vypadal, že je naprosto vzhůru, ale… nebyl.“
„No, a cos udělal?“ zeptal se Tom, byl nervózní z toho, že Georg udělal něco, co to ještě zhoršilo.
„Musel jsem dovnitř, byl jako posedlý!“ řekl Georg. „Řekl jsem mu, aby se kurva uklidnil, ale nepomohlo to, vypadal že se mě k smrti bojí. Takže jsem našel jeho psychiatra, Annie nebo tak.“
„Annu.“
„Jak…? Ne, počkat, ještě jsem neskončil.“
Anna přiběhla hned, jak mohla, a přivítal ji ten nejvíc uši trhající křik, jaký kdy slyšela. Běžela k Billově cele, viděla, jak se tiskne ke zdi, objímá si kolena, chvěje se jako list a nějaký strážník, jak tam stojí jako idiot.
„Co jste udělal?“ štěkla na něj a přešla blíž k posteli, pomalu, aby Billa ještě víc nevyděsila.
„Nic!“ řekl strážník, měla dojem, že se jmenuje Georg. „Jen jsem ho slyšel křičet a-„
„Dost,“ odsekla. „Jděte pryč, jen to zhoršujete.“
„Takže nevíš, co se potom stalo?“ zeptal se Tom, nenadšeně.
„Vykopla mě, ne?“ řekl Georg obranně. „Nevím, co udělala, ale muselo to pomoct, protože se to už nestalo. Ne do další noci. A pak další. Takže teď ho asi drží na nějakém silném Valiu nebo něčem, dávají mu to, než jde spát. To bylo fakt psycho, ty vole.“
„Bille?“ Anna se posadila na postel a Bill se od ní odtáhl. „Bille, uklidni se.“ Pohladila ho jemně po ruce, přesunula se rukou na jeho záda a konejšivě ho hladila. „Nic nebezpečného tu není, to je jen noční děs,“ vysvětlila mu klidně, všimla si, jak ho její tichý hlas uklidňuje. „Nemáš se čeho bát. Můžeš zase spát.“
Billovi se oči začínaly znovu zavírat, a tak mu pomohla si lehnout. „Tak vidíš. Hezky spi.“
Už spal, ale ona s ním seděla, dokud nevyšlo slunce.
„Nejsou to noční můry,“ řekla Anna. „Ne obyčejné.“ Opřela se o židli. „Víš, noční děs je něco, po čem se vzbudíš zděšený, obvykle křičíš. Člověk, který prožije noční děs, neví, co se děje, dokud se neuklidní, i když většinou usne hned po tom, co se uklidní. U dětí je to časté,“ pokračovala, „a občas to zažívají i dospělí, kteří jsou ve stresu nebo prošli nějakým traumatem. Je důležité je rychle uklidnit, protože se můžou pokusit si ublížit.“
„Takže proč má Bill tyhle… noční děsy tak najednou?“ zeptal se Tom a zamračil se. Proč se Bill nelepšil? Zdálo se mu to jako krok zpátky, ale co mohl vědět?
„Protože se ho snažím přinutit myslet na to, co se stalo v minulosti, a to on nechce,“ řekla Anna s těžkým úsměvem. „Což je perfektně pochopitelné, promiň, ale musí to být.“
Tom přikývl, ale stejně si dělal starosti. „Přestane to?“
„Pracujeme na tom,“ řekla Anna s dalším lehkým úsměvem. „Velmi spolupracuje, chce, aby to šlo pryč.“
„Oh, to je-“ Tom neměl čas dokončit zbytek věty, protože dveřmi dovnitř vrazil Georg.
„Tome!“ lapal po dechu. „Potřebujeme tě, ve městě je blázinec, náčelník říká, že jsou potřeba všichni. Dělej!“ Georg zase vyběhl a Tom slyšel, jak venku lidé křičí a rychle se oblékají.
„Kurva, radši půjdu,“ řekl a omluvně se na Annu podíval, ta se zasmála a přikývla.
„Běž pracovat, Tome.“
Tom se zasmál a vyběhl.
***
Opravdu byl chaos.
Uvnitř supermarketu všichni zběsile pobíhali. Děti brečely, ženy křičely a byla tu krev… tolik krve na zemi.
„Všichni na zem!“ Náčelník Bäckerová neboli Dračice zakřičela a mířila před sebe pistolí, Tom a všichni ostatní ji následovali.
Lidé si okamžitě lehli, vypadali naprosto zděšeně. Tomovi tlouklo srdce jako šílené. Masakr? Tady v malém městě?
„Rozprostřete se,“ řekla tiše a trochu cukla zbraní, policejní jednotka se začala rozprostírat, Tom pokračoval vpřed. Držel před sebou zbraň, cítil, jak se mu ruka třese a dlaně potí.
Kurva, kurva, kurva opakoval si Tom v hlavě a šel dál, míjel lidi ležící na zemi, vyděšeně a tázavě se na něj dívali. Snažil se na ně nedívat, aby jim neukázal svůj vlastní strach.
Tom doufal, že nebude muset být první střelec, ale měl on někdy vůbec štěstí?
Tam, přímo před ním, stál tmavě oděný muž, vypadal víc než trochu šíleně, držel pistoli u hlavy nějaké paní. „Stát!“ vykřikl. „Stůj tam, kde jsi, nebo ji zastřelím.“
Tom se zastavil, ale zbraň dolů nedal.
„Prosím,“ brečela, vrtěla se mu v pevném sevření a zírala na Toma ubrečenýma očima. „Pomozte mi!“
„Dej tu zbraň dolů,“ řekl mu Tom a o trochu přistoupil blíž, zastavil se, když muž zavrčel a přitlačil pistolí na její hlavu víc. Tom věděl, že ten muž zabil už čtyři lidi a dva těžce zranil. Přišel sem a začal kolem sebe střílet; určitě by se nezdráhal se zastřelením i téhle ženy.
Tom nikdy neslyšel, že by se něco takového někdy stalo, a snažil se nedávat najevo, že je posraný strachy.
Ty, Trümpere, na tohle nejsi stavěný.
„Nemusíte to dělat,“ pokračoval Tom a snažil se zachytit jeho pohled, ale ten muž se šíleně rozhlížel, nejspíš hledal únik. „Nechte ji jít a dejte tu zbraň dolů.“
„To si nemyslím, strážníku,“ řekl a silně tu ženu strčil do nějakých poliček a skočil po Tomovi, ten nezareagoval dost rychle a najednou byl na zemi, pral se s člověkem, který byl na něm.
„Slezte ze mě!“ zahřměl a podařilo se mu uhodit ho zbraní do spánku, vyškrábal se na nohy.
Ten muž se postavil, přiložil si ruku na krvácející ránu na hlavě. „Potřebuju pomoc!“ zavolal Tom přes rameno, ten muž po něm znovu skočil, ale tentokrát Tom zmáčkl spoušť.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Takze Tom nekoho zabil? :O
Jezisi .. no snad z toho nebude mit problem ..
a ze by nam Anna pomohla trochu odkryt Billa, co se vlastne stalo?! Doufam, ze se to dozvime brzy .. 🙂
Tom je statečný 🙂
Díky za překlad 🙂
Cmánkote tak teraz som z tejto časti totalny vol. Doslova. Má niečo Anna spoločné s Billovou minulosťou a s tým,že je Bill vo vazení ? Alebo som to zle pochopila ? O.o
Fíha konečne sa udiala nejaka poriadna akcia podľa Tomových predstáv – ja len dufam,že niekoho zabil /myslim / nebude mať problém,no myslím si,že nie. Kurnik.. stve ma,že stálne neviem prečo Bill sedí vo väzení. -.- No hádam sa to čoskoro dozvieme.
Uhm a ja len dufam,že sa Tom nebude správať rozumne a bude medzi nimi aj niečo viac než len bozky :3 .
Budem sa tešit na další diel ^^ .
Och:( a teraz budú mať nočné mory obaja. Billa mi je príšerne ľúto. Dúfam, že mu Anna pomôže. Strašne moc ďakujem za kapitolu.
Ale to se nedělá nechat to takhle utnuté :D…jsem ráda za to další malé odhalení Billovy situace..mám ale pocit že jsme od úplného rozřešení ještě na míle vzdálení :D..no každopádně děkuju za další díl :))
No ty vole to byl přelomový díl!!!:') Nemohu uveřit, že vystřelil!:OO A doufám, že Billy bude v pohodě!:)
psycho.. ale teď myslím, že když Billovi řekne, že taky vystřelil z pistole i na něco jinýho, než jenom na terč, třeba bude lehčí si s ním promluvit.. i když.. nevím..
Ouu.. ten záver bol parádny.. som zvedavá, ako sa bude Tom vysporiadavať so situáciou, ak toho muža zabil… myslím, že to bude ťažké..
A Bill.. chudáčik.. tie nočné mory musia byť hrozné,dúfam, že mu Anna pomôže.
Jak Lenna psala u minulého dílu, že to kurzívou byly Andreasovy vzpomínky tak to mi dává celkem smysl… Zapadá to do sebe zvlášt po té větě , že se minulost opakuje na milimetr stejně… 😀
A pokud jsem dobře pochopila dnešní díl,tak Anna je billova matka (nebo aspon podle te kurzivy mezitím rozhovorem s Tomem a Annou… )
Noa le jsem zvědava jak to bude dal
Ty vole! 😀 Tom vystrelil! Ale pre jeho vlastné dobro dúfam, že toho chlapa iba postrelil a nie zabil. Keby ho zabil, nemusel by to moc dobre zvládať a to mi nechceme. Som zvedavá či sa pôjde potom Billovi pochváliť, že konečne vystrelil zo zbrane :D… Mne je toho Billa tak strašne ľúto. Tie nočné desy musia byť fakt dosť hrozné, ale ak je toto všetko pre jeho dobro, tak je to v poriadku, aj keď je to dosť ťažký spôsob pomáhania mu… Som strašne rada, že Anna je späť, konečne bude o Billa dobre postarané :)… Inak, aj vám ten Georg tak strašne lezie na nervy? 😀 presne ako Tomovi ani mne sa nepáči ten spôsob akým vždy o Billovi rozpráva a ešte sa teraz začne aj starať do Toma ohľadom toho všetkého. Ja som vedela, že to nebol dobrý nápad, keď im Tom povedal, že Billa navštevuje. No nevadí, snáď Georg na Toma nikdy nič nenahlási… Inak, ohľadom toho Billovho plaču, to je naozaj veľmi zaujímavé. Som zvedavá či sa niekedy rozplače a ak áno aký dôvod na to bude mať. Bolo by to naozaj super, akože nie, že by ma tešilo, že Bill plače, ale 😀 veď vy chápete ako to myslím :)… Som neskutočne zvedavá na ďalšiu časť, tento príbeh je tak dokonale premyslený, že to až nie je možné :D… Strašne moc ďakujem za preklad 🙂
Líbí se mi, jak malej kousek po kiusku se přibližujeme k Billově minulosti a pomalu odhalujeme, jaký je, a proč takový je. 🙂 Pořád si myslím, že Bill takový není proto, že chce, ale proto, že zažil něco hrozného.. ale netuším, nechám se překvapit, myslím, že v této povídce o překvapení nouze rozhodně nebude. 😀 Těším se na další díl a velký dík za překlad. 🙂